Cesty a památky

Ráno v 8:30 hodin, přesně podle plánu, opouštíme úzkou motorovou lodí přístav v Luang Prabangu, a proti proudu Mekongu odplouváme do 170 kilometrů vzdálené osady Tha Suang. Tento spoj odplouvá pouze 1× denně a jízdenka stála 101 000 LAK = 180 Kč. Máme před sebou asi 9 hodin jízdy po řece, která je v tomto případě jedinou přístupovou cestou do rozlehlých oblastí severního Laosu. Takže je možná právě teď prostor, něco si o Mekongu, kterému se říká Král řek, povědět.

Mekong (laosky ແມ່ນ້ຳຂອງ) je řeka pramenící v Tibetu na hřbetu Tangla na Tibetské náhorní planině v nadmořské výšce asi 5000 metrů. Je největší řekou na poloostrově Zadní Indie a také jednou z nejvýznamnějších světových řek, neboť je 12. nejdelší řekou světa a 10. největší z hlediska objemu průtoku. Její odhadovaná délka je 4350 kilometrů, přesný pramen není znám, povodí zaujímá rozlohu 795 000 km². Na horním toku v Tibetu se nazývá Dzaču, na středním toku v Číně pak Lancang. Z Tibetské náhorní planiny Mekong stéká do čínské provincie Jün-nan, kterou protéká, aby tvořil hranici mezi Myanmarem a Laosem. Na horním a středním toku protéká převážně po dnech horských soutěsek a překonává mnohé peřeje. Od soutoku s řekou Ruak ve Zlatém trojúhelníku začíná dolní tok řeky. Jeho horní část z velké části tvoří hranici Thajska s Laosem. Na dvou místech se však thajsko-laoská hranice od toku řeky odklání a ta teče vnitrozemím Laosu. V místech, kde vtéká do Kambodžské roviny, vytváří jeden z nejvodnatějších vodopádů na světě Kon, vysoký 21 metrů. Z Laosu vtéká do Kambodže, kde se poblíž města Kratié nacházejí poslední peřeje na jeho toku. Pod Phnom Penhem se rozděluje na dvě hlavní ramena – řeku Bassac a vlastní Mekong (Tonletom). Z Kambodže Mekong vtéká do Vietnamu, kde se vlévá do Jihočínského moře, přičemž vytváří deltu. Ta má rozlohu přibližně 70 000 km². Dvě hlavní ramena jsou spojena množstvím průtoků a v těchto ramenech protékají tři čtvrtiny vody. Delta je protažena ve tvaru oblouku o délce 60 km od pobřeží a každý rok se protahuje do moře o 80 až 100 metrů v důsledku usazování pevných částic unášených řekou.

Míříme do severozápadního cípu provincie Sainyabuli, kde se rozkládá zcela izolovaný správní okrsek Hongsa, patřící k nejzapadlejším koutům jihovýchodní Asie. Je to místo, kde na turisty prakticky nelze narazit a proto si stále žije svým poklidným, až ospale působícím způsobem. Do oblasti dodnes nevedou ani žádné zpevněné silnice a dostat se tam lze tedy pouze mimo období dešťů, kdy jsou prašné cesty sjízdné, a to buď mnohahodinovou jízdou ze Sainyabuli nebo cestou, kterou jsme zvolili my.

V 10:15 hodin (30 kilometrů plavby) míjíme jeskyně Pak Ou, kde jsme již byli, jenže teď se nám otevírá krásný pohled zalitý sluncem (my jsme zde byli již v podvečer a ústí jeskyní je obráceno na východ). Za velkým obloukem Mekongu, kde se stáčí prudce k východu, jsme vpluli do peřejí a docela prudkých proudů mezi trčícími skalisky v korytu. Náš kormidelník Chanty Takonsak upřeně sledoval situaci a bezpečně s námi tímto, asi nejnebezpečnějším úsekem cesty, proplul. První zastávka byla až ve 14:00 hodin ve vesnici Ban Hatteu (120 kilometrů plavby), kde se okamžitě seběhli místní obyvatelé, především děti, s nabídkou k prodeji všeho možného – uzené ryby, látky, živí gekoni a jiné ještěrky pochytané v pralese. Kolem třetí hodiny nás přepadla na řece naprosto nečekaná průtrž mračen, přestože jsme vyplouvali za nádherného slunného počasí. Liják doprovázela mohutná bouřka, při které blesky křižovaly oblohu a loď se s námi na vlnách příšerně houpala. Vody Mekongu se najednou zbarvily do černa a valily se proti nám v mohutné mase. Horší bylo to, že jsme museli stáhnout plachty, aby nám do lodi nepršelo a vůbec nic jsme neviděli, co se kolem nás děje. Ale loďka si tvrdošíjně probíjela cestu dál. Jak bouře přišla, tak také odešla a zanedlouho již zase svítilo sluníčko a z džungle stoupala voňavá pára. Kromě zmíněných „atrakcí“ v podobě peřejí, dvou zastávek a bouřky, se nic mimořádného nedělo a tak jsme mohli akorát tak sledovat život na břehu, koupající se děti, vodní buvoly, krávy a občasné samoty, kde lidé žijí ve velkém odtržení od okolního světa. Okolní džungle tvořila celé této scenérii neopakovatelnou kulisu, kterou pouze narušovala místa s velmi necitlivou těžbou exotických stromů pterokarpus (Pterocarpus soyauxii), kterému se také říká padouk. Jeho dřevo je červené, těžké a tvrdé, z jednoho druhu pterokarpusu se získává aromatické santalové dřevo.

Asi v 16:30 jsme zastavili ještě jednou u nějaké osady, kde s křikem vítaly místní děti toho jediného cestujícího, který zde vystoupil a pak jsme již v 17:30 hodin připluli do přístavu v Tha Suang po 9 hodinách plavby. V přístavu jsme sledovali vykládání zpracovaného dřeva na desky z lodě a hned vedle nakládku nahrubo opracovaných klád určených pro vývoz nebo průmysl, s využitím sloní síly. A to doslova a do písmene! Pod vedením zkušeného mahouta dopravoval slon kmeny svažitým písčitým terénem až k řece a pak po šikmé ploše nahoru na loď. Přestože zacházení se slonem nevypadalo na první pohled nijak šetrně, tlustokožce místní lidé hluboce uctívají a jsou nedílnou součástí jejich životů i náboženských obřadů. A tak jsme jen tiše obdivovali tu souhru mezi člověkem a zvířetem, a dohadovali se, zda je to pro slona spíše zábava a vybití než těžká práce.

Uprostřed vesnice stálo malé nákladní jumbo upravené k přepravě osob i zvířat, jak dokládal malý čuník v pytli pod našima nohama, chrochtající celou cestu. Tím odjíždíme (30 000 LAK = 54 Kč) na šílenou dvouhodinovou jízdu po kamenné silnici plné výmolů přes horský hřeben, dělící Mekong od rozsáhlé náhorní planiny Hongsa, cíle našeho celodenního putování. Tam dorážíme již za tmy po osmé hodině večerní.