Cesty a památky

Když jsme vystoupili řádně naklepaní z opravdu dost nepohodlné jízdy, uprostřed potemnělé osady, netušili jsme, co dál. Řidič nás vysadil u penzionu Jumbo House, protože pochopil, že chceme někde bydlet. Nad vchodem sice svítila jedna žárovka a osvětlovala název penzionu, ale jinak byla všude tma. A protože se bouřka, která nás zastihla na řece, přehnala i přes Hongsu, v té tmě jsme hned zapadli do nějaké bažiny a stejně jsme se nakonec nikoho nedobouchali. Když to řidič viděl, otočil se a zcela dobrovolně nás hodil k dalšímu penzionu Villa Sisouphanh, kde se ubytováváme (60 000 LAK = 108 Kč/os/noc). Zbylí spolucestující, kteří také čekali na rozvoz až ke svým domovům, naštěstí nic neříkali a tvářili se celkem netečně. Po ubytování chceme vyrazit někam na jídlo, přeci jen jsme celý den v podstatě nic nejedli. První, co zjišťujeme, je to, že jsme opravdu v díře na konci světa. Žádný hluk, žádná technika, minimum světla bez pouličního osvětlení, blátivé nezpevněné cesty. Na křižovatce hlavních cest (silnic) jsme si již při dojezdu všimli restaurace, asi jediné široko daleko. Jmenuje se Hongham a slouží i něco jako kulturní dům, protože uvnitř byl velký sál. Během jídla, které mělo charakter spíše domácí stravy a moc nám chutnalo, se strhla zase taková průtrž mračen, že nám za chvíli tekla voda po nohách i pod stříškou, kde jsme jedli. Když déšť polevil, přeběhli jsme na náš penzion, kde mezi tím vypadla elektrika a tak nám na cestu do pokojů posvítil majitel svíčkou, kterou nám nakonec nechal. To, že nešel proud, mělo jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhodou bylo to, že jsme neviděli žádnou havěť, které zde muselo být sec sakramentsky hodně a nevýhodou, že nešel průtokový ohřívač na vodu a museli jsme celodenní prach smývat ledovou vodou.

Když jsme se ráno probudili, bylo opět nádherné počasí a slunce intenzivně vysoušelo mohutné kaluže z nočního lijáku. Pochopitelně bylo parádní dusno a vlhko ve vzduchu, což je v této oblasti normální. Na nic nečekáme a po snídani na protilehlém tržišti, kde jsme koupili čerstvé pečené placky s něčím sladkým (nerozluštili jsme to a anglicky tu naprosto nikdo neuměl) se vydáváme na průzkum okolí. Oblast obývají lidé etnické skupiny Thai Lü a ti název Hongsa odvozují ze sanskrtu, kde označuje labuti podobnou kachnu z hindsko-buddhistické mytologie. Zdejší pověst totiž vypráví o božstvu v podobě labutě, které slétlo z nebes, a ukázalo lidem Thai Lü jak budovat domy na kůlech pro ochranu před zvěří i záplavám a jak stavět šikmé střechy na ochranu před sluncem, větrem a deštěm. Dodnes jsou místními jejich obydlí nazývána „Labutími domy“. Historie tohoto území je vůbec velkou neznámou, protože lidé Thai Lü nezaznamenávali nic písmem. Historici tak pouze odvozují v návaznosti na zmíněnou pověst, že zde mohlo existovat dávné knížectví Hongsawadi, což by potvrzoval i stejný nápis Hongsawadi neznámého stáří na jednom trámu ordinační síně chrámu ve staré části městečka Hongsa a další místní ústní tradice, že jsou potomky lidu máan. To vše by mohlo potvrzovat, že dnešní Hongsu mohli založit hinduističtí Monové, národnostně příbuzní s Khmery, jejichž království Hanthawadi (ve významu ovládaný labutěmi) vzkvétalo ve střední Barmě. Ti totiž založili knížectví až ve Vientiane a v polovině 16. století i v Chiang Mai v Thajsku, takže mohli Hongsu využívat jako příhodnou stanici na svých cestách. To vše jsou ovšem pouhé dohady bez přímých důkazů.

V jediné místní „turistické kanceláři“, která naštěstí sídlí hned naproti našemu ubytování a vedle tržiště (vše tak máme pěkně pohromadě) si jednak domlouváme odpolední projížďku na slonech a také si půjčujeme kolo na celý den (20 000 LAK = 36 Kč), na kterém hned vyrážíme objevovat místní památky. Hned v první vesnici Ban Simoungkhoun se ptáme na místní chrám Wat Simungkhun, ale protože ho zde také nazývají Wat Yai, poněkud nám to komplikovalo dorozumívání. Ale nakonec jsme ho s pomocí dětí našli a opravdu nás uchvátil. Vůbec nic nevíme o stáří, ani kdo dal chrám vystavět, místo ale působilo téměř magicky! Stěny této prastaré svatyně postavené ze dřeva pterokarpusu zdobí lidové barevné nástěnné malby džátaky, tedy výjevů z Buddhova života, na bílé omítce. Zaujala nás pověst, podle které místní lidé věří tomu, že mohutná kamenná nadezdívka, na které vlastní chrám stojí, zakrývá otvor vedoucí až na konec světa. A tak je radši jejich chrámem „zašpuntovaný“, aby se jím k nim nedostalo něco nekalého. V tomto jsem skeptikem – v dnešním globálním světě mohou špuntovat jak chtějí, stejně se bohužel neubrání. Sami jsme toho důkazem. Ale jejich víra je dojemně patetická a přál bych jim, aby jim to co nejdéle vydrželo. Uvnitř chrámu, kam nemají z nám neznámých důvodů přístup ženy (že by to nějak souviselo s vírou v tu díru pod chrámem?) je na oltáři sbírka hezkých Buddhových soch v laoském stylu. Po prohlídce pokračujeme na našich rozhrkaných kolech (bylo to trochu do kopečka a tak jsme se pěkně nadřeli) do nejvzdálenější vesnice v okolí Ban Veingkeo. V jejím okolí by prý měli být zbytky hliněných hradeb města Hongsawadi, které jsme ale neobjevili, ať koukáme, jak koukáme. A nikdo z místních nepochopil ani náhodou, po čem se ptáme. Na návrší nad vsí kdysi fungovala sloní klinika Lao Elephant Conservation Centre, financovaná z mezinárodních zdrojů. V roce 2006 však byla uzavřena, což nás mrzí – chtěli jsme se do ní podívat. Cestou zpět jsme ale na okraji vesnice objevili další archaický chrám Wat Vingkeo, ozdobený sochami divoce vyhlížejících démonů, střežících jeho vstup. Vnější stěny pokrývají lehké malby s různými motivy v zářivých přírodních barvách. Uvnitř podpírají střechu dřevěné pterokarpusové pilíře, pokryté ornamentální výzdobou. Areál chrámu dotváří malá stúpa a rituální loďka, ačkoliv v okolí není žádná řeka. K rituálním obřadům se používá i socha slona, se kterou lidé Thai Lü každoročně provádějí obřad „baci“, během kterého ke sloní populaci připoutávají 32 strážných duchů.

Ve vesnici Ban Veingkeo jsme si prohlédli místní zajímavé domy na kůlech a mohli jsme sledovat ženy při práci na tkalcovských stavech, při hlídání dětí a podobně. Přestože i sem již dorazily levné oděvy z Číny a Thajska, místní ženy stále vyrábějí z ručně tkané příze tradiční oděvy a velmi originální pokrývky hlavy, jejichž zmenšené repliky jsme koupili jako suvenýry jenom proto, že to místním lidem pomůže získat nějaké peníze, které za ně utržili. Nakonec jsme se zastavili ještě ve vesnici Ban Champa, kde byly zase hezké dřevěné domy a také dřevěný chrám Wat Champa, který se svým stylem stavby na kůlech naprosto nijak neodlišoval od okolní domkářské zástavby. Odlišoval se snad pouze buddhistickými vlajkami. Nikde nikdo ale v okolí nebyl, a tak jsme se dovnitř nepodívali. Jelikož jsme museli zkonstatovat, že nic nového zde již neuvidíme (vesnice se jedna druhé podobají jako vejce vejci, včetně stylu života lidí), vracíme se zpět na náš penzion. Cestou pak potkáváme mahouta se slonem, jak důstojně kráčeli po „silnici“ směrem k Hongse. Pochopili jsme, že to bude asi ten náš slon, na kterém se máme hned po obědě povozit. Ta scenérie byla tak úchvatná a důstojná, že jsme chudáka slona doslova naháněli jak fotoaparáty, tak kamerou. Ale myslím, že mu to bylo fuk. Na kolech jsme tedy rychle sjeli do restaurace Hongkham na oběd. Jelikož celý den stále nejde proud, ještě že oběd vaří na ohni, jinak bychom se asi nenajedli. Jídlo bylo stejně vynikající jako včera, a tak hurá k nástupní věži, z které se nasedá na sloní hřbet.

Jenže jak už to s místním počasím bývá, než jsme se najedli, zase se zatáhlo, a když Tomáš s Evou vyrazili na sloní túru jako první, bohužel začalo pršet. Ještěže měli v batůžku deštník. Každopádně s ním nad hlavami vypadali jako maharádžové z Indie, protože při jízdě na slonovi se tak důstojně pohupujete ze strany na stranu. Nám to připadalo ze země trochu legrační a s tou představou maharádžů jsme se bavili celou dobu u kávy, než objeli okolní lesy a vrátili se zpět. Mezi tím také přestalo pršet, a když jsme vyrazili do terénu my, deštník nebyl vůbec potřeba. Bál jsem se, aby slonovi nepodkluzovaly nohy na mokré zemi a v bahně, ale asi zbytečně, protože když jsme se také rozkývali jako maharádžové, slon šel naprosto bezpečně. Náš mahout se jmenoval Kaen a že by ho slon zrovna poslouchal, to se říct nedá. Když ho to napadlo, zastavil se a utrhl si něco šťavnatých stromků a v další cestě pokračoval až po jejich snědení, přestože Kaen ho tahal za uši a všemožně do něj bodal takovým bodcem, což asi slona maximálně tak šimralo.

Elektrický proud se nerozchodil ani v podvečer a nebyl až do našeho odjezdu. Za tmy tmoucí tedy jdeme na tržiště na čaj, kde vodu naštěstí mohou uvařit na ohni a pak na poslední naši večeři zde. Vesnice se mezi tím ponořila do absolutní tmy a tak jsme si zopakovali černou hodinku a večeři při svíčkách. Takhle to zní docela romanticky, a dost možná že to i romantické bylo, ale přeci jen člověk pořádně nevidí na to, co jí, kam šlape a co to po něm leze. Holt tohle budeme muset oželet. A protože je všude tma, jdeme spát hodně brzo, myslím, že bylo tak maximálně 21:00 hodin.

Další den nás již čekal návrat do Luang Prabangu stejnou cestou, jakou jsme sem přijeli. Dokonale vyspalí a odpočatí po dlouhé noci vstáváme brzo ráno a na přivolání Evy se jdeme podívat do jejich pokoje. Na stěně tam seděl pořádný pavouk dost obřích rozměrů, s tělem tak 8 cm dlouhým. Ještě že v noci nešel ten proud. Nevím, jestli bychom tak klidně spali. Balíme věci a jdeme zase na snídani do tržnice, kde kupujeme ovoce na cestu, především vynikající malé banány. Ty byly tak dobré, že jsem asi lepší nikdy neochutnal. Skutečná delikatesa; jejich trs stál 3 000 LAK = 5,50 Kč a bylo jich minimálně kilo, spíš víc. V 8:00 jsme připraveni k nástupu do jumba (odjíždí pouze jednou denně) do Tha Suang, kam dorážíme v 10:00 hodin. Přesně za hodinu odplouvá naše loď do Lung Prabangu a překvapilo nás, že lístek byl o 4 LAK, tedy asi 7 Kč levnější než sem. Že by jízda po proudu byla levnější? Každopádně byla rychlejší, a to o 2,5 hodiny, trvala totiž „jen“ 6,5 hodiny. V 18:00 se již ubytováváme na našem známém Phoun Sab Guest House. Cesta na lodi zpět byla zajímavá tím, že loď byla plná turistů, kteří měli zaplacený výlet od cestovní kanceláře z Thajska po Mekongu do Luang Prabangu a přes Vientiane zpět do Thajska. Byla mezi nimi i Češka, Míša Pešinová se svým australským přítelem, která tak byla jediným Čechem, kterého jsme v Laosu potkali za celou cestu. Po večeři si jdeme zajistit jízdenky na další cestu zítra, podívat se na internet (2 000 LAK = 3,50 Kč/hod) co je doma nového a napsat zprávy. Na hotelu jsme se „konečně“ potkali tváří v tvář se šváby, kteří nám nalezli do batohů. Nic příjemného to nebylo, museli jsme vyklepat všechny věci, šváby pozabíjet, ale i tak by nikdo z nás nešel raději v noci ani na záchod …