Cesty a památky

Kolínsko » Chotouň » Čertova brázda

Čertova brázda

Chotouň, Krymlov, Radlice, Vlkančice, Barchovice, Malotice, Lhotky, Ždánice, Oleška, Králka, Dobré Pole, Kouřim, Třebovle, Lipany, Chotouň, Ostatní pozoruhodnosti

Čertova brázda je zřetelně pozovatelná soustava úvalů, příkopů a úvozů, která se v délce 21 kilometrů táhne mezi Sázavou a Chotouní. Vzhledem k tomu, že spojuje rodiště sv. Prokopa a místo jeho působení (Sázavský klášter), je opředena svatoprokopskou legendou, podle které získala i svůj název. Legenda má ovšem dvě roviny - v té symbolické jde o popis vnitřního duchovního zápasu se silami temna a v praktické se tak v rámci křesťanského pohledu na svět pokoušela vysvětlit jinak pro lidi záhadný útvar v krajině. Pod vlivem romantického pohledu na české dějiny v období národního obrození byla v 19. století poprvé interpretována myšlenka, že jde o raně středověkou hranici mezi přemyslovským (Praha) a zlickým (Kouřim) územím (jakási česká obdoba hranice Římské říše Limes Romanus). V roce 2021 byla publikována studie, v rámci které byla pomocí dálkového průzkumu zařízením LIDAR (Light Detection And Ranging) prozkoumána přímá část brázdy v úseku mezi Chotouní a Lipskou horou. Na digitálním modelu terénu pak vystoupila vyvýšená část brázdy a to i na jižním svahu Lipské hory, kde se její průběh dříve nepředpokládal. Dnes již rozoraný val má v tomto úseku přesto stále výšku až půl metru a šířku zhruba 40 metrů, což by odpovídalo starší hypotéze o existenci liniového valu s příkopy po obou stranách. Odpověď by měl přinést archeologický výzkum. Přírodovědci se zase snažili interpretovat brázdu jako povrchový projev tzv. Kouřimského zlomu, patřícího do systému zlomů Blanické brázdy; geologickým průzkumem však bylo prokázáno, že Čertova brázda je povrchový jev bez návaznosti na zlomy v hlubších vrstvách.

Ve skutečnosti se tedy jedná nejspíše o původní pravěkou obchodní stezku, která spojovala Polabí a Sázavu a v kopcovitém úseku své trasy bylo třeba cestu upavit pro snažší průchodnost. Doba jejího vzniku však není známá, mohla vzniknout v mladší či dokonce starší době kamenné. Vodítkem tak jen mohou být archeologické nálezy, jako třeba pohřby Bylanské kultury (660 - 620 př. n. l.) z nedalekého okolí brázdy - jejich zemřelí byli pochováváni na vozech, a pokud se vozům přikládal takový význam, že byly součástí pohřební výbavy, jistě hrály významnou roli i při transportu po zemi. Tím by se dala vysvětlit i značná šíře úseků Čertovy brázdy, kterou mohli lidé této kultury využívat při obchodu. V raném středověku mohla být část brázdy využita jako obranný liniový val a v době baroka, kdy vrcholil prokopský kult, představovala Čertova brázda poutní cestu, po které se vydávaly desítky poutníků mezi Sázavským klášterem a rodištěm sv. Prokopa v Chotouni. Čertovou brázdou také chodili kajícníci, aby svým putováním odčinili své hříchy.

Čertova brázda je v terénu na celém úseku dodnes více či méně patrná. Vlivem zemědělských činností však bylo mnoho úseků brázdy zničeno, proto se nejlépe zachované úseky nacházejí v lesních porostech.

Potenciál Čertovy brázdy, jako zcela jedinečného fenomenu v české krajině, je velmi velký pro rozvoj turistiky v tomto regionu. Je velkou škodou, že většina obcí, po jejíchž katastrech Čertova brázda prochází, nemá zatím zájem o zapojení do existujícího projektu občanského sdružení Památky pro život z roku 2006 Využití Čertovy brázdy pro účely cestovního ruchu ke zřízení naučné stezky a cyklostezky, vedoucí po její trase.

Po Čertově brázdě z Chotouně do Sázavy (Josef Miškovský, Naše Hlasy, 1903)

Nápadná rýha vyrytá v zemi někde jako cesta mělčí, někde jako hluboký úvoz spojující rodiště sv. Prokopa s jeho slavným působištěm, dala podnět k legendě o sv. Prokopu jako oráči a o čertovi jako porobeném tahounovi. Bezmezná víra v kouzla a zázraky zachovala nám legendu v ústech lidu, a třeba bychom my, v době telegrafu a rozkvětu tisku vyrostlí nevěřili v čerty orajíc nesmíme se tak vypínati nad své předky a házeti jejich romantické legendy do starého haraburdí.

Bez ceny historické není toto podání. Mně odpočátku, co tu brázdu znám a na různých místech přecházívám, zdála se být starou hranicí. Nejnápadnější je krásně rovná linie brázdy s Lipské k Chotouni. Jako když střelí sbíhá tu s vrcholu k Chotouni zrovna pod mohylu. Ale staré zprávy nepodporují tohoto směru. Nejstarší zpráva Kosmasova sahá dále od západu až ku Hradešínu. Je-li to tedy hranice, je starší nežli vědomosti naše dějepisné, či jinými slovy: je praehistorická. To rozluštiti bude snad vůbec nemožno, snad obtížno. Zůstaví-li pozdější badatelé ve svých hypothesách (domněnkách) prvnímu opatu kláštera sázavského nějaké místo, nemůžeme dnes říci. Čerti to jistě nebudou, avšak bez významu nezdá se býti okolnost, že brázda táhne se zrovna od kláštera k Chotouni. Snad opat dal pracovati poddanými svého kláštera na té linii mýcením lesů a zřízením súmnice (silnice), jakž se to za starodávna dělávalo. Naším úkolem zatím jest popsati brázdu a zachovati ji v paměti i v místech, kde novodobý pluh rozrušuje její stopy.

Proto jsme se 8 července t. r (1903) vydali s přítelem Hanušem Kuffnerem, redaktorem „Politik“ a mým synem Božetěchem po brázdě z Chotouně do Sázavy. Cesta trvala půl druhého dne, protože jsme se zastavovali na obecních úřadech a odbočili do Olešky na nocleh do Kostelce. Na úřadech prohlíželi jsme mapy a vypisovali jména poloh. Starších i mladších lidí jsme se doptávali po brázdě, kteráž v těchto pamětech je zachována z Chotouně až za Dobrou Půl a potom zase až k Sázavě. Mezi těmito místy je mezera; ač možno, že jednotlivci ji přece znají. Tu nám pomáhaly mapy a výborná znalost přítele Kuffnera, který nebýval nadarmo důstojníkem. Přes to jsme za hovoru jednou zbloudili a museli se vracet.

Na celé cestě jsme byli vlídně přijímáni: starostové, jiní občané i hajní v lesích ochotně nám sdělovali své zkušenosti. Zvláštními díky jsme zavázáni pánům starostům v Chotouni a Kostelci.

S prohlídkou jsme počali v Chotouni na návrší, kde stojí suchý dubec a mohylka, kterouž už Krolmus prokopával, ničeho však v ní nenalezl. Snad od tohoto průkopu pochází prolehlost mohyly mající v základě i na povrchu tvar sploštělého obdélníka; měřícího nahoře v průměru 6,50 m a 5 m a dole v objemu 53. V Beckovského „Posel kyni“ (díl I. Str. 357) čteme:

„Při té vesnici (Chotouni) na jednom přívrší spatřuje se jeden kopeček neb vršek z samé země jako na skále udělán a nanosen, jehož hořejší okrouhlost 24 a dolejší 82 kročeje obsahuje, o tom vršku jest následující staro dávná pověst, že když sv. Prokop v svý sázavský jeskyni zlého ducha do rádia zapřáhl, sním od té jeskyně skrze lesy, skrze roviny, pahrbky, také doliny přímo přes silnici neb vozovou cestu, kterou se chodí a jede z Prahy do Kolína až k Chotouni vesnici voral a na tom přívrší chotouňském toho zlýho ducha přinutil bláto oškrábati, z které země ten vršek tehdáž byl udělán a který se silnice pražské podnes spatřuje, jemuž okolní obyvatelé říkají homole. Posledně sv. Prokop toho nečistého ducha do dalekých a velkých pustin zahnal, sám se pak zase ke své jeskyni navrátil.“

Zpráva Beckovského psána v letech 1700—1722, nečiní zmínky o dubu, který tu nyní suchý stojí. Dle toho by stáří dubu nepřesahovalo 200 let. Podle pověsti lidové právě z botky, jíž oškrábáno rádlo, vypučel byl dub. Že se dolejší obvod homole zúžil voráním, to patrno je z čísel Beckovského a našich.

Pod homolí a dubem počíná vozová polní nyní cesta druhého řádu, kteráž se táhne vzhůru k Lipské. Pozemky okolní v mapě i v ústech lidu jmenují se „ u brázdy“ nahoře kol mohyly „ u homole “. (Jiné zajímavé pojmenování jest „na tolařích “. Poloha ta jest nedaleko náleziště chrášďanských mincí, které tolik rozruchu způsobily a nyní v Muzeu království českého jako vzácný nález uloženy jsou. Chrášťanské náleziště leží u samé cesty Trstenické. Snad někdy i v chotouňském katastru nedaleko odtud našli mince. To připomínám pro možný význam cesty Trstenické, vedle níž nalezeny byly i zlaté závity plaňanské).

Cesta k Lipské je nedaleko Chotouně zúžena v pěšinu, za nedlouho však udržuje se až do Lipan, ovšem při různých měrách hloubky své a šířky. Od samé silnice chotouňskéje cesta 4 až 5 m Široká a místy asi 2,5 m hluboká, pod Lipany rokle 5 až 5,5 m hluboká a 15 až 16 m široká. Odtud je rovná linie k mohyle Prokopa Holého a po západním svahu Lipského hřebenu táhne se dosti rovně až k Dobré Půli, nad níž přetíná novou okresní silnici.

V Lipanech na Lipské (která ještě v katastru olešeckém 9 kilometrů dále pozdržuje své jméno), právě v místech, kudy se „brázda“ vine nalézáme v létech 1881—2 popel a ohořelé dříví, jaké dodáváno pod mezníky při jich sázení.

Dole u Hřib sluje „na vartě“ nahoře nad brázdou v katastru vitickém „na hrádku“ v olešeckém „korouhvice“, „na Šancích“, „čekánov“, v krymlovském „ u fangle“ (totéž v olešeckém „korouhvice“) a „ke kněždolcům“.

Zajisté zajímavá to pojmenování, která se nalézají netoliko v mapách katastrálních z r 1841, ale i v ústech lidu. Snadno vzbuzují ta jména domysl, že vztahují se k někdejším obranným opatřením na rozhraní dvou území. Nechci o tom rozhodovati, nehoď dlouholetým čtením archivním jsem získal zkušenost, že nahodilý zápis vysvětlil mně místní jméno jinak, nežli jsem si mysli před poznáním zápisu. A čertova brázda nemá pro svou monografii žádných archivů, leda v zemi, a ona legendární ústní podání. Bylo by tedy potřebí i kopáním hledati útrobí „brázdy“, když už je člověk takový, že chce všecko vědět.

Jak již dříve praveno, ruší brázdu v Dobré Půli nová okresní silnice ke Kouřimi a od Dobré Půle jde přímo po brázdě jiná silnice okresní až před Bulanku. Tu jde brázda dále „svou cestou“ přímo skrze obce, což je nápadně znatelné. Tak dobíhá až k silnici erární, po níž jsme odbočili kvůli pohledu do krajiny kouřimské, který jest se ždánického kopce velmi vábný. Tu na „Ždáňku“ postaven jest jehlanec na památku vystavení silnice, sestupující serpentinou dolů a vinoucí se dále k Zásmukám a Hoře Kutné. Na pomníku jest nápis: Památka chvalitebného přičinění vrchnosti všech úředníků a poddaných kteří k wystawení této prospěšné a důkladně zřízené silnice přispěli. Léta Páně 1844.

Je to tuším jedna z posledních silnic, které stavěné pro vojsko po vrcholcích polohy. Snaha ta dala vzniknouti nejvíce kopeckovatým silnicím v době pruských vpádů. Tak např. změněn směr někdejší silnice pražsko-jihlavské v létech 1752—7 v území brodském, při čemž zaměstnán piquer oberwegaufschauer, insineur, commisař nad cestama a ober-inspektor. Sto let potom kleli formani na kopečky a jen proto je dnes málo sakrů, protože je málo formanů…

Přes erární silnici jde brázda dále ke Krymlovu, nyní jako silnice okresní probíhá Krymlovem přímo na jih do lesa a před bažinatou polohou zvanou „Kachní louže“ odchyluje se k jihozápadu k „Růžovým roklím“ a tu se nám ztrácí. Ne ovšem na dlouho. Na silnici u Moštic, nyní zrušeného dvora Khevenhülerovského, nacházíme ji opět a stoupáme do vrchu k Mělníku do výše 472 m nad mořem a scházíme znenáhla k Černým Budám, kde naše brázda končí a kde ji každé dítě zná.

Možná jest i jiná varianta z Krymlova jihovýchodně na Radlice a odtud kolem „Kachních louží“ k Mošticům.

Kachní louže svými mlaky směr brázdy porušují. My přidrželi se směru jihozápadního, který rovněž vede k Mošticům. (V Kottově slovníku čteme: moštěnice = chrastí po blatách položené, aby se přes ně jezditi mohlo, das Brückenholz). Tyto Moštěnice byly tedy přechodištěm ‚ mostem, mosticemi či mošticemi. Jméno to staré, třeba jen jako polohy, neboť dvůr či samota v seznamu statků kláštera sázavského, kam od 11. století náležel se nenachází.

Tak jsme tedy přešli „čertovu brázdu“ z Chotouně, z rodiště sv. Prokopa až do Sázavy, a to přes obce: Lipany, kolem Vitic, Dobrého Pole, skrze Bulánku, kolem Olešky, skrze Krymlov, přes Moštice a Mělník k Černým Budám, na pravém břehu Sázavy, kde vlastně klášter stojí. Jak praveno, je šířka i hloubka brázdy nestejná, což není nic divného. Za 900 let, ne-li více zaorá se mnoho polí, mnoho drnu. Šířka „brázdy“ bývala asi veliká, vždyť ještě dnes místy vypadá jako vícevozová cest« jako zbylý kus lad, jako pruský prosjolok. Časem i to zmizí a proto pro zachování paměti těchto několik vět. Více a důkladněji přispěje přítel Kuffner svojí mapou.

Prohlášení za památku

Čertova brázda není památkově chráněna.

Zdroj informací

Bernat J., Štědra M.: Čertova brázda, stará severojižní stezka mezi Labem a Sázavou. Archeologie ve středních Čechách 7/1, Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Praha 2003.

Štuka Č., Nový P.: Raně středověký (?) liniový útvar v trase Čertovy brázdy. Archeologie ve středních Čechách 22, str. 201-216, Ústav archeologické památkové péče středních Čech, Praha 2021.