Cesty a památky

K celodennímu výletu do národního parku Phu Khua Khuay (Hora buvolího rohu) jsme si nezvolili zrovna nejlepší den. Celou noc pršelo jak z konve, že jsme ani z randálu, jak déšť bubnoval do parapetu, nemohli usnout. Jenže odříct to již nešlo – den dopředu jsme si smluvili odvoz s taxikářem a již jsme mu dali zálohu. Ráno sice už nepršelo, ale obloha je zatažená a visí snad pár metrů nad zemí.

Po snídani tedy hned odjíždíme z Vientiane v čekávání, co z toho bude. Národní park leží asi 100 kilometrů severovýchodně od hlavního města po silnici číslo 13. V rezervaci jsou chráněni velmi vzácní živočichové včetně divokých slonů, medvědů, gibonů, tygrů, levhartů obláčkových, pávů zelených a podobně. Celých 88 % plochy parku je zalesněno a v lesích rostou jak jehličnaté, tak listnaté stromy, mezi kterými vynikají stálezelené dipterocarpy dvojkřídláčovité, proslulé svou vysoce aromatickou pryskyřicí. Nemyslel jsem si, že během jednodenního treku uvidíme ty šelmy, ale myslím, že stačí vědomí, že „tu někde okolo jsou“. Nicméně jsem plánoval, že alespoň divoké slony uvidíme u vesnice Ban Na, kam prý chodí často „mlsat“ cukrovou třtinu. Asi v polovině cesty se spustil takový liják, že i náš řidič mírně znervózněl, neboť potoky vody valící se z nebe dokonce pohybovaly autem! Jízda se tak stávala dost nebezpečnou, byť silnice to byla asfaltová. Asi po dvou hodinách jízdy jsme dojeli do vesnice, kde stojí významné poutní místo nížinných Laů z oblastí Vientiane a Bolikhamsai – chrám Wat Pha Baht Phonsan (Chrám otisku Buddhova chodidla). U něj jsme tedy zastavili a vydali se za vytrvalého deště, byť již ne tak silného, na prohlídku. Kromě dvou mnichů, povalujících se v suchu na rohožích, zde nikdo nebyl. Prohlédli jsme si poměrně novou stúpu z roku 1933, ovšem krásně zdobenou a hlavně zlatě natřený zmíněný tisk Buddhovy nohy. U něj byla socha ležícího Buddhy a dalších 108 symbolů, kterými je jeho chodidlo velebeno. Během prohlídky přestalo nakonec pršet a tak jako další bod volíme vesnici Ban Na, kde bychom mohli narazit na divoké slony. Dojeli jsme až na konec vesnice, kde má sídlo správce rezervace, ale místní průvodci nás zarmoutili – mohutná noční bouřka slony odehnala hluboko do džungle a není zde ani jediný. Jejich pozorování je totiž jinak možné proto, že sloni jsou velcí mlsouni. Naučili se chodit na mstní pole, kde farmáři pěstují cukrovou třtinu. Zprvu farmáři žádali o povolení jejich odstřelu, neboť jim zničili úrodu. Vláda je však přesvědčila o sloním potenciálu pro turistiku a tak dnes doprovází zvědavé turisty na místa, kam si sloni chodí pochutnávat. Nejedná se však o žádný cirkus, přestože sloni přichází za svou pravidelnou dávkou sladkého potěšení, jsou to stále divoce žijící zvířata a sledují se pouze z bezpečné vzdálenosti. Nicméně my máme tentokrát smůlu. Průvodci nám sice nabídli, že bychom se za slony mohli vydat na zhruba dvoudenní trek do džungle, že je jistě vystopují, ale tuto možnost jsme odmítli. Na to nejsme připraveni a nemáme ani tolik času. Vydali jsme se alespoň na procházku po vsi a fotili jsme si místní obyvatele, z nichž jsme viděli jen ženy, pletoucí většinou koše a košíky z bambusu. V jednom domě se u televize s karaoke bavila dámská společnost a popíjela při tom nějakou kořalku (asi lao-lao, neuměly anglicky). Ty ženské již byly pěkně rozjeté a pozvaly nás k sobě dovnitř, abychom si s nimi přiťukli. Bylo to zvláštní. Řvoucí televize s opravdu příšernými cajdáky v bambusové chýši.

Během prohlídky vesnice se natolik zlepšilo počasí, že se domlouváme alespoň na výletu k nedalekým vodopádům. Náš záměr sdělujeme řidiči a ten žádné nadšení nesdílí. Těšil se určitě, že když není dobré počasí, obrátíme to do Vientiane a on vydělá i bez výpravy do džungle, to jsme mu ale nedopřáli. Nakonec tedy s námi jel dalších asi 35 kilometrů, přičemž těch posledních 15 bylo lesní bahnitou cestou. Jak vypadalo jeho naleštěné fáro, si asi umíte představit. Ve vesnici Ban Huay Leuk jsme museli zaplatit dost mastné vstupné do rezervace (45 000 LAK = 80 Kč za osobu) a přidal se k nám strážce parku coby průvodce. Od lesního parkoviště jsme pak vyrazili do neprostupného deštného pralesa po sotva znatelných stezkách. Nejprve jsme došli k vodopádu Tat Xai, který padá v asi 5 stupních, a jsme opět poněkud zklamáni. V řece je velmi málo vody a vodopád tak tvoří několik de facto čůrků. Máme to ale pech. Vedeni strážcem pak vyrážíme korytem řeky k dalšímu vodopádu Pha Xai na té samé řece, který je tvořen 50 metrů vysokým převisem. Jenže v době naší návštěvy – jak jinak – pes skalní převis neteče ani kapka. Vodopád je úplně bez vody. Strážce jen pokrčil rameny, že voda je zde pouze v období dešťů nebo těsně po něm. Není prý toto dobrá doba na návštěvu vodopádů. Ještě že se můžeme alespoň kochat nádhernou přírodou plnou pro nás nezvyklých rostlin a také zvuků. Fotili jsme také motýly, kterých je zde neskutečné množství a jakmile byl někde nějaký nektar, slétali se k němu v houfech. Cestou zpět k autu jsem si říkal, jestli nás třeba nesleduje pár tygřích či levhartích očí, a tak si to mohu alespoň představovat.

Pozdě odpoledne se vracíme zpět do Vientiane a musím říci, že výlet se zrovna moc nevyvedl, ačkoliv úplně špatné to nebylo. Prošli jsme se po džungli, užili jsme si její atmosféru, také jsme sledovali obyvatele ve vesnici Ban Na, a viděli jeden hezký chrám. Sledoval jsem tachometr – ujeli jsme 265 kilometrů.