Cesty a památky

Další celý den nám zabrala zase doprava. To je konec konců v Laosu docela typické, bohužel celodenními přesuny jsme ztratili mnoho času. Když to zrekapituluji, celý den zabrala cesta Vientiane – Luang Prabang, Luan Prabang – Honksa, Honksa – Luan Prabang a teď Luan Prabang – Phonsavan a ještě jeden den padne na přesun z Phonsavanu do Vietnamu. Z celkového počtu 12 dnů v Laosu jsme 5 dnů v podstatě jen sledovali ubíhající krajinu.

Z Luang Prabangu odjíždíme v 8:30 hodin opět VIP Busem, ovšem o poznání nižší kvality, než byl ten sem z Vientiane. Do Phonsavanu je to 240 kilometrů, jízdenka stála 125 000 LAK = 225 Kč a cesta trvala přesně 8 hodin. První část cesty, až do města Phu Kun, vedla po hlavní silnici č. 13 směr Vientiane. Phu Kun leží uprostřed hor asi v polovině cesty a tak zde máme asi 45 minut pauzu na toalety a oběd, který tentokrát není v ceně. Počasí je opravdu jak na houpačce, během pauzy lije jak z konve a tak musíme upustit od záměru projít si zdejší tržiště, kde nás překvapilo množství uzených ryb. Další cesta vede po silnici č. 7, která ještě donedávna byla pouze nezpevněná, dnes je již v celé trase vyasfaltovaná. Díky tomu je Phosavan takto snadno dostupný, v cestopisech starých jen několik let jsou popisovány doslova hororové zážitky s cestou na několik dnů. Pochopitelně se neustále klikatíme vysokými horami, takže autobus nemůže jet moc rychle. Když jsme konečně v 16:30 hodin dojeli na autobusové nádraží v Phonsavanu, nejprve si zajišťujeme jízdenky na autobus do města Vinh ve Vietnamu, kam odjíždí opět jen jeden spoj denně. Takže to nemůžeme rozhodně nechat na později. Nehledě na to, že autobusové nádraží je asi 4 kilometry za městem a každá cesta sem je komplikací. Co také nemůžeme pochopit je, proč autobusy nezajíždějí až do centra, když je zde všude dost místa a volného prostoru. Takto si každopádně na své přijdou taxikáři a jeden nás vehementně přesvědčoval, že je široko daleko nejlevnější. Možná to byla pravda, možná ne – nechali jsme se ukecat. Neměli jsme již sílu se s někým dohadovat. Naše volba na ubytování celkem rychle padla na hotel Nice na hlavní ulici (nocleh 35 000 LAK = 63 Kč/os/noc), protože za tuto cenu jsme bydleli doslova královsky. V Phonsavanu nás čekají poslední dva noclehy v Laosu.

Provincie Xieng Khuang je jednou z těch severních laoských provincií, které nejvíce poničila válka. V podstatě všechna města a všechny vesnice v oblasti zažily v letech 1964–1973 nepřetržité bombardování, které jeden vesničan popisuje slovy: Bomby padaly, jako když člověk zasévá zrní. Dnes již opět počet obyvatel stoupl na asi 200 000, přičemž většinu tvoří Laové, Vietnamci a kmeny Thai Dam, Hmong a Phuan. Protože původní hlavní město Muang Khoun bylo téměř úplně vybombardované (1500 zničených budov), po skončení války se v roce 1975 stal hlavním městem právě Phonsavan, ležící v nadmořské výšce 1200 metrů. Díky tomu zde také můžeme pozorovat nesrovnatelně příjemnější klima než v předchozích dnech u Mekongu. Jinak do představy opravdového hlavního města má Phonsavan opravdu daleko. Je to takové zaprášené a velmi ospalé město s minimálním dopravním ruchem.

Hned po večeři jdeme do místního informačního střediska MAG (Mines Advisory Group), abychom zjistili bezpečnostní situaci v místech, která chceme navštívit. V zemi totiž stále leží nevybuchlá munice, minometné střepiny, kanystry s bílým fosforem (používané k vyznačení cílů bombardování), nášlapné miny a hromady stromečkových bomb francouzského, čínského, amerického, ruského a vietnamského původu (tzv. UXO – Unexploded ordnance = nevybuchlá munice), které zde zůstaly po letech válčení. Nejvíce nehod s UXO se odehrálo v prvních pěti letech po skončení války, kdy se vesničané vraceli do míst, která museli opustit. Dnes stále dochází až k 60 případům výbuchů ročně, z toho 40 % obětí jsou děti, které si s nalezenou UXO začnou hrát. Za neštěstí mohou i sběrači kovů, kteří UXO otevírají, aby vybrali střepiny a střelný prach k dalšímu prodeji. Oblast stále prohledává a systematicky čistí právě organizace MAG, jejíž členové vyznačují bezpečné zóny přímo v terénu. Zhlédli jsme instruktážní film o pohybu v oblasti, podívali se odstrašující případy hledačů UXO a prohlédli si malé muzeum. Tomáš s Evou se také zapojili příspěvkem 10 USD do celého projektu. My jsme zase o tomto problému natočili reportáž. Teprve když jsme se vraceli již za tmy na hotel, si uvědomujeme, že součástí mnoha skulptur, fontán, domovních vchodů i hotelových zátiší jsou (střelného prachu pochopitelně zbavené) miny.

Důvodem naší cesty do oblasti ale nebyly pozůstatky války, byť ty nelze minout, ale proslulá Thong Hai Hin (Planina džbánů), další z památek na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a jedno z nejzáhadnějších míst v jihovýchodní Asii. Vzniklo již mnoho teorií, k čemu měly džbány sloužit (sarkofágy, fermentace vína, skladování rýže), ale neexistuje žádný důkaz, který by na otázky typu KDO, KDY a PROČ podal odpověď. Není jí ani místní ústní tradice, podle níž jsou džbány staré přes 2000 let, protože nepřítomnost jakýchkoli organických materiálů spojených se džbány, například kostí nebo zbytků potravy, neumožňuje toto datování jakkoliv potvrdit. Jedna místní legenda vypráví, že v 6. století vládl této oblasti krutý náčelník Chao Angka. Jeho krutost k poddaným znepokojila místního hrdinu jménem Khun Jeuam natolik, že Angka přemohl a sesadil, a na oslavu svého vítězství nechal vyrobit tyto džbány na fermentaci rýžového vína. Podle této verze byly džbány odlévány z buvolí kůže, písku, vody a cukrové třtiny, a pak vypalovány v blízké jeskyní v peci.

Vybaveni teoretickými znalostmi o možném nebezpečí UXO jsme si ráno půjčili motorky (90 000 LAK = 162 Kč/motorka pro dva/den) a vyrazili. Jako první navštěvujeme skupinu džbánů, označenou jako Místo 1. Je pouhých 10 kilometrů od Phonsavanu a cesta je dobře značená. Asfaltová silnice končí u brány s pokladnou (vstupné 10 000 LAK = 18 Kč) a parkovištěm. V areálu nelze zabloudit, neboť odminované cesty jsou označeny červeno-bílými destičkami v zemi, které bílou plochou vymezují bezpečný koridor. Takto jsme tedy prošli celým areálem, včetně jeskyně z pověsti, kde měly být džbány vypáleny (ovšemže pověst již neříká, jak a proč ty džbány rozváželi po okolí). Po prohlídce pokračujeme v cestě k další větší skupině džbánů u vesnice Lat Khan, označené jako Místo 3. Cesta vedla ještě asi 3 kilometry po asfaltové silnici a dále pak již jen po nezpevněné písčité cestě mezi samotami a rýžovými poli. Zhruba v půlce cesty se ve stráni povaloval zničený sovětský tank, který zde od války pomalu zarůstá stromy. Příroda se sama postará. Od pokladny u Místa 3 (vstupné 10 000 LAK = 18 Kč) ve vesnici Ban Xien Di se zničenou sochou Buddhy z vybombardovaného kláštera, je to ke džbánům asi 200 metrů cesty po hrázkách mezi rýžovými políčky a přes bystřinu. Nádherná – až neskutečná krajina! Samotná skupina džbánů byla mnohem hezčí než na Místě 1, které je pro svou blízkost u Phonsavanu nejvíce navštěvované. Nachází se na mírném pahorku porostlém stromy, všude kolem klid a až mystické prostředí. Cestou zpět se zastavujeme ve vesnici Ban Lat Khai, kde si Eva s Tomášem dali oběd, ale my jsme to raději neriskovali. Zůstali jsme u čaje a sušenek. Než jsme se rozjeli k další cestě, tak prudce sprchlo, ale v podstatě ten déšť před námi ustupoval, takže jsme vůbec nezmokli. Nicméně písčitá cesta se stala blátivou a cesta na motorkách dost nebezpečnou. Několikrát jsme museli sesednout a motorku vést velkými kalužemi, protože jsme se báli je projet. Tomáš s Evou měli také kolizi a pěkně se vymázli, jen se divím, že my to s Honzou přežili bez ztráty desítky. Nakonec jsme se úspěšně vrátili na asfaltovou silnici a pokračovali již bez potíží do bývalého hlavního města Muang Khoun. Tohle město prostě mělo smůlu. Nejprve bylo v 19. století vypleněno čínskými i vietnamskými nájezdníky, potom vybombardováno během indočínské války v letech 1946–54 a následně srovnáno se zemí za tajné války 1969–75. Dnes se znovu vzpamatovává, ale bývalého lesku již nikdy nedosáhne; jeho úlohu převzal Phonsavan. Většinu obyvatel města (14 000) tvoří lidé Thai Puan, Thai Dam a Thai Neua, Laové jsou zde v menšině. Když jsme vjeli do města, překvapila nás pokladna u silnice, kde se vybíralo vstupné do památek města, ale jelikož činilo 4 000 LAK = 7 Kč, rádi jsme přispěli. Nejprve jedeme kolem zřícenin paláce prince Thai Puan k nejznámějším ruinám města, chrámu Wat Phia Wat s velkou sochou sedícího Buddhy, která jakoby zázrakem přežila nálet, který zničil chrám nad ní. Největší dominantou města je zřícenina stúpy That Foun, vysoká 30 metrů, která se tyčí na neosídleném návrší nad městem. Postavena je ve stylu Lanna (13. století) nebo Lang Sang (14. století) a možná právě proto, že vypadá velmi staře i díky poničení za války, působí až démonicky. Určitě ale prostor před stúpou (dříve asi náměstí) a její nepřehlédnutelné křivky rámované modrajícími se horami v pozadí, tvoří takovou symbiózu, že mě napadá pouze slovo harmonie. Ano, tady na tom místě opravdu něco bylo, nějaký silný duchovní náboj. Jelikož na počátku 20. století chtěli Číňané ukrást vzácné buddhistické sochy ze stúpy, vylámali v jejím boku velký otvor, kterým jsme vlezli dovnitř. Tam je jako ve skořápce schovaná ještě jedna, mnohem menší kamenná stúpa. Na nedalekém palouku skákali děti z města gumu a to byl ten nejlepší závěr našeho pobytu zde. Co víc přát těm dětem než to, aby se již vícekrát neopakovaly hrůzy, které pamatují jejich rodiče. Před odjezdem z města ještě na krátko navštěvujeme již opravený chrám Wat Si Phoun s několika mladými mnichy a pak už jedeme zpět. Cestou do Phonsavanu ještě několikrát zastavujeme u rýžových políček obdělávaných pilnými lidmi, vodních buvolů válících se v každé kaluži a v několika dřevěných vesnicích. Díky tomu k hotelu přijíždíme až v 18:30 hodin, tedy skoro za tmy. Večer jdeme nakoupit ovoce na trh a večeři si dáváme v nedaleké indické restauraci. Dnešní den se fakt povedl a zítra nás čeká ještě jeden podobný a poslední před odjezdem. Na motorkách jsme naměřili 113 ujetých kilometrů.

Poslední den v Laosu jsme si nechali trochu volnější program a k cestování jsme použili zase motorky. Je fakt, že nám to dost pomohlo a některá místa bychom prostě vidět nemohli. Nejprve vyjíždíme ke dvěma výrazným válečným pomníkům, které zaujímají dominantní polohu na dvou kopcích jižně nad městem. Nejdřív jsme vyjeli k Vietnamskému válečnému památníku, který má tvar laoské stúpy a byl vystavěn k uložení těl padlých vietnamských vojáků v bitvách o severovýchodní Laos. Je na něm nápis: Lao-vietnamská solidarita a velkorysost navždy. Na sousedním kopci stojí poněkud okázalejší Laoský válečný památník z roku 1998 s nápisem Národ na vaši oběť nezapomíná, kde je uloženo asi 4 500 obětí války. Nebyla to nijak veselá místa, ale tady nám to připadlo tak nějak fér, jít se sem podívat. Všechny ty informace o hrůzách války (tak nedávné) nás nějak víc zasáhly. A krom toho byl z kopců hezký pohled na Phonsavan. Chtěli jsme také navštívit nějaký místní hřbitov běžných Laosanů, což se nám podařilo na opačném konci města. Na stráni se tu rozkládá hřbitov, který je opravdu unikátní nejen svou rozlohou. Vedle laoských buddhistických relikviářů tu jsou klasické křesťanské náhrobky a také animistické pohřby lidí Thai Dam. Vše hezky vedle sebe. Po smrti jsou beztak všichni v jednom společném „nebi“ nebo „pekle“ podle toho, co si zasloužili za života a ne podle toho, v jaké náboženství věřili. Tahle myšlenka mě hodně zasáhla a tady jsme viděli, že je to možné. Potom již nasedáme na naše stroje a po silnici číslo 7 ujíždíme stále dál, směrem k vietnamské hranici (zítra tudy pojedeme autobusem do Vietnamu). Navedeni průvodcem Lonely Planet se ve vesnici Ban Non Pet domáháme pramene řeky Nam Ngun, který má „pitoreskně“ (nevím, proč nepoužili české slovo „malebně“) ležet uprostřed rýžových polí. Lidi ve vesnici na nás koukali jak na zjevení a tvrdili nám, že o žádném prameni nic nevědí. A nad názvem té řeky jen kroutili hlavou. Takže jsme neuspěli, sklapli jsme průvodce a jedeme dál. Za vesnicí je velká hmongská tržnice, bohužel téměř vymetená. Hmongské trhy jsou zde prý jen v neděli. Od jedné hmongky si ale kupujeme trs banánů a po krátké svačince jedeme dál. Ve vesnici Ban Dien Din (40 kilometrů od Phonsavanu) jsme měli prázdné zadní kolo. Tedy já s Honzou. Eva s Tomášem jsou v pohodě. Vedro je naprosto šílené a tak zajíždíme s motorkami pod stříšku jednoho domu, jak se později ukázalo, jsme zaparkovali přímo v obýváku jednoho domu. Byli jsme ale tak zdrchaní, že jsme to neřešili. Naproti vyvěral přímo u silnice z lesa pramen vynikající horské vody, a tak máme alespoň zdroj k ochlazení. Voda to musí být znamenitá, protože se tu nepřetržitě zastavovala auta s kanystry. Docela jsme jinak byli vyřízení z toho píchlého kola a dumali, co dál. Šťastný osud nám ale poslal do cesty pana Khamsai Soumphonphakda, který je učitel angličtiny, a tak jsme konečně mohli komunikovat. Ten nám píchlou duši vyměnil (naprosto nezištně) a my tak mohli dojet do poslední obchodní stanice na laoské straně hranic Muang Kham. Zajímavá byla vlastní cesta přes hory, protože se nám otevíraly často jedinečné výhledy nejen na přírodu, ale také na lidská sídla rozsetá po stráních. V místní (asi také jediné) veřejné stravovně u hlavní cesty jsme se naprosto nečekaně najedli – zaplatili jsme 10 000 LAK = 18 Kč a mohli jsme si nabrat kombinaci masa, zeleniny a příloh přímo z varných nádob podle chuti. To bylo opravdu výjimečné. Po obědě pokračujeme ještě 4 kilometry za vesnici k horkým minerálním pramenům Baw Noi (vstupné 5 000 LAK = 9 Kč), kde jsme se vykoupali a zároveň nenápadně sledovali vesničany při hygieně. Zajímalo by nás, jestli také platili vstup. Horká voda zde vyvěrá z břehu říčky a rovnou se mísí s její chladnou vodou. Koupání tedy probíhá formou poposedávání v kamenitém korytu řeky tu blíže, tu dále od horkého vývěru podle toho, kdo co snese. Každopádně jsme byli za toto osvěžení vděční. A bezva bylo i to, že vše je zde zcela přírodní, žádná „plovárna“.

Tak, jak to tu bývá zvykem, mezi tím co jsme se cachtali, se pekelně zatáhlo nebe a nad okolními horami se rozduněla mohutná tropická bouřka. Bylo půl čtvrté, když jsme se narychlo sbalili a odjeli spěšně zpět do Muang Kham, kde jsme se schovali v naší stravovně a dali si kávu. Jenže bouřka se nějak honila po horách a pršet nezačalo. Tak jsme odjeli k nedaleké benzínce pro palivo s odhodláním, že se vracíme do Phonsavanu. Ovšem sotva jsme naplnili nádrže, spustila se čina. Sotva jsme zapadli do jedné soukromé hospody na kůlech nad vodou, vyklopil někdo tam nahoře na tento nebohý kraj snad obří vanu s vodou. Tedy to byl příval vody, jaký se jen tak nevidí. Jak se to přihnalo, tak to i odešlo, za 15 minut je po dešti a konečně můžeme jet dál. Cesta zpět ubíhala dobře – dokonce lépe, než jsme čekali. Přeci jen vedla horami a tak trochu jsme měli strach na namoklé vozovce nad strmými srázy. Jedinou nepříjemností byl občasný déšť, ale již ne tak prudký jako na začátku. A pak se to zase stalo. Pouhých 6 km před Phonsavanem jsme zase píchli! A zase já s Honzou. Naštěstí byl po ruce opravdický servis (ještě že se nám to nestalo uprostřed hor), kde nám kolo za 15 minut opravili a my za tmy v 18:45 dorážíme slavnostně do cíle v Phonsavanu. Motorky jsme v pořádku vrátili a ve zdejším multikulturním prostředí jdeme pro změnu do čínské restaurace na večeři. Byla vynikající! Potom ještě nakoupit nějaké ty potraviny na zítřejší cestu za poslední kipy, čajík před usnutím a zaspat všechny ty laoské zážitky.

Naše cesta se z Laosu přesunula zpět do Vietnamu, pokračování je zde.