Cesty a památky

29. dubna 2019

Jerevan, hotel – Sevanavank (1950 m. n. m.) 68 km – Ajravank (1942 m. n. m.) 99 km – Noratus (1946 m. n. m.) 112 km – Jerevan, hotel 207 km.

Dnes jsme neměli tak hezké počasí jako včera, ale sluníčko na nás občas přeci jen vykouklo. Míříne z Jerevanu na severovýchod k největšímu a nejkrásnějšímu kavkazskému jezeru Sevan. Až k městu Sevan vede velmi pohodlná dálnice, a tak těch necelých 70 kilometrů ujedeme za hodinku. Proto jsme se mohli ještě před odjezdem vydat do kanceláře společnosti Arms Hotel na ulici Nairi Zarian (v budově hotelu DDD) zaplatit si ubytování ve Vanku v republice Arcach (dříve Náhorní Karabach) a do sousedního velvyslanectví republiky Arcach, kde jsme si podali žádost o vízum. Až se vrátíme od jezera, vízum bude hotové a na velvyslanectví ho dostáváme zadarmo i bez jakýchkoliv obstrukcí. Pouze je třeba vyplnit žádost. Také se domlouváme, abychom vízum dostali na volný list papíru, a ne do pasu, protože republika Arcach není uznaná žádným státem světa a Ázerbajdžán toto území považuje za separatistické a okupované. No a pak už nasedáme do auta a vyrážíme k Sevanu.

Jezero Sevan (arménsky Սևանա լիճ [sevana lich = Černé jezero]) je největší horské jezero na Kavkaze, jeho hladina je dnes ve výšce 1901 metrů nad mořem, o 20 metrů níže než v 60. letech 20. století. Také jeho rozloha se zmenšila z původních 1262 km² na současných 940 km² (ale do roku 2030 je v plánu zvednout hladinu postupně o další 3 metry). Důvodem je to, že za dob Sovětského svazu byla voda z jezera nekontrolovaně odváděna (až 44,5 m³/s) do jediné odtokové řeky Hrazdan (Հրազդան), na které byla vybudována v 60. letech tzv. Sevanská kaskáda o 6 stupních hydroelektráren. Jelikož jezero má pouze 28 drobných přítoků, aby se zabránilo dalšímu poklesu hladiny v jezeře, byl v 70. letech 20. století vybudován pod Vardenisským hřbetem 48,6 km dlouhý tunel Arpa - Sevan, který do jezera přivádí vodu z řeky Arpa, zadržené Kečutskou přehradou nedaleko města Džermuk (viz další části cesty). Je to ovšem klasické vytloukání klínu klínem v provedení sovětského plánování, které pak má nedozírné ekologické dopady v jiných částech země. Vody jezera vyplňují tektonickou propadlinu mezi Sevanským hřbetem Malého Kavkazu (na severovýchodě) a Pambským (na severozápadě), Gegamským (na západě) a již zmíněným Vardenisským hřbetem (na jihu) Arménské vysočiny. Délka jezera činí 80 kilometrů a maximální šířka je 30 kilometrů. Hloubka vody činí od 95 metrů v severozápadní části po 35 metrů na opačné straně. Průměrná teplota povrchové vrstvy vody je v červenci a srpnu 19 °С, maximálně ale může dosáhnout i 24 °С. V zimních měsících pak klesá na asi 5 °С a zamrzá jen velmi výjimečně. Jedinečná je také barva vody, která kolísá podle množství světla, roční i denní doby, ve všech myslitelných odstínech modré. Zajímavostí je zde žijící endemitní ryba pstruh sevanský (Salmo Ischchan, arménsky Իշխան ձուկ [išchan dzuk = knížecí ryba]), který byl poprvé popsán až v roce 1888 ruským etnografem Jevgenijem Gustavovičem Vejdenbaumem v jeho Průvodci po Kavkaze. V současné době se jedná o přísně chráněný druh ryby, která se nesmí ve volné přírodě lovit, k dispozici jsou však ryby průmyslově chované. Tím, jak byla uměle snížena hladina jezera ve 20. století, na severozápadním konci jezera se z bývalého skalnatého ostrova s klášterem stal poloostrov, jedno z nejnavštěvovanějších míst na Sevanu. Je naší první zastávkou na Sevanu.

Sevanavank (arménsky Սեւանավանք = Černý klášter) je klášterní komplex také zvaný Mariamašen (tedy postavený Mariam). Vznikl na bývalém ostrově, kde od pradávna existovalo pohanské obětiště, kam v roce 305 dorazil Řehoř Osvětitel a založil zde první chrám Nanebevzetí Krista (Surb Arutjun), doplněný později ještě druhým menším chrámem sv. Jana Křtitele (Surb Karapet). V roce 695 byly stavby zničeny při zemětřesení. Dle legendy, kladené do 9. století, uviděl archimandrita a pozdější sv. Mesrop Maštoc (Ekivardeci) kráčet po hladině jezera 12 postav apoštolů, načež přiměl královnu Mariam, ženu krále Vasaka Gaburama ze Sjuniku, aby klášter obnovila. V letech 871-74 byl postaven chrám Panny Marie (Surb Astvacacim) s ambity, knihovnou a duchovní školou a na místě zničeného kostelíka sv. Jana Křtitele pak chrám Svatých apoštolů (Surb Asvatsatsim). K chrámu Panny Marie byl ve 12. století přistavěn gavit (dnes ve zříceninách, ve kterých je několik chačkarů). V 10. století pobýval v klášteře gruzínský i arménský král Ašot II. Erkat (arménsky Աշոտ Բ Երկաթ = Ašot Železný). Klášter byl poničen za tatarsko- mongolského vpádu ve 13. století, ale záhy byl obnoven. V roce 1451 archimandrita Daniel zde založil seminář, rozšířený v 17. století. Klášter byl zrušen v roce 1930 a až na cenné kostely byl rozbořen. Po roce 1990 byl znovu postaven, ale na jiném místě, na severním úbočí poloostrova, mimo historické památky a funguje v něm duchovní seminář Vazgena I. (arménský katolikos v letech 1955-94). Za Sovětského svazu byl areál poloostrova znehodnocen výstavbou podzemních vojenskými objektů a stavbou Domu odpočinku a tvorby sovětských spisovatelů. Jeho zřízení nařídil přímo Stalin, v roce 1932 byla postavena první trojpatrová budova podle návrhu architektů Gevorka Kočara a Mikaela Mazmanjana (oba architekti byli posléze v roce 1937 obviněni z velezrady a uvězněni v rámci stalinských procesů v sibiřském gulagu, po Stalinově smrti byli obvinění zproštěni a propuštěni domů). V letech 1963-4 pak byla k domu přistavěna podle návrhu Gevorka Kočara oblouková jídelna, vytrčená do prostoru nad jezero, považovaná za klasickou ukázku tzv. sovětské moderny. Dnes je areál opuštěný a chátrá, takže žádnou parádu místu nedělá. Ale zpět k historickým stavbám. Na místě původního kláštera, ke kterému je nutno zdolat poměrně slušné převýšení po kamenných schodech, se dochovalo několik zajímavých staveb. Jednak to jsou zbytky opevnění se vstupní bránou, za ní kostel Sv. Apoštolů a největší stavbou je chrám Panny Marie. Stranou jsou odkryté základy trojapsidového kostela Nanebevzetí Krista ze 4. století, původní stavby založené Řehořem Osvětitelem.

Po prohlídce památek se jdeme ještě podívat na nejvyšší místo poloostrova s vyhlídkou na okolní hory a blankytně modré vody Sevanu, dole u jezera jsme obdivovali jednoho otužilce (jestli měla ta voda těch slibovaných 5 °С tak potěš) a dali si dobrý oběd v rybí restauraci. Jelikož je doba mimo sezónu, je zde opravdu minimum turistů, neumím si to představit v létě. Jsem rád, že jsme si vybrali tohle období, kdy je zde naprostý klid. Po krátkém odpočinku pokračujeme podél západního břehu na jih k dalším památkám. Tou první je malebný kostel na útesu červených tufových skal.

Hajrivank (Հայրավանք = air hovanes vank = Otce Hovanese klášter) byl kdysi mohutný klášter, z kterého se ale dodnes dochoval pouze kostel sv. Štěpána (Surb Stepanos), složený ze třech různě starých částí. Nejstarší je vlastní chrám z 9. století o půdorysu byzantské archaické tetrakonchy, jaké se v Arménii stavěly zejména v 7. století. Je tedy možné, že stavitelé využili v 9. století základy nějaké starší stavby. Druhou částí je malá kaplička, přistavěná k jihovýchodní straně chrámu v 10. století. Nejmladší je pak mohutný gavit přistavěný k chrámu bratry Neresesem a Hovsepem v roce 1211 (datováno nápisem na stěně). Ten k vlastnímu chrámu přiléhá na koso a činí stavbu poněkud nesymetrickou, což si vynutil tvar okolního terénu. Stavba je postavena z hrubě opracovaných tufových kvádrů červené a černé barvy, výjimku tvoří pouze nárožní kameny, které jsou hladké. Vstup do vlastního chrámu je v jižní a západní apsidě. Mladší gavit je obvyklého čtvercového tvaru, jehož strop se stalaktitovou výzdobou nesou pouze dva sloupy, nad jehož středem se zdvíhá osmihranná kupole s otvorem na pronikání světla (arménsky nazývaným erdik).

Ke klášteru se váže legenda spojená s dobytím zdejšího kraje turkickými vojsky Timura Lenka (Tamerlána) v roce 1381. Tehdy se představený kláštera otec Hovanes vrhl do vod jezera Sevan, aby neviděl zkázu, kterou Timur klášteru způsobí. Ale stal se zázrak, neutopil se, naopak mohl volně chodit po vodní hladině. Timur se tomu velmi divil, muže si předvolal a dal mu možnost vyslovit přání. Představený si přál, aby mu Timur daroval tolik lidí, kolik se jich vejde do chrámu, a ty že uchrání před smrtí. Timur souhlasil a do chrámu tedy začali vcházet lidé a vešli se tam úplně všichni, takže na břehu jezera nezůstal ani živáček. Po vstupu do chrámu se totiž změnili v holuby a oknem vylétali na svobodu. Když už jsme dojeli až na toto nádherné místo, odkud jsou mimo jiné úžasné výhledy na jezero Sevan, popojeli jsme ještě o pár kilometrů dál do města Noratus, které leží na jižním mysu, rozdělujícím jezero na dvě části. Máme jediný cíl, zdejší unikátní hřbitov.

Noratus (Նորատուս) je město, které leží na tak zvaném Noratusském mysu, v 16. století bylo rezidencí místních vládců. Pozoruhodnou památkou je největší dochované pohřebiště s náhrobními kameny chačkary (arménsky խաչքար = křížový kámen) na světě, poté co bylo Ázerbájdžánem zničen v roce 2005 největší takový hřbitov s 2700 náhrobky v Džulfě (Nachičevanská autonomní republika). V Noratu se nachází na rozloze 7 hektarů cca 1000 chačkarů z 9. – 18. století, představující unikátní galerii dokládající vývoj arménského funerálního umění po dobu 1000 let. U vchodu nás odchytila místní „průvodkyně“, která se představila jako Nina Grigoryan. Stará babička, která po naučené trase provede každého. Kdo se chce seznámit s nejzajímavějšími náhrobky. A o mnohých dovede poutavě vyprávět, takže se určitě vyplatí uvolnit pár drobných za její služby. Ovšem ještě větší radost by ji udělalo, kdybychom si chtěli koupit nějaké drobnosti vlastní výroby, které u hřbitovní brány také prodává. Spokojili jsme se s prováděním, protože při pohledu na les kamenných stél bychom tam zřejmě bloudili bez pomoci dost dlouho a jeden nikdy neví, zda bychom našli ty nejzajímavější chačkary. Ke hřbitovu se váže legenda o tom, jak zachránil zdejší obyvatele od jisté smrti. Když se kdysi přiblížilo Timurovo vojsko, velitel se domníval, že vidí stovky stojících arménských vojáků. Dal tedy pokyn k zastavení postupu armády, která se zase dala do pohybu až poté, co zvěd zjistil, že jde o kamenné náhrobky. Lidé z vesnice se ale mezi tím stačili dostat do bezpečného úkrytu.

Nejkrásnější chačkary pocházejí ze 14. až 16. století, z doby jejich největšího rozkvětu. V této době zde působili významní kameníci Kiram Kazmoh (1551-1610), Arakel a Meliset. Jejich práce se vyznačují charakteristickou výzdobou s vyobrazením kříže s kapkami Kristovy krve, Panny Marie s Ježíškem, samotného Krista, Boha otce, andělů a čertů (padlých andělů) ale také symbolických zobrazení slunečního kříže (putování slunce ročními obdobími), měsíce (ženský prvek), vinné révy (izraelský národ) nebo granátového jablka (úrodnost, plodnost, blahobyt). Pokud je názrobek zakončen trojúhelníkovitě, jedná se vždy o symbolické zobrazení hory Arrarat, kterou Arméni považují za svou posvátnou horu (dnes leží v Turecku). Ty nejzajímavější náhrobky ale představují vyobrazení předmětů nebo scén, podle kterých se dá rekonstruovat život nebo smrt pochovaného, neboť byly považována za jakési „vizitky“ zemřelého. Dnes již není zřejmé, co skutečné zobrazují, ale vyprávění příběhů o nich jsou již po staletí svébytným projevem místního folklóru. Začněme u těch jednodušších. Na mnoha chačkarech jsou zobrazeny zbraně – meče, šípy, luky, dýky, které měly zdůraznit neohroženost pochovaného a zachování vzpomínky na něj jako neohroženého válečníka. Na dalších jsou postavy na koni a nemuselo se nutně jednat o vojáky – některé nesou nápis „kiochva“, což znamená „staršina“, možná jakýsi starosta obce. Často se také setkáváme s nástroji řemeslníků – pokud jsou zobrazeny nůžky, zemřelý byl krejčí, pokud hudební nástroj, potom byl hudebníkem a podobně. Pokud je na náhrobku zobrazen hřeben s jemným vzorovaným obrysem, pak pod ním odpočívá žena. Často také pod jedním kamenem odpočívá více lidí, potom se na starší kámen pouze vyryl další křížek (co člověk a jeden křížek), doplněný zpravidla jménem zemřelého. V případě řady chačkarů, které jsou v Noratu běžné, se jedná o jakousi hrobku pro celý rod. Velmi zajímavá je skupina náhrobků ze 13. století, zobrazujících náročné scény a výjevy. Asi nejznámější je svatební náhrobek, zobrazující svatební průvod a mongolského vojáka – podle legendy jsou zde pochováni novomanželé, zabiti v den svatby Timurem. Karavana – náhrobek obchodníka, oráč s krávou a pluhem – náhrobek zemědělce, ženy s hřebenem a kytarou – náhrobek dvou sester kadeřnice a hudebnice, slavnostní scéna s vínem a jídlem kde žena hraje na hudební nástroj a manžel přijíždí na koni – náhrobek starosty obce a jeho ženy, kteří se vyznačovali velkou pohostinností. V centrální části hřbitova stojí kaple Panny Marie (Surb Astvacacim), původně z 9. století. Opakovaně však byla poničena a znovu postavena (v průběhu 14. století ji například poničili Peršané i Timurovci) a tak je otázkou, na kolik je vlastně původní, byť kameny byly při opravách vždy použité z předchozí stavby.

Procházka po tomto pohřebišti byla opravdu jedinečným zážitkem, s kterým lze porovnat jen málo co. Chačkary jsou svébytným projevem arménské kultury, a tak byly právem zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Z Noratusu se vracíme zpět do Jerevanu, abychom si ještě stihli vyzvednout pasy na velvyslanectví republiky Arcach. No a tím končí náš další výlet za památkami této krásné země.