Cesty a památky

V letech 1964–73 byl Laos bojištěm, o kterém většina západního světa vůbec nevěděla. V podstatě to bylo pokračování bojů, jejichž kořeny ležely o celá staletí zpět; v historickém rozporu jsou totiž relativně klidné, Indií ovlivněné kultury západně od pohoří Annám a mnohem výbojnější Vietnamci ovlivnění Čínou. Tohoto nepřátelství využili moderní protivníci, kteří proti sobě využívali domorodce (lid Hmong a hnutí Pathet Lao), a na jejich podporu posílali tisíce svých vojáků.

Jak USA, tak i Severní Vietnam (spolu s Čínou) jednaly v přímém rozporu se ženevskou dohodou z roku 1962, která uznávala neutralitu Laosu a zakazovala přítomnost jakýchkoli cizích vojenských osob. V rámci obcházení ženevských dohod umístily USA na místa pracovníků zahraniční pomoci agenty CIA a z důstojníků leteckých sil dočasně udělaly civilní piloty. Válka byla natolik tajná, že jméno země se neobjevovalo ani v oficiálních sděleních – operace v Laosu označovali účastníci jako „jinou scénu“ (Other Theater).

Američtí vojenští technici byli v Laosu už v roce 1959, kdy začali cvičit Královskou laoskou armádu (RLA) a bojůvky horského kmene Hmong pod vedením charizmatického Vang Pao. Oddíly Hmong používali nejdříve Francouzi proti vzbouřencům ve Vietnamu; později byli Hmongové pravděpodobně nejdůležitější lidskou složkou tajné války, kterou financovaly USA. Takzvaná tajná armáda se v polovině roku 1961 rozrostla na 9000 pěšáků s devíti specialisty CIA, devíti důstojníky Zelených baretů a s 99 thajskými důstojníky „zvláštních služeb“, vycvičenými CIA. Dodnes je tehdejší úsilí CIA v Laosu největší a nejdražší paravojenskou operací, jakou USA kdy vedly. Američtí letečtí značkaři (pod krycím názvem „Ravens“ – havrani) létali v malých a pomalých vrtulových letadlech a fosforovými dýmovými raketami vyznačovali cíle severovietnamské armády (NVA) a LP pro laoské piloty amerických tryskových letadel.

Christopher Robbins ve své knize The Ravens napsal: Letci na „jiné scéně“ byli vojáci, ale létali do bitev v civilním oblečení: v džínách a v tričku, v kovbojských kloboucích a s tmavými brýlemi. Bojovali v zastaralých letadlech a měli vysoký počet nehod, až 50 %. Každý pilot musel mít u sebe malou pilulku smrtícího jedu z měkkýšů, speciálně vyvinutého CIA; museli přísahat, že jed užijí, pokud padnou do rukou nepřítele.

Hlavní stan tajné armády „jiné scény“ byl v Long Chengu. Toto jméno se neobjevilo na žádné mapě, ani když z něho přítomnost amerických a hmongských vojáků učinila druhé největší město v zemi a jedno z nejrušnějších letišť na světě. Long Cheng ležící vysoko v horách, přibližně v polovině mezi Vientiane a Phonsavanem, označovala Air America obvykle kódovým názvem „Alternate“, Ravens mu říkali „Šangri-La“ a označení USAF bylo LS („Lima Site“ nebo „Landing Site“ – přistávací dráha) 20A.

I další města a vesnice v zemi, kde byly vojenské přistávací dráhy, se nazývaly „Lima Sites“ a dostávaly čísla (například LS 32), počátkem 70. let jich bylo už více než 400. Současný Long Cheng je obklopený zvláštní zónou Saisombun, novou správní jednotkou vyňatou z provincií Luang Prabang a Xieng Khuang laoskou armádou kvůli pokračujícím „bezpečnostním problémům“ se zbytky hmongských vojáků, kteří ustoupili před silami Pathet Lao (PL). Z Američanů, kteří dobrovolně sloužili v Laosu jako piloti nebo průzkumníci, jich odhadem padlo v boji asi 400 a dalších více než 400 bylo „pohřešovaných v akci“ (missing in action – MIA). Americko-hmongsko-thajské jednotky byly v průběhu devíti let tajné války přečíslené a vymanévrované a přes svou vyšší palebnou sílu ztratily Long Cheng a dobyly jen málo strategických vítězství. Přitom ignorovaly téměř veškerá „pravidla angažovanosti“ (ROE, přezdívalo se jim„Romeos\"), která se dodržovala ve Vietnamu (a často se uváděla jako příčina porážky Američanů). Například ve Vietnamu ROE zakazovala bombardování blíž než 500 m od chrámů či nemocnic. V Kambodži byl limit 1 km, v Laosu směly bombardéry zničit jakoukoli budovu v dohledu.

Do roku 1973 bylo na Laos uskutečněno celkem 580 944 výpadů, v letecké tajné válce se shazovala jedna plná pumovnice bomb v průměru každých osm minut, po 24 hod. denně po dobu devíti let! Americké daňové poplatníky to stálo denně 2 miliony USD.

Když americký prezident Lyndon B. Johnson v listopadu 1968 zastavil veškeré nálety na Severní Vietnam, bombardování v Laosu naopak zesílilo, protože bylo k dispozici více leteckých sil. V roce 1970 svolil americký prezident Richard Nixon na radu Henryho Kissingera k mohutným leteckým úderům B-52 v Laosu. Tato akce byla po řadu let přísně tajná. V letech 1964–1969 bylo shozeno kolem 450 000 tun munice a pokračovalo se až do roku 1972. Na konci bombardování činilo shozené množství kolem 1,9 milionu tun, čili více než půl tuny na každého muže, ženu a dítě žijící v Laosu. V přepočtu na hlavu se tak Laos stal nejbombardovanější zemí v celé historii válečnictví.

V tajné letecké válce se shazovaly i defolianty a herbicidy. V letech 1965 a 1966 bylo použito 200 000 galonů herbicidů; veškerá vegetace zůstala holá, otráveny byly i zemědělské plodiny a vodní systém nebyl použitelný ani k zavlažování, natož k pití. Takzvaný „Agent Orange“ či „žlutý déšť“ je toxická látka, kvůli které dnes mnozí obyvatelé východního Laosu mají zdravotní potíže.