Cesty a památky

Jeskyně Pak Ou (v překladu ústa řeky Ou) se nachází asi 30 kilometrů severně od Luang Prabangu, naproti ústí řeky Nam Ou do Mekongu, a tvoří je dolní jeskyně Tham Ting, 60 metrů nad hladinou vody a horní jeskyně Tham Phum ve výšce 150 metrů. Jeskyně byly uctívány jako sídlo duchů a bohů nejméně od 8. století, ale největšího významu nabyly v 16. století, kdy z nich král Setthathirat učinil královskou kapli. Královská rodina se sem jezdívala modlit na Nový rok a jako dar přinesla vždy sošku Buddhy. Další králové a místní věřící sem přicházeli i v následujících staletích, takže dnes se v každé jeskyni nachází přes 2 500 soch Buddhů z různých materiálů, stylů a velikostí – většinou se však jedná o klasické stojící Buddhy ve stylu Luang Prabangu.

K jeskyním jsme se vydali na pozdní odpolední výlet, k odjezdu jsme se odhodlali až v 15:00 hodin. Přeci jen ta vzdálenost není taková, abychom tam tuk-tukem (37 500 LAK = 67,50 Kč/os) nedostali za chvíli. Jenže dobrá silnice byla jen prvních 20 kilometrů, zbývajících 10 kilometrů vedlo po prašné cestě plné výmolů a různých překážek. Do vesnice Ban Rasavolavihane na břehu Mekongu proti jeskyním jsme dorazili za hodinu. Potom ještě musíme s převozníkem na druhou stranu (10 000 LAK = 18 Kč za obě cesty/os), kde trčí z hladiny řeky kolmá vápencová stěna s širokým ústím dolní jeskyně Tham Ting. Na improvizovaném přístavišti, kde s návštěvníky z Luang Prabangu připlouvala a odplouvala jedna loďka za druhou, platíme vstupné (10 00 LAK = 18 Kč) a můžeme stoupat po bíle natřených schodech vzhůru. V hluboké jeskynní dutině trčí tisíce sošek Buddhy, které spolu s vůní z vonných tyčinek a poněkud netečně hledícím mnichem, vytvářely velmi mystickou atmosféru. A to nemluvím o unikátním výhledu na řeku s vesnicí, nad kterou se i na druhé straně tyčí útes Pha Hen, který je přímo nad soutokem obou řek. Skutečně impozantní prostředí! Výstup k horní jeskyni Tham Phum byl náročnější, než jsme čekali, a o to více nás mrzelo, že byla přehrazena mříží a dalo se dovnitř jen nahlížet. Je hluboká 54 metry a soch Buddhů je tam zhruba stejně s jako v dolní jeskyni. Před jeskyní je kamenný podstavec, u kterého se modlili králové z Luang Prabangu.

Kolem jeskyní se poflakovala spousta dětí, které nabízely kde co. Je nám jasné, že je to pro ně jedna z mála možností, jak si přivydělat a tak kupujeme alespoň vodu. A protože jsme na podobné případy vždy vybaveni, podělili jsme je jednak bonbóny a také drobnými dárky, které s sebou za tímto účelem vždy vozíme.

Již se začalo slunce pomalu klonit k západu, když se vracíme přes řeku na druhý břeh do vesnice, kde malé děti dovádějí ve vodách Mekongu a radují se tím typicky dětským způsobem. V obci ještě navštěvujeme místní chrám Wat Rasavolavihane, který byl úplně volně přístupný a jelikož jediný místní mnich vůbec nerozuměl, tak jsme se o něm nic nedozvěděli. Každopádně byl vyzdoben obrázky slonů, tygrů a hadů a působil velmi démonicky. Cestou zpět se ještě zastavujeme ve vesnici Ban Xang Hai, kde si lze koupit kořalku s hady a škorpiony. To opravdu nemáme zájem, nehledě na to, že se jedná vesměs o chráněné živočichy, které není ze země povoleno vyvážet ani v tomto stavu.

Do Luang Prabangu jsme se vrátili již skoro se setměním v 19:00 hodin, takže nezbývá nic jiného než skočit na večeři a dobře se vyspat před zítřejší dlouhou plavbou po Mekongu do zcela zapadlé oblasti Hongsa, obývané etnickou skupinou Thai Lü.