Cesty a památky

14. června 2023

Město Žilina asi většinou znáte jako východisko do jednoho z nejromantičtějších slovenských pohoří, Malé Fatry. Skutečností ovšem je, že i nejbližší okolí města, Žilinská kotlina, nabízí celou řadu památek a zajímavostí, za kterými se sem vyplatí vydat. Důležitou roli přitom hraje řeka Váh, která je se svými 403 kilometry nejdelším tokem u našich východních sousedů. Vydáme se z Žiliny jen několik kilometrů proti proudu do míst, která jsou z města dobře dostupná třeba i veřejnou dopravou.

Naše putování zahájíme hned na samotném okraji Žiliny, kde na soutoku Váhu a Kysuci stojí dobře zachovaný hrad Budatín. Ve druhé polovině 13. století vznikl k ochraně strategického brodu přes obě řeky, na kterém působil jako královská celnice k vybírání poplatků. Charakteristickou siluetu vytváří zejména kruhová věž o průměru téměř 12 metrů, která je nejstarší částí stavby a původně byla nejen obranná, ale i obytná. Velké renesanční úpravy ale zejména pozdější barokní přestavby předznamenaly současnou podobu sídla, která byla dotvořena za působení rodu Czákiovců na přelomu 19. a 20. století. Poslední majitelem hradu byl hrabě Gejza Czáky, který v letech 1921-23 provedl poslední přestavbu hradu a je třeba připomenout, že byl velmi oblíbený u obyvatelů celého jeho velkostatku. Dodnes se o něm traduje, že to byl sukničkář a záletník, což velmi nelibě nesla jeho žena hraběnka Elisabetha Czákyová. Když se vypravil na lov do svých lesů, děvčata z Budatína, Zádubnia a Zástrania před ním prý nestačila utíkat. Když potom hrabě v okolí potkával děti, vždy měl u sebe zásobu bonbónů, které jim pro jistotu, kdyby náhodou snad byla jeho, rozdával. Jeho žena Elisabetha s dcerou Natálií opustily Slovensko v roce 1943 a usadily se ve Francii, kam za nimi Gejza odešel až v roce 1965 († 1974 v 96 letech a pochovaný je v kryptě kaple sv. Gengulfa v Larochemillay). Dvacet let ještě vyčkával v Československu na změnu poměrů přesto, že mu byl hrad hned v roce 1945 znárodněn a musel přihlížet rabování, kterého se dopustili nejprve vojáci Rudé armády a následně pak jeho bývalí zaměstnanci.

Po mnohaleté rekonstrukci byl hrad zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Povážského muzea. Jeho expozice představují ve dvou podlažích nejen dobové interiéry, ale také historii Žiliny a jejího nejbližšího okolí. V úvodu jsou vystaveny tři modely hradu, jak vypadal ve 14., 16. a 18. století. Následuje řada místností, vybavená nábytkem z 18., 19. a počátku 20. století, který ale není až na pár kousků původní, neboť ten padl za oběť zmíněnému rabování. Instalovaný nábytek pochází ze sbírek muzea a byl svezený z různých zámků (kaštielů) v okolí s výjimkou velké jídelny, kde se dochovaly dva původní stoly a celková podoba místnosti s dřevěným obložením. Raritou je expozice vzniku ČSR v roce 1918, mezi exponáty je zákon o vzniku republiky a deklarace slovenského národa. Na obrazech jsou Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik včetně úlomku letadla, v kterém havaroval. V místnosti věnované dějinám města je vystaveno například 5 katovských mečů, anebo žilinská městská kniha s nejstarším známým zápisem ve slovenštině z roku 1451. Ve čtyřech patrech kdysi obytné věže jsou dochované detaily jako třeba prevéty nebo krb s latinským nápisem z roku 1551 (Oheň a umění nahrazují nedostatky přírody) a doplňují je různé historické mapy nebo obrazy. Na vrchol věže, odkud se otevírá hezká vyhlídka do okolí, vede 167 schodů.

V prohlídce pokračujeme v přilehlé hospodářské budově z 18 století, kde se se od roku 2019 nachází Drátenické (Drotárske) muzeum, jediné svého druhu na světě. Prostřednictvím historických artefaktů z drátu a plechu, dobových dokumentů, fotografií a uměleckých děl z unikátní drátenické sbírky Považského muzea přibližuje historii a hmotné projevy původního řemesla od jeho podomních počátků až po tovární výrobu, přibližuje podnikatelské úspěchy slovenských dráteníků v zahraničí a řemeslnou formu, která je proslavila po celém světě. V prosinci téhož roku bylo slovenské drátenictví jako řemeslo i umění zapsáno na reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Drátenictví bylo specifickým slovenským řemeslem, v 18. a 19. století potulným (podomním) zaměstnáním. Toto řemeslo provozovali muži z nejchudších kopaničářských oblastí, především z okolí Žiliny (Veľký Rovný, Dlhé Pole, Kolárovice) a z Kysuce (Zákopčí a Nesluša, později Turzovka, Vysoká nad Kysucou, Dunajov, Makov, Staškov, Olešná, Rudinská, Krásno nad Kysucou). Dráteníci drátovali nejprve v okolí svého bydliště, později po celém Slovensku a v Uhrách. Dílnou dráteníka byla tzv. „krošna“, kterou nosil na zádech a měl v ní vše potřebné. V ruce měl hůl a koženou brašnu přehozenou přes rameno. Prvním základním materiálem, se kterým pracovali, byl ocelový drát různé tloušťky a tvrdosti. Prasklé hliněné, keramické, porcelánové a skleněné nádoby nejprve opravovali tak, že je oplétali drátěným pletivem. V polovině 19. století se zaměřili také na práci a výrobky z plechu; jednalo se o černý plech, bílý pocínovaný plech a plechy z barevných kovů jako je měď a mosaz. Později se z drátu a plechu vyráběly také různé předměty pro domácnost, např. mísy na ovoce, různé věšáky, naběračky, metličky, šlehače, cedníky, podložky pod hrnce a žehličky, košíky na chleba, párátka do dýmek, náhubky pro psy a ve velké míře pasti na myši a jiné hlodavce. Vyráběly se však také ozdobné předměty, jako jsou vázy, kalichy, košíky, šperkovnice, pouzdra na cigarety, figurky lidí, zvířat a pohádkových bytostí. Ve 2. polovině 19. století si někteří dráteníci zřídili své dílny v zahraničí, například v Německu, Rusku, Rakousku, Polsku, Francii, Belgii, Švýcarsku a na Balkáně. Dostali se však až do Střední Asie, na Blízký východ, Sibiř a do Severní Ameriky. Celkem bylo v zahraničí asi 370 takových drátenických dílen a podniků. Na počátku 20. století bylo na Slovensku přibližně 5 000 dráteníků, které doprovázeli malí učedníci, tzv. džarkové, kteří se s nimi vydávali do světa. Jejich učňovská praxe trvala tři roky. Rodiče je posílali na vyučenou, když jim bylo 10-14 let, někdy jim nebylo dokonce ani 10 let, a typické je to, že pocházeli z nejchudších rodin.

Úpadek drátenictví začal po skončení první světové války a zániku Rakouska-Uherska, kdy vznikly nové státy a zejména Rakousko a Maďarsko nejvíce bránily volnému pohybu cizinců na svém území. Na konci druhé světové války drátenictví jako řemeslo prakticky zaniklo, ale i dnes existují na Slovensku a v České republice různé umělecké spolky a lidé, kteří se tomuto umění věnují. Jedním z nich je i pan Juraj Šerík (*1967) z obce Dlhé Pole, s kterým jsme se potkali a jehož práci jsme mohli sledovat.

Z Budatína pokračujeme k ikonickému hradu, který zná každý, kdo projíždí severem Slovenska od západu na východ autem nebo vlakem. Na strmém vápencovém bradlu se ve výšce 420 metrů nad mořem a 120 metrů nad hladinou váhu tyčí k nebi ruiny hradu Strečno, který je strážcem u vstupu do velmi úzké soutěsky v masívu Malé Fatry, tzv. Strečnianský průlom (průsmyk), vzniklý díky činnosti dravé řeky Váh. Soutěskou, lemující klikaté meandry řeky, vede odvěká obchodní stezka (dnes mezinárodní silnice) Povážím, spojující oblast Turčianské kotliny s jejím centrem ve městě Martin, bývalý Turčianský Svätý Martin, s nejvýznamnějším městem bývalých severozápadních Uher, Žilinou. Společně s nedalekým Starhradem (Starým hradem), nacházejícím se nedaleko proti proudu Váhu nad levým břehem řeky (vydáme se k němu později), kdysi vytvářel unikátní středověkou dvojitou pevnost chránící celý zdejší kraj i zmíněnou obchodní cestu.

Hrad Strečno je poprvé připomínán za doby vládnutí pána Pováží a Tater Matúše Čáka Trenčianského v roce 1321, vystavěn však byl mnohem dříve, pravděpodobně na konci 13. století. Nutno na tomto místě podotknout, že již před tím byla skalní ostrožna obydlena lidmi, četné archeologické výzkumy dokladují osídlení lokality již v době bronzové i v pozdější mladší době železné. Dva roky po smrti Matúše Čáka získal Strečno zvolenský župan Donč za věrné služby králi Karlu Robertovi a v roce 1397 ho od krále Zikmunda získal kališský vévoda Sandzivoj z Ostrorogu. Počátkem 15. století přechází hrad do královských rukou a stává se nejprve majetkem druhé manželky krále Zikmunda Barbory Celjské a od roku 1439 jejich dcery a manželky uherského krále Albrechta, Alžběty Lucemburské. Za nich vznikl severní palác a hradní kaple. V roce 1442 dostává Strečno do zástavy bývalý husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, a následně se v roce 1444 (některé prameny uvádějí rok 1443) dostává za věrné služby do majetku rodu Pongrácovců z Liptovského Mikuláše. Pongrácovci si ale Strečno udrželi pouze čtvrt století, a na rozdíl od protilehlého Starhradu o něj přišli v roce 1469. V následujícím období pak hrad mění velice často své majitele, kdy se v jeho držení střídají významné uherské šlechtické rody (Jan Korvín, Jan Zápolský, Mikuláš a Petr Kostka aj.). V 17. století vlastnil hrad rod Wesselényi a manželka Františka Wesselényi, Žofie Bosňáková, je asi jeho nejznámější obyvatelkou. Když v roce 1644 zemřela v pouhých 35 letech, byla pro své dobré skutky a pomoc chudým uctívána jako světice ze Strečna. Pochována byla v kryptě hradní kaple, kde byly její ostatky v roce 1689 objeveny v prakticky neporušeném stavu. Přeneseny byly do kostela v tepličce nad Váhom, kde je v roce 2009 spálil duševně nemocný člověk ze Žiliny (nesouhlasil s jejich uctíváním). Dnes jsou v kostele uloženy pouze její ohořelé kosti a v kryptě na hradě byla umístěna vosková figurína baronky od Stana Lajdy z roku 2012. V září roku 1674 byl hrad konfiskován po neúspěšném Wesselynyiho spiknutí a nakonec byl v roce 1698 na příkaz tehdejšího uherského krále Leopolda I. pobořen. Od té doby chátral až do počátku 20. století, kdy byly vykonány první konzervační práce. Další rekonstrukce proběhla v letech 1974-95, při níž byl hrad rozsáhle sanován za použití betonu a nepůvodních materiálů, což je dnes hodnoceno jako nevhodné řešení, které porušilo jak historickou hodnotu hradu, tak jeho pohledovou siluetu.

Prvotní stavbou byla jen hranolová obytná věž (donjon) s opevněním, které byly přístupné pouze po padacím mostě přes hluboký příkop od jihu. Čtvercová věž je vysoká 30 metrů a má půdorys 8x8 metrů; hrad tehdy zaujímal plochu pouhých 22x18 metrů. V 15. století byl rozšířen o velký dvoupatrový palác s kaplí na východní straně hradu, zasahující až k samotnému okraji skalní stěny. Později bylo přistavěno i rozsáhlé předhradí (tzv. dolní palác, dnes informační centrum, pokladna a toalety). V minulosti se zde nacházela kovárna, stáje, sýpka, sklepy, ale i zbrojnice a mnoho dalších zařízení sloužících k obsluze a zásobování hradu. Jako poslední se objevují v polovině 17. století po skončení třicetileté války tři dělové bastiony, které reagují na nové vojenské požadavky své doby a rozvoj dělostřelecké techniky. Strečno se po této přestavbě stalo nejodolnější pevností celého Pováží, přičemž jeho půdorys se zvětšil na úctyhodných 165 × 61 metrů.

Strečno bylo v roce 1970 prohlášené za národní kulturní památkua dnes je v jeho zastřešených prostorech expozice Povážského muzea o jeho stavebním i historickém vývoji hradu, včetně nálezů z osídlení, které předcházelo stavbě hradu. Z ochozu hradní věže ve výšce 148 metrů nad hladinou Váhu se otevírá nádherný pohled na malou Fatru i do Žilinské kotliny. Zde se hodí podotknout, že během prohlídky návštěvníci zdolají celkem 479 schodů.

Velmi zajímavým zážitkem bylo následné splavení Strečnianského průlomu (průsmyku) na pltích (vorech). Pltníci si nás vyzvedli na parkovišti pod hradem a odvezli na místo startu, odkud se vyplouvá. Historie pltnictví má na Slovensku dlouhou tradici. V minulosti bývalo jedním z důležitých, i když často nebezpečným způsobem dopravy, na dřevěných pltích se po vodě přepravovali jak lidé, tak zboží, ale hlavní komoditou byly samotné pltě, jejichž kmeny byly určeny k dalšímu zpracování. Dnes se už samozřejmě používají pltě pouze k turistickým účelům, aby tato tradiční činnost nezanikla. Začátky pltnictví na nejdelší slovenské řece sahají až do 11. století, kdy řeka Váh byla jedinou vhodnou a bezpečnou dopravní cestou při plavbách za osídlováním severního Slovenska. Strečnianská úžina znamenala pro pltníky velkou výzvou, končící leckdy také ztrátou nákladu. Pltě se po Váhu plavily z Liptova až do Dunaje a dále až do Černého moře. Koncem 19. a začátkem 20. století je nahradila levnější železniční doprava. V současnosti provozuje pltě na Váhu Prvá pltnícka a raftingová spoločnosť. Délka splavovaného úseku je 7 km, čas plavby činí cca 1 hodinu. Dřevěné pltě (celkem 6) mají každá kapacitu 12 osob, pomocí vesel je ovládají dva pltníci v krojích a v průběhu splavování probíhá odborný výklad.

Plavba na pltích probíhala v tak zvaném Domašínském meandru řeky Váh, což je významná přírodní památka, vyhlášená v roce 1978. Dnes je součástí Národního parku Malá Fatra. Toto pohoří rozděluje řeka na Lúčanskou (na jihozápadním břehu) a Kriváňskou (na severovýchodním břehu) část, přičemž v mohutném oblouku obtéká lesnatý vrchol Domašín (575 m. n. m.). V celých Západních Karpatech se jedná o ojedinělý útvar, který vznikl postupným zařezáváním Váhu do zdvíhajícího se pohoří na konci třetihor. Vytvořené údolí tvoří průsmyk, kterým vede velmi vytížená mezinárodní silnice E 50 (čeká se na dokončení dálničního obchvatu Žiliny) a protíná ho i mezinárodní železniční trať Košicko-bohumínské dráhy, zprovozněné v roce 1872. Ta zde podjíždí vrch Domašín dvěma tunely o délce 593 metry, první je z roku 1872 a druhý byl postaven při zdvoukolejnění tratě v roce 1939.

V obci Strečno se nachází zajímavá technická památka - dodnes funkční kompa (přívoz), který spojuje obce Strečno a Terchová. Zkracuje cestu z Martina do Terchové o 25 km. Úplně se tímto převezením přes řeku Váh vynechá úsek cesty přes Žilinu, čím se ušetří mnoho času, protože silnice mezi Žilinou a Martinem bývá permanentně přetížená. Tradice tohoto vodního dopravního prostředku pod hradem Strečno sahá do roku 1923, kdy kompa vznikla z podnětu místního urbárského spolku. V průběhu let byla činnost kompy několikrát zrušená a následně obnovená. Naposledy tuto činnost obnovila obec Strečno v roce 1993. Princip činnosti přívozu je založen na fyzikálních zákonech. Pohání ji tlak vody na kýl přívozu. Když se plavidlo natočí ve směru proti proudu pod určitým úhlem, kompa jde v tom směru, v jakém je natočena. Ovládání se provádí dvěma lany, která se manuálně navíjejí a jsou upevněna na záchytné lano přes řeku. Nosnost přívozy je 25 tun. V současnosti kompa slouží zejména jako turistická atrakce, pro pasažéry jsou k dispozici dokonce i námořnické čepice. Kromě osob se kompou ale přepravují i vozidla. Kompou jsme se na druhý břeh Váhu přepravili i my a tam se potkali s Rudou Mlíchem, který od roku 2019 stojí v čele Združenia na záchranu Starého hradu – Castrum Warna. S ním pokračujeme na asi 3 km vzdálenou zříceninu Starého hradu (také Starhrad, původně Varín).

Ten dominuje Strečnianském průsmyku na pravém břehu řeky Váh na Hradní skále (475 m. n. m.), která je posledním výběžkem Hradního hřebenu vybíhajícího z vrcholu Plešel, na území Národního parku Malá Fatra. Založen byl pravděpodobně rodem Balašů na ochranu panství proti expanzi Matúše Čáka Trenčianského na území, které před rokem 1241 obdrželi od krále. Hrad zřejmě navíc střežil i cesty vedoucí údolím Váhu. Po výstavbě Strečna, které komunikaci kontrolovalo spolehlivěji, zůstal jen centrem panství, z jehož rozsahu dostupnější Strečno stále ukrajovalo. Po smrti Matúše Čáka připadl hrad králi a listinou z roku 1323 získal zástavu na provincii Varín s kamenným hradem zvolenský a liptovský župan magistr Donč. Protože byl v té době již čerstvě dostavěn hrad Strečno, začalo se varínskému hradu říkat Starý hrad (Starhrad), jak se trvale označuje od roku 1384. Koncem 14. století získal několik panství v okolí Žiliny polský šlechtic Sudivoj z Ostrorogu, jenž na Starhradě do roku 1408 sídlil. V roce 1424 daroval okolní panství své manželce Barboře král Zikmund, po roce 1440 o něj měl zájem Pongrác ze Svatého (dnes Liptovského) Mikuláše. Nejprve ho ale získal husitský vojevůdce Jan Čapek ze Sán a poté v prodeji Pongrácovcům bránil král Ladislav Pohrobek. Teprve po vítězství Matyáše Korvína získali hrad Pongrácovci roku 1462. Odlehlé a těžko přístupné sídlo se ale po sto letech stalo určitou přítěží, a tak v roce 1561 požádali císaře Ferdinanda I., aby jim dovolil hrad zbourat a na vhodném místě si postavit opevněný renesanční zámek (kaštiel). Přestože hrad opustili, nadále byl udržován a koncem 17. století se ukázal jako velmi užitečný. Poskytl tehdy zázemí povstaleckým oddílům Františka II. Rákócziho (1676-1735) a povstalcům Imricha Thökölyho (1657-1705) proti Habsburkům. Zato byl v roce 1710 Pankrácům konfiskován majetek, ale nakonec v roce 1712 císařem Karlem VI. vrácen. Jejich zájem o hrad definitivně skončil ve druhé polovině 18. století, od kdy se opuštěná stavba postupně změnila ve zříceninu.

Romanticky a současně dramaticky působící zřícenina se dělí na dvě části. Vyvýšenému jádru hradu dominuje nepravidelně zaoblená a směrem vzhůru mírně se zužující původně obytná věž pozdně románského, až raně gotického původu, která je nejstarší části hradu. Vůči severovýchodní straně je věž opatřena tupým břitem a její interiér byl v 16. století upraven do pravidelnějšího tvaru s valenými klenbami. Na straně přístupu k věži byla v 16. století přistavěna masivní raně renesanční bašta, vedle níž se nacházela brána velmi úzké, tvarem skalního útesu modelované dispozice. Na jejím jihozápadním konci jsou zbytky budovy, jejíž hmota by odpovídala věžovitému paláci. Skalní plošinu pod ní majitelé upravili a ohradili asi až v období pozdní gotiky a věž s palácem spojovalo úzké nádvoří. Zhruba v této podobě hrad setrval až do převzetí rodem svatomikulášských Pankráců, tedy do 2. pol. 15. stol. Nejprve se museli postarat o zanedbanou obytnou část. Jejich dílem byl dlouhý pozdně gotický palác, pro který nebylo dost místa a museli ho vysunout jižně nad sráz nad řekou. Zúženou částí na východě se pak palác spojil s věží. Z jeho architektonické výbavy se dochoval zbytek arkýře. Patrně tehdy také zabezpečili vstup do hradu předbráním a není vyloučeno započetí stavby předhradí v sedle na severovýchod od horního hradu. Jistě k němu došlo v 1. pol. 16. století a dostatek budov zajistil hospodářský provoz celého hradu, který musel pro značnou odlehlost od nejbližší osady spoléhat na vlastní zásoby. Zděné předhradí patrně jen nahradilo starší útvar nestálého provedení, díky němuž mohl hrad normálně fungovat a kde mohl tábořit oddíl Jana Čapka ze Sán. V roce 2017 byl hrad vyhlášený za národní kulturní památku a díky sdružení na jeho záchranu probíhá od roku 2019 jeho citlivá konzervace, naprosto odlišná od postupů, jakými byl „opraven“ hrad Strečno. Podle metodických pokynů památkářů budou zajištěny stávající ruiny tak, aby nepokračovala jejich další destrukce a hrad byl bezpečným místem pro návštěvníky.

Setkání s panem Mlíchem bylo opravdu moc milé a díky jeho zapálení pro věc jsme se nemohli z hradu vymotat. Nebýt před námi ještě cesta do Rajeckých Teplic, umím si představit rozhodit na dolním nádvoří karimatku a dát dobrou noc všem liškám, které tu opravdu prý dobrou noc chodí večer co večer náhodným nocležníkům přát.