Cesty a památky

4. - 5. května 2019

Goris, hotel Christy (1371 m. n. m.) – Aghavno, hranice Arcachu (1273 m. m. m.) 26 km - Stepanakert, památník (728 m. n. m.) 100 km - Agdam (400 m. n. m.) 126 km - Tigranakert (403 m. n. m.) 143 km - Vank, hotel (976 m. n. m.) 208 km - Ganzasar, klášter (1252 m. n. m.) 211 km - Dadivan. klášter (1091 m. n. m.) 281 km - Zuar, termální prameny (1460 m. m. m.) 307 km - Soditský průsmyk, hranice Arcachu (2366 m. n. m.) 361 km - Jerevan, hotel Alba 551 km.

„Bůh nejprve stvořil Karabach a teprve pak zbytek světa, proto se tolik podobá ráji. A jeho lidé se podobají na svou zem.“

Naše dvoudenní cesta po Náhorním Karabachu (republice Arcach) se odehrála v době relativního klidu zbraní, v tom krátkém období, kdy jeden válečný konflikt mezi znesvářenou Arménií a Ázerbájdžánem právě utichl (2016) a další se mílovými kroky blížil (2020). Všude jsme naráželi na pozůstatky války, ale také na nezměrné úsilí místních obyvatel se s tímto nelehkým údělem vyrovnat. Jsem rád, že se nám podařilo, byť na tak krátký čas, poodhalit závoj, zakrývající tuto zem nezvaným. Abychom se mohli do oblasti dostat, potřebovali jsme získat vstupní vízum, což je možné na jediném zastoupení této neuznané republiky v Jerevanu. Po dohodě jsme vízum dostali na volný list papíru, abychom ho neměli v pasu, což by mohlo mít pro nás mezinárodně-právní důsledky. Karabach totiž za svoje území považuje Ázerbájdžán a vstup do něj bez vědomí ázerbájdžánských autorit je považován za ilegální a hrozí za něj vězení.

Status Náhorního Karabachu (arménsky Լեռնային Ղարաբաղ [Lernajin Gharabagh], ázerbájdžánsky Dağlıq Qarabağ, v překladu „horská černá zahrada“) je tedy velmi sporný. Přestože území vyhlásilo v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu nezávislost a tzv. Náhorně-karabašskou republiku, nedošlo k jejímu uznání žádným státem svět,a vyjma tří separatistických útvarů podporovaných Ruskem: Abcházií, Jižní Osetií a Podněsterskou moldavskou republikou. Podle statusu OSN se rovněž jedná o separatistický stát, neboť území je podle mezinárodního práva součástí Ázerbájdžánu. Zajímavé je, že samostatnou Karabšskou republiku neuznala ani Arménie, ta ale proto, že ji považuje za součást svého území. V referendu na sklonku roku 2016 si obyvatelé odsouhlasili nový název a to republika Arcach (arménsky Արցախի Հանրապետություն [Arcachi Hanrapetuthjun]), jak se toto území nazývalo v letech 189 př. n. l. až 387 n. l., když bylo jednou z provincií starověkého Arménského království, ale i v období středověku, kdy ho ovládali perští Sasánovci. Zatímco otázka politického statusu Arcachu zůstává nevyřešená, krása a kulturní bohatství této odlehlé horské oblasti jsou nesporné. Jen ještě stručné informace – rozloha republiky Arcach je 11 433 km², hlavním městem je Štěpanakert, počet obyvatel cca 145 000, 97 % z nich jsou Arménci, hlásící se k arménské apoštolské církvi.

Přestože toto území je poznamenáno staletými boji o území a sváry mezi křesťany a muslimy, v novodobých dějinách jde především o sporný bod mezi zájmy Turecka a Ruska. Když totiž v září 1920 zaútočil na Arménii Mustafa Kemal Atatürk, nezbylo Arménům nic jiného, než požádat o pomoc Rusko. V únoru 1922 pak spolu s Gruzií a Ázerbájdžánem utvořily na nátlak Moskvy za poskytnutou pomoc tzv. Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku (ZSFSR), která se stala téhož roku součástí vznikajícího Sovětského svazu. V roce 1936 na území zaniklé ZSFSR vznikly tři následnické útvary – Arménská sovětská socialistická republika, Ázerbájdžánská SSR a Gruzínská SSR. Náhorní Karabach se po tomto dělení stal součástí Ázerbájdžánské SSR. Jelikož území většinově obývali Arméni a jeho historie je součástí historie Arménie, v roce 1963 se po uvolnění poměrů v SSSR za Chruščova se otevřela otázka připojení Náhorního Karabachu k Arménské SSR, ale v té době to bylo považováno za marginální (administrativní) problém, neboť hranice de facto neexistovala. Přesto se v letech 1965 a 1977 konaly v Jerevanu masové demonstrace, požadující dořešené této otázky. V době politiky tzv. „perestrojky“ (přestavby) po nástupu Michaila Gorbačova se otázka znovu otevřela a v roce 1987 vzniklo silné arménské hnutí, veřejně vystupující proti násilné ázerbájdžánizaci Náhorního Karbachu, která probíhala na příkaz tajemníka ázerbájdžánské komunistické strany Hejdara Alijeva (zakázal například výuku arménských dějin a používání arménštiny). Když pak v únoru 1988 odhlasoval regionální karabašský sovět souhlas s připojením k Arménii, propukly v oblasti srážky mezi jednotlivými etniky, většinovými Armény a menšinovými, nepůvodními Ázery. Gorbačov ovšem odmítl překreslování hranic svazových republik, neboť se obával územních sporů ze všech stran, přesto v březnu 1988 odsouhlasil Nejvyšší arménský sovět připojení Karabachu k Arménské SSR. Na obou stranách propukly etnické čistky, a právě tento okamžik lze považovat za začátek vleklého válečného konfliktu, který s přestávkami trvá dodnes. Jistě k tomu přispěla i doba postupného rozpadu socialistického bloku a Sovětského svazu, kdy již Moskva neměla faktickou sílu jakkoliv do dění zasáhnout. Rozpadu SSSR rovněž obě strany využily k posílení svých jednotek, když vyrabovaly sovětské vojenské sklady.

Po prvních šesti letech bojů se představitelé Arménie, Ázerbájdžánu a Náhorního Karabachu 5. května 1994 domluvili během rozhovorů zorganizovaných Ruskem na příměří. Tato část konfliktu si vyžádala cca 35 000 obětí, většina připadala na ázerbájdžánskou stranu. Z Náhorního Karabachu a Arménie bylo vyhnáno 724 000 Ázerbájdžánců a kurdských muslimů, z Ázerbájdžánu, zejména z Nachičevanu a části Náhorního Karabachu cca 500 000 Arménů. Je třeba připomenout, že z konfliktu vytěžilo Rusko, které jako garant klidu zbraní rozmístilo v Arménii své jednotky. Relativní klid v oblasti byl do roku 2008, kdy propukly regionální střety mezi armádami obou stran, trvající s přestávkami do roku 2013. Vážnější konflikt se rozhořel i v roce 2014 a v roce 2016 pak propukla tzv. „čtyřdenní válka“. Boje propukly 1. dubna a během čtyř dnů si vyžádaly životy 350 lidí včetně desítky civilistů. Během tohoto sporu Ázerbájdžán získal pod svou kontrolu území o rozloze osm km čtverečních. Následoval klid zbraní, který byl ukončen až novou eskalací konfliktu 27. září 2020, a právě v tomto období klidu jsme území navštívili.

Z Gorisu vyjíždíme ráno za opravdu nehezkého počasí, silně prší, a tak si cestu do hor moc nemůžeme užít, protože na kluzké silnici si musíme dávat hlavně pozor na bezpečnou jízdu. Nejprve prudce stoupáme až do výšky 1670 metrů nad mořem, potom se cesta zlomila a postupným klesáním po 25 kilometrech jízdy po hlavní silnici M 12 překonáváme na náhorní plošině ve výšce 1280 metrů nad mořem hranice republiky Arcach. Na to nás upozornila jenom informační cedule, jako bychom přejeli u nás hranice kraje. Po dalších asi 2 kilometrech klesání přijíždíme do vesnice Aghavno na stejnojmenné horské říčce, kde je regulérní hraniční přechod. Zde se podrobujeme pouze zběžné kontrole cestovních dokladů a po vysvětlení kam jedeme a proč, nás usměvaví pohraničníci propouštějí po chvíli zdržení dál. Pokračujeme cestou Kašatagskou oblastí, která byla v 15. – 17. století samostatným arménským knížectvím, po tak zvaném Lačinském koridoru, jakési pupeční šňůře, která spojuje Stěpanakert s Jerevanem. Jmenuje se podle administrativního centra tohoto kraje, ázerbájdžánsky Lačin (Laçın = Sokol), od roku 1992 ale přejmenovaném na Berdzór (arménsky Բերձոր), kde žije přes 2200 obyvatel. Dnes jen Arménů, kteří zde v letech 2006-08 postavili kostel Svatého vzkříšení Krista, který míjíme na začátku města. Původní kurdské a ázerbajdžánské obyvatelstvo odsud odešlo v 90. letech do Baku. Pokračujeme jen velmi řídce osídlenou oblastí provincie Šuša, která již náleží do historického Náhorního Karabachu, přičemž překonáváme horské potoky i průsmyky ve výškách kolem 2000 metrů nad mořem. Oproti arménské krajině bez lesů zaznamenáváme zásadní změnu v podobě zdejší krajiny, která je bohatě zalesněná a působí tedy velmi malebně. Zvažovali jsme, jestli se zastavíme ve městě Šuša (ázerbájdžánsky Şuşa, arménsky Շուշի [Šuši]) s jeho katedrálou Krista Spasitele z 2. poloviny 19. století, ale nakonec jsme zvolili pokračovat kvůli dešti dál bez zastávky. Dnes nás to mrzí, protože při posledních bojích koncem října 2020 byla katedrála velmi silně poničena odstřelováním ze strany Ázerbájdžánu (což ten oficiálně odmítá). Za Šúšou vjíždíme do centrálního karabašského regionu Askeran a první zastávku děláme až na severním okraji hlavního města republiky Arcach, Stěpanakertu (arménsky Ստեփանակերտ, ázerbájdžánsky Xankəndi). Na mírném návrší se zde totiž nachází symbol celé republiky (je i v jejím znaku), pomník My a naše hory z roku 1964 od sochaře Sargise Bagdasarjana (1923-2001) a architekta Jurije Akopjana (1929-1981). Mezi lidem se mu také říká „Babička a dědeček“ (arménsky Տատիկ-պապիկ [татик-папик]), což je daleko známější pojmenování. Vybudován je z červeného armavirského (region v jižní Arménii) tufu a symbolizuje celou dlouhou historii Arcachu. Zobrazuje starší karabašský v národním kroji (tarazach), který není umístěn na podstavci, což byl záměr autora, a to vyjádřit, že zdejší obyvatelé jsou přímo srostlí s horami, s nimiž jsou nerozlučně spojeni. Ve skryté symbolice, podtrhující arménskou identitu Arcachu, pak symbolizují Malý a Velký Ararat, coby národní horu Arménie (dnes v Turecku). Za SSSR se o pomníku vedly neustálé spory a oficiálně se prezentoval jako pomník dlouhověkosti obyvatel zakavkazských regionů (tak byl v roce 1976 oficiálně označen komunistickými novinami Pravda). V roce 2013 byl památník opraven a parkově bylo upraveno i jeho okolí.

Během další cesty otevřeným údolím řeky Karkar již tu a tam narážíme na pozůstatky poslední války, jako jsou minová pole, tanky a při bojích zničené domy. Působí to poněkud skličujícím dojmem, stejně jako krajina Karabašské nížiny, která se ztrácí v črovinách Ázerbájdžánu. Na jižním okraji města Askeran (arménsky Ասկերան), podle kterého se jmenuje celá tato oblast, zastavujeme a jen pořizujeme fotografii zdejší pevnosti Majraberd (arménsky Մայրաբեր). Svůj název dostala podle původní arménské osady, která zde existovala od středověku, ale postavena byla až v první polovině 18. století z popudu chána Aliho Panacha (1693–1763), prvního turkických vládců (chánů) Karabachu a zakladatele Karabašského chanátu. Zničena byla v roce 1805 během rusko-perské války a od té doby je v ruinách. Její stěny vysoké okolo 9 metrů a silné přes 2 metry byly v roce 2002 restaurovány a konzervovány. Za Askeranem se po chvíli váhání vydáváme do těsné blízkosti tzv. nárazníkové zóny a frontové linie, tedy jakési nepsané hranice mezi Ázerbájdžánem a Arcachem. Rozhodli jsme se i přes trochu nebezpečí a varování v průvodci zajet do zcela zničeného a vysídleného města Agdam (ázerbájdžánsky Ağdam, arménsky od roku 2010 Ակնա [Akna]), které leží 365 km od Baku. Původ jeho názvu je turkický a znamená „ar“ bílý a „dam“ dům. Do vypuknutí války na přelomu 80. a 90. let 20. století se jednalo o velké průmyslovo-zemědělské město s vlastní železniční stanicí, několika továrnami a historickým muzeem, kde žilo 28 000 obyvatel. V roce 1993, když se přes něj opakovaně přehnaly karabašské (arménské) i ázerbájdžánské jednotky z něj již zůstaly jen ruiny, včetně poničené velké mešity z let 1868-70. Dnes je to město duchů, nazývané také „Kavkazská Hirošima“, hlídané arménskými vojáky. Dojeli jsme do blízkosti ruin velké mešity a jelikož to zde na nás působilo opravdu depresivně, po pozdravení se s vojenskou hlídkou město opouštíme. Míříme k městu Surenavan (arménsky Սուրենավան) na jehož teritoriu se v nížině řeky Chačen v podnoží mohutné hory Vankasar (arménsky վանքասար, 670 m. n. m.), která okolní krajinu převyšuje o 300 metrů, nachází památková rezervace zaniklého města Tigranakert (arménsky Տիգրանակերտ, latinsky Tigranocerta). Jedná se o velmi významnou památku arménských dějin, protože ho založil nejvýznamnější vládce království Velké Arménie, Tigranés II. Veliký, který v době své vlády založil a po sobě pojmenoval celkem čtyři města ve svém království; toto je ale jediné, které bylo dosud objeveno. Za jeho vlády v letech 95 – 55 př. Kristem se Arménie stala na krátký čas nejmocnějším státem na východ od Říma, jeho epocha je rovněž považována za vrchol helenizace Arménie a celého území mezi Středozemním a Kaspickým mořem, kdy byla hlavním jazykem na jeho dvoře řečtina. Velký podíl na helenistických tendencích měla zřejmě i Tigranova manželka Kleopatra, která pozvala ke dvoru řadu řeckých filozofů a rétorů. Vedla k lásce k řecké kultuře i syna, pozdějšího krále Artavazdara II., který prý napsal i několik řeckých tragédií. Navzdory tomu Tigranés nikdy nepřipustil žádné helenizační demokratické prvky ve své politice a prosazoval orientální despocii a přísnou centralizaci. Vykopávky v Tigranakertu vedl v letech 2003-05 doktor historických věd Hamlet Petrosyan, který na rozloze 50 ha (cca 3 – 5 % jeho celkové rozlohy) odkryl pozůstatky města, písemně doloženého arménským historikem Sebeosem v 7. století. V roce 2008 rozhodla vláda Náhorně-Karabašské republiky o vyhlášení státní památkové rezervace a v roce 2009 bylo v opraveném hradě otevřeno muzeum.

Během vykopávek byly odkryty tisíce kusů helénské keramiky z 1. století př. Kristem (z doby vlády Tigrana Velikého), dvě nekropole, chrám postavený podle řeckého vzoru z mohutných otesaných kamenů na sucho kladených a hradby s polokruhovými baštami. Vlastní město bylo postaveno na půdorysu trojúhelníka, přičemž horní část tvořily paláce a chrámy vystavěné z vápence na terasách vytesaných do svahů hory Vankasar, ve střední části byly obytné domy obyvatel města a ve spodní části byla agora (tržiště) se silným pramenem, zajišťujícím zásobování všech obyvatel pitnou vodou. Podle antických měřítek se jednalo o středně velké město, ve kterém žilo několik tisíc obyvatel. Během vykopávek také byly odkryty pozůstatky unikátní raně křesťanské baziliky z 5. – 6. století na křížovém půdorysu, jedna z nejstarších v Zakavkazí. Zajímavostí byl nález malého disku o průměru asi 8 cm umístěného v dlážděné podlaze, na kterém byl nápis v arménštině „Já Vače, služebník Pána Boha“. Bazilika byla zničena v 9. století buď při některé z muslimských invazí nebo zemětřesením, v jejím okolí bylo odkryto také několik cenných chačkarů z 9. století. Tyto nálezy měly velký význam pro Arménii, pro kterou představují důkazy pro její nároky na Arcach. Ze zcela jiné epochy pochází pevnost Šachbulag (Şahbulaq qalası), která je součástí historické rezervace. Postavena byla chánem Ali Panachem v letech 1751-52 (začátek stavby byl 20. listopadu 1751 a 7. listopadu následujícího roku se do ní přestěhoval chán s rodinou), stejně jako pevnost Majraberd v Askeranu. Rozhodl se přesunout své hlavní sídlo na bezpečnější místo v blízkosti hor ze starší Bajatské pevnost (ázerbájdžánsky Bayat qalası), ležící nechráněná v nížině, dnes na území Ázerbájdžánu. Při stavbě pevnosti byly využity trosky zmíněné baziliky z 5.- 6. století a pevnost se stala jedním z opěrných bodů Karabašského chanátu, který existoval na částech území dnešního Ázerbájdžánu, Arcachu i Arménie od poloviny 18. století do roku 1822, kdy bylo včleněno jako samostatná provincie Ruského impéria. Po pevnosti nás provedly ředitelka Anahid Lorecjan a průvodkyně Diana Agadžanian, které nás seznámily s celou historií, vykopávkami i těžkou současností republiky Arcach.

Průvodkyně nás vyzvaly, ať ještě vyjedeme na vrchol hory Vankasar, kde je arménský kostel ze 6. – 7. století, postavený ze šedého vápence, který byl v letech 2011-12 restaurován. Ačkoliv tam vede ze sousední vesnice Maraga (arménsky Մարաղա) asfaltová silnice, rozhodujeme se vydat k cíli dnešní cesty, protože nevíme, jak dlouho nám to bude trvat (v jakém stavu jsou zde silnice). Naše obavy se ale nakonec ukázaly být zbytečné a my jsme v pohodě dorazili do vesnice Vank (arménsky Վանք), ukryté v hlubokém údolí řeky Chačen. Bez nadsázky lze tuto vesnici, kde žije 1300 obyvatel, označit za hlavní město kýče v jeho všemožných podobách, a dost možná i proto (vyjma toho, že zde jsou jedny z mála turistických hotelů mimo velká města), láká tolik turistů. Proč, když pouhý výčet toho, co zde můžete najít ničemu podobnému nenasvědčuje? Kromě dřevozpracujícího závodu a továrny na nábytek je zde mateřská školka, škola s bazénem, zbrusu nová nemocnice, dvě restaurace, dva hotely, noční bar, letní kino a amfiteátr, malé ZOO, spousta soch … Za vším stojí jeden z nejúspěšnějších arménských podnikatelů, filantrop a mecenáš Levon Hayrapetyan, který se zde narodil a na svou rodnou vesnici proměnil k nepoznání. Jelikož se ale zapletl i do nelegálních obchodů, v roce 2014 byl zatčen a v roce 2017 zemřel. Mezi tím ale stačil ve vsi a jejím okolí vystavět celý komplex podivných budov, jejichž význam je často jen velmi těžké pochopit, vzdáleně připomínajících spíše zábavní park. Vstup do vesnice chrání mohutné pylony se lvy a za nimi stojí na vysokých podstavcích retro auta, která nelze přehlédnout. Vypadá to opravdu dost neuvěřitelně! V malé přehradě uprostřed vesnice zakotvila pirátská loď ve velikosti 1:1 a v podobě lodi je také postaven hotel Eklektika, jehož název vychází z toho, že na každém kousku je použit jiný styl, sloh, barva i námět. Výsledkem je ohromující obludnost této stavby, kde se nakonec ubytováváme (ačkoliv původně jsme měli bydlet v Mořském kameni). Šokující také byla zeď ze státních poznávacích značek ázerbájdžánských automobilů. Táhne se několik stovek metrů a je jakýmsi památníkem na automobily již zde nežijících Ázerbájdžánců. Co se s celým tímto neuvěřitelným místem stane do budoucna, těžko predikovat. Jeho zakladatel a donátor je po smrti a již je vidět, že bez potřebných subvencí vše pomalu ale jistě bude chátrat. Zřejmě se již nikdy nebude opakovat něco jako koncert italského zpěváka Albana Carrisiho v roce 2010, kterého mecenáš vesnice pozval a jeho vystoupení pro místní zaplatil.

Druhý den se nám počasí výrazně umoudřilo, a tak natěšeni a povzbuzeni slunečními paprsky vyrážíme nejprve na obhlídku místních pozoruhodností, které si můžeme konečně nafotit. Hned pak nasedáme do auta a jedeme k nejvýznamnější architektonické památce Arcachu, klášteru Gandzasar (arménsky Գանձասար), což lze volně přeložit jako „Hora pokladů“, který je nazýván encyklopedií arménského stavitelství. Ten se vypíná na vrcholu hory, kde se skutečně v raném středověku těžilo stříbro, v nadmořské výšce 1252 metrů nad mořem a 300 metrů nad vesnicí Vank. Klášter je sice poprvé písemně doložen již v polovině 10. století v zápiscích arménského katolikose Anania Mokaciho (žil cca 900 – 968), ale dnešní hlavní chrám byl vystavěn až arménským vládcem chačenského knížectví Hasan-Džalalalem Vachtangjanem v letech 1216-38, 22. července 1240 pak byl slavnostně zasvěcen sv. Janu Křtiteli (Surb Hovhannes Mkrtič). Podle legendy zde totiž byla jako vzácná relikvie uložena hlava sv. Jana Křtitele. Na stěně chrámu se dochoval nápis ve staroarménštině: „Já, pokorný služebník Boží Hasan Džalal, syn Vakhtanga a vnuk velkého Hasana, zákonný vládce nekonečně velké země Arcach, jejíž hranice nikde nekončí.“ V roce 1261 pak byl k chrámu přistavěn mohutný gavit, který sloužil jako pohřebiště knížat Hasan-Džalalů (před vstupem do chrámu je bílá náhrobní deska jeho zakladatele) a biskupů a metropilitů z jejich rodu. Klášter totiž sloužil jako rezidence tohoto knížecího rodu a od 14. století pak jako sídlo Svatého gandzasarského stolce (defacto katolikose) arménské církve. To dokládají i zápisy v perských středověkých dokumentech, ke změně došlo až v roce 1815, kdy byl úřad na základě reorganizací po připojení k Ruskému impériu změněn na úřad metropolitní. Stěny chrámu zdobí reliéfy zobrazující Ukřižování, Adama a Evu a mnoho dalších kamenných postav, včetně jeho stavitele Hasan-Džalala, který drží nad hlavou model kostela. V architektuře stavby zaujímá jedinečné místo kopule, tvořená šestistranným válcem, pokrytým skvěle provedenými reliéfy různých tvarů, ukončeným tzv. deštníkovou střechou. V roce 1930 byl z nařízení sovětských úřadů klášter uzavřen a mniši uvězněni, k jeho obnově došlo za SSSR v roce 1989, a byl to jeden z prvních klášterů otevřených v době tzv. Gorbačovovy perestrojky. V roce 1993 byl klášter bohužel velmi silně poničen při ázerbájdžánském bombardování, chrám utrpěl méně, seminář a obydlí mnichů z roku 1898 ale musely být při následné obnově v letech 2000-02, financované Levonem Hayrapetyanem, prakticky celé znovu postaveny. Dnes je klášter stále funkční a mezi vyhlášené produkty zdejších mnichů patří mimo jiné i jemný koňak „Gandzasar“.

Sousedním údolím řeky Tarter (arménsky Թարթառ), do kterého sjíždíme v závěru ohromné Sarsangské (Terterské) vodní nádrže (560 mil. m ³), pokračujeme v naší cestě zpět na území Arménie. Cestou nás čekají ještě dvě zastávky v oblasti Karvačar, ale bohužel náš čas se poněkud krátí, do večera potřebujeme být v Jerevanu na hotelu, takže nemáme tolik potřebného času. První zastávka je u kláštera Dadivank (arménsky Դադիվանք, v překladu „klášter sv. Dadiho“) nebo také Chutavank (arménsky Խութավանք, v překladu „Klášter na kopci“), ležící v nadmořské výšce 1091 metrů. Ačkoliv v průvodci od Lonely Planet je ve velmi stručném popisku uvedeno, že je klášter velmi těžko přístupný, není to pravda. Leží asi 900 metrů od hlavní silnice, necelých 100 metrů nad údolím, a až k němu vede dobrá asfaltová silnice. Na místě dnešního kláštera stála od raného středověku svatyně, postavená nad hrobem mučedníka sv. Dadiho (jehož ostatky byly skutečně nalezeny pod stélou vedle oltáře při archeologickém průzkumu v roce 2007) od raného středověku, zřejmě již ve 4. století. Z této éry se ale nic nezachovalo. První písemná zmínka o klášteře je až z 9. století. Koncem 12. století byl klášter zničen Seldžuky, ale záhy byl obnoven a rozšířen. O jeho zvelebení se zasloužila Arzu-Chatun Arcruni, manželka knížete Vachtanga Takavorazna (vládl 1182-1214), jejíž zásluhou byl postaven hlavní klášterní kostel Panny Marie, dokončený v roce 1214. Až do počátku 18. století byl klášter důležitým regionálním centrem vzdělanosti a umění, poté začal na svém významu ztrácet, až v 19. století zpustl. Když ho v polovině 19. století navštívil arcibiskup Sargis Džalajláni, zapsal, že ruiny kláštera slouží za úkryt lupičům a zbojníkům a také jako stáje pro ovce a kozy. Na přelomu 19. a 20. století byly zahájeny renovační práce a život se do kláštera pomalu vracel, což ovšem ukončil nástup komunistické vlády, za níž byl klášter a jeho pozemky v roce 1924 znárodněn a opuštěné budovy byly dány k dispozici místním obyvatelům k ustájení dobytka. Rekonstrukce kláštera byla zahájena z vládních peněz a nadace Arménské apoštolské církve ihned po převzetí oblasti pod správu Náhorně Karabašské republiky v roce 1993 a v současné době jsou již veškeré opravy ukončeny, klášter je opět osazen mnichy a spadá pod Arcachskou diecézi arménské apoštolské církve.

Hlavní částí komplexu a jeho kompozičním centrem je ve východní části areálu chrám Panny Marie (Surb Astvacacim), spojený s mladší zvonicí, přistavěnou v roce 1283, dlouhým krytým koridorem, z kterého vede jediný vchod do chrámu. Jeho stavba byla dokončena v roce 1214 kněžnou Arzu-Chatun, což potvrzuje nápis na jedné ze stěn v arménštině: „Z milosti všemohoucího otce Boha a jeho jediného syna Ježíše Krista a obdarována svatým duchem jsem já, pokorná služebnice Krista Arzu-Chatun, postavila katedrálu na místě hrobu mého manžela a mých dětí, prvorozeného Hasana a druhého Grigora, kteří šli k Bohu v dětství …“. Stěny chrámu jsou zdobeny zajímavými reliéfy, jeden z nich představuje dvě postavy, držící v rukou jeho model. Nad středem stavby se zdvíhá kruhová věž, členěná 16 vysokými slepými arkádami s úzkými okny, na které navazuje stejný počet dílů kamenné špičaté střechy. V interiéru se na dvou stěnách dochovaly unikátní fresky, které jsou dokladem vysoké umělecké úrovně zdejších mistrů 13. století, datovány jsou rokem 1297. Restaurovány byly v letech 2015-15 italskými restaurátory. Zobrazují dvě scény. Na první je předání evangelia (intronizace) sv. Mikuláši Ježíšem, který je zde zobrazen v životní velikosti, doplněný postavami Panny Marie a archanděla Michaela. Na druhé je zobrazena mučednická smrt sv. Štěpána ukamenováním, andělé berou jeho duši do nebe, přičemž sv. Štěpán říká: „Pane, odpusť jim jejich hříchy, protože nevědí, co činí.“ Ke kryté chodbě se ze severu se připojuje tzv. Malá bazilika spojená s bazilikou sv. Dadiho (Surb Dadi), nejstarší stavbou areálu, jejíž základy sahají do 9. století. Postavena byla na místě starší svatyně nad hrobem tohoto mučedníka, který byl učedníkem apoštola sv. Tadeáše z Edessy, jednoho z tzv. Sboru sedmdesáti apoštolů, poslů Krista, který hlásal křesťanství na území západní Arménie. Sám zde zemřel mučednickou smrtí při hlásání křesťanství. K bazilice se připojuje na západě velký gavit z roku 1224, postavený biskupem Grigorem. V sousedství chrámu Panny Marie je další zajímavá, samostatně stojící stavbička, kaple Hasana-Džalalala Vachtangjana z doby kolem roku 1240, krytá střechami z pálených tašek. V jejích stěnách byly nalezeny úlomky chačkarů, z nichž nejstarší je datován rokem 1182.

Zalesněným a skalnatým kaňonem řeky Tarter pokračujeme až k jejímu soutoku s řekou Tutčun, kde stojí hotel Vallex Taq Jur. Tady odbočujeme na nezpevněnou cestu, po které pojedeme 18 kilometrů tam a zpět podél divoké kavkazské říčky. Za normálních okolností by to mělo zabrat 20 minut, ale jelikož musíme brodit, velmi opatrně přejíždět různé dřevěné můstky a podobně, jedeme do cíle 50 minut. To nejzajímavější je hned na začátku, asi 200 metrů dlouhý tunel, vystřílený do skalního masívu. Pochopitelně bez osvětlení a jen pro jedno auto, takže projet tímto místem byl docela slušný adrenalin. Raději jsme nejprve tunel prošli, než bychom do něj bez rozmyslu vjeli. Cestou míjíme několik roztroušených osad, nejsou nijak popsané, a tak spoléháme pouze na podrobné mapy.cz, kde je v podstatě zakreslen každý detail. Poznali jsme, že jsme ve vesnici Zuar (arménsky Զուար) podle toho, že na křižovatce cest stálo něco jako obchod. Víme tedy, že od cíle jsme už jen kousek. Míříme k horkým pramenům, kterým se tady říká Takdžur (arménsky Տաքջուր, tak = horký, džur = voda) v nadmořské výšce 1460 m. n. m. V tomto zapomenutém místě zde na povrch vyvěrá několik různě horkých pramenů, z nichž nejteplejší má 65 °C - 70 °C (pára z něj proto stoupá i v létě), ale je zde i několik chladnějších. Každopádně zdejší prameny, vyvěrající v podobě mohutných gejzírů, vypadají jako kamenné vířivky. Voda prý léčí už po jednom vykoupání, místní nám vyprávěli příběh horolezce, který si zablokoval záda a jen těžko se na toto místo dobelhal, Vykoupal se – a ejhle, vyskočil a z místa odešel po svých a bez bolesti. Každopádně zážitek to byl velkolepý a byl tím nejlepším, co jsme si mohli na závěr našeho pobytu v Arcachu přát.

V 15:30 tedy odjíždíme a již známou cestou jsme se vrátili tunelem na hlavní silnici a stále kaňonem řeky Tarter pokračujeme dále na západ. Po asi 4 kilometrech se údolí rozdvojilo, my opouštíme tok Tarteru a pokračujeme dál podél řeky Lev až k hraničnímu přechodu ve vesnici Nor Kharkhaput. Zde proběhla formální kontrola a my pokračujeme serpentýnami až do Soditského průsmyku, kde v 17:30 opět vstoupíme na území Arménie a vlastně de jure překročíme hranici s Ázerbájdžánem, de fakto ale republiky Arcach. Ne příliš zajímavou krajinou jedeme k východnímu okraji jezera Sevan přes města Vardenis a Martuni a pak po jihovýchodním břehu jezera až k městu Sevan a již známou cestou do Jerevanu k hotelu Alba, kam přijíždíme v 19:30 hodin.