Cesty a památky

Pamatuji se, že když jsem se začal o Laos zajímat, vůbec jsem netušil, jak se jmenuje jeho hlavní město a ještě dlouho jsem ho pak neuměl vyslovit. A přitom je to tak jednoduché – jmenuje se Vientiane.

Na mezinárodní letiště Wattay International Airport ve Vientiane jsme přiletěli letadlem Vietnamských aerolinek za pouhou jednu hodinu z hanojského mezinárodního letiště Noi Bai. Letenka sice stála přepočtu něco přes 2,5 tisíce korun oproti 750 Kč za autobus, ale jízda po ne příliš kvalitních silnicích se zdlouhavými procedurami na hranicích protáhne na 26–30 hodin, a to se nám zdálo vzhledem k napjatosti časového harmonogramu trochu dlouhá doba. Na letiště v Hanoji jsme přijeli ráno v 7:00 hodin, odbavení proběhlo v pohodě a přesně dle letového řádu v 8:20 hodin odlétáme. V průvodci jsme se dočetli, že budeme muset zaplatit nějakou odletovou taxu (ve výši 14 USD), ale tu po nás nikdo nechtěl. Během letu jsme dostali snídani, kterou jsme sotva stačili spořádat a již jsme šli na přistání. Ve Vientiane jsme dosedli v 9:15 hodin. První, co nás překvapilo, bylo krásné počasí a pořádné teplo, teploměr na letišti ukazoval 38 °C. Na rozdíl od věčně zataženého a pošmourného nebe nad Vietnamem, zde bylo krásně a na takovou změnu si budeme muset zvyknout.

Od letiště nakonec jedeme do centra tuk-tukem (5 000 laoských kipů/LAK = 9 Kč na osobu), protože cena za taxík se nám zdála dost vysoká. Ale to je na letištích asi všude, navíc k letišti ve Vientiane mohou pouze registrované taxíky, a ty mají pevné ceny. Do tuk-tuku jsme se namačkali všichni 4 a chudák, měl s námi co dělat, aby nás i s našimi zavazadly odvezl. Na první pohled se nám z hlavní třídy města, The Luang Prabang, s krásnými domy a zlatými exotickými chrámy, zdá Laos velmi upravený, čistý a mnohem zajímavější, než Vietnam. Toto poznání nás naplnilo velkým očekáváním, které nakonec nebylo zklamáno. Na hlavním náměstí Nam Phu jsme se nechali vysadit a zahájili jsme obvyklou akci hledání ubytování. Při tom procházení okolních uliček jsme zaregistrovali, že Vientiane je vlastně velmi provinčně působící město, v okolí žádné budovy vyšší než 3 patra, minimální provoz aut a opravdu až podivný klid. V jedné boční uličce nedaleko Černé stúpy (That Dam) jsme nakonec narazili na hotel Wonderland, který splňoval veškeré požadavky – malý, klidný, čistý, skvělá anglicky hovořící obsluha, čaj, káva a chlazená voda byla na recepci volně k dispozici, pokoje s klimatizací, TV, sociálním zařízením. To vše za 63 000 LAK/os/noc = 113 Kč. Po rychlém ubytování hned vyrážíme na oběd do nedaleké restaurace a prvním tuk-tukem (o co mu bylo lehčeji bez našich batohů) vyrážíme na prohlídku města.

Vientiane (laosky ວຽງຈັນ) je velmi staré město, na řece Mekong bylo založeno kolem roku 1000 n. l. jako jeden z prvních laoských údolních městských států (meuang), neboť okolní naplaveniny byly velmi úrodné. V různých dobách své historie město prosperovalo, získalo suverenitu, ztratilo nezávislost a dostalo se pod nadvládu Vietnamců, Barmánců, Siamců a Khmerů. Ve 14. století se stalo hlavním městem království Lang Xang město Luang Prabang, ale kolem poloviny 16. století se za krále Setthathirata hlavní město přestěhovalo do Vientiane. Koncem 19. století se stal Laos francouzskou kolonií a Vientiane její hlavním městem. Status hlavního města si udrželo i po nástupu komunistů k moci v letech 1974–75.

Prohlídku zahajujeme – jak jinak – u Pha That Luang (Velká stúpa, Velký relikviář), nejvýznamnější památky v Laosu, která je symbolem jak buddhismu, tak i laoské suverenity (vstup 5 000 LAK = 9 Kč). Podle legendy byla první stúpa vystavěna indickými misionáři již ve 3. století př. n. l. a vložena do ní byla Buddhova hrudní kost. Tato pověst nebyla potvrzena archeologickým výzkumem, doložen však byl na tomto místě již khmerský klášter v 11. – 13. století. Stavba současné stúpy, vysoké 45 metrů, byla na místě kláštera zahájena v roce 1566 a v nadcházejících staletích byla dále rozšiřována a upravována, naposledy byla pozlacena v roce 1995 u příležitosti výročí 20 let Laoské lidově demokratické republiky. Když se na stavbu zadíváte, nelze si nevšimnout, že její každá úroveň má jiné architektonické rysy, do nichž je zakódována buddhistická doktrína. Čtvercovou základnu 69×69 metrů podpírá 323 ordinačních kamenů (siimáda). Jsou zde 4 zaklenuté modlitební síně (haw wái), od kterých vedou schody do druhé úrovně. Ta má rozměry 48×48 metrů a obklopuje ji 120 lotosových okvětních lístků, je zde 288 ordinačních kamenů (siimáda) a 30 malých stúp, symbolizujících 30 buddhistických dokonalostí. Zaklenuté brány vedou ke třetí úrovni o rozměrech 30×30 metrů, na které ze základny ve tvaru mísy vyrůstá hlavní stúpa s okvětními plátky lotosu a zakřivenou čtyřhrannou špicí v podobě lotosového poupěte. Celá stavba tak připomíná růst lotosu ze semene na dně bahnitého jezera po květ na hladině, což je metafora lidského zdokonalování od ignorance po osvícení. Musím uznat, že návštěva této památky byla strhující. Ještě nikdy jsme nic takového neviděli! Chodili jsme kolem té zlaté záplavy, od které se znásobeně odráželo ostré a spalující slunce, téměř bez dechu. Skutečně nádhera! Škoda, že vedro bylo opravdu až spalující. Hned vedle jsme si prohlédli sousední jižní chrám Wat That Luang Tai, který také pochází z 16. století a jedním ze dvou, které se z této doby v okolí Velké stúpy dochovaly (stály zde původně 4, na každé světové straně jeden). Ve druhém dochovaném chrámu na severní straně Wat That Luang Neua sídlí nejvyšší patriarcha laoského buddhismu. Je pouze škoda, že více nerozumíme tomuto, pro nás neznámému, náboženství, abychom kromě architektonické krásy mohli vychutnat i změť tajemných symbolů a prvků, které takto nemůžeme dešifrovat.

Potom se pomalu vracíme k hlavní vstupní bráně, kde nás zaujala prodavačka ptáčků. Sledovali jsme, že za malý peníz se u ní lidé koupí klícku s pěnkavou, kterou vzápětí vypustí na svobodu a klec prodavačce vrátí. Jedná se o demonstrativní způsob konání dobra, při kterém věřící vyjadřují svůj buddhistický soucit, který cítí ke všem živým tvorům. Tedy až na ty, které pojídají. Od brány jsme si vzali zase tuk-tuk, kterým jedeme asi 2 kilometry blíže do centra, k slavnému vítěznému oblouku Patuxai, připomínající ten v Paříži (vstup 3 000 LAK = 6 Kč). Tato stavba vznikla v roce 1960 údajně z cementu z USA, který byl určený pro stavbu nového letiště. Někdy se mu proto také říká „Vertikální ranvej“. Vylezli jsme nahoru, kde je vyhlídková plošina, a rozhlédli jsme se po Vientiane. Město leží v podstatě v rovině, jen v pozadí byl obzor rámován mohutným tokem Mekongu a za ním Thajskem. Po velmi pěkně upravené třídě Lang Xang, které se také říká Champs Elysées východu a která v dáli končí u prezidentského paláce, pokračujeme do centra. Cestou jsme se ještě zastavili v turistické kanceláři, ale měli bohužel zavřeno (nepochopili jsme, kdy mají vůbec otevřeno). Asi ve 2/3 Lang Xang odbočujeme vpravo kolem americké ambasády k That Dam nebo-li Černé stúpě. Tato stavba ze 13. – 14. století (z období Lanna nebo raného období Lan Xang) byla také kdysi pokryta vrstvou zlata, které však odvezli Siamci při drancování v roce 1828. Pověst vypráví, že stúpa je příbytkem spícího sedmihlavého draka.

Černá stúpa je již nedaleko našeho hotelu, takže se jdeme po té procházce úmorným vedrem na chvíli zchladit do klimatizovaných pokojů, abychom nabrali sílu k podvečerní cestě k Mekongu. Hodně se těšíme, až na vlastní oči uvidíme tuto pověstnou řeku, jednu z největších na světě. Jak se zdá, tak podobné procházky mají místní obyvatelé hodně rádi, a tak jich potkáváme velké množství. Na nábřeží okamžitě se setměním začaly vyrůstat jak houby po dešti improvizované restaurace – některé s výhledem na řeku a jiné přímo na chodníku, takže tu bylo opravdu živo. Setkání s řekou bylo magické … velké červenožluté slunce se odráželo nad vodní hladinou, v písku seděli milenci, opodál postávali buddhističtí mniši ve svých oranžových novických hábitech a okolo skotačila mládež. To byla opravdu kouzelná chvíle. V jedné z těch nábřežních restaurací jsme se výborně navečeřeli a již docela za tmy se vracíme na hotel.

V následujících dnech jsme podnikli výlety do okolí Vientiane, ale vždy jsme v hlavním městě navštívili ještě další památky a zajímavosti, takže bych to zde shrnul, aby výčet byl úplný, ačkoliv nesedí přesně podle jednotlivých dnů. Velmi zajímavý byl chrám Wat Si Saket (vstupné 5000 LAK = 9 Kč), který v roce 1818 vybudoval král Chao Anou v raném bangkokském stylu, ale obklopil ho klášterem se silnými zdmi. Byla to zřejmě stylová příbuznost s jejich vlastními chrámy, která způsobila, že Siamci tuto stavbu ušetřili zničení při potlačení povstání v roce 1828. V letech 1924–30 byl chrám Francouzi restaurován. I přes patrný vliv Siamu má Wat Si Saket některé unikátní zvláštnosti. Co musí zaujmout každého je to, že ve vnitřních stěnách kláštera jsou malé výklenky, které obsahují více než 2000 stříbrných a keramických sošek Buddhy a dalších 300 sedících i stojících Buddhů různých velikostí a z různých materiálů (dřevo, kámen, stříbro, bronz) je umístěno pod těmito výklenky. Sochy jsou většinou v charakteristickém laoském stylu a pochází z 16. – 19. století z Vientiane nebo z 15. – 16. století z Luang Prabangu. Sím (ordinační síň) uprostřed areálu je obklopena sloupovou terasou v bangkokském stylu a je kryta pětiřadou střechou. Nástěnné malby Džátaky (výjevů z minulých Buddhových životů) na vnitřních stěnách jsou většinou originály z roku 1820, jen část jich byla restaurována a květinové stropy byly inspirované siamskými chrámy v Ayuthaya (původní hlavní město Thajska, 90 km severně od Bangkoku), které zase našly inspiraci ve Versailles. Celý vnitřek je opět vyplněn stovkami výklenků se sochami Buddhy a jeho několik dalších soch je přímo na oltáři; ten stojící vlevo je údajně ulit podle tělesných proporcí Chao Anou. Odborníci napočítali v tomto chrámu neuvěřitelných 6840 Buddhových soch! Zajímavý byl i dřevěný žlab u zadní stěny símu, vyřezaný v podobě hadího božstva naga; ten se používá při oslavách laoského Nového roku k polévání Buddhových soch. Před opuštěním areálu jsme se podívali ke knihovně (haw tai) se střechou v barmském stylu. Knihovna ale byla uvnitř prázdná, spisy byly odvezeny do Bangkoku. Tam jsme si také trochu popovídali se Sackem, novicem a studentem střední školy ve Vientiane, který žije v klášteře. Cestou na hotel jsme si koupili velmi podivné ovoce rambutan, podobné liči. Jak jsem později zjistil, u nás se dá velmi zřídka koupit, jeden obchod ho ale nabízí za 369 Kč/kg a my ho koupili plnou tašku (asi 2 kg) za 15 000 LAK = 27 Kč. A jak chutnal rambutan? No, nic moc … jako nemastná-neslaná třešeň. Další den jsme ukončili sice výbornou večeří v jedné stravovně u řeky, ale podezření jsme pojali k masu v nudlích, o kterém servírka na náš dotaz o původu s šibalským úsměvem říkala: „Čikin … čikin“ (tedy jako že kuře). Jelikož po stropě běhalo několik vypasených krys, usoudili jsme, že jako u nás je kuře ála bažant, tady asi mají mouse ála chicken (myš ála kuře). Dost nás ta představa pobavila a chuť k jídlu nám nesebrala. Zatím. Po jídle jsme se ale pro jistotu zašli napravit do cukrárny na hlavním náměstí a dali si dobrý dortík. A aby ten den byl opravdu zakončen excelentně, skončili jsme v místním masážním salónu Sirin a nechali jsme si hodinu opečovávat nohy při úžasné akupresurní masáži. Tak to bylo opravdu něco a mohu vřele doporučit.

Jako poslední jsme si ve Vientiane prohlédli (pochopitelně jen zvenčí) prezidentský palác, který je původně zámkem postaveným koncem 19. století v klasicistním stylu pro francouzského guvernéra. Po získání nezávislosti zde pobýval při návštěvě ve Vientiane král Sisavang Vong a také jeho syn Sisavang Vatthana. Dnes se využívá pouze k obřadním účelům. Kolem chrámu Wat Si Saket, který jsme si již prohlédli (viz výše), pokračujeme k nedalekému královskému chrámu Haw Pha Kaew, který byl postaven v roce 1565 na rozkaz krále Setthathirata pro uložení sochy Smaragdového Buddhy (ukradeného v roce 1779 Siamci a dnes vystaveného v bangkokském chrámu Wat Pha Kaew) a dnes slouží jako národní muzeum církevního umění (vstupné 5000 LAK = 9 Kč). Mezi exponáty vynikají unikátní sochy Buddhy z různých období, například kamenný Buddha z 6. – 9. století, a sbírka stél s laoskými a monskými nápisy. Zajímavé jsou i královské exponáty, jako pozlacený trůn, dřevořezby, bronzové bubny a rukopisy na palmových listech. Asi nejzvláštnější byla návštěva hodně zvláštního chrámu Wat Si Muang (Klášter svatého města), který je stále činný a neslouží tedy jako muzeum. Jelikož je chrám centrem spirituálních kultů, mohli jsme se zde zúčastnit velmi podivných obřadů, které se pokusím popsat. V centrální ordinační síni (sím) se místo sochy Buddhy nachází uctívaný lák meuang, tedy kamenný sloup falického tvaru, považovaný a uctívaný jako příbytek strážního ducha Vientiane. Zajímavý je již i původ tohoto kamene – podle legendy byl chrám postavený v roce 1563, kdy král Setthathirat přestěhoval své hlavní město do Vientiane. Po vybrání místa vykopali dělníci velkou jámu, nad kterou na lanech zavěsili tento velký kámen (zřejmě pilíř ze starší khmerské stavby, neboť v areálu chrámu je chátrající khmerská stúpa z lateritu – cihlově zbarvené horniny obsahující hlavně hliník nebo železo). Poté do jámy za zvuků bubnů a gongů naskákali dobrovolníci i jedna těhotná žena, načež lana byla uvolněna a dobrovolníci byli takto obětováni duchovi, aby byla zajištěna ochrana města. Kolem následně upevněného pilíře ovinutého posvátnou látkou vznikl oltář, nad ním ordinační síň a postupně se rozrostly i další stavby. Klášter byl zničený v roce 1828 a následně byl znovu vystavěný. Zvláštností je kamenná soška Buddhy v poněkud jednoduchých formách, která je velmi starého původu. Místní věří, že má moc plnit přání a odpovídat na obtížné otázky. Je třeba v pokleku třikrát zvednout sochu z polštáře až nad hlavu a v duchu pokládat otázku nebo prosbu. Jestliže se přání vyplní, očekává se, že do chrámu přinese věřící oběti v podobě banánů, kokosu, květů, kadidla a svíček – dva kusy od každého druhu. Dále do chrámu věřící přinášejí různé úlomky soch božstev nebo nádobí, aby duchové mohli vyléčit smůlu způsobenou rozbitím těchto předmětů. Zdaleka nejpodivuhodnější ale bylo vykonávání obřadu Khwan baci, při kterém je 32 duchovních strážců, známých jako Khwan, „přivazováno“ k věřícím nebo i k autům či motorkám pomocí bílých šňůrek, které na druhém konci drží zasvěcený mnich. Každý z 32 Khwan je totiž strážcem nad různými orgány v lidském těle a schopnostmi duševními i fyzickými. Velkým problémem tedy je, když Khwan opustí svého držitele, což představuje nebezpečí zejména tehdy, když se člověk dá do nové činnosti, podnikání, vypravuje se na cestu z domu, je před významným rozhodnutím – třeba uzavřením sňatku atd., nebo když je nemocný. V takovém případě postupují obřad baci, aby všichni Khwan byli přítomni a připojeni k člověčímu tělu. Něco podobného jsme nikdy neviděli a bylo skutečně úžasné se všech těchto obřadů v tomto chrámu zúčastnit. Mimochodem je pozoruhodné, jak většinový buddhismus vstřebal tyto prastaré nebuddhistické praktiky a umožňuje jim existenci v rámci své vlastní filozofie. To je přeci naprosto fantastické! Myslím, že lepší rozloučení s Vientiane jsme si ani nemohli přát.