Cesty a památky

1. května 2019

Jerevan, hotel – Noravank (1500 m. n. m.) 124 km – Areni, vinařství (1038 m. n. m.) 131 km – Tanahativank (1616 m. n. m.) 163 km - Džermuk, hotel Ani (2087 m. n. m.) 226 km - Džermuk parkoviště u přehrady (1997 m. n. m.) 231 km - Džermuk termální prameny (2047 m. n. m.), pěšky 5,5 km tam i zpět - Džermuk, hotel Ani (2087 m. n. m.) 236 km.

Dnešní „svátek práce“ jsme oslavili výletem. Zjistili jsme, že ani v Arménii se nijak zvlášť tento svátek neslaví a lidi si prostě užívají volného dne. Po hlavní silnici M2, která spojuje hlavní město s východními provinciemi jsme vyrazili jihovýchodním směrem do provincie Vajoc Dzor (Վայոց Ձորի), což v překladu znamená „Rokle strastí“. Název vychází od katastrofálních zemětřesení, která v minulosti toto území opakovaně postihla. Jedná se totiž o velmi málo osídlenou hornatou oblast, která může nabídnout turistům prakticky veškeré vyžití. Ať již nádhernou horskou krajinu s množstvím přírodních krás, minerální prameny, termální prameny i vyhlášené vinařské oblasti. Archeologické vykopávky doložily, že oblast byla lidmi osídlena již v době bronzové, mezi nejvzácnější nálezy patří nejstarší známá kožená obuv na světě z roku 3500 před Kristem, nalezená v roce 2008 v jeskyni v Areni. V období Arménského království, zvaného též jako Velká Arménie (321 před Kristem až 428 století našeho věku), byla tato oblast součástí sousední provincie Sjunik, v dalších staletích pod různé regiony pod správou arménských vládců. Jako samostatný region vznikl až při posledním administrativním dělení země v roce 1995. Hlavním geografickým znakem území je to, že ho tvoří v zásadě velká náhorní plošina, rozvrásněná několika údolími horských řek, obklopená kolem dokola třemi horskými hřebeny. Na severu je to Vardenisský hřbet (nejvyšší hora Vardenis, 3522 m. n. m.), který území odděluje od jezera Sevan a provincie Gegarkunik, na severovýchodě Sarvanský hřeben, který odděluje území od Zanzegurských hor v provinciji Sjunik a nakonec na jihu je to obloukovitě se stáčející horské pásmo, oddělující provincii od Nachičevanské autonomní republiky, vnitrozemské enklávy patřící Ázerbájdžánu. Počasí je překrásné, a tak se nemůžeme zas a znova vynadívat na majestátní Ararat, který máme na počátku cesty stále na očích, než jsme vjeli do hornatého pásma a dočista jsme ho ztratili z dohledu. Až do vesničky Areni cesta rychle ubíhá, zde odbočujeme k asi 7 kilometrů vzdálenému klášteru Noravank (arménsky Նորավանք, v překladu Nový klášter), ke kterému cesta vedla úžasným kaňonem řeky Amagu. Když se kaňon rozestoupil do širokého údolí, na skalním bloku ve výšce asi 400 metrů nad údolím (1500 m. n. m.) se na pozadí červeně zbarvených skal objevil klášter se dvěma chrámy, obehnaný hradbami. Vypadal jak snové zjevení, právem považované za jeden z nejvýznamnějších turistických cílů země. Od roku 1996 kandiduje na zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a podle legendy zde byl uchováván kus kříže, na kterém byl ukřižován Kristus, dokonce potřísněný jeho krví.

Klášter byl založen v roce 1205 sjunickým metropolitou Stepannosem III. Ten nechal postavit kostel sv. Jana Křtitele (Surb Karapet), který byl zničen zemětřesením v roce 1216. Kníže Liparit Orbeljan ho nechal v letech 1221-27 obnovit. O tom se na severní stěně kostela zachoval nápis: V létě roku 670 (1221) z boží vůle já, Liparit, syn Alakuma, vnuk velkých Orbelianů, postavil jsem znovu klášter Noravank za vlády sjunického biskupa Sargise a obnovil dvě vesnice Akarakadzor a Tharb, kterým jsem daroval i zem. Biskup Sargis s bratry se zavázal, že za mě budou sloužit u hlavního oltáře každý týden ve čtvrtek, sobotu a neděli mši svatou, stejně tak za moji ženu Aspu jedenkrát za rok ve všech kostelech a do až do konce věků. V roce 1240 opět klášter zničilo zemětřesení, v roce 1261 ale již znovu fungoval, protože jeho obnovu provedl architekt Sinares, který ke kostelu přistavěl mohutný gavit (předsíň), který je jediným gavitem v Arménii bez středových sloupů. Jelikož vládci Sjuniku měli klášter ve velké oblibě, nechávali se v gavitu kostela pohřbívat. V roce 1275 přistavěl Sinares k severní stěně kostela kapli sv. Jiří (Surb Grigor), jejíž největší zajímavostí jsou nádherné náhrobní kameny knížete Tarsaiče Orbrljana (1273-90) a jeho syna Elikuma Orbeliana. V roce 1321 kostel i klášter opět zničilo zemětřesení, obnovu realizoval další vládce, Burtel Orbeljan. Na výzdobě stěn gavitu je patrný rukopis významného umělce té doby Momika (viz též sousední chrám Panny Marie), který vytvořil například v tympanonu hlavního vchodu nádherný reliéf Panny Marie s Ježíšem na klíně a nad horním oknem západního průčelí reliéf Boha otec s velkými mandlovými oky, který drží na levé ruce hlavu Adama nebo erb knížat Orbeljanů uvnitř gavitu – ozbrojený jezdec útočící z koně na lva. Kníže Burtel nechal během obnovy kláštera vystavět i nový dvoupatrový kostel zasvěcený Panně Marii (Surb Astvacacin), zvaný po svém staviteli také někdy „Burtelašen“ (postavený Burtelem). Dokončen byl v roce 1339 a od začátku byl zamýšlen jako knížecí hrobka pro Burtela, který je zde pochován. Jeho stěny vyzdobil obdivuhodně jemnými reliéfy významný umělec Momik, jedná se o jeho poslední známou práci. Opředena je pověstí, podle které se Momik během prací v paláci sjunického vládce zamiloval do jeho krásné dcery. A jeho láska byla opětována. Zaskočený kníže ho k sobě pozval a řekl mu: Dám ti dceru za ženu, pokud sám, bez cizí pomoci, postavíš pro mě za tři roky krásný chrám. Momik úkol přijal a pustil se do práce. Za necelé tři roky byl s dílem hotov. Když se to překvapený kníže dozvěděl, poslal za Momikem najatého vraha, který mistra shodil z kupole chrámu, kde zbývalo dokončit výzdobu posledního kamene. Ten se pak stal jeho náhrobkem. Legenda se nemůže zakládat na pravdě, protože svou poslední práci v Noravanku dokončil v roce 1339 když mu bylo 56 let, přičemž mistr se dožil ve zdraví více než 70 let.

Kostel Panny Marie rozhodně poutá více pozornosti, byť je mladší z obou dochovaných kostelů v klášteře. Je to dáno tím, že je dvoupatrový a jeho kupole je nesena na vzdušných sloupech, což není v arménské architektuře zrovna typické. Do horní kaple vede otevřené venkovní dvouramenné schodiště, chůze po něm je poměrně náročná a patří spíše ke kaskadérským výkonům. Přesto jsme ji absolvovali a do horní kaple se také podívali. Západní průčelí má jedinečnou reliéfní výzdobu, v tympanonu nad vchodem v přízemí je reliéf zobrazující Pannu Marii s malým Kristem a Archanděly, v tympanonu nad vchodem do horní kaple je zobrazen Kristus s apoštoly sv. Petrem a sv. Pavlem.

Prohlédli jsme si celý areál včetně malého muzea (vše přístupné zdarma) a stejnou cestou roklí jsme se vrátili na křižovatku se silnicí M2 v Areni (arménsky Արենի), do roku 1946 nazývané Arpa. Odjakživa se jednalo o významné místo díky své poloze v úzkém údolí řeky Arpy na důležité cestě, spojující jednotlivé části Arménie a údolí Šarur. Tudy museli projít všichni obchodníci, dobyvatelé ale i návštěvníci, pokud chtěli v cestě pokračovat do Persie či Turecka. Ve 2. polovině 13. století si zde kníže Tarsačin Oberljan postavil velký palác a dočasně zde zřídil hlavní sídlo Sjunického království. Z této doby se rovněž dochoval kamenný tříobloukový most. Později zde v roce 1321 postavil Momik kostel Panny Marie, který se rovněž dochoval. Jelikož nás ale tlačil čas, tyto zmíněné památky (ani slavnou jeskyni, kde byla nalezena již zmíněná pravěká bota) jsme nenavštívili. Zapluli jsme do vinařského sklepa ARPA PARNAS, víno zde ale ochutnat na každém kroku, stačí si vybrat. V Areni se také každý rok pořádá všearménský vinařský festival, protože tradice pěstování vína zde je velmi stará a Arménii lze opravdu považovat za pravlast vinařství. Pode biblických legend totiž první víno v Arménii zasadil Noe, když sestupoval z Araratu po opadnutí vody po potopě světa. Archeologové pak při výzkumu Arenské jeskyně v letech 2007-10 skutečně objevili vinařskou dílnu z doby okolo roku 4000 před Kristem, která je nejstarším známým dokladem o zpracování vinných hroznů na naší planetě. Nalezeny byly nejen lisy na víno, ale i fermentační sudy a mnoho džbánů na stáčení již dozrálého vína, jehož vzorky jsou totožné s vínem, nalezených v rozvalinách paláců a chrámu starověkého Egypta. Překvapením bylo to, že v jeskyni našli i semínka odrůdy Vitis Vinifera Vinifera, tedy vína, které se dodnes v Arménii pěstuje. Důvody proslulosti zdejšího vinařství jsou jasné. Teplé jižní klima zajišťuje vysokou koncentraci cukru (až 30 %) v hroznové šťávě, což umožňuje vyrábět vysoce kvalitní, obohacená silná sladká vína nebo stolní suchá vína s vysokým obsahem alkoholu. V současné době Arménie produkuje okolo 50 000 hektolitrů vína ročně. Paní Meri Sargsjan z vinařství nám o místním vínu řekla toto: Naše ekologické vinice se nacházejí všude v okolí Areni. Pro jeho pěstování zde máme skvělé klimatické podmínky, takže se zde daří i původním odrůdám, jakými jsou Kangun, Mschali nebo Voskehat. Vína z nich jsou zvláštní, jedinečná a intenzivní s ohromným nábojem a bohatostí. Často mají velký stárnoucí potenciál. Díky specifickým klimatickým podmínkám, půdě bohaté na minerální látky a tisíciletým zkušenostem s vinařstvím, založeném na tradičních technologiích a postupech, jsou arménská vína unikátní a dosahují vynikající světové kvality. Víno jsme pochopitelně ochutnali a na mysl mi přišla slova Charlese Aznavoura: Šlechetná arménská vína v sobě spojují všechno to, co lze cítit, ale nelze popsat slovy.

Po ochlazení se ve vinařském sklepení pokračujeme proti proudu řeky Arpy do Jegnegnadzoru (arménsky Եղեգնաձոր), což je hlavní město této provincie Vajoc Dzor. Na zdejší poměry poměrně velké sídlo, kde žije okolo 8 000 obyvatel, ale jinak místo, kde chcípl pes. Nekonečné řady zašlých činžáků postavených z tufového kamene za Sovětského svazu, jaké jsou třeba všude v Jerevanu, nenabízejí celkem žádné zajímavosti. Nemáme v plánu se zde vůbec zdržovat (jen jsme si v místním krámku koupili pečivo a sýr), ale musíme tudy projet, protože míříme k dalšímu pozoruhodnému místu. A moc se těšíme, až přes vesnici Vernašen dorazíme k rozvalinám opuštěného kláštera Tanahat (arménsky Թանահատ [tahahati vank]). Stoupáme odlesněnu krajinou stovkami serpentýn až do výšky, jakou má nejvyšší hora Česka a zbytek jdeme pěšky. Nádherné místo na mírně se svažujícím jižním svahu hory Babarants (1976 m. n. m.) až dolů k řece Arpě, okolo klid a žádní lidé. Protože byl klášter vystavěn z tmavomodrého čediče, často se mu také říká Černý klášter. Na starém kultovním místě, kde kdysi stával v té době již zaniklý kostel z roku 795, ho nechali postavit vládnoucí knížata z dynastie Prošjanů, kteří tímto dílem pověřili sv. Nerses z Muše. Ten nechal nejprve v letech 1273-79 postavit chrám sv. Štěpána (Surb Stepanos) a k němu se od severu tisknoucí kapli Svatého znamení Panny Marie (Surb Nšan). V letech 1280-82 pak zde nechal zřídit první školu významné Gladzorské univerzity (arménsky: Գլաձորի համալսարան [Gladzori hamalsaran]), kterou součsníci nazývali „druhými Athénami“. Přestože existovala jen do roku 1338, tedy pouhých 56 let, za tuto krátkou dobu se stala kulturním a vědeckým centrem arménské křesťanské vzdělanosti. V době největšího rozkvětu byl rektorem školy myslitel, teolog a pedagog Esaja Nčeci, za něhož se zde vyučovaly všechny tehdy uznávané vědní obory (gramatika, rétorika, logika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba) a také se zde překládala významná řecká díla do arménštiny. Věhlasu získala především zdejší škola písmomalířství a miniatur, kterou zastupuje především dílo zdejšího žáka Torose z Taronu, autora Bible Esaji Nčeciho z roku 1318 nebo Evangelia z roku 1323. Mezi další významné absolventy univerzity patří historik Štěpán Orbelian (1250-1304), filozofové Esajin Nčeci (1260-1338) a Ovanes Vorotneci (1315-1386) nebo kamenosochař a stavitel Momik.

Většina budov kláštera je dnes v rozvalinách, což neplatí o kostelech, které oba dodnes stojí. Kostel sv. Štěpána je obdélného půdorysu, uvnitř uspořádaný do kříže se čtyřmi kaplemi s oltáři v každém zakončení, oba oltáře na východní straně jsou dvoupatrové. Nad středem kostela se zdvíhá vysoká dvanáctihranná věž krytá valbovou střechou. Její stěny jsou pokryté několika reliéfy, zejména erbem zakladatelů kláštera, rodiny Prošjanů (orel s jehnětem ve spárech) a erbem významné rodiny Orbelianů (lev útočící na býka). Stěny kostelní lodi také zdobí celá řada reliéfů, zejména zvířat, půvabné jsou na jižní stěně středověké sluneční hodiny s dvojicí pávů, pijících z číše. Na severní straně připojená kaple Svatého znamení Panny Marie je jednolodní stavba, v tympanonu nad vchodem vyzdobená reliéfem lovecké scény, velmi připomínající dílo kamenosochaře a stavitele Momika (absolvent zdejší univerzity, výzdoba kláštera Noravank). V roce 1970 byly provedeny v okolí kostela vykopávky, které odhalily jednolodní kostel s dvěma sakristiemi, rozlehlý hřbitov s náhrobky z 13. – 14. století, čtvercový gavit a obdélné budovy Gladzorské univerzity.

Když jsme si zdejší horské krajiny užili dostatečně a potěšili se středověkými památkami, přes vernašen a Jegnegnadzor se vracíme na hlavní silnici M2, z které odbočujeme v místech, kde opouští údolí Arpy. My naopak podél Arpy pokračujeme vysoko do hor, do místa dnešního noclehu v lázeňském městě Džermuk (arménsky Ջերմուկ) na úbočí Vardenisského horském hřbetu. Jeho jméno pochází od staroarménského slova „džerm“, které znamená horký. A opravdu je to tak, že zde, ve výšce nad 2000 metrů jsou mnohé termální prameny, které bychom i my rádi vyzkoušeli. Přímo na lázeňské kolonádě se nachází asi největší pozoruhodnost města, druhý nejvyšší vodopád v Arménii – Džermukský vodopád (arménsky Ջերմուկի ջրվեժ) vysoký 68 metrů. Tvoří ho minerální vody z několika silných pramenů, které vyvěrají nad městem a po prudkých stráních se valí k místu, kde ve třech mohutných kaskádách padá přímo k soutoku s řekou Arpou. Jelikož minerální voda je napěněná, padající voda vytváří zvláštní efekty, připomínající rozpuštěné dívčí vlasy vlající ve větru. Možná proto se mu také někdy říká Dívčí copy nebo Rusalčiny lokýnky. Podle legendy na příkrých skalách stával kdysi hrad jednoho arménského šlechtice, jehož dcera byla neobyčejně krásná. Jak už to tak bývá, zamilovala se do mladého syna zdejšího pastevce, a proto vytrvale odmítala nabídky k sňatku od králů i princů z různých zemí světa. Každou noc spouštěla dívka z okna paláce dlouhé lano do rokle, aby se po něm její milý dostal k ní do komůrky. Jednoho večera to ale prasklo a když její otec uviděl lano a mladíka šplhajícího vzhůru, varoval svou dceru, že pokud se s ním bude nadále stýkat, nechá ji proměnit v rusalku, která nikdy nemůže vyjít z vody, aby se setkala se svou láskou. Lano ji sebral, ale zamilovaná dívka ničeho nedbala a do rokle spustila místo něj své dlouhé pevné vlasy, aby se k ní její milý opět mohl vyšplhat. V ten okamžik se ale vyplnila otcova kletba a dívka se změnila v rusalku a její dlouhé vlasy spadají ze skály v podobě mohutného vodopádu.

Je pravda, že v Džermuku se nám poněkud zkomplikovalo ubytování, protože sanatorium Moskva, kde jsme ho měli přes booking.com zamluvené, mělo zavřeno. Rekonstrukce. Jelikož ale turistů je zde zatím málo, celkem snadno nacházíme ubytování v hotelu Ani na ulici Šaumian číslo 26 nedaleko centra. Po ubytování nás čeká ta nejdobrodružnější a nejzábavnější část dnešního dne. Chceme se vykoupat v horkých pramenech (arménsky տաք ջուր [takʿ ǰur]) v lůně panenské přírody, žádné koupele pro masňáky v lázeňském domě tady ve městě. V recepci nás zrazovali, ať tuto cestu určitě nepodnikáme sami, ale najmeme si terénní auta a místního průvodce – jenže ceny jsou tak vysoké (15 000 dramů za auto = 700 Kč) a prameny podle mapy nejsou tak nedaleko. Proto vyrážíme na vlastní pěst. Po pravém břehu řeky Arpy jedeme nejprve po silnici H 44 po proudu několik kilometrů za město, až k břehům Kečutské přehrady, odkud se vody Arpy přečerpávají 48,6 km dlouhým tunelem pod Vardenisským hřbetem do jezera Sevan. Zastavili jsme mezi roztroušenými domky a vyrazili proti proudu horské říčky Achavno. Nevěděli jsme, jestli jdeme správně, ale tak nějak jsme to odtušili. Nejprve jsme šli odlesněnou krajinou po nekonečných loukách až do výšky cca 2070 metrů nad mořem. Cesta se pak začala stáčet do údolí a překvapila nás na kraji lesa cedule, že vstupujeme do oblasti, kde žijí medvědi: Beware! Bear in the area. No, trochu nás to sice znejistělo, ale jdeme sdrnatě dál. Cesta je velmi kamenitá a bahnitá, místy musíme projít brodem přes divoký potok, ale řekli jsme si, že hodinu půjdeme a uvidíme. V tom, že máme správný směr nás ujistila z ničeho nic skupina dvou čtyřkolek, na kterých se vezli turisti evidentně ke stejnému místu. Takže jsme je následovali. Po asi 30 minutých jsme přišli k malému gejzíru, z kterého na břehu řeky vyvěral poměrně silný železitý pramen horký 32 °C, jímaný do malé nádrže o velikosti tak 2 x 2 metry. Bylo nám jasné, že to není to místo, které hledáme. To bylo ještě asi 200 metrů dál proti proudu. Turisti ze čtyřkolek už se mezi tím vykoupali, a tak se to zde celé pomalu uvolnilo rovnou pro nás. Na nic jsme nečekali a do těch horkých pramenů rovnou šoupli. Sice jsme se neustále ohlíželi, jestli nás nepozorují medvědi, ale koupačka v téměř 2 100 metrech nad mořem v přírodním gejzíru o teplotě 56 °C to všechno přebyla. Odborníci se shodují v tom, že zdejší voda mí prakticky stejné složení jako Vřídlo v Karlových Varech, takže za dob Sovětského svazu byly lázně Džermuk velmi populární a určené pro elitu (věrchušku). Ovšem tady, v dolině Achavny, uprostřed dubového vysokohorského lesa na úpatí hory Gjujdag (2593 m) si připadáme jako králové přírody. Zhruba každých 5 až 7 minut se vyvalí z podzemí horká voda v podobě gejzíru, který naplní přirodní bazének tak pro 3 lidi a pak pomalu odtéká do okolo tekoucí řeky. Nemůžeme se toho slastného pocitu nabažit. Jelikož se ale začalo smrákat, přišel čas k návratu, který byl bohužel stejnou cestou, tedy poměrně nepohodlnou trasou se spoustou brodění. Ale vše jsme zvládli a před setměním jsme už byli zpátky na hotelu v Džermuku. Odměnou za tokový výkon nám byla skvělá večeře v místní hospůdce a postýlka, na kterou jsme se dnes těšili více než kdy jindy. Nutno ještě konstatovat, že i náš hotel ležel ve výšce 2 100 metrů, v takové nadmořské výšce tedy určitě nespíme každý den.