Cesty a památky

28. dubna 2019

Jerevan, hotel – Chor Virap (842 m. n. m.) 46 km – Gehrardavank (1750 m. n. m.) 126 km – Garni (1350 m. n. m.) 136 km – Čarencův oblouk (1630 m. n. m.) 149 km – Jerevan, hotel 165 km.

Ráno vyrážíme z našeho hotelu Deluxe na první výlet. Počasí je nádherné a tak již z jerevanských ulic vidíme před námi monumentální masiv hory Ararat s oběma vrcholy – vlevo Malý Ararat (3896 m. n. m.) a vpravo Velký Ararat (5137 m. n. m.). Ačkoliv tady dole vládne krásné pozdní jaro, jasně je vidět na Araratu linka, kam ještě sahá sníh. Na blankytně modrém nebi se zasněžená hora nádherně vyjímá. Po dálnici M2 jedeme na jihovýchod a zanedlouho po opuštění Jerevanu táhlým klesáním do nížiny řeky Araks, zřetelně vidíme na siluetě Araratu malý temný pahorek s prvním cílem – klášterem Chor Virap. Po odbočení z dálnice je vidět, že se těsně blížíme k tureckým hranicím, protože všude kolem nás jsou vidět hlídkové strážní věže. Klášter leží prakticky na hranici, Turecko je hned za řekou. Nacházíme se v provincii Ararat, která se jmenuje podle stejnojmenné hory, ležící od roku 1921 k velké lítosti všech Arménů na tureckém území.

Chor Virap (arménsky Խոր Վիրապ, což znamená „Hluboká kobka“) je klášter, jehož název pochopitelně úzce souvisí s jeho historií. Pro dějiny Arménie má přitom naprosto klíčovou roli, protože jsou v něm počátky křesťanství v této zemi. Na skalnatém pahorku, kde dnes klášter stojí, se již od roku 188 př. n. l. rozkládalo hlavní město Arménského království Artašat. Když sem koncem 2. stol. po Kristu přišel (později svatý) Řehoř Osvětitel (Surb Grigor Lusavorich), pohanský král Tiridates III. Veliký (též Trdat III.) ho za hlásání křesťanství uvrhl do skalní kobky, kde ho držel v zajetí 14 let. Za toto kruté zacházení byl král stižen šílenstvím (podle některých verzí příběhu mu narostla kančí hlava), z čehož ho zázračně sv. Řehoř vyléčil. Na základě této události přijal král křesťanství, které v roce 301 prohlásil státním náboženstvím, jako vůbec v první zemi na světě. No a sv. Řehoř se stal prvním katolikosem (nejvyšším církevním představitelem) Arménské apoštolské církve; zemřel v roce 334. V 5. století byla nad podzemním vězením postavena první kaple zasvěcená sv. Řehoři, v roce 642 pak katolikos Nerses III. Stavitel založil okolo kaple opevněný klášter. Ten byl později neustále přestavován, současnou podobu nakonec získal v 17. století. V roce 1661 byla přestavěna kaple sv. Řehoře, z které vede vstup do skalního světcova vězení v hloubce 3 až 6 metrů a také byla zahájena stavba nového chrámu Panny Marie (Surb Astvacacim) uprostřed nádvoří, dokončená v roce 1662. Na východním průčelí (proti bráně) je nad malým středním oknem malý kamenný reliéf, na kterém je výjev zobrazující jak sv. Řehoř léčí krále Trdata III. z šílenství. Klášter slouží dodnes jako rezidence katolikosů Arménské apoštolské církve a patří k nejnavštěvovanějším památkám v zemi. Musíme konstatovat, že pohled na klášter v popředí mohutného Araratu je opravdu nezapomenutelný a nemůže chybět snad v žádné publikaci o Arménii. Do reportáže nám o historii kláštera promluvil Ararat Poghosian, ředitel zdejší klášterní knihovny.

Po prohlídce odjíždíme do sousední provincie Kotajk za dalšími pozoruhodnosti. Netušili jsme přitom, jak dobrodružná cesta to nakonec bude. Podle navigace jsme byli vedeni horskou zkratkou, ale na základě doporučení jsme raději zvolili cestu přes Jerevan. Jenže nějak jsme stejně zabloudili a nakonec jsme se ocitli na stejné horské cestě, na kterou jsme nechtěli jet. Na jednu stranu nádherné scenérie podél řeky Azat s přehradou, na druhé straně vytlučená hliněná cesta s velkými balvany, na které jsme museli na část úplně opustit auto a jít pěšky a řidiče navigovat na milimetry. Honza ale držel volant pevně a nebezpečné serpentýny, vhodné maximálně pro auta 4x4, jsme bezpečně zvládli. Na oběd jsme se zastavili ve vesničce Goght, v místní, prý vyhlášené, restauraci Zlatý kohout. No … jídlo bylo mírně řečeno nic moc, nedosmažené maso, teplé lahvové pivo Ararat. Rozhodně bychom ji nikomu nedoporučovali. Možná že jen ještě nenajeli na sezónní provoz, ale za nás nebrat. Chuť jsme si proto jeli spravit k nedalekému klášteru Gerghardavank, který byl v roce 2000 zapsán na seznam památek UNESCO. Jediné, co nám to trochu kazilo, bylo to, že v neděli je klášter cílem věřících i turistů snad z celého Jerevanu, takže tu byla hlava na hlavě. Ale není se čemu divit, místo je to opravdu jedinečné.

Klášter Gehrard nebo správněji Gehrardavank (arménsky Գեղարդավանք což znamená „Klášter kopí osudu“) leží v nádherné poloze skalního amfiteátru na svazích hlubokého kaňonu divoké řeky Gocht. Po svém založení se nazýval Airivank (arménsky Այրիվանք což znamená „Jeskynní klášter“) a oba tyto jeho názvy mají své opodstatnění. Část klášterních budov (chrámy a pohřební komory) je opravdu vytesána ve skalách, ke kterým je část dalších budov přistavěna z kamenných bloků. Proto tedy jeskynní klášter. A proč klášter Kopí osudu? V minulosti zde totiž bylo uloženo tzv. kopí osudu (jeden z šesti existujících exemplářů), kterým římský voják Longinus probodl na kříži bok ukřižovaného Krista. Do Arménie ho přinesl apoštol sv. Juda Tadeáš z Edesy a dnes je uloženo v Ečmiadzinské katedrále. V roce 2000 byl klášter zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Podle tradice ho na počátku 4. století založil sám Řehoř Osvětitel kolem posvátného pramene (zázračně zaceluje rány), který zde dodnes vyvěrá ze skály. V té době klášter tvořila jen soustava jeskyní, upravených na kaple i obydlí samotných mnichů. Kamenné stavby a opevnění ale vznikly až později, kdy se stal klášter významným poutním místem a byla zde zřízena hudební akademie a škola písmomalířství. V souvislosti s arabskými nájezdy byl v roce 993 poničen, a ačkoliv byl záhy obnoven a opevněn, dodnes dochované památky pocházejí až z doby největší slávy kláštera, která spadá do 13. století. Na konci století 12. totiž arménský šlechtic Ivan Zakarjan (Mchargrdzeli) získal celé území severní Arménie, včetně kláštera, jako poděkování za osvobození země od seldžuckých Turků. Ten později prodal klášter jednomu ze svých vojáků z knížecího rodu Prošjanů, kteří realizovali mohutnou stavební činnost v klášteře. Jako první byl postaven hlavní chrám Katochike, dokončený v roce 1215. Je vyzdobený nádhernými rytinami, zejména nad jižním bočním vchodem, jehož tympanon zdobí reliéfy stromů s granátovými jablky, vinou révou a holuby. Nad dveřmi je pak zobrazen lev, který útočí na býka, což symbolizuje moc stavitelů chrámu. V letech 1215-25 byla před západní průčelí chrámu přistavěn nádherný gavit (z arménštiny a znamená předsíň) s devíti oblouky sklenutými na čtyři sloupy. Centrální okno gavitu je v horní části kupole, tvořené krápníky, která bez podpěr spočívá přímo na čtvercové základně; v době vzniku se jednalo o velmi odvážné architektonické řešení. Na severní skalní stěně je vchod jednak do skalní kaple Avazan (z arménštiny a znamená vodojem) z roku 1240, kde se nachází zmíněný posvátný pramen a dále do kaple Panny Marie (Surb Astvacacim) z roku 1283 s hroby knížete Proša Chachbakjana a jeho ženy Hruzakan, vyzdobené monumentálním reliéfem se dvěma lvy a znakem rodu (orel držící v pařátech jehně). Za chrámem se nachází o patro výše ve skále vytesaný ještě jeden gavit, dokončený v roce 1283. jedná se o unikátní prostoru sklenutou na čtyři rostlé kamenné sloupy, která nemá v Zakavkazí obdoby. V této době, tedy v průběhu 2. Poloviny 13. století v klášteře pobýval a tvořil významný arménský historik, básník a učitel Mchitar Airivanecký (1224 – 1290).

Ke skalnímu gavitu vede ve skále vytesaná chodba s mnoha chačkary. Kromě nich je areál kláštera doslova poset mnoha dalšími chačkary, což jsou kamenné stély z různých období, zapsané na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Obvykle se stavěly volně v krajině jako u nás křížky, boží muka či smírčí kameny, často také sloužily jako náhrobky. Arméni věří v jejich nadpřirozenou moc, a proto byly a jsou předmětem zbožné úcty.

Asi sto metrů nad klášterem je ve skalní stěně vytesána kaple sv. Řehoře Osvětitele z roku 1177, ale jelikož jsme již v časovém presu, k této nejstarší dochované „stavbě“ kláštera jsme se nevydali.

Garni (arménsky Գառնի) je stará arménská pevnost na nepřístupné ostrožně, sevřené 100 metrů hlubokými roklemi řek Azat a Goght. Toto strategicky výhodné místo bylo předpokladem pro dlohodobý zájem arménských vládců o Garni, kteří z něj vybudovali jedno z nejdéler osídlených míst v zemi. Při archeologickém výzkumu byly nalezeny pozůstatky opevnění z neolitu i doby bronzové, ale největší slávu zažilo Garni za vlády krále Tiridatese I. (Trdata I.), který byl v roce 66 po Kristu korunován v Římě z rukou císaře Nera na arménského krále. Po svém návratu z Říma nechal  Garni postavit chrám zasvěcený římskému slunečnímu bohu Mitrovi, o čemž se dochoval řecký nápis na jednom z kamenů naleezených při archeologickém výzkumu: „Sluncem ozážený Tiridat Veliký vládce Velké Arménie postavil královně chrám a tuto nepřístupnou pevnost v jedenáctém roce svého vládnutí.“ V 10. století bylo Garni centrem povstání Arménů, vedených králem Ašotem Železným, proti arabské nadvládě. Areál v Garni byl v roce 2011 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Pevnost je obehnána hradbami širokými 2,10 metru, postavenými z místního šedého bazalitu. Jejich délka je 314 metrů a zpevněny jsou čtvercovými baštami. Ty v části nad roklí mají rozestup 25 a 32 metrů, v části nad hlubokým příkopem, přetínajícím šíji, pak 10 až 13 metrů.  Přístup do takto vymezené pevnosti o rozloze 3 ha byl možný pouze jedinou bránou, širokou přesně pro jeden povoz. Za bránou se rozkládá vlastní prostor pevnosti, jejíž hlavní památkou je Mitrův chrám postavený rovněž z místního bazalitu. Na základně, kterou tvoří terasa devíti stupňů, každý o výšce 30 cm, postavená z jemně otesaných a leštěných kamenných bloků o délce cca 2 metry, stojí vlastní chrám. Ten má přesné římské proporce o půdorysu 15 x 11 metrů, a obklopený je řadou 24 vysokých sloupů, ukončených jónskými hlavicemi. Uvnitř se nacháuzí malá svatyně, původně sloužící pouze rodině panovníka, kde na oltáři stála socha boha Mitra. Tomu se zde pžinášely krvavé oběti v podobě zabitých býků, ale podle historiků to mohly být i lidské oběti, nejspíše mladí chlapci. Po přijetí křesťanství v roce 301 byly pohanské stavby na území arménského království odstraněny, ale tento chrám se líbil Chosrovducht, sestře krále Tridatese III. Velikého, která údajně krále přesvědčila, aby byl chrám ušetřen před zbořením. Zničení ale neodolal při velkém zemětřesení v roce 1679, načež po dalších několiik století zůstal v ruinách. Obnoven byl až v letech 1966-76, kdy mu byla pod vedením akademika Babkena Arakeljana vrácena původní podoba. Současně byl prováděn archeologický průzkum v jeho okolí, který odkryl základy královského paláce z 1. století a v jeho sousedství pozdější královskou lázeň, postavenou ve 3. století. Ta je tvořena pěti místnostmi různého určení, z nich čtyři byly polokruhově ukončené. Na podlaze poslední z místností se dochovaly zbytky původní helénské mozaiky (2,91 x 3,14 m), jediné svého druhu v Arménii. Je na ní zobrazeno vodní božstvo a poněkud záhadný řecký nápis, sdělující: Pracovali jsme, ale zaplaceno jsme nedostali. Jako poslední jsou mezi palácem a chrámem kruhové základy křesťanské baziliky sv. Siona (Surb Sion) postavené v roce 681 v podobě kruhové čtyřapsidové tetrakonchy. Bazilika byla zničena přči arabských nájezdech v 9. století.

Cestou zpět do Jerevanu jsme se ještě zastavili u Čarencova oblouku nedaleko vesnice Bachčaberd. Ten byl postaven v roce 1957 podle projektu architekta Rafaela Izraeljana a byl pojmenován podle slavného arménského básníka Egiše Čarence (1897 – 1937), jehož úryvek básně, opěvující horu Ararat, je na oblouku vyryt: Vrcholy, sedlo, nežli Ararat, svět obejdu – podobný jemu není. Jak nedosažitelnou slávy pouť, svoji horu Ararat miluji!. Z tohoto místa se totiž otevírá jedinečný pohled na Ararat, národní symbol Arménie, který leží v současné době v Turecku.