Cesty a památky

13. června 2023

Bytča je okresní město v Žilinském kraji a může se pochlubit několika zajímavými památkami. Tou nejvyhledávanější je zdejší zámek, jedno z nejvýznamnějších a nejpůsobivějších feudálních sídel na Slovensku. Do historie se zapsal mimo jiné tím, že se v něm roku 1611 konal soud s pomocníky Alžběty Báthoryové, známé jako Čachtická paní, nebo že na zámku o sto let později sloužil ještě coby císařský voják Juraj Jánošík. Ten se zde tak měl možnost seznámit s vězněným kysuckým zbojníkem Tomášem Uhorčíkem, s kterým později založil známou odbojnou skupinu. Město je také dobrým výchozím bodem k několika hradům na pomezí s Trenčianským krajem, které můžeme nazvat orlími hnízdy. Ke třem z nich jsme se vydali.

Na místě dnešního zámku v Bytči (Bytčiansky kaštieľ) stával již ve 13. století nížinný hrad, jehož vodní opevnění bylo napájeno z potoka Petrovička, který byl po vybudování vážského kanálu odkloněn. Hrad ale v polovině 16. století zpustl, a když pak zdejší panství získal mocný pán Oravského hradu František I. Turzo (* 1515 - † 1574)., byly zde pouze vyrabované ruiny. Pozval proto milánského stavitele Giovanniho Kiliána, který navrhl stavbu opevněného renesančního zámku (kaštielu), který zde byl podle jeho plánů v letech 1571-74 postavený. Na nápisové desce nad hlavním vchodem je latinský nápis: Za spravedlivého a nepřemožitelného císaře Maxmiliána II., voleného římského císaře a krále Německa, Uherska a Čech František Turzo z Betlanovců vlastním nákladem dal od základů toto dílo postavit. Léta Páně 1571.

Jeho syn Juraj VII. Turzo (* 1567 - † 1616) si pak pohodlný bytčanský zámek zvolil v roce 1575 za hlavní sídlo svého rodu, odkud spravoval i ostatní turzovské majetky, zejména lietavské a oravské panství. Za svou aktivní účast v bojích proti Turkům získal významné místo na císařském dvoře, kde působil jako uherský palatin (předseda Sněmovny magnátů Uherského zemského sněmu). V letech 1605-12 byl zámek poničen při vpádu hajduckých vojsk, za účasti italského stavitele Anreje Pocabelliho byl opraven. Rod Turzovců vymírá po meči náhlou smrtí Jurajova jediného syna Imricha (* 1598 - † 1621) a Bytča se dostala do majetku rodu Esterházyů, kteří ji vlastnili až do poloviny 19. století. Protireformačně naladění Eszterházyové využívali zámek nejdříve jen jako hospodářské stavení, jeho vzhled obohatili pouze v roce 1736 freskami v arkádě, které znázorňují uherské a evropské panovníky, známé vojevůdce a hrdiny z antické mytologie v nadživotní velikosti. Roku 1862 panství s majetkem odkoupila obchodnická rodina Leopolda Poppera, která samotný zámek přestavěla na byty a renesanční budovy v předhradí přestavěla pro civilní potřeby města. Přestože byl zámek vyhlášen v roce 1970 za národní kulturní památku, není přístupný veřejnosti, slouží jako Státní oblastní archív.

V roce 1601 nechal Juraj VII. Turzo vybudovat v předzámčí nádherný svatební palác (Sobášny palác), určený pro slavnostní rodinné příležitosti, zejména svatby jeho sedmi dcer (dvě z prvního a pět z druhého manželství). Přestože v tomto případě neznáme architekta, palác je jistě dílem italských mistrů, kteří pracovali na sousedním zámku, a dnes patří mezi nejvýznamnější slovenské renesanční památky. Tvoří ho jednopatrová budova obdélníkového půdorysu, jejíž celé první patro zaujímá velký sál o rozměrech 34,5 x 12,5 metrů, v době dokončení paláce největší na Slovensku. Vnější fasády jsou bohatě zdobeny sgrafitovou výzdobou s figurálními a rostlinnými motivy kolem kamenných oken a vstupního portálu v severní stěně. Ten je opatřený nápisem: Slovutný a velkomožný pán Jiří Turzo z Betlianoviec, župan Oravské stolice, vrchní královský číšník Uherska a rádce jeho posvátného císařsko - královského Veličenstva dal tento palác postavit z otcovské lásky pro svatební slavnosti svých milých dcer od Pína Boha mu darovaných, jestli je bude chtít Pán Bůh tak dlouho živit. Roku Pána 1601 a doplněn je erby stavitele a jeho druhé manželky baronky Alžběty Czoborové (* 1578 - † 1627). Palác v roce 1647 vyhořel, po opravě sloužil jen jako hospodářská budova (sklady a sýpka). V roce 1886 byl za Popperovců adaptován pro potřeby sídla okresního soudu. Památková obnova paláce se uskutečnila v letech 2008-09. Stálá expozice v přízemí připomíná historickou jedinečnost osobnosti Juraje Turza jako renesanční osobnosti, která se významně podílela na politickém, kulturním a náboženském životě tehdejšího Uherska. Ve velkém sále 1. patra se konají dočasné výstavy.

V cestě pokračujeme do Povážského Podhradia, kde jsou kromě velké zříceniny hradu na posledním skalnatém výběžku Javorníků ještě dva zámky. Rokokový Száparayovský kaštieľ z let 1750-75, který se ale bohužel pomalu mění ve zříceninu. Jedná se o nádhernou jednopatrovou budovu opřenou přímo o východní stráň hradního vrchu a je to tedy velká škoda. Druhým zámkem je renesanční Kaštieľ Burg, postavený Jindřichem Balašem (Imrichem Balassou) v roce 1631 po požáru hradu. Stojí na jižní straně hradního vrchu a dá se u něj zaparkovat auto před výstupem k hradu. Stejně jako Bytča patřil ve 20. století rodině Popperových, kterým byl v roce 1919 při první pozemkové reformě zabaven, později chátral a dnes je opravě v soukromém vlastnictví. Od parkoviště (308 m. n. m.) vede k hradu na vrcholu (437 m. n. m.) naučná stezka s poměrně prudkým stoupáním na úseku dlouhém jen 800 metrů. Mohutné zříceniny Povážského hradu (zvaného taky Bystrica nebo Bystrický hrad) jsou neodmyslitelnou siluetou okolí Povážské Bystrice a obdivovali jsme ho vždycky z oken vlaku při cestách na Slovensko přes Púchov. Při svých cestách po slovenských hradech jsem zde byl dvakrát, teď je to tedy třetí návštěva. Z opuštěné zříceniny se díky velmi citlivě prováděným konzervačním pracím prováděným sdružením na záchranu hradu stává zase důstojný památník historie. Potkáváme se zde s panem Miroslavem Tichým ze sdružení a ten nám řekl, jak práce na záchranu hradu probíhají a co už udělali. To je mimochodem vidět na první pohled. V části nad skálou nad řekou vznikl i vyhlídkový můstek s dalekohledem, odkud je úchvatný panoramatický pohled (kazí ho jen dálnice podél Váhu) na Bytčianskou kotlinu, Povážskou Bystricu, Váh, Velký Manín (891 m. n. m.), Malý Manín (813 m. n. m.) a Manínskou soutěsku (tiesňavu) mezi nimi a také malofatranský Kľak (1352 m. n. m.) a Roháč (803 m. n. m.) v Súľovských vrších.

Hrad byl založen jako královský zřejmě na počátku 14. století k ochraně důležité obchodní cesty podél Váhu. První písemná zmínka o něm je z roku 1316. Později patřil i Matúši Čákovi Trenčianskému, ale v roce 1458 ho král Matyáš Korvín (Matej I.) rodu Podmanických, kteří hrad opravili a rozšířili. K bratrům Rafaelovi a Janu Podmanickým se také váže pověst o krásné Hedvice. Oba bratři byli loupeživými rytíři, přepadávali hrady, loupili a stali se postrachem celého okolí. Při jednom přepadení družiny jistého slezského šlechtice unesli jeho krásnou dceru Hedviku (Jadwigu), do které se ale oba bratři zamilovali. Málem se kvůli tomu zabili v souboji, ale nakonec o ni hráli kostky a štěstí se usmálo na Jana, nicméně Hedvika ho odmítala. Když se jednou oba bratři vypravili vykrást budatínský hrad u Žiliny, k Bystrici přitáhl otec Hedviky, který přepadení přežil, a dceru vysvobodil, přičemž naložil všechny poklady nakradené oběma zbojníky a hrad podpálil. V roce 1558, když hrad získali Balášovci (Balassovci) byl skutečně hrad pobořený, takže došlo k jeho opravě a částečné renesanční přestavbě na pohodlnější sídlo se čtyřpatrovým palácem. Když potom v roce 1631 vyhořel, Jindřich Balaš se s rodinou přestěhoval do nově postaveného zámku v údolí. Opuštěného hradu se později zmocnili povstalci  z Vešeléniho i Tököliho povstání, takže v roce 1698 císařské vojsko Leopolda I. hrad pobořilo, aby již nemohlo sloužit jako základna vzbouřenců. Jako zříceninu koupil hrad v roce 1895 spolu s okolními lesy baron Armín Popper. V roce 1919 však byl rodině majetek znárodněný při první pozemkové reformě a hrad získal Klub československých, později slovenských turistů, kterým patřil (aniž by prováděli jakoukoliv údržbu) do roku 2007. Poté ho získalo město Povážská Bystrica, která nechala provést archeologický výzkum, v roce 2009 byl Povážský hrad vyhlášený za jeden ze sedmi divů Trenčínského kraje. Od roku 2008 probíhá citlivá konzervace zřícenin, prováděná spolkem Sdružení hradu Bystrica.

O dalších 33 km po proudu Váhu se vydáváme k dalšímu orlímu hnízdu. Je jím hrad Lednica, který leží v průsmyku Bílých Karpat a je přilepený k výraznému vápencovému bradlu ne jako orlí, ale spíš jako vlaštovčí hnízdo ve výšce 456 metrů nad mořem. Celé bradlo je nejvýchodnějším výběžkem bradlového pásma tohoto pohoří, kde jako výrazná přirozená hradba vystupuje z mírně modelovaného terénu.  Na rozloze 14,28 ha zde byla v roce 1969 vyhlášena přírodní rezervace.

Hrad byl postavený v první polovině 13. století jako královský a jeho hlavním úkolem byl dohled nad severozápadní hranicí Uher s Českým královstvím. V letech 1259-69 byl v držení (propůjčen?) jistého Marka z Lednice. Na počátku 14. století se ho dočasně zmocnil Matúš Čák Trenčianský, ale v roce 1321 byl hrad opět v rukou panovníka. Na konci 14. století byl hrad v držení rodu Pakšiovců, kteří jej v roce 1392 dali do zástavy jakémusi Henkovi, šlechtici českého původu. V letech 1432–34 byla Lednica ovládána husity a později se za vlády císaře Zikmunda stali majiteli lednického hradu a panství přívrženci husitských myšlenek, slezští šlechtici Sobek a Matěj Bielikové, titulovaní jako páni z Lednice a Bohumína. Aby omezil vliv husitství v Uhrách, dal král Matyáš Korvín Lednici v roce 1475 do zástavy svému přívrženci Petrovi Nehézovi. Jelikož se ale Sobekova dcera Dorota provdala za Blažeje Podmanického, činili si Podmaničtí na hrad nárok a ten si nechali v roce 1504 potvrdit darovacím dekretem od krále Vladislava II. Jagellonského. Protože jim ale majitelé nechtěli majetek vydat, bratři Jan a Rafael Podmaničtí podnikli v roce 1533 ozbrojený útok na hrad a obsadili ho. V Rafaelově držení pak zůstal se svolením císaře Ferdinanda I. až do jeho smrti v roce 1558, kdy se opět Lednica vrací do majetku královské komory. Od ní hrad koupil košický hejtman Imrich Telekeši, jehož vnuk Michal jako další majitel hradu nechvalně proslul svými zločiny (v roce 1600 například přepadl ve Střelné na samotné hranici Uher a Moravy císařské vozy s dary od sedmihradského vévody Michala císařovi Rudolfovi II. do Prahy, kterými byly vzácné kožešiny, drahokamy, prsteny, zlaté řetězy a různé starožitnosti jako zlaté antické mince nebo na dřevě malovaný obraz Madony z majetku byzantského císaře Konstantina Velkého atd.), za které byl nakonec v roce 1601 v Bratislavě popraven. Majitelkou hradu se v roce 1616 stala Zuzana Lórantffyová (*1600 - † 1660), která se provdala za významného magnáta Jiřího (Juraje) I. Rákócziho (*1593 - † 1648). Ta po jeho smrti hostila na hradě v roce 1650 Jana Ámose Komenského, který mimo jiné navrhl reformu výuky ve školách, které otevřela v okolních obcích. Na hradě se také Komenský setkal s Mikulášem Drábikem a zvláštním vyslancem švédské královny Kristiny Benediktem Skyttim (synem Jana Skyttiho, kancléře univerzity ve švédské Uppsale), který zde předal Komenskému děkovný dopis královny za to, že ji rychle naučil latinsky. Za Thökölyho povstání na počátku 18. století se povstalci Lednice jako rákocziovského majetku nedotkli, během povstání Františka II. Rákocziho byla na hradě ubytována vojenská posádka. Po bitvě u Trenčína v roce 1708 Lednica, podobně jako ostatní okolní hrady, se dostala pod kontrolu císařského vojska a začala chátrat. Naposledy byl opraven v roce 1746 a v průběhu 19. století se změnil ve zříceninu. V roce 2004 převzalo péči o hrad sdružení Historicko – astronomická společnost (HAS).

Hrad Lednica se skládá ze tří odstupňovaných částí a patří k nejobtížněji dostupným hradům na Slovensku. Na nejnižší úrovni se nacházely stáje s koňmi, kočárovna s povozy a kovárna, obehnané jednoduchou hradbou s baštami. Přes zaniklý padací most se z ní vstupuje do mohutné polokruhové bašty (barbakánu), zakrývající vchod do ve skále vytesaného 12 metrů dlouhého tunelu, což byl jediný přístup na nádvoří prostředního hradu. Z jedné strany ho ukončuje kolmá skála a ze tří stran pak ruiny obytných paláců. Z nádvoří lze po železném žebříku (dříve po soustavě pavlačí) vystoupat do horního hradu, kde se nacházejí zbytky nejstarší obytné věže ze 13. století. Z malého prostranství pak vedou ve skále vytesané schody až na nejvyšší místo hradního bradla, kde se nacházela strážní věž s pozorovatelnou, zvanou Straka. Dnes je zde naprosto úchvatná vyhlídka na celé okolí. Pozor, v době hnízdění orla skalního a sokola stěhovavého je vstup na vyhlídku zakázán!

Pod hradem je na úpatí skály na okraji obce pramen zvaný Katarínka. Váže se k němu příběh krásné Kateřiny, která kdysi žila ve vsi, kde si osoboval hradní pán právo první noci. Obvykle ho však nevyužíval a stačily mu dary, které dostával od svatebčanů. V den její svatby s panským hajným Ondřejem se na zámku konala bujará oslava s mnoha hosty a posílen alkoholem se hradní pán rozhodl dary nepřijímat, ale nechal si přivést nevěstu. Ta však nechtěla být svému muži nevěrná a raději vyskočila z hradního okna do propasti pod hradem. Jak praví legenda, v místě, kde dopadla, vytryskl pramen vody, aby připomínal lidem lásku věrnou až za hrob.

Poslední místo, kam jsme se dnes vydali byly zříceniny podobného skalního sídla jako Lednica, na jeden z nejvýše položených slovenských hradů Vršatec (805 m. n. m.). Ten je z Lednice vzdálený po modré turistické značce jen 9 km, stoupání ale činí skoro 600 metrů a necelých 300 metrů klesání, takže docela náročná procházka. Autem je to 20 kilometrů a malé parkoviště je v sedle pod hradem. Od auta je to k hradu mírným stoupáním asi 300 metrů. Stejně jako Lednické hradní bradlo byla i Vršatská bradla vyhlášena přírodní rezervací, protože jsou součástí stejného bradlového pásma Západních Karpat, které se táhne téměř celým Slovenskem (vystupují z něj další známá skaliska Malých Karpat, Kysucké vrchoviny, Oravského hradu či Pienin). Skály jsou tvořeny světlými a růžovými vápenci, které se v období střední a horní jury, resp. spodní křídy, usazovaly na dně mělkého a teplého moře. Zdejší přírodní rezervace má dvě části. První z nich byla vyhlášena v roce 1970 na rozloze 82,39 ha a jmenuje se Vršatecké bradlá (vpravo od silnice, nejvyšší hora je Javorník s výškou 898 m. n. m.). Druhá rezervace se jmenuje Vršatecké hradné bradlo (vlevo od silnice) a vyhlášena byla v roce 1986 na rozloze pouhých 12,05 ha. Předmětem ochrany je nejen samotné skalní bradlo jako nezaměnitelný a unikátní krajinný prvek, ale rovněž velice bohatá teplomilná flóra a fauna skalních stepí se zastoupením druhů obvyklých naopak pro subalpínské pásmo. Součástí této přírodní rezervace je i zřícenina hradu Vršatec.

Oblast bradel byla osídlena již v pravěku lidmi z lužické a púchovské kultury, od 9. až 10. století i slovanskými kmeny. I když některé zdroje uvádí jako dobu založení hradu první polovinu třináctého století (po roce 1244 jako reakce na vpád mongolských kmenů do Evropy), byl hrad pravděpodobněji založen až později. První písemná zmínka pochází z roku 1316, kdy patřil Matúši Čákovi. V roce 1396 ho získal od krále Zikmunda Stibor ze Stibořic. Později se hradními pány stali palatin Mikuláš Gara, poté královna Barbora a po Zikmundově smrti jejich dcera Alžběta Lucemburská, manželka krále Albrechta II. Habsburského. V roce 1439 se objevuje první písemná zmínka o vsi Vršatské Podhradí. V roce 1465 byl hrad krátce v držení Jana Jiskry z Brandýsa a v roce 1470 ho daroval král Matyáš Korvín drobným zemanům ze Slopného, kteří na něm sídlili po dobu dalších sta let. Ti hrad opravili a začali používat predikát z Vršatce (Oroszlán). Posledním majitelem z tohoto rodu byl Imrich Vršatský z Vršatce, který zemřel bezdětný v roce 1574. Hrad proto odkázal svému vychovateli Františku Jakušici (původem z Chorvatska), který se vyznamenal v bojích proti Turkům po boku krále Matyáše Habsburského. Hrad v té době poskytoval bezpečnou ochranu panstvu i obyvatelům okolních obcí před nájezdy tureckých vojsk. Roku 1680 byl hrad vypálen císařskými vojsky pod vedením sedmihradského knížete Imricha Thökölyho a po několika letech byl opět vypálen povstaleckým vojskem Františka Rákoczyho II. Na konci 17. století se novým majitelem hradu stal císařský generál Siegfried Christoph Breuner ze Stubingu, který nechal hrad naposledy opravit, ale již na něm sám nebydlel, protože si ve vesnici Pruské nechal postavit zámek. Nakonec sám z taktických důvodů souhlasil s tím, aby byl hrad v roce 1708 císařskými vojsky zbořen a vyhozen do povětří. Tím se zabránilo tomu, aby se v budoucnu stal sídlem povstalců. Od těch dob je ve zříceninách. V roce 2020 převzala hrad do péče nezisková organizace History Slovakia, která se snaží o konzervaci zřícenin s cílem zpřístupnit i horní hrad na vrcholu skály (který je tč. nepřístupný z důvodu padání kamenů).