Cesty a památky

30. dubna 2019

Jerevan, hotel – Vagaršapat, Zvartnoc (844 m. n. m.) 19 km – Vagaršapat, chrám sv. Gajány (844 m. n. m.) 26 km – Vagaršapat, Ečmiadzinská katedrála (845 m. n. m.) 27 km – Ošakan, most (1042 m. n. m.) 40 km - Hrad Amberd (2 300 m. n. m.) 72 km - kříž (1801 m. n. m.) 95 km - Muzeum arménské abecedy (1749 m. n. m.) 96 km - Ovanavank (1263 m. n. m.) 105 km - Jerevan, hotel 130 km.

Tento výlet jsme absolvovali v blízkém okolí Jerevanu a jeho hlavním ideovým námětem byla návštěva města Vagaršapat (arménsky Վաղարշապատ = město Vagaršovo), které založil v 1. pol. 2. století arménský král Vagarš I. (vládl v letech 117 – 140). V dějinách Arménie byl několikrát hlavním městem země a od 15. století je jejím duchovním centrem a střediskem Arménské apoštolské církve. Dá se říci, že je to takový arménský Vatikán, protože zde sídlí vedení církve se svým nejvyšším představitelem, katolikosem všech Arménů, a nacházejí se zde pochopitelně i nejvýznamnější kostely a kláštery této církve.

Asi 15 kilometrů od centra hlavního města nelze na kraji Vagaršapatu přehlédnout u hlavní silnice mohutný pomník Tiridata III. Velikého od významného arménského sochaře Ervarda Kočara (1899 – 1976) z roku 1955. Jde to vysoký sloup s reliéfem orla (osobní králův znak) z červeného tufu, který se řadí k nejvýznamnějším monumentům od toho umělce, který byl v 30. letech 20. století perzekvován režimem, takže práci se mohl plně věnovat až po Stalinově smrti. Ten je vlastně také upoutávkou k první pozoruhodnosti města, ruinám chrámu Zvartnoc (arménsky Զվարթնոց), což v překladu ze staroarménštiny znamená „Katedrála ochranitelských či bdících andělů“. Zdejší chrám byl postaven katolikosem Nersesem III. Stavitelem v letech 642-52, o čemž máme písemné svědectví od arménského historika Sebeose, který žil v 1. polovině 7. století, a který jako první nazval místo jako \\\"Zvartnoc\\\". Chrám totiž byl zasvěcen sv. Řehoři Osvětiteli (Surb Grigor Lusavorich), zakladateli arménské církve, jehož ostatky sem byly přeneseny a uloženy v podzemní kryptě uprostřed stavby. Podle letopisce se totiž právě na tomto místě potkal král Tiridates III. Veliký se sv. Řehořem, nad kterým se zjevili nebeští andělé. To byl konec konců i jeden z důvodů, proč se katolikos Nerses III. rozhodl přenést své sídlo z Dvinu (v té době ohrožovaným Araby) více do vnitrozemí, do blízkého Vagaršapatu (viz dále). Mimochodem stejný katolikos nechal později vystavět i blízký klášter Chor Virap, který jsme již navštívili první den. O významu zdejší fundace pak svědčí i to, že se na vysvěcení zvartnockého chrámu sv. Řehoře dostavil v roce 652 osobně i byzantský císař Konstans II. (vládl 641 – 661), který byl nádherou stavby uchvácen natolik, že vyslovil přání, aby stejný chrám byl postaven i v Konstantinopoli. Okolo roku 930 byl chrám bohužel zničen při silném zemětřesení a již nikdy nebyl obnoven. Objeven byl až během archeologického výzkumu v letech 1901-07, po jehož skončení byl ve 20. letech 20. století částečně rekonstruován podle návrhu architekta Torose Toromanjana.

Vlastní chrám sv. Řehoře Osvětitele lze považovat za nejodvážnější stavbu arménské architektury, protože nemá v tomto regionu srovnání. Ve své kompozici vychází z tvarů babylónských zikkuratů, neboť se jednalo o kruhovou stavbu, jejíž tři patra se postupně zužovala až do vyvrcholení mohutnou kónickou kupolí. Spodní kruhová část měřila v průměru 36 metrů a kopule se klenula ve výši 49 metrů. Interiér byl sloupy rozčleněn do tvaru rovnoramenného kříže (tetrakonchy) s polokruhovými zakončeními, z nichž východní tvořilo apsidu s oltářem a kazatelnou, uprostřed byl bazén sloužící ke křtu. Apsida byla v celé své výšce vyzdobena malbami a mozaikami. V exteriéru byl chrám zdoben slepými arkádami vyplněnými basreliéfy se složitými figurálními i rostlinnými motivy, mezi kterými převažovaly ornamenty palmových listů, granátových jablek a vinných hroznů. Sloupy byly ukončeny masivními hlavicemi s vyobrazením křížů, orlů a donátorů stavby. V sousedství chrámu jsou pak restaurované zbytky patriarchálního paláce Nersese III. a lisu na víno. Součástí je také nevelké muzeum s plány a modelem chrámu, jejichž autorem je již zmíněný architekt Toros Toromjan. V muzeu je také uložena nápisová deska, objevená při archeologickém výzkumu, na které je řecky napsáno: „Postavil Nerses, nezapomeňte.“ O historii památky nám vyprávěl zástupce ředitele archeologického areálu, pan Grigorian Vartan, s kterým jsme natočili i povídání do naší reportáže pro Objektiv. Zajímavostí bylo to, že jelikož se poblíž nachází mezinárodní letiště, měli jsme blokovaný dron a nemohli jsme tedy pořídit záběry ze vzduchu. Archeologický areál Zvartnoc v roce 2000 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Po prohlídce vykopávek s nádhernými výhledy na zasněžený Ararat pokračujeme k jen několik kilometrů vzdálenému chrámu sv. Gajány (arménsky Սուրբ Գայանե եկեղեցի [Surb Gayane]), protože i on byl pro svou jedinečnost zapsán v roce 2000 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V letech 630-641 nahradil na rozkaz katolika Ezra I. starší kapli ze 4. století, která stála na místě, kde nechal podle legendy král Tiridates III. Veliký popravit kolem roku 300 celkem 33 římských šlechtických křesťanek. Ty do Arménie prchly pod vedením Gajány, představené římského kláštera sv. Pavla, před pronásledování císařem Diokleciánem. Král Tridates si chtěl jednu z nich, krásnou Ripsimu, vzít za ženu, ale protože se dívky zaslíbily bohu svým panenstvím, nebylo to možné. Po dvou hodinách naléhání ztratil trpělivost a Ripsimě osobně setnul hlavu. Ostatní členky družiny nechal popravit svými vojáky a těla dal předhodil zvířatům. Zvlášť brutálně pak měla zemřít právě Gajána, kterou nechal za nohy pověsit ke stropu, za živa stáhnout z kůže, vytrhnout jí jazyk, ostrým kamenem rozříznout lůno a vytrhnout veškeré vnitřnosti. No opravdu ukázka čiré hrůzy. Pravděpodobně se z těchto svých činů kál až do konce života poté, co přijal křesťanství a stal se prvním křesťanským králem na světě. Chrám se do dnešní doby dochoval prakticky v nezměněné podobě trojlodní baziliky s centrální kupolí, podepřenou čtyřmi mohutnými sloupy, které přenášejí tíhu celé stavby. Drobné opravy v průběhu staletí podobu chrámu nijak nezměnily, až v roce 1673 byla za katolika Egiazara Ajntapci přistavěna k západnímu průčelí obdélná předsíň, sloužící jako pohřebiště vysokého duchovenstva arménské církve (např. Egiazar Ajntapci ⴕ 1691, Abram Chošabeci ⴕ 1734, Simeon I. Jerevanci ⴕ 1780 nebo David Enegetci ⴕ 1807), zakončená na obou koncích kaplemi apoštolů sv. Petra (na jihu) a sv. Pavla (na severu). Uvnitř chrámu se nachází na jižní stěně vedle oltáře hrobka s ostatky sv. Gajány a také místnost, kde se dodnes provádí starodávný rituál zabíjení obětních zvířat (dva holuby, kohout, beran nebo býk) zvaný „matach“ (arménsky Մատաղ = vyzdvižení soli) u příležitosti různých událostí jako křest, svatba, pohřeb a podobně.

Nedaleko se nacházejí ještě dva kostely a to sv. Ripsimy (618) a sv. Šogakat (1694), které byly rovněž zapsány v roce 2000 na seznam památek UNESCO, z časových důvodů je ale míjíme a míříme přímo k centrální Ečmiadzinské katedrále (arménsky Էջմիածնի Մայր Տաճար [Ečmiatsni mayr tačar] = Zrodil se Jednorozený), která je hlavním chrámem Arménské apoštolské církve a sídlem katoliků v letech 303 – 484 a od roku 1441 dodnes. Zasvěcena je sv. Matce Boží (Սուրբ Աստուածածին Եկեղեցի [Surb Astuadzadzin Jekegheci]) a postavena byla již v roce 303 králem Tiridatem III. Velikým na místě, které Řehoři Osvětiteli (Surb Grigor Lusavorich) určil podle tradice sám Kristus světelným paprskem. Jedná se tedy o nejstarší křesťanský chrám ve světové historii, protože nejstarší římský křesťanský kostel sv. Jana v Lateráně (také Lateránská bazilika) byl postaven až v letech 313-24 císařem Konstatntinem. Po několika pustošivých perských nájezdech byl chrám rozšířen a přestaven okolo roku 483 z popudu vojenského vůdce (sparapeta) Vaana Mamikonjana, kdy získal podobu trojlodní kopulové baziliky na křížovém půdorysu, kterou má dodnes. Když v roce 1604 napadl Arménii perský šách Abbás I., chrám se mu zalíbil natolik, že ho chtěl jako trofej nechat rozebrat a převést do svého sídelního města Isfahán, kde ho chtěl nechat znovu postavit pro místní arménskou menšinu. To se naštěstí nestalo, ale Peršané i tak odvezli mnoho relikvií, které jsou dnes ve Vanském chrámu (hlavní chrám Arménské církve v Iránu) v Isfahánu. V roce 1627 nechal po zkušenostech z perských válek kostel opevnit hradbami katolikos David IV. a jeho následovník Akop IV. nechal před západní průčelí přistavět v roce 1658 třípatrovou zvonici. V době naší návštěvy byl chrám bohužel uzavřený, protože uvnitř probíhaly restaurační práce a také část jeho vnějších fasád byla v lešení. Řešili jsme, zda alespoň navštívíme klášterní muzeum, kde je mimo jiné uloženo kopí osudu (jeden z šesti existujících exemplářů), kterým měl římský voják Longinus probodnout na kříži bok ukřižovaného Krista (původně bylo uloženo v Gehrardském klášteře, kde jsme byli první den). Jelikož tam bylo opravdu hodně lidí, vzdali jsme to. Prohlédli jsme si alespoň zvenčí katolikův palác Vaharan z let 1738-41, řadu hezkých chačkarů, které sem byly přivezeny z celé země, rekonstruovanou Trdatovu bránu (původně prý opravdu ze 4. století) a také moderní kruhový kostel sv. Archandělů z let 2009-11 u vstupní brány. Brána je také novodobá, postavena byla v roce 2001 na počest 1700 let od přijetí křesťanství v Arménii v podobě monumentálního venkovního oltáře. Směrem do ulice je vyzdobena reliéfem zakladatelů kláštera sv. Řehoře Osvětitele a krále Tridata III. Velikého, kteří společně drží kříž. Ečmiadzinská katedrála byla spolu se všemi ostatními památkami Vagaršapatu zapsána v roce 2000 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Město Vagaršapat, které leží ve východní části provincie Armavir (arménsky Արմավիրի), opuštíme jízdou na sever a po pár kilometrech přejíždíme do sousední provincie Aragacotn (arménsky Արագածոտն). Zanedlouho brzdíme ve městě Ošakan (arménsky Օշական), obklopeném vinohrady a sady granátových jabloní, s čímž jsme ani nepočítali. Zaujal nás totiž krásný kamenný pětiobloukový most přes řeku Kasach, který nechal z hladce tesaného červeného tufu postavit v roce 1700 katolikos Nachapet I. Město bylo v raném období rezidencí rodiny Mamikonjanů, když ho koncem 5. století získal za věrné služby sparapet Vaan Mamikonjan, který se mimochodem zasloužil o vyhnání perských okupantů a obnovu Ečmiadzinské katedrály ve Vagaršapatu. Kdybychom věděli, že se na okrajích města nachází několik chrámů ze 7. století, přibrzdili bychom u nich, ale takhle jsme pokračovali dál do blízkých Aragackých hor. Naším cílem je hrad Amberd (arménsky Ամբերդ – „pevnost v oblacích“) na vysoké skále nad soutokem řek Arkašen a Amberd, který leží v nadmořské výšce 2 300 metrů. Z toho je zřejmé, jaké stoupání nás čekalo a že bylo k našemu velkému překvapení ve výškách nad 1800 metrů lemováno sněhem a místy i sněhovými bariérami, za kterými naše auto ani nebylo vidět. Tak nějak jsme si už zvykli na všude přítomné pozdní jaro, takže sníh nás opravdu dost překvapil. Horské scenérie ale byly naprosto úchvatné. Museli jsme neustále zastavovat, abychom se pokochali krásou okolní krajiny a také pučícími květinami, kterých bylo okolo velké množství. Viděli jsme zde třeba ocúny (Colchicum bifolium) a merendery (Merendera trigyna), nádherné koberce bíle kvetoucí puškinie ladoňkovité (Puschkinia scilloides), křivatce žluté (Gagea lutea) u nás známe endemitní křivatce české (Gagea bohemika), které rostou i nedaleko Kolína, modré kvítky kytičky Scilla armena, která nemá české jméno (roste jen v Arménii, Gruzii, Turecku a Libanonu) nebo kosatec sibiřský (Iris sibirica). Jo, bylo to něco neuvěřitelného. A když se pak v dáli nad kaňonem objevila černá silueta hradu, nadšení nebralo konce. Ano, návštěva tohoto místa je bezpochyby vrcholným zážitkem tohoto výletu.

Na místě dnešního hradu se datují první známky osídlení už v době kamenné, v průběhu doby bronzové a v období arménského starověkého království Urartu (860 - 585 před Kristem) zde byla vystavěna pevnost, která byla dále přestavována a upravována pro raně křesťanské arménské vládce. Na počátku 11. století hrad i okolní území získal kníže Vagram Pahlavuni, příslušník významné šlechtické rodiny. Ten nechal starý hrad rozšířit, zpevnit zdi a postavit tři mohutné bašty proti místu možného útoku. V zázemí hradu pak nechal vybudovat lázně a v roce 1026 i kostel nazvaný na jeho počest Vagramašen a zasvěcený sv. Matce Boží (Surb Astvatsatsin), tedy Panně Marii. V roce 1070 hrad obsadili seldžučtí Turci a zřídili si v něm vojenskou základnu, ze které je až v roce 1197 vypudila spojená arménsko-gruzínská armáda vedená generálem Zakarijem Zakarjanem ve službách gruzínského krále Liparita Orbeljana. Ten potom získal hrad do svého vlastnictví za zásluhy o jeho dobytí a nechal ještě více zesílit jeho opevnění. V roce 1245 hrad získal kníže Vače Vačutjan, ale už v roce 1236 ho dobyli a pobořili Mongolové. Vačutjanové ho v polovině 13. století ještě jednou opravili, v průběhu 14. století ale byl hrad opuštěn a změnil se postupně v ruiny. Tak zůstal až do 30. let 20. století, kdy byl proveden archeologický průzkum a následně proběhly záchranné práce, které s přestávkami pokračují dodnes.

Hlavní částí hradu, který zaujímá rozlohu 1500 m², je třípatrový palác postavený z černého bazalitu, který je v čele zpevněn mohutnými obrannými baštami vysokými 13 metrů. V každém patře bylo 5 místností a reprezentační sály se nacházely v nejvyšším poschodí. U jeho paty se nachází lázně, které byly vytápěné horkovzdušnými průduchy po vzoru římských lázní, voda byla do koupele přiváděna z horských potoků. Poslední částí je chrám Panny Marie harmonických proporcí, který je příkladem nového typu církevních staveb v Arménii. Jeho kupole je podepřena nárožními sloupy, mezi kterými jsou vypjaté oblouky, nesoucí střední dvanáctibokou věž, členěnou tenkými sloupky, které nesou ozubenou římsu, na kterou dosedá vysoká špičatá střecha. U vchodu do kostela je opřen krásný chačkar z přelomu 8. a 9. století, patřící ke skupině nejstarších chačkarů v Arménii. Ze Stromu života vyrůstá kříž, jehož břevna jsou ukončena kruhy, což je v arménském funerálním umění velmi netypické.

Po prohlídce hradu zahajujeme návrat zpět do Jerevanu. Z počátku jedeme stejnou cestou plnou serpentýn a po několika kilometrech odbočujeme vlevo poměrně špatně udržovanou silnicí, z které se nám ale otevírají krásné pohledy jednak na horu Aragac (4080 m. n. v.), která je nejvyšší horou Arménie, a také do níže položeného okolí Jerevanu. Za chvíli přijíždíme na zajímavé místo, holé návrší u silnice Jerevan – Aparan nedaleko vesnice Artašavan o výšce 1777 m. n. m, kde byl v roce 2012 odhalen Svatý kříž (Surb chač) podle návrhu architekta Andrjanika Sarkisjana. Vysoký je 33 metrů (kolik let se dožil Kristus), upevněn je na kamenné základně vysoké 301 centimetr (v roce 301 přijala Arménie křesťanství) a sestavený je z 1712 různě velkých křížků (jeden za každý rok, kdy je Arménie křesťanskou zemí), od otevření se na tělo kříže přidává další malý křížek. Všechny křížky jsou z dutých trubek, takže při silnějším větru vydává dílo zvuk jako ohromné varhany.

Pod křížem se u křižovatky silnic rozkládá volně přístupný památník arménské abecedě, přezdívaný také Alej písmen. Otevřen byl v roce 2005, kdy arménské písmo slavilo 1600 let své existence, a obsahuje 39 písmen abecedy vytesaných z červeného tufu o výšce 180 cm (výška dospělého člověka). Autorem záměru památníku je architekt Džim Torosjan (hlavní architekt Jerevanu 1972-82), ale na tvorbě jednotlivých písmen se podíleli umělci z celé země, ze všech jejich koutů. Součástí památníku jsou i sochy arménských myslitelů včetně autora arménské abecedy v roce 405 Mesropa Maštoce z Haštekosu s učedníky nebo arménského národního básníka Ovanese Tumanjana (1869-1923). Pokud by někoho překvapil fakt, že abeceda má svůj památník, tak je potřeba si uvědomit, že abeceda je pro Armény jedním z hlavních faktorů národní identity a hrdosti spolu se státním znakem a vlajkou. Zejména v dobách Sovětského svazu se jednalo o svébytné odlišení jejich abecedy od kyrilice.

Z tohoto místa se nám také otevřel pohled na blízkou horu Ara jler (arménsky Արայի լեռ = Arova hora) s výškou 2 577 m. n. m., která je vyhaslou sopkou. Svoje jméno dostala podle legendárního arménského krále Ara Gechecik (Արա Գեղեցիկ = Překrásný Ara), jehož ležící postavu lidem připomíná. Podle národních legend se o kráse krále dozvěděla asyrská královna Semiramida (žila v 9. století př. K. a v Babylóně nechala zbudovat jeden z divů světa, visuté zahrady), která mu nabídla manželství a spojení obou království. Ara ji ale odmítl, což brala královna jako ohromnou urážku, načež vtrhla se svými vojsky do Arménie. Přestože přikázala vojákům lapit Ara živého, při střetu na svazích hory byl král smrtelně zraněn. Když ho přinesli do královnina stanu, vydechl naposledy, proto Semiramida přikázala svému knězi Mirasovi, aby ho oživil. Ten tedy nechal bezvládné tělo vynést na vrchol hory, kde chtěl pomocí kouzel krále přivézt zpět životu, což se mu ovšem nepodařilo. Aby tedy královna unikla hněvu Arménců, nechala za oživlého krále vydávat jednoho ze svých vojínů, díky čemuž zemi spěšně opustila. Mrtvé tělo krále pak srostlo s vrcholem hory, která má tvar ležící postavy s rukama zkříženými na hrudi.

Na horu bylo také krásně vidět celou cestu do vesnice Ohanavan, kde bylo poslední zastavení naší cesty. Zde nás čeká historická památka a přírodní zajímavost. Naší první zastávkou je u klášter Ovanavank (arménsky Հովհաննավանք = Ovanesův klášter = klášter sv. Jana Křtitele), který byl ve své době jedním z hlavních a nejvýznamnějších klášterů v zemi, neboť v něm byly chráněny velmi cenné relikvie. Především to byl plášť, do kterého zabalili Krista po sejmutí z kříže, dále hřebík, kterým byla přibita ke kříži jeho pravá ruka, a v neposlední řadě ještě pravá ruka sv. Štěpána. Později byly tyto relikvie přeneseny do Ečmiadzinské katedrály. Přestože klášter poničilo několik zemětřesení i dobyvatelů, dodnes se zachovaly v jeho areálu dva chrámy, spojené do jednoho stavebního celku. Starší část tvoří kostel sv. Řehoře Osvětitele (Surb Grigor Lusavorich) z 5. století, kde je jeden z mála ikonostasů Arménie. K němu byla v letech 1216-21 přistavěna knížetem Vače Vačutjanem bazilika sv. Jana Křtitele (Surb Karapet) na křížovém půdorysu, nad jehož středem se zdvíhá věž ukončená špičatou střechou. Její stěny jsou bohatě zdobené basreliéfy a ornamenty s biblickými náměty. V letech 1248-50 přistavěl před západní průčelí Kurd Vačutjan velkou předsíň (gavit) a klášter nechal obehnán hradbami z kyklopského zdiva s bránou a baštami, jejichž části se až do výšky 5 metrů dochovaly dodnes. Vnitřní stěny gavitu jsou vyzdobeny oslavnými nápisy o staviteli a jeho ženě Chorišah. Hlavní vchod do chrámu je vyzdoben krásnými chačkary po straně a reliéfem z Matoušova evangelia (Matouš 25:1-13) v tympanonu, zobrazujícím Ježíše Krista se zástupem 5 rozumných (vlevo) a 5 pošetilých (vpravo) panen s lampami. Pozoruhodností je to, že panny jsou zde zobrazeny s vousy – což má jednoduché vysvětlení. V arménštině slovo panna nemá pohlaví, proto je umělci zobrazili jako muže. Tuto zajímavost nám prozradila průvodkyně Tzovinar Talyan, která nám také pohovořila na kameru pro Objektiv. Když jsme vyšli bránou ven a zamířili jsme k další zajímavosti, zaujal nás ještě kamenný obelisk před ní, který pochází z roku 1311. čeká nás poslední zajímavost dnešního dne, kterou je Kasachský vodopád (arménsky Քասախի ջրվեժ). Je to nejvyšší vodopád v Arménii, vysoký 70 metrů. Leží na řece Kasach, jejíž vody zde padají přes hranu 100 metrů hlubokého kaňonu a pokračují ke svému ústí do řeky Sevdžur. Nutno podotknout, že se jedná o vodopád umělý, protože vody řeky jsou o 90 kilometrů výše svedeny do potrubí, kterým proudí k nedaleké elektrárně a přebytečná voda je takto pouštěna zpět do původního koryta. To nás sice trochu zklamalo, ale krásný zážitek z padající vody, na kterou byl moc pěkný pohled z protějšího břehu, to nijak nezkazilo.

Do Jerevanu je to od kláštera opravdu kousek a tak jsme byli za chvíli na hotelu, kde jsme si užívali ještě krásného večera a odpočinku před odjezdem do vzdálených provincií Arménie, kam se chystáme již zítra ráno.