Cesty a památky

15. června 2023

Rajecká dolina

Když se řekne Rajec, většina si jistě vybaví známou pramenitou vodu s reklamou vykreslující krásnou panenskou přírodu Slovenska. Čerpá se u osady Rajecká Lesná uprostřed Rajecké doliny (slovensky Rajecké kotliny) pod severními svahy Lúčanské Malé Fatry. Příroda si zde dodnes zachovala svůj původní ráz, jen minimálně ovlivněný činností člověka. Dolina je dlouhá 15 kilometrů a po celé délce jí protéká říčka Rajčanka, pramenící ve Strážovských vrších nedaleko Čičman. Podle archeologických nálezů pocházejí nejstarší stopy osídlení v Rajecké dolině z období eneolitu. Slované ji začali osídlovat v 6. století a v 9. století bylo její území již součástí Nitranského knížectví a Velké Moravy. Někdy koncem 11. století bylo připojeno k Uhrám a na jeho území začaly vznikat a spravovat jej feudální panství s centry v Rájci a Lietavě. Celá dolina je bohatá na flóru a přírodní výtvory, okolí je protkáno turistickými stezkami a cyklostezkami.

Horké prameny v Rajeckých Teplicích

My jsme se ubytovali ve čtvrtém nejmenším městě Slovenska, co do počtu obyvatel, v Rajeckých Teplicích. Těch stálých byste napočítali okolo 2 800, ovšem mnohonásobně je převyšuje počet lázeňských hostů. Poprvé je v písemných pramenech obec zmiňována pod názvem Villa Topolcha v roce 1376, tedy v době vlády uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou.

K objevu léčebných pramenů se váže pověst o pastýři, který měl chromé nohy a tak celý den posedával se svým stádem na loukách okolo pramenů, z kterých občas stoupal dým. Když tak jednou přemýšlel o podivném zápachu z vody, vidí, jak jedna z jeho ovcí, kterou nedávno poranil svými tesáky vlk, zanechala pastvy a sama vstoupila do horkého pramene. V dalších dnech se to opakovalo, až nakonec bylo jasné, že se její poraněné noze zase vrátila pohyblivost a síla. Pastýř na nic nečekal a každý den se začal koupat v horké vodě, pociťujíc postupnou úlevu, která skončila uzdravením, neboť nohy mu sloužily jako kdysi. Zpráva o tomto zázračném uzdravení se šířila Povážím až na Moravu, takže o návštěvníky brzo nebyla nouze.

Na počátku 17. století se obec stala součástí lietavského panství a jeho majitel palatýn (vysoký uherský úředník) Juraj VII. Turzo, zde nechal v roce 1610 postavit první lázeňský dům, určený pro setkávání s přáteli a jako místo důležitých jednání během příjemného koupání. Současně nechal parkově upravit i okolí jednotlivých vývěrů horkých pramenů. Zachovalo se také několik milostných dopisů, které přímo v lázních psal svojí manželce Alžbětě Czoborové. Další oživení nastalo až koncem 18. století, kdy bylo místo znovuobjevené a jako Rajeczfürdó se stalo častým cílem pobytů uherské šlechty. Výrazně jejich obliba stoupla v 80. letech 19. století, zejména po návštěvě rakouského arcivévody Karla Ludvíka (mladšího bratra císaře Františka Josefa I.) s manželkou Marií Terezií Portugalskou a dalšími příslušníky císařského vídeňského dvora, od kdy se jim přezdívalo „Bad Gastein Vysokých Karpat“. V letech 1935-37 zde postavila Národní banka Československá hotel Veľká Fatra (dnes Aphrodite Palace) s trezorovou místností, chráněnou pancéřovými dveřmi. Na podzim roku 1938 zde byly na počátku války na krátkou dobu ukryté české korunovační klenoty z příkazu prezidenta republiky Edvarda Beneše. Dnes se v trezorové místnosti nachází expozice českých dějin a věrné kopie korunovačních klenotů, obsahující korunu, žezlo a jablko, vyrobené z 21 karátového zlata. Za socialismu nebyly zdejší lázně příliš vyhledávané, lázeňské budovy připomínaly spíše nemocniční zařízení, stejně tak pokoje i lázeňské provozy. Krachující lázně koupila v roce 1996 rodina Miškolciových, přestavěla je v antickém římském stylu a vybudovala z nich špičkové lázeňské zařízení Spa Aphrodite (Afroditiny lázně), které ročně navštíví na 180 000 hostů.

Jako hlavní balneoterapeutický prostředek se v lázních používají termální prameny 38 °C teplé hydrogenuhličitano-vápenato-hořečnaté léčivé vody bez další úpravy, které doplňuje několik nalezišť léčivé rašeliny. Léčí se zde funkční a degenerativní onemocnění pohybového aparátu ve fázi, kdy odezní akutní příznaky. Úspěšně se zde léčí také stavy po úrazech nebo operacích velkých nosných kloubů a páteře, včetně operací meziobratlových plotének a operací s použitím kloubních náhrad. V oblasti nervových onemocnění se v lázních léčí stavy po dětské mozkové obrně, nervosvalová degenerativní onemocnění, částečné ochrnutí cévního původu, ochablé paralýzy s výjimkou poúrazových, Parkinsonova choroba a některé nemoci z povolání. V rámci komplexní lázeňské léčby jsou poskytovány vodoléčebné procedury, masáže, celá škála elektroléčebných procedur, lokální aplikace parafínových zábalů, individuální a skupinová tělesná výchova, manipulační léčba, plynové injekce atd. Zdejší minerální voda je vhodná i na pitné kůry, zejména k léčbě žaludečních a ledvinových problémů, díky vysokému obsahu sodíku má velmi pozitivní vliv na celý kardiovaskulární systém. V tomto případě se doporučuje vypít během lázeňského pobytu alespoň 1,5 litru této středně mineralizované vody denně.

Největším lákadlem pro návštěvníky je 11 termálních bazénů s léčivou vodou o různých teplotách (relaxační 38 °C, klidový 37 °C, rodinný 34 °C, rehabilitační 31 °C a rekreační 28 °C). Specialitou je turecká lázeň s minerální vodou ohřátou na 40 °C v jednom bazénu a chladnou vodou 18 °C v sousedním bazénu. V areálu Natural Spa jsou také dvě sauny s nejmodernější technologií Biosanárium a Kelo sauna, kde probíhají saunové rituály. Kromě těchto celoročně otevřených lázeňských prostor je v letní sezóně otevřené termální koupaliště Laura pro širokou veřejnost.

V rehabilitačním centru se zkušení fyzioterapeuti věnují prevenci a léčbě bolestivých stavů pohybového aparátu s cílem rychlého odstranění bolesti pomocí nejmodernějších technik nebo fyzioterapeutických přístrojů.

Malovaná ves Čičmany

V další cestě pokračujeme až na jižní konec Rajecké doliny, kde se nachází vesnička Čičmany. Leží nedaleko pramene řeky Rajčianky již na území Strážovských vrchů a s nadmořskou výškou 655 metrů je nejvýše položenou obcí žilinského okresu. Nejstarší písemná zpráva o nich pochází z roku 1272 (...ad quandam viam novam qua itur ad possessionem Cziczman / o nové cestě vedoucí do osady Čičmany…), ale kdo byli jejími prvními osadníky nelze s určitostí říct. Jedna teorie mluví o německém původu, druhá, pravděpodobnější, pak o nových příchozích z Balkánu, především dnešního Bulharska. Obyvatelé se vždy zabývali především zemědělstvím, chovem ovcí, výrobou papučí (bot z textilu se zde vyráběly až do roku 1990)  a výrobou a prodejem brynzy. Nepříznivé životní podmínky, živelní pohromy a časté spory s majiteli panství byly příčinou odchodů na sezónní práce do vzdálených míst a postupné vystěhovávání obyvatelstva. Mnoho obyvatel i celých rodin odcházelo v 30. letech 20. století do Ameriky, do Dalmácie, do Francie, Belgie a do Rakouska.

Po celém světě pak Čičmany proslavily jejich originální vzory výšivek na lidových krojích, které mají geometrické, zvířecí i rostlinné vzory. Vyšívané jsou na bílém podkladě žlutou, oranžovou a červenou barvou. Nejpozději od 18. století se tyto ornamenty začaly objevovat i na vnější výzdobě místních dřevěných domů (dřevěnic), kam je hospodyňky malovaly bílou vápennou barvou, většina současných složitých grafických tvarů se ale používá až od roku 1924, kdy byly znovu vystavěny domy po velkém požáru. Malby měly nejen estetický a konzervační účel, ale také magický, sloužily k ochraně domů proti zlým silám. Čičmanský ornament na domech připomíná výzdobu perníkových chaloupek a od roku 2013 je součástí nehmotného dědictví UNESCO. Většina stojících domů jsou kopiemi z let 1921-24, kdy byly znovu vystavěny podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče po zničujícím požáru v roce 1921, kterému podlehlo 90 % dřevěnic. Ojedinělá architektura a výzdoba domů zaujala známého architekta již koncem 19. století, v 1895 dokonce postavil ideální model čičmanské hospodářské usedlosti na Národopisné výstavě v Praze. Díky tomu a množství jeho nákresů a plánů tak mohly být domy i se svou výzdobou obnoveny. Ve 20. letech pak obnovenou vesnici fotografoval a také zde natáčel své dokumentární filmy pro Matici slovenskou Karel Plicka, čímž místní architekturu velmi proslavil. Objevuje se i ve slavném filmu Zem spieva, jehož vznik osobně podpořil T. G. Masaryk. V roce 1934 pak navštívila Čičmany Alice Masaryková s ženským spolkem Živena ze Žiliny. V roce 1937 byl jeden poschoďový dům rozebrán a převezen do Národního muzea v Praze, kde se však stal obětí požáru a do základů shořel.

Ze zděné architektury stojí za pozornost barokní kostel Nalezení svatého Kříže z roku 1688, postavený na základech starší stavby. V interiéru se dochovalo barokní vybavení převážně z přelomu 18. a 19. století, výjimkou je renesanční zvon z roku 1588, pocházející z původní stavby. Nedaleko od kostela stojí klasicistní zámek (kaštiel) z konce 18. století, který sloužil jako obydlí správce a sídlo vrchnostenských úředníků.

V roce 1997 byla v Čičmanech vyhlášena památková rezervace slovenské lidové architektury, do které dnes patří celkem 115 objektů, z toho 36 národních kulturních památek. Dva z domů – Radenův dům čp. 137 a protější Gregorův dům čp. 42 spravuje Povážské muzeum v Žilině. Radenův dům pochází z roku 1924, kdy byla postavena kopie stejné stavby z 18. století, zničené požárem v roce 1921. Jedná se o poschoďový trojprostorový srubový dům s podstřešními komorami, které jsou pro Čičmany typické. Uvnitř je expozice prezentující místní zvyky, pracovní činnosti, architekturu, oděvy a textil. Oproti tomu Gregorův dům je přízemní stavení, které sloužilo ještě v polovině 20. století dvěma společně žijícím rodinám Štefana Gregora a Petra Pupáka. Jedná se o bydlení tak zvaných „společníků“, což je rovněž pro Čičmany typické.

V muzeu na nás čekal lidový umělec Juraj Kudjak, povoláním restauratér, majitel obchodu se suvenýry v Čičmanech a projektant, který se z Velké Británie vrátil ke kořenům do rodné vesnice. Je to aktuálně poslední muž, který se v Čičmanech věnuje ručnímu pletení dlouhých teplých ponožek z ovčí vlny se složitým ornamentálním zdobením na pěti jehlicích, což je místní tradice stará již více než 200 let. Nejenom pletení, ale také předení (drugání), praní i barvení vlny do 4 odstínů – bílé, černé, červené a žluté zde bylo mužskou záležitostí (na rozdíl od zpracování lněné příze, které bylo zase ženským oborem). Čičmanští bačové (a obecně bačové z oblasti Horního Pováží), kteří měli během pasení ovcí nebo krav na horách mnoho volného času, si totiž pletením ponožek krátili dlouhou chvíli. Nehledě na to, že jde o poměrně fyzicky namáhavou výrobu. Juraj se naučil plést vlněné ponožky z dostupných vzorků zachovaných starých ponožek, když mu bylo 15 let. Odkoukal to od kamaráda svojí babičky, Tibora Piešana, kterému bylo tehdy už 85 let, a byl posledním mužem, který tuto dovednost ovládal. Pletl ale již jen ženské ponožky, neboť jsou jednodušší. Zkusil tedy sám mužské a od stařečka dostal pochvalu, že jsou přesně takové, jaké mají být. Uplést jednu ponožku trvá cca 10 hodin a kombinují se techniky háčkování a klasického pletení. Očka z vlny je třeba optimálně pevně utahovat, aby byla struktura pravidelná a soudržná a ponožka i přesto zůstala noze přizpůsobivá. Pánským ponožkám se říká kopytcia a dámským nohavičky. Ty, které sloužily i jako bačkory nebo přezuvky na dvůr měly vyztužené podrážky povoskovaným konopným špagátem, tak zvanou dratvou. Takové se zachovaly právě po babičce a tak obnovil jejich výrobu. V roce 2013 založil značku „Pekne\\\" s výrobky výhradně vztahujícími se k Čičmanům a jejich kulturně-historickému odkazu. Nakonec nám pan Kudjak ještě zahrál na fujaru, což je slovenský lidový dřevěný dechový hudební nástroj, který je obdobou gotické basové trojdírkové píšťaly, hojně rozšířené v Evropě ve 12. až 13. století. Podle slovenských odborníků spadá místo vzniku fujary do oblasti severně od města Banská Bystrica, kam se zmíněná gotická píšťala dostala v době tureckých válek, kdy u Slovenské Ľupči pobýval pluk žoldnéřů ze západní Evropy. Na fujaru hrávali pastýři při pasení ovcí a také při rozličných slavnostních a smutečních příležitostech. Používala se i jako signální komunikační nástroj. Hra na fujaru vyžaduje, aby měl hráč hudební sluch, hra se často střídá se zpěvem. 

Působivý hrad Lietava

Z Čičman se vracíme přes celou dolinu na její opačný konec, kde se nad obcí Lietava vypínají zříceniny stejnojmenného goticko – renesančního hradu. Ten patří mezi nejrozsáhlejší hradní zříceniny na Slovensku (1 ha zastavěné plochy) a stojí majestátně rozložený na skalnatém vrchu Cibuľník (635 m- n. m.) v severovýchodní části Súľovských vrchů. Úkolem hradu bylo zajišťovat administrativní a vojenské funkce, spojené se správou a ochranou okolního kraje. Existují dvě verze, jak hrad přišel ke svému jménu. Ta romantická tvrdí, že se zde konaly oběti slovanské bohyni Ladě, označované také jako Lietva (archeologické průzkumy ale žádné obětiště neprokázaly). Pravděpodobnější je druhá verze, že hrad dostal jméno podle říčky, která se dnes jmenuje Rajčianka a v minulosti se jmenovala Letava (ve středověkých listech se také hrad nazývá Letava, Litova, Lethawa nebo Zsolnalitva).

První hrad byl postavený ve 2. polovině 13. století (před rokem 1278) nejspíše Bitterem Balašou (†1290), jedním z nejstarších známých příslušníků rodu Balašovců. Tehdy ho tvořila raně gotická čtyřpodlažní čtvercová obytná věž na nejvyšším místě skalního bradla, obehnaná hradbou a hospodářská budova. Začátkem 14. století hrad zabral Matúš Čák Trenčianský a v souvislosti s ním je také poprvé písemně doložený v roce 1318, kdy je zmiňován kastelán Ondřej (Andreas castellanus de Lithwa), jako jeho přívrženec. Po smrti palatýna Čáka v roce 1321 hrad dobylo vojsko krále Karla Roberta, který ho pronajímal do zástavy různým šlechticům. Podle listiny datované 2. prosince 1389 se hrad vrátil od zástavních držitelů pánů ze Sečian do královského držení Zikmunda Lucemburského. Ten v roce 1395 udělil hrad do dědičného vlastnictví nitranskému županovi Dezideru z Kaply, ale za neznámých okolností mu hrad po třech letech opět odebral a daroval ho jinému šlechticovi, tentokrát polského původu Sendivojovi ze Szubinu, tchánovi Stibora ze Stibořic. Po několika dalších výměnách vlastníků se hrad někdy v polovině 15. století dostává opět do královských rukou, protože v roce 1474 ho král Matěj Korvín daroval do dědičného vlastnictví jednomu ze svých nejvěrnějších vojáků, generálu Pavlovi Kynyžskému (Kinizsi Pál). Ten rozšířil opevnění prvého předhradí se vstupní bránou, nechal vybudovat ohromnou podkovovitou baštu na severní straně a v čele hradu vystavěl nový věžový palác se zaoblenými nárožími, jehož průčelí zdobí dodnes jeho kamenný erb. Protože ale na hradě trvale nepobýval, svěřil péči o něj v roce 1484 svému věrnému kastelánovi Teofilu Turzovi, dědečkovi pozdějšího majitele hradu, Jiřího Turzy. Na počátku 16. století se majitelem hradu stal moravský šlechtic Mikuláš Kostka ze Sedlce, přičemž svatbou jeho dcery Barbory s pánem Oravského hradu Františkem I. Turzou (* 1515 - † 1574) přešel hrad do majetku tohoto rodu, což stvrdil královský majestát Ferdinanda I. z roku 1558. Dne 25. září 1567 se na hradě narodil pozdější významný uherský šlechtic Juraj VII. Turzo († 1616), jehož osobní podíl a důvody, které jej vedly k vytvoření konspirací o údajném sadismu uherské šlechtičny Alžběty Báthoryové (Čachtické paní), zůstanou asi navždy neobjasněné. V této době hrad zažil období svojí největší slávy a za účasti italských stavitelů byl renesančně přestavěn na pohodlný zámek s bohatou malířskou i sgrafitovou výzdobou, paláce získaly obloučkovou atiku, typický znak uherské renesance. Juraj si ale za své hlavní sídlo zvolil bytčanský zámek a o těžko přístupné sídlo Lietava postupně ztrácejí i jeho potomci a dědicové zájem. V roce 1689 byl v opuštěných prostorách hradu umístěn archív a když ho pak v roce 1729 opustili i vojáci, archiv byl přestěhován na Oravský hrad a objekt velmi rychle chátral a měnil se na zříceninu. Od roku 1999 se o něj stará Sdružení na záchranu Lietavského hradu, které se v roce 2008 stalo i jeho majitelem, a mezi jeho velké příznivce patří slovenská herečka Emília Vašáryová.

Na druhém nádvoří je studna lahvovitého tvaru s původní hloubkou 104 metry, po opuštění hradu byla zasypána a dnes je vyčištěna do hloubky 30 metrů. Za studnou byl na západní straně slepencové skály objeven v roce 1969 germánský runový nápis z 11. století na ploše 2,5 x 2,2 metry, jediný svého druhu na Slovensku. Skládá se ze 172 znaků v pěti řádcích a dodnes nebyl zcela rozluštěný, v jedné části obsahuje prosbu boha Thora o seslání deště.

Hrdinný Gabčík

Po prohlídce hradu se vracíme zpět do Rajeckých Teplic. Poslední zastávka ale byla ve vsi Poluvsie (součást města Rajecké Teplice), kde se nachází významná geologická přírodní památka Poluvsianská skalní jehla. Jedná se o dolomitovou skalní věž, jejíž základna má rozměry zhruba 11 x 5 metru a která je vysoká přibližně 15 metrů. Od přilehlého masivu Slunečních skal ji oddělily erozní přírodní procesy za přispění tektonického narušení. Hned naproti je rodný dům (čp. 255) Jozefa Gabčíka, který se zde narodil 8. dubna 1912. Své dětství strávil v okolí Rajeckých Teplic jako velmi živý a nezbedný chlapec. Jeho touha po dobrodružství už v mladém věku způsobila, že se až v jižních Čechách vyučil zámečníkem a kovářem. Naučil se přitom výborně česky, což mělo v budoucnosti v jeho životě velký význam. Po vyučení se vrátil domů, ale práce na rodném gruntě ho vůbec nepřitahovala. Později pracoval jako správce továrenských skladů v Hronském Beňadiku (tehdy Svätý Beňadik), kde po rozpadu Československa odmítl vydat klíče od skladů německým důstojníkům, vzal dvě pistole a s kamarádem se vydal do Polska k nově tvořící se čs. zahraniční jednotce, kde se seznámil a spřátelil s Janem Kubišem. Ve Skotsku pak absolvovali speciální výcvik a v prosincové noci v roce 1941 seskočili padákem z letadla na území Protektorátu jako skupina ANTROPOID s úkolem zlikvidovat říšského protektora Reinharda Heydricha. K atentátu došlo 27. května 1942, ovšem selhal Gabčíkův samopal, takže Hedricha smrtelně zranila až Kubišova bomba. Gabčík, Kubiš a dalších 5 vojáků se ukryli v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze, kde je po zradě parašutisty Čurdy odhalilo 18. června gestapo, následně na kostel zaútočilo až 800 německých vojáků. Všichni parašutisté několik hodin bojovali a vzdorovali přesile až do posledního náboje, který si hrdinně nechali pro sebe. Tento čin znamenal zásadní posun ve vnímání událostí 2. světové války ze strany západních mocností, což umožnilo po válce obnovu Československa v původních hranicích.