Cesty a památky

Další výlet jsme podnikli z Vratislavi až k českým hranicím, musím ale říci, že to zase až tak daleko není. A navštívili jsme cestou klášter Henryków [Henrykuv], česky Jindřichov, město Paczków [Pačkuv], česky Pačkov, kterému se s trochou nadsázky říká polské Carcassone a zámek a klášter ve městě Kamieniec Ząbkowicki [Kaměnjec Zombkovicky], česky prostě Kamenec.

Jako první se zastavujeme za vesnicí Brukalice, kde je u silnice žulový pomník z roku 1970 věnovaný 700. výročí zapsání první známé polské věty v tak zvané Jindřichovské knize (Księga henrykowska), o které ještě bude řeč v souvislosti s nedalekým Jindřichovem (viz). S Brukalicemi má kniha tu souvislost, že právě z této vsi byl muž, který pronesl onu inkriminovanou větu, zapsanou polsky v Jindřichovské knize. Byl jím jakýsi Čech Bohuchval (Bogwalus Boemus), poddaný Boleslava I. Vysokého. A jelikož se Bohuchvalovi říkalo Brukal, od něho se odvozuje název vesnice. Další podrobnosti o této záležitosti jsou popsány dále.

Od pomníku jsou již před námi vidět nedaleké věže cisterciáckého kláštera Jindřichov (Opactwo cystersów w Henrykowie). K jeho založení došlo v roce 1222 díky iniciativě Mikuláše, notáře knížete Jindřicha I. Bradatého a první cisterciáci sem přišli 28.5.1227 z kláštera Lubuš. Během tatarského vpádu v roce 1241 byl klášter vypálen, ale znovu obnoven. V letech 1268–73 zde jako třetí opat působil Petr, který sepsal latinskou kroniku Liber fundationis claustri Sanctae Mariae Virginis in Heinrichow o okolnostech založení kláštera a jeho nejranější historii, kterou známe jako Jindřichovská kniha (Księga henrykowska). Ta je nejen významným pramenem ke společenským a hospodářským poměrům ve Slezsku a genealogii prvních slezských Piastovců, ale obsahuje také větu, která je pokládána za nejstarší zápis v polštině. Kronikář do ní zanesl větu, kterou řekl český muž Bohuchval z Brukalic své polské ženě „ženě hrubé a nezdárné“, která nezvládala mletí obilí: „day ut ia pobrusa, a ti poziwai“, což znamená: „dovol mi, ať já melu a ty odpočívej“. Tato první polská věta v sobě obsahuje jak prvky staré polštiny, tak také češtiny a slezského nářečí. Originál Jindřichovské knihy není dnes v klášteře, ale jako jedna z nejvzácnějších polských památek v Arcidiecézním muzeu ve Vratislavi na Dómském ostrově. V roce 1304 byla započata výstavba nového gotického klášterního kostela, po jejímž ukončení v roce 1341 zde byl pohřben kníže Boleslav II. Minsterberský, od roku 1336 leník českého krále, a v roce 1342 i jeho žena Guta (v kostele je jejich společný náhrobek, vynikající ukázka gotického slezského sochařství). V letech 1427–30 byl klášter opakovaně vypleněn husity a nový rozvoj nastal až v letech 1554–77 za opata Andreje, kdy byl přestavěn renesančně. V období třicetileté války v letech 1618–48 byl klášter opět vypleněn a mniši se rozutekli do Čech, na Moravu nebo do Vratislavi. V druhé polovině 17. století byl klášter opraven a za opata Heinricha Kahlerta dokonce koupil v roce 1699 Turky zničený cisterciácký klášter v Zirci v dnešním Maďarsku, který nechal opravit. Jindřichovský opat tak byl opatem pro dva kláštery (personální unie). Toto období v letech 1681–1702 je nejlepším obdobím v historii kláštera, klášter byl barokně přestavěn a byl střediskem rozvoje kultury a umění. Ke zrušení kláštera došlo po sekularizaci církevního majetku pruským králem Fridrichem Vilémem III. v roce 1810 a stal se šlechtickou rezidencí, do církevních rukou se vrátil až po roce 1990 (za socialismu sloužil potřebám zemědělského družstva), kdy byl také generálně opraven. Dnes slouží jako seminář a charitní dům sv. Hedviky Slezské, od roku 2004 je zde muzeum Jindřichovské knihy a část historických prostor byla zpřístupněna veřejnosti (červenec a srpen denně v 11:00, 14:00 a 16:00 hodin, červen a září v sobotu 11:00 a 14:00 hodin a v neděli i v 16:00 hodin). My si z časových důvodů prohlížíme pouze letní refektář s freskou kláštera v roce 1702 a malou expozicí o Jindřichovské knize a musíme pokračovat v cestě, protože nás čekají v dalším dnešním cíli, městě Pačkov.

Pačkov (Paczków) leží opravdu jen kousek od hranic s Českou republikou na Kladské Nise (90 km od Vratislavi, 220 km od Prahy), dokonce věž zámku Jánský Vrch v Javorníku byla vidět z věže radnice (je zde hraniční přechod Pačkov – Bílý Potok). Trochu jsem se musel stydět, že jsem o Pačkově nikdy nic neslyšel, a to přesto, že je tak blízko. A to ani v souvislosti s tím, že se mu kvůli dochovanému opevnění přezdívá Polské Carcassone (další přirovnání k něčemu většímu, známějšímu a pro turistický marketing uchopitelnějšímu – jak tohle srovnávání nesnáším, ale uniknout mu nelze). Rovnou říkám, že tentokrát jsem to přirovnání ani moc nepochopil. Ano, dochovaly se tu fragmenty upevnění po obvodu města a věže bran (brány nikoliv), ale to není zase tak něco neobvyklého, a něco podobného má leckteré město u nás, aniž by bylo hned „Českým Carcassone“. Zároveň ale také dodávám, že Pačkov je bez ohledu na tuto marketingovou nálepku nádherné staré město, které rozhodně stojí za to navštívit! Na radnici nás čekala paní Diana Popczyk z informačního a propagačního oddělení městského úřadu a opravdu se nám vzorně věnovala.

Město, jehož název Pačkov je od osobního jména Pakoslav, založil v roce 1254 vratislavský biskup Tomáš I. k ochraně jihozápadní hranice biskupského panství a pravděpodobně od samého vzniku bylo opevněno dřevěnými hradbami a valy. Ve 13. století město střežil i hrad postavený knížetem Boleslavem I. Vysokým, ten se bohužel do dnešní doby nedochoval, neboť byl zničen 17. března 1428 husity, kteří Pačkov obsadili. Kamenné hradby nechal vybudovat kolem roku 1350 dvacátý vratislavský biskup Přeclav z Pohořelé (Przecław z Pogorzeli). Vnitřní zeď z lomového kamene byla vysoká 9 metrů a byla zpevněna 24 polokruhovými, dovnitř otevřenými baštami. Ve vzdálenosti 7 až 8 metrů byla postavena vnější hradba z kamene a cihel (zbořena byla v 19. století). V hradbách byly původně prolomeny jen tři brány – Vratislavská (Dolní), Kladská (Horní) a Zembická (Lázeňská), čtvrtá brána Niská vznikla až v roce 1573. U farního kostela ještě byla malá branka Fortna mrtvých (Furta Zmarłych), která vedla k městskému hřbitovu. Dodnes se dochovaly věže všech čtyř bran, 19 bašt a 1200 metrů vnitřní hradby s výškou 7 metrů, obtáčející do kruhu historické jádro města. Ve stejné době jako hradby, tedy kolem roku 1350, byla z iniciativy biskupa Přeclava zahájena i stavba farního kostela sv. Jana Evangelisty (kościół parafialny św. Jana Ewangelisty), podle tradice na místě staršího dřevěného kostela z konce 13. století. Dokončena byla v roce 1389. V 16. století pak byl kostel v obavě před tureckými nájezdy opevněn, protože v té době již ve městě nebyl hrad, a jeho štíty byly ozdobeny originální renesanční atikou s charakteristickými vlaštovčími ocasy. Pro případné obléhání byla přímo v lodi kostela vyhloubena 47 metrů hluboká tzv. „tatarská studna“ (k vodní hladině je to 15 – 20 metrů) a musím říct, že jsem studnu v kostele ještě nikde jinde v našem středoevropském prostoru neviděl. Krásné jsou ovšem i různé klenby kostela – nad hlavní lodí hvězdicovitá, v bočních lodích křížová a presbytář je sklenut ve Slezsku vzácnou síťovou klenbou. Uprostřed náměstí stojí radnice (ratuzs) z poloviny 16. století, přestavěná do dnešní podoby klasicistně v letech 1821–2. Původní renesanční charakter si tak uchovala pouze věž, dostavěná v roce 1552, která je jednou z nejhezčích renesančních věží ve Slezsku. A kromě toho nádherným vyhlídkovým bodem – jako na dlani máte celé historické jádro města, ale i široké okolí, včetně moravsko-slezského příhraničí v Česku. Uvnitř věže se nachází historický hodinový mechanismus z roku 1858, vyrobený Karlem Weissem, uznávaným hodinářem z Głogowa. Samotné náměstí (Rynek) a navazující rovné ulice vybíhající k bývalým městským branám, lemují je domy pozdně gotické, renesanční, barokní i novější. Nejstarší domy pocházejí z doby kolem roku 1500, protože do té doby byly domy ve městě převážně dřevěné. Nejhezčí jsou dva renesanční domy čp. 33 a 35 s renesančními sgrafity. No a jako poslední jsme navštívili dům městského kata (dom kata miejskiego), který je hrázděnou stavbou z 18. století, postavenou za městskými hradbami u Niské brány. Dům je pochopitelně opředen mnohými legendami o katovi a jeho rodině, po opravě v něm sídlí informační centrum a v patře je v jedné místnosti expozice Pačkov – historie v předmětech (Paczków – historia w przedmiotach) a v druhé místnosti je expozice věnované životu pačkovského kata (Izba Kata). Po dobrém obědě, ke kterému jsme si dali pirohy s borůvkami (pierogi z borówką czarną), odjíždíme k poslednímu místu našeho dnešního výletu.

Kamieniec Ząbkowicki (dále budu používat počeštěnou verzi Kamenec, přestože se u nás někdy používal i poněmčený název Felsenburg). Hrad Kamenec založil v roce 1096 český kníže Břetislav II., což dokládá v Kronice české Kosmas a připomíná se (jako Kamencz) i v Kronice polské, sepsané později, v letech 1112–6. Na počátku 12. století hrad dobyl a rozbořil polský kníže Boleslav III. Křivoústý a již nebyl obnoven. V roce 1200 byl Kamenec v majetku významné rodiny pánů z Pohořelé, z které pocházel i pozdější vratislavský biskup. Ti zde v roce 1210 založili proboštství vratislavského augustiniánského kláštera Na písku, jehož prvním opatem byl Vincent z Pohořelé. V roce 1249 ho vratislavský biskup Tomáš I. augustiánům pro jejich vnitřní spory odebral a daroval cisterciákům z Lubuše, kteří zde zakládají klášter, potvrzený papežem Inocencem IV. v roce 1251. Nový klášter měl blízko k Českému království, opati z Oseka a Hradiště byli pověřeni inspekcí vybrané lokality a posouzením vhodnosti nové fundace. Král Václav II. udržoval s kameneckými cisterciáky dobré vztahy, místní opat se zúčastnil v roce 1292 v Sedlci jmenování konventu pro královskou fundaci na Zbraslavi a král sám slezský klášter obdaroval a opakovaně potvrzoval klášterní majetek na územích spadajících pod českou správu. Před koncem 13. století se v Kamenci započalo se stavbou konventního kostela Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie a sv. Jakuba staršího, který je trojlodní se síňovým pravoúhlým chórem a je zaklenut devíti křížovými klenbami na dvou dvojicích sloupů, čímž upomíná i na řešení klášterního kostelu na Zbraslavi; dokončen byl v roce 1350. V tom samém roce byl klášter opevněn, ale v letech 1425–28 byl zničen husitskými vojsky. Klášter v 15. století trpěl dále během bojů Jiřího z Poděbrad se Slezskou ligou a také během četných povodní, třeba v roce 1496 a 1501. Po třicetileté válce byl klášter barokně upraven, ale při sekularizaci církevního majetku v roce 1810 ho pruský král Fridrich Vilémem III. zrušil. V roce 1817 klášter vyhořel a většina jeho budov již nebyla obnovena, opraven byl pouze kostel. V dochovaných budovách byl zřízen archív, který zde sídlí dodnes (oddział Archiwum Państwowego we Wrocławiu). V západní části kláštera je brána s kamenným mostem přes Mlýnskou strouhu (Młynówka) s barokními sochami sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého.

V Kamenci máme ale ještě jeden velký cíl, kromě kláštera, který není přístupný (je zde zmíněný archiv), se nad městem vypínají věže ohromného cihlového zámku (pałac w Kamieńcu Ząbkowickim). K němu míříme kolem rovněž evangelického kostela sv. Trojice (kościół ewangelicki sw. Trójcy) z doby kolem roku 1850, který stojí na úpatí zámeckého návrší. Zámek v letech 1838–72 nechala podle projektu architekta Karla Friedricha Schinkleho (autor například zámku v Kórniku u Poznaně) postavit Mariana Vilemína Frederika Luisa Šarlota Oranžská, která zdědila zdejší panství po své matce, dceři pruského krále Fridricha Viléma II. Na její podnět zde vzniklo okázalé sídlo, které bylo v souladu s tehdejší romantickou životní filosofií a navazovalo na tradici středověkých pevností, a které bylo spolu s parkem, zámeckými zahradami, terasami a fontánami jedním z nejkrásnějších sídel v této části Evropy. Zámek je monumentální čtyřkřídlá třípatrová stavba na obdélníkovém půdorysu 75×45 metry s 34 metry vysokými věžemi ve všech čtyřech nárožích, která ukrývá kolem dvou vnitřních arkádových nádvoří více než 100 místností. Postaven je z glazovaných cihel, pískovce, bílého mramoru z lomů v Jeseníkách a z místního lomového kamene – břidlice. Anglický park kolem zámku má rozlohu 150 ha a v terasách pod zámkem je na 27 fontán, kaskád a vodotrysků, z nichž ten největší tryskal vodu do výšky až 25 metrů!

Protože stavitelka zámku, Mariana Vilemína Frederika Luisa Šarlota Oranžská, byla výjimečnou ženou, zastavíme se u ní trochu podrobněji. Narodila se v Berlíně 9. května 1810 jako nejmladší dítě a druhá dcera nizozemského krále Viléma I. a jeho manželky Vilemíny, jejím starším bratrem byl budoucí král Vilém II. Nizozemský. Mariana byla jednou z nejliberálnějších šlechtičen 19. století. Byla vnímavým a energickým dítětem, známá širokým záběrem a značnou inteligencí, měla velký přehled v literatuře, umění a architektuře. Měla znamenité vystupování a perfektně ovládala společenské způsoby, přičemž nic z toho jí neubíralo z jejího temperamentu a její energie. Její první známostí byl švédský kníže Gustav von Holstein-Gottorp-Vasa, s nímž se v roce 1828 zasnoubila, ke svatbě však z politických důvodů nakonec nedošlo. Dne 14. září 1830 se nakonec Marianna provdala za svého bratrance, prince Alberta Pruského (1809–72) a stala se tak pruskou princeznou. S Albertem měla pět dětí, ale manželství tohoto páru nebylo šťastné. Albrecht ani zdaleka nedosahoval úrovně inteligence a vybraným způsobům své ženy, proslul spíše bujarým stylem života a zálety, které se ani nesnažil tajit. První problémy nastaly už v prvních letech společného života a z dochované korespondence vyšlo najevo, že už koncem 30. let začala Mariana činit první kroky směřující k rozvodu. V roce 1844 se v jejich berlínském paláci objevuje nový sluha – Holanďan Johannes van Rossum, který se stává dvorním podkoním a když v roce 1845 odchází Mariana od svého muže do Haagu v Holandsku, doprovází jí. V roce 1849 bylo manželství Mariany a Albrechta rozvedeno, což bylo na přísném pruském dvoře přijato s velkou nevolí. Ale ten pravý skandál vypukl 30. října téhož roku, když Mariana porodila syna Johannese Wilhelma vzešlého z poměru s právě van Rossumem. Takovéto jednání bývalé snachy bylo pro Albrechtova otce Bedřicha Viléma III. nepřijatelné, takže ji vystavil veřejné potupě, když jí zakázal pobývat na území Pruska déle než 24 hodin, přičemž každé překročení hranic musela hlásit na policii. Zákaz jí ztížil nejen přístup k dětem, ale i k panstvím, která v Dolním Slezsku od roku 1838 vlastnila. Mariana byla také známá svými charitativními aktivitami, podporovala výstavbu škol, sirotčinců, místní evangelická, ale i katolická společenství, v Jeseníku například přispěla na stavbu evangelického kostela. Byla velkou Evropankou, neboť žila se svou novou rodinou na čtyřech od sebe dosti vzdálených místech – zimy trávili ve své vile v italské Celimontě, jara a podzimy v Rusthofu u Haagu nebo na zámku v Reinhartshausenu v Porýní, léta zase v Bílé Vodě na Jesenicku. Jejich syn však ve dvanácti letech umírá na zápal plic a v roce 1879 umírá i její partner Johann, sama zemřela 29. května 1883 na zámku v Reinhartshausenu v Porýní.

Během druhé světové války nebyl zámek zničen, byl však svými posledními majiteli Waldemarem Hohenzollernem a jeho ženou Calixtou von Lippe v květnu 1945 na rychlo opuštěn a následně vykraden vojáky postupující Rudé armády a podle dobového svědectví bylo zařízení odvezeno do Moskvy v nákladních vozech 15 vlaků. Po válce byl zdevastovaný zámek ponechán svému osudu a podléhal postupné zkáze. Důvodem bylo především to, že nový polský stát se příliš nechtěl hlásit k památkám spojeným s obdobím, kdy Slezsko patřilo k Prusku. Když byl v letech 1952–55 stavěn ve Varšavě Palác kultury a vědy (Pałac Kultury i Nauki / Pałac Józefa Stalina), byl z podlah zámku vytrhán mramor a použit na výzdobu Kongresového sálu. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví a probíhá jeho obnova, rozplánovaná vzhledem k ohromnému rozsahu prací až do roku 2030. Od roku 2013 je zámek po základním zabezpečení přístupný veřejnosti, cena vstupného je 25 zł (165 Kč), což je cena poměrně vysoká, ale všechny vybrané prostředky jdou do opravy objektu. My jsme na prohlídku dostali přímo kastelána a správce, pana Slawomira Radzika, který nám opravdu detailně ukázal nejen vnitřní prostory zámku, ale vzal nás i na střechy a věže, odkud byl opravdu krásný pohled. No práce zde mají opravdu hodně a možná ještě víc, ale za návštěvu zámek v Kamenci opravdu stojí. Také proto, aby se člověk na vlastní oči přesvědčil, kam vede lidská bezohlednost a lhostejnost.

Prohlídkou zámku končí náš dnešní výlet, vracíme se do Vratislavi a těšíme se, co uvidíme zase zítra.