Cesty a památky

2. května 2019

Džermuk, hotel Ani (2087 m. n. m.) – Vorotanský průsmyk (2344 m. n. m.) 30km - Vodopád Šaki (1622 m. n. m.) 100 km - Zorats Karer (1753 m. n. m.) 110 km - Agitu, hrobka (1650 m. n. m.) 122 km - Vorotnavan, klášter (1480 m. n. m.) 128 km - Goris, hotel Christy (1371 m. n. m.) 181 km.

Z Džermuku vyrážíme brzy ráno, je před námi cesta až do nejvýchodnější z arménských provincií Sjunik (Սյունիքի մարզ), dříve zvané také Zangezur. Jedná se o velmi hornatou a poměrně málo osídlenou oblast, kde žije pouze 4,5 % všech obyvatel země (99,8 % jsou Arméni, pouze 0,17 % Rusové). Nejprve míříme zpět podél řeky Arpy prudkým klesáním až na křižovatku s nám již dobře známou silnicí M 2, na kterou se napojujeme v nadmořské výšce 1350 metrů. Následuje asi 8 kilometrů dlouhé stoupání do Vorotanského průsmyku (Որոտանի լ-ցք) o přesných 1000 metrů výše ve výšce 2 644 m., kterým překonáváme 130 kilometrů dlouhý Zangeruzský hřeben (Զանգեզուրի լեռնաշղթա), oddělující provincii Vajoc Dzor od Sjuniku (Սյունիքի մարզ). Po obou stranách silnice jsou na samém vrcholu dvě kamenné stély, které tvoří jakousi pomyslnou bránu mezi provinciemi Sjunik a Vajoc Dzor.

Naše další cesta východním směrem pokračovala nehostinnou a nezalesněnou krajinou Jeraburské náhorní plošiny, jejíž jednotvárnost narušovaly jen kužely vyhaslých sopek, kterým vévodí grandiózní sopka Mets (Velký) Išchanasar (3 552 m. n. v.) na hranici s Náhorním Karabachem. Když jsme překročili řeku Vorotan, začali jsme přeci jen trochu klesat, když se pod námi objevily vody Spandarjanské přehrady (Սպանդարյանի ջրամբար), zaujímající co do rozlohy vodní plochy druhé místo v Arménii po Sevanu. Postavena byla v roce 196, zadržuje na 257 milionů m³ vody řeky Vorotan a jeho hladina je ve výšce 2 030 metrů nad mořem. Naše první zastávka byla u nádherného Šakinského vodopádu ( Շաքիի ջրվեժ), který je na poměrně krátké, ale vodnaté říčce Šaki (Շաքի). Vodopád vznikl v místě, kde říčka překonává 18 metrů vysoký skalná práh a pak už jen po několika metrech ústí do řeky Vorotan. Vodopád je opředen pověstí o krásné modrooké dívce jménem Šake, která se vrhla ze skály, aby si zachránila život před dobyvateli. Jak padala ze skály, její šaty se ve větru rozevřely a vytvořily tento krásný vodopád, který ji ukryl před nebezpečím. Údolím Vorotanu se dá přijet až na parkoviště nedaleko vodopádu, odkud je to jen kousek proti proudu říčky.

Když jsme se dostatečně vynadívali na padající vodu, přesunuli jsme se k blízkému megalitickému komplexu Zorac-Karer (Զորաց Քարեր), což lze přeložit jako „kamenné vojsko“, protože dříve se lidé domnívali, že jde o náhrobky nad hroby padlých vojáků. Nachází se jen několik kilometrů na sever od města Sisian na rozsáhlé náhorní plošině, chráněné od západu hlubokou roklí potoka Dar, levostranného přítoku Vorotanu. Potkali jsme zde průvodce Armena Mkrtčiana, který nám prozradil, že se jedná o megalitickou observatoř z 5 tisíciletí před Kristem, která je jednou z nejvýznamnějších archeologických rezervací Arménie (vyhlášené na ploše 50 ha v roce 2009 pod názvem Karaudž = Zpívající kameny) a současně zřejmě nejstarším zařízením podobného určení na Zemi (známé Stonehenge v Anglii pochází až z doby kolem roku 3 100 př. n. l.). Hlavní pozoruhodností je 223 čedičových (andezitových) kamenů o výšce 1,5 až 2,8 metru s váhou do 8,5 tun, které jsou uspořádány jsou do 100 metrů dlouhých řad, táhnoucích se od severozápadu na jihovýchod. Uprostřed tvoří ovál, na jehož protilehlých stranách jsou podzemní chodby, obíhající pravidelný kamenný kruh kolem mohyly z navršených kamenů, ukrývající ve svém středu hrobku v podobě kamenného sarkofágu o rozměru 3,5 x 2 metry. Naprosto ojedinělé je to, že asi 80 kamenů (z nich stojí 37) je opatřeno v horní části vyvrtaným otvorem o průměru 4 až 5 centimetrů, přičemž tyto otvory mají různý sklon a směr. Arméni je nazývají „antsk“ (oční otvor, kukátko). U 17 z nich se podařilo prokázat, že otvory jsou orientovány na východy slunce a měsíce v různých fázích roku, účel ostatních je ovšem zahalen tajemstvím a není zřejmé, k jakým pozorování se využívaly. Jedinečnost a význam tohoto naleziště potvrdila v roce 2010 mezinárodní expedice organizovaní prestižní univerzitou v Oxfordu pod vedením astrofyzika Migrana Vardanjana (arménského původu), která se pokusila vyvrátit názory dalších skupin badatelů, kteří toto místo považují za pohřebiště z doby bronzové nebo dokonce za ohrady pro dobytek, přičemž otvory by mohly sloužit k uvazování dobytka.

Od megalitické observatoře se vracíme zpět do města Sisian (Սիսիան). Ten leží v hornaté krajině na obou březích řeky Vorotan v nadmořské výšce 1600 m n. m. a přestože by ho okolní krajina měla řadit mezi prominentní letoviska a centrum turistického ruchu, není tomu tak. Sisian je nevzhledné zaprášené město plné nevzhledných sovětských paneláků chruščovek, které díky své odlehlosti (220 kilometrů od Jerevanu, bez železnice, za několikerými horami) je dnes typickým provinčním ospalým sídlem. Přitom bohaté archeologické nálezy z okolí dokládají vyspělou kulturu po celou dobu středověku a novověku, která skončila v roce 1922, kdy se celý Sjunik stal součástí Zakavkazské sovětské socialistické republiky. Od západu město obklopují Zangezurské hory, od jihu pak hory Bargušatské a do severního okraje města zasahují hory Sisianské s vrcholy přesahujícími nadmořskou výšku 3500 m n. m. v jeho těsné blízkosti. Městem pouze projíždíme s výjimkou krátké zastávky u místního koloniálu k doplnění zásob. Zastavujeme se ale hned v sousední vesničce Agitu (Աղիտու), vzdálené asi 4 kilometry po proudu Vorotanu. To je významná archeologická lokalita, kde bylo v jeskyních na březích řeky nalezeny doklady osídlení až ze starší doby kamenné (paleolitu), ty nejstarší pocházejí z doby 39 – 36 000 let př. Kristem. Naším cílem ale byly zbytky hrobky ze 6. – 7. století uprostřed vesnice, hned vedle silnice, které jsou považovány za jednu z nejvýznamnějších památek staré arménské architektury. V přízemí se nacházejí (dnes otevřené a prázdné) dvě pohřební komory, nad kterými se tyčí sloupová architektura jakéhosi nástavce. Na dva vysoké oblouky dosedá velmi ozdobná římsa, nesoucí horní patro celé architektury, tvořené třemi menšími oblouky podepřenými výrazně tvarovanými sloupy. Jednotlivé části stavby jsou zdobeny granátovými jablky, hroznovým vínem, geometrickými a rostlinnými motivy. Dnes se neví, kdo a komu tuto hrobku postavil. Mezi místními se ale vypráví legenda, že jde o pomník, vybudovaný vděčnými vesničany na počest tří sjunických princů, kteří z Agitu vyhnali perského šáha, ubytovaného zde i s početnou armádou. Tato památka byla vyobrazena na první 100 dramové bankovce z roku 1993.

Po krátké zastávce pokračujeme k dnešnímu jedinému klášteru Vorotnavank (Վորոտնավանք), kterému se také říká Vagatinský klášter, podle blízké vesnice. Již ze silnice, která vede kolem ní se nám otevřely nádherné pohledy na opevněný klášter postavený z černého čediče, který trůní na skalním útesu nad řekou Vorotan, že jsme museli zastavit, abychom se trochu rozhlédli. Ono již samotný kaňon Vorotanu byl velkolepý a z malé skalky nad strží jsme do něj mohli nahlédnout. Opět fantastická poloha, nádherné místo, jedinečné výhledy. Znovu a znovu si člověk říká, že ti dávní stavitelé snad taková místa vyhledávali speciálně pro tu kouzelnou polohu. Není to pravda. Jejich zájmem byla především obrana, což takovéto místo splňuje po všech ohledech. Nejstarší stavbou celého kláštera je dnes nedochovaná kaple sv. Řehoře (Surb Grigor), založená samotným Řehořem Osvětitelem (Surb Grigor Lusavorich) na počátku 4. století. Po celý středověk byl tento kostel poutním místem, vyhlášeným svou magickou schopností uzdravovat z hadího uštknutí. V roce 1000 nechala manželka sjunického krále Smbata Orbeljana, královna Šaanducht, přistavět k severovýchodu kaple sv. Řehoře nový kamenný kostel sv. Štěpána (Surb Stepanos), skládající se z vlastní svatyně a klenuté předsíně, ve které byli pohřbeni královna Šaanducht a její syn princ Sevad. Na nádvoří také nechala královna vztyčit kultovní sloup (Gavazan), podobný tomu, jaký se dochoval v blízkém klášteře Tatev (ten zdejší zničilo zemětřesení v roce 1931). Jedná se velmi významný prvek, protože u Gavazanu se provádělo svěcení církevních hodnostářů a korunování králů. Jejich mladší syn, princ Sevad (starší syn Vasak byl králem), nechal v letech 1006-7 postavit v klášteře druhý (hlavní) kostel sv. Jana Křtitele (Surb Karepet). Ten je postaven na půdorysu kříže s kupolí nad střední částí a třemi apsidami pro oltáře. Přestože došlo k poničení zemětřesením v roce 1931, na jedné ze stěn se jako zázrakem dochovala kruhová freska o průmětu 128 cm, zobrazující modrou hvězdnou oblohu s dvěma anděly uprostřed a znameními zvěrokruhu po obvodu (restaurována v roce 2011). Historici umění se domnívají, že se jedná o dílo uznávaného filosofa Ovanese Vorotneciho (1315-88), který byl i uznávaným teologem, filosofem a pedagogem, který v klášteře působil v polovině 14. století. Klášter byl v té době centrem vzdělanosti, po něm zde pobýval i jeho žák Řehoř (Grigor) Tatevaci (1346 – 1409), rovněž významný teolog a filosof, rektor tatevské univerzity. K významnější přestavbě kláštera došlo za představeného Sargise Angechakotského v roce 1438, kdy byla znovu zaklenuta kupole kostela sv. Jana Křtitele. Činným byl klášter i po vzniku sovětské Arménie, ale od zničujícího zemětřesení v roce 1931 byl v troskách. Sovětská moc na jeho opravě neměla žádný zájem. Po roce 1995 byla zahájena obnova kláštera, v rámci které byly prakticky znovu postaveny kostely sv. Štěpána a sv. Jana Křtitele, třetí a nejstarší kaple zůstala v troskách, s pokračováním oprav se stále počítá.

Od kláštera pokračujeme už přímo k cíli naší cesty, do Gorisu. Z vesnice Vagatin jsme to zkusili místní cestou, coby zkratkou k hlavní silnici M 2, která prochází asi 6 kilometrů severně. Cesta to byla strašná, že jsme málem vypustili duši, ale zkratka dost podstatná, nemuseli jsme se vracet až přes Sisian. Cestou jsme ale přeci jen udělali jednu zastávku. Po asi 22 kilometrech jsme se zastavili na čaj v takovém hodně podivném motorestu, ale místo to jinak bylo moc hezké. Nachází se na hraně nad hlubokým údolím řeky Goris (také Vavarak) v nadmořské výšce 1645 metrů, zatímco samotné město Goris (Գորիս) bylo pod námi o 300 výškových metrů níže. Na křižovatce zde také byl tradiční pomník z tufového kamene, nazvaný Západní brána Gorisu, oslavujícího Velkou Arménii. Hlavními symboly na ní jsou slunce, orel, meč a kniha. Jakkoliv jsou pohledy na město, ležící v hlubokém údolí, zajímavé, samo město nic moc zajímavostí nenabízí. Pro nás je v podstatě jen jakousi noclehárnou, odkud se zítra vydáme na výlet do okolí a pozítří pojedeme do Náhorního Karabachu (Arcachu). V jeho pravidelných ulicích hledáme námi dopředu zvolený hotel Christy na ulici Mashtots č. 9 a musím říct, že jsme byli opravdu hodně spokojení. Jednak super cena, ale i moc hezká zahrada, kde jsme mohli posedět při jídle a také jsme si tu nechali vystrojit večeři se spoustou druhů jídel a místního vína. Název města Goris právě v této části Arménie, která se jako trn vráží do muslimského světa (ze dvou stran Ázerbájdžán a jedné Írán) má zajímavou etymologii. Jeho původ je pravděpodobně v perském slově „gjaur“ (nevěrný), kterým Peršané označovali jinověrce. Na konci 19. století se město jmenovalo Gerusi. Takovou zajímavostí je, že starostou města, které má asi 21 000 obyvatel byl v době naší návštěvy (od roku 2017) opravdu mladíček, jen 28 letý (narozen 1991) Aruš Arušanian, na což nás několikrát místní upozornili.