Cesty a památky

3. května 2019

Goris, hotel Christy (1371 m. n. m.) – Halidzor, lanovka (1571 m. n. m.) 18 km - lanovkou ke klášteru Tatev (1570 m. n. m.) - Chndzoresk, skalní město (1391 m. n. m.) 50 km  - Goris, hotel Christy (1371 m. n. m.) 65 km.

Náš poslední den v Arménii, než pojedeme do Náhorního Karabachu (republiky Arcach). Stejně jako všichni turisté, kteří se dotrmácí až sem (250 km od Jerevanu), nejprve míříme ke klášteru Tatev (Տաթևի վանք – název zanmená„dej křídla“), který v arménské historii zaujímá zcela ojedinělé postavení. Autem jsme dojeli na velké parkoviště u vesnice Alidzor, odkud se dá ke klášteru dostat pohodlně lanovkou. Lanovka se poeticky nazývá Křídla Tatevu (Տաթևի ճոպանուղի) a na rozdíl od jiných lanovek, tato nejezdí na kopec, ale překovává 360 metrů hluboký kaňon řeky Vorotan. Nástupní stanice je ve výšce 1578 metrů, nejvyšší bod je ve výšce 1625 metrů a následně klesá k cílové stanici u kláštera ve výšce 1570 metrů. Délka je 5 752 metrů a je to tedy nejdelší lanová dráha kyvadlového typu na světě, což potvrzuje zápis v Guinnessově knize rekordů. Celá cesta, zde pochopitelně nazývaná „let“, trvá z jednoho břehu na druhý cca 13 minut při rychlosti 10 m/s (37 km/h) a je to naprosto neopakovatelný zážitek. Variantou k tomu je cesta po klikaté silnici po jednom úbočí dolů, přes most a zase nahoru, ta trvá téměř celou hodinu, přičemž člověk ale přijde o ty úžasné výhledy. Po celou dobu jízdy, která je bez zastávky, provází cestující průvodce, který v anglickém a arménském jazyce informuje, na co je dobré zaměřit pozornost. Do každé kabinky se vejde 30 cestujících, takže přepravní kapacita je 240 lidí za hodinu. Přepravní úsek je třemi sloupy rozdělen na 4 části, přičemž poslední zabírá téměř polovinu celé délky a měří neuvěřitelných 2 700 metrů! Postavena byla za pouhých 10 měsíců rakousko-švýcarskou společností Doppelmayr/Garaventa v rámci nekomerčního projektu „Znovuzrození Tatevu“, který inicioval Ruben Vardaljan a Veronika Zonabend, a slavnostně byla otevřena 16. října 2010 za účasti arménského prezidenta Serže Sargsjana. Veškerý zisk z jízdného na lanovce jde na opravy a rekonstrukce kláštera. Za prvních 10 let provozu lanovka přepravila přes 1 milion cestujících. Cena za zpáteční cestu byla v době naší návštěvy 7 000 AMD (drami), což je 315 Kč. O významu lanovky nám pohovořil na kameru její ředitel, pan Vahe Baghdasaryan.

Po čtvrthodinovém „letu na křídlech“ vystupujeme z kabinky v těsné blízkosti kláštera, který zde trůní na čedičovém útesu ve výšce 1570 m. n. m. jako opravdový král. Bezpochyby je to jedna z nejpozoruhodnějších arménských památek, čemuž odpovídá i množství turistů a poutníků, konec konců od roku 1995 nominuje na zápis na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO. Klášter vznikl na místě staršího kostela s hrobem legendárního mučedníka sv. Eustacha Římského v letech 865 – 906 z inciativy sjunického vládce Ašota a jeho žena Šušan, kteří jsou také v klášteře pochováni. Původ pojmenování kláštera se vykládá minimálně ve třech verzích. Podle jedné se architekt stavby po jejím dokončení postavil na kraj kaňonu Vorotanu, pokřižoval se a vrhl se do hlubin se slovy (arménsky): Surb ogni ta tev, což znamená: Svatý duchu, dej mi křídla, během pádu mu opravdu křídla narostla a on se zachránil. Podle jiné verze se jmenuje podle hrobu sv. Eustacha, na jehož místě vznikl, a který se arménsky jmenuje Evstateos. Poslední verzí je to, že v klášteře duše lidí doslova dostává křídla, zbavuje se hříchů i strastí. Ať již to bylo jakkoliv, od svého založení byl klášter po mnoho staletí centrem politického i duchovního života regionu a jelikož zde byla v roce 1373 založena filosofem Ovanesem (Janem) Vorotnecim věhlasná univerzita, byl také centrem vzdělanosti. Arménský historik Stepanos Orbelian napsal ve 13. století, že v Tatevu pobývá na 500 mnichů-filozofů „hlubokých jako moře“, hudebníků, kaligrafů a malířů. V roce 1435 klášter zničilo vojsko emíra Šachrucha, mladšího syna a nástupce Timura Lenka (Tamerlána), ale arménští vládci ho znovu vystavěli. V prosinci roku 1920 zde byla vyhlášena na Sovětském svazu nezávislá republika Horní Arménie, rozprášená Rudou armádou již v roce 1921. Armáda také klášter jako místo vzdoru pobořila a po ničivém zemětřesení v roce 1931 se zřítily i klenby kostelů. Opravy této mimořádné památky se na plno rozeběhly až po roce 1995 a probíhají neustále, a to i za pomoci peněz, které vydělá lanovka.

Hlavním svatostánkem kláštera je chrám apoštolů sv. Petra a Pavla (Surb Pogos-Petros), který měl svou okázalostí odpovídat statutu katedrály sjunského biskupství a bezpečně uchovávat svaté relikvie apoštolů Petra a Pavla. Jeho stavba trvala asi deset let a v roce 906 byl vysvěcen biskupem (katolikosem) Ovanesem VI. za účasti arménského krále Symbata I. Bagratuniho. Stavba probíhala na konci arabské nadvlády a měla se stát dokladem moci a ambicí znovuzrozeného arménského křesťanského království. Na kopuli a ve spodní části jeho východní stěny jsou vytesána jména jeho zakladatelů: syunyjského knížete Ašota a jeho manželky Šušan, knížete Gegarkunika Grigora Supana I., jeho syna Vasaka Gabura a bachkského knížete Dzagika. Architekti věnovali zvláštní pozornost i vnitřní výzdobě chrámu, který byl do roku 930 vyzdoben freskami, dochovanými jen z části. Na klenbě hlavní apsidy to je sedící Kristus, obklopený proroky a světci, na západní stěně velkolepá kompozice Posledního soudu a na severní stěně scéna Narození Páně. K jižní straně chrámu přiléhá hrobka filosofa a dlouholetého (20 let) rektora místní univerzity, Řehoře Tatevského (1346-1409), posledního kanonizovaného světce arménské apoštolské církve a jednoho z nejuctívanějších světců v Arménii. Chrám ale není nestarší stavbou v klášteře. Byl totiž přistavěn k severní straně kaple sv. Řehoře Osvětitele (Surb Grigor Lusavorich), která se nyní nachází na jeho jižní straně. Ta byla postavena v letech 836-48 sjunickým knížetem Pilipos. V roce 1139 kapli poškodilo zemětřesení a obnovy se dočkala až po více než 150 letech, když ji v roce 1295 nechal obnovit kníže Elikum II. Oberljan. Do hradby nedaleko vstupní brány je vklíněn kostel Panny Marie (Surb Astvacacim), postavený v roce 1087. Ve 20. století byl dvakrát vážně poškozen zemětřeseními v roce 1931 a 1968. Nedávno proběhla jeho kompletní obnova. Velkou pozornost na sebe poutá sloup sv. Trojice, také zvaný Gavazan („živá hůl“), který stojí na nádvoří poblíž obytných prostor kláštera. Jedná se o unikátní dílo arménských stavitelů a inženýrů, protože od svého postavení v roce 904 nebyl poničen zemětřesením. Je 8 metrů vysoký, osmiboký a poskládaných z menších, do sebe přesně padnoucích kamenů o průměru 2 metry, korunovaný zdobenou římsou s kamenným křížem. Díky kloubovým spojům má dokonalou kinetiku (přesný poměr parametrů tíhy a objemu) a proto se při zemětřesení, ale i pouhém tlaku lidské ruky, sice vychýlí ze své polohy, ale zase se vrátí do své původní polohy. Sloup sloužil jako seizmograf, protože se pohnul i při nejmenším zemětřesení, takže mniši i obyvatelé byli včas varováni, stejně tak se rozkýval, když se blížily nepřátelské jednotky, pod kterými se chvěla zem. Kromě toho má sloup ještě jeden účel. Byl vztyčen 11. srpna, v den staroarménského Nového roku, Navasardu. Funguje také jako přesný nebeský kompas, protože je orientován na souhvězdí Orion. Před klášterem se nachází lisovna oleje (arménsky Ձիթ հան = Dzit Han), postavená v 17. století. Její produkce z lněných semen, sezamu, konopí a dalších plodin (celkem 15 různých plodin) stačila pro všechny obyvatele vesnic v okolí, mimochodem proto stojí mimo areál samotného kláštera, aby ji vesničané mohli používat kdykoli a nerušili mnichy při jejich rozjímání. Celý proces lisování oleje je názorně předveden v interaktivní expozici uvnitř zrestaurovaného objektu.

Po prohlídce kláštera se vracíme lanovkou zpět a znovu si užíváme ty neobyčejné pohledy, pochopitelně nám neunikla ani řada vodopádů na horských potocích, které se valí roklí podél kláštera do údolí Vorotanu. V další cestě nepokračujeme nijak daleko, dneska máme volnější den. Přes Goris přejedeme do blízkého skalního města Chndzoresk (Խնձորեսկ). Přijeli jsme na parkoviště, odkud nás čekal sestup po 451 schodech do údolí (a po prohlídce pochopitelně zase cesta nahoru), ale na začátku prohlídky o tom člověk nepřemýšlí. Před námi se ukrývala poměrně úzká rokle s celou řadou jeskyních domů. Místu se dnes říká „Starý Chndzoresk“, protože jeskynní obydlí jsou již opuštěná, poslední lidé odsud byli vystěhováni v polovině 70. let minulého století do nově postavené „moderní“ vesnice na náhorním plató. Název města se dá přeložit jako „Jablečné“, protože arménské slovo „chndzor“ znamená „jablko“. Etymologie názvu ale může být poněkud složitější, protože by mohl také pocházet od arménských slov „chor dzor“, což znamená „hluboká propast“. Město se totiž rozkládá v nadmořské výšce 1391 metrů a táhne se v délce 3 km po stranách rokle, vyhloubené divokou horskou říčkou. Kdy přesně toto skalní město vzniklo, se neví. Zachovala se ale legenda o bratrech Tavari a Janaghan, kteří utekli z perského zajetí (to by mohlo být v 10. století) a ukryli se v rokli Vorotanu poblíž kláštera Tatev. Když potom nebezpečí pominulo, vydali se na lov jelena. Pronásledovali ho přes několik údolí a dostihli ho v divoké skalnaté rokli. Na místě, kde ho skolili pak postavili první kostel a stali se prvními obyvateli jeskyní. Za nimi tam pak přišli další lidé, a tak vzniklo dnešní město. Poprvé je však písemně doloženo v listu historika Štěpána Oberliana (1250—1304) jako majetek tatevského kláštera, kterému na konci 13. století odvádělo daně. O městě toho ale příliš mnoho nevíme. Zajímavý je proto popis katolického kněze Abrahama z Kréty, který Chndzoresk navštívil v roce 1735. Podle něj se jeskyně v té době používaly nejen jako obydlí, ale také jako úkryty. Obydlí se nacházela ve výšce 20 až 30 metrů a obyvatelé museli šplhat nahoru po lanech, obratné ženy pak šplhaly s dětmi přivázanými na záda, muži takto vynášeli potravu, otop i domácí zvířata. Domy byly uspořádány tak, že střecha jednoho sloužila jako jakási terasa či zahrádka pro druhý a z dálky tak celé osídlení připomínalo obrovský několikapatrový terasový dům. Takovéto uspořádání mělo své výhody, obyvatelé byli velmi dobře chráněni před nájezdníky a lupiči. Všichni obyvatelé také byli zapojeni do obrany, bez ohledu na pohlaví a věk. Jeskyně byly propojeny tajnými chodbami, které každý obyvatel znal nazpaměť a během útoků se tak obyvatelé mohli přesunout do bezpečných úkrytů vyhloubených na strmých skalách. Obyvatelé se také aktivně zúčastnili národně osvobozeneckého hnutí pod vedením Davida Beka (1669—1728) a po jeho smrti se město stalo v letech 1728-30 vojenskou základnou pro jeho pokračovatele Mchitara Beka, který nedaleko padl v boji s Turky. Ve městě byl pochován i se svojí ženou Goar a synem Aaronem. V roce 1913 zde žilo 8 300 obyvatel v 1 800 skalních domech, bylo zde 27 funkčních obchodů, 7 škol, 4 kostely s hřbitovy a palác Melika Kasi, postavený v roce 1836. Obyvatelé města se věnovali zemědělským pracím, chovu dobytka, zahradnictví a řemeslům. Místní kováři, malíři, zedníci, tesaři, krejčí, ševci, tkalci koberců či kováři byly vyhlášeni a svými výrobky zásobovali obyvatele širokého okolí.

Obě části údolí s jeskynními obydlími jsou dnes spojeny visutým mostem, který je 160 metrů dlouhý a údolí překlenuje ve výšce 63 metry. Jeho nosnost činí až 700 lidí (14 tun), tolik se jich tady ale v jeden moment nikdy nesejde. Kromě praktické funkce most nabízí nádherné výhledy na soutěsku a celá areál jeskynního města. Postaven byl v roce 2012 díky finanční subvenci místního podnikatele Žory Alexaniana, který se ve vesnici narodil a ještě sám 7 let žil v jeskynním obydlí. Splnil tím sen celých generací obyvatel, které po mostě vždy toužily.

Po prohlídce skalního města se zastavujeme na druhé straně u malého muzea, kde je jeden z domů uzpůsoben tak, jak v něm dříve lidé žili. Zde nám také průvodce Sevad Šahnazaryan podrobně popsal život a fungování obyvatel Chndzoresku. Protože je zde také malá kavárnička, poseděli jsme ve stínu stromů s krásnou vyhlídkou před návratem do Gorisu. Po návratu do města jsme se byli podívat ještě na jeho ústředním placu a večer jsme věnovali pravému arménskému gurmáničení na zahradě našeho hotelu před odjezdem do Náhorního Karabachu. Na doporučení majitelky hotelu jsme si nechali připravit několik chodů jídel a nápojů, které nám byly postupně servírovány na stůl. Ano, bylo to jak v ráji … Však také arménská kuchyně patří k těm nejstarším a nejzajímavějším na světě. Působilo na ni totiž mnoho vlivů, které do země proudily po obchodních stezkách z východu, zejména po severní větvi Hedvábné stezky.