Cesty a památky

11. června 2023

Trenčín patří spolu s Nitrou a Bratislavou ke třem nejstarším městům na Slovensku, která jsou v kronikách zmiňována již v 11. století. Díky své strategicky klíčové poloze v blízkosti tří karpatských průsmyků na křižovatce obchodních cest byl vždy důležitým opěrným bodem a správním centrem celého středního Pováží. Již ale ve staletích před naším letopočtem tudy vedla z Moravy přes Vlárský průsmyk jedna z větví slavné Jantarové stezky, po níž putovali etruští, řečtí a později římští obchodníci mezi Středomořím a Baltem. Ze severu sem přiváželi vzácný jantar, za který místní obyvatelé platili luxusními výrobky a vínem.

Přes Trenčín jsem mnohokrát projížděl vlakem a vždy jsem obdivoval hrad nad městem a celé roky od dětství plánoval, že chci vidět ten římský nápis na hradní skále, v té době jedinou hmatatelnou antiku na tehdy „našem“ území. To že je to dnes vlastně v cizině na Slovensku, na věci nic nemění. Trenčín prostě na tenhle okamžik, kdy ho pokoříme, musel počkat hezkých pár let. Ubytovali jsme se v ikonickém historickém hotelu Elizabeth (od roku 1921 Tatra) přímo pod hradem. Jako hotel Erszebet Szalo ho v letech 1900 – 02 postavil baron Armin Popper a ihned se stal součástí kulturního i společenského života města, protože se zde setkávala šlechta z celého Uherska, které hotel zajišťoval standard vídeňských ubytovacích zařízení. A neotřelým luxusem se může chlubit dodnes.

Nejstarší archeologické nálezy dokládají přítomnost člověka v okolí města již před 200 000 lety. Největšímu zájmu se pochopitelně těšila hradní skála, kde existovalo opevněné hradiště již ve 2. tisíciletí př. n. l. Místo později osídlili Keltové, které na přelomu letopočtu vytlačily germánské kmeny (Kvádové a Markomani), pronikající do Pováží od západu z české kotliny. Ti sváděli časté boje s legiemi římské říše, které na přelomu let 179-80 pronikly až do Trenčína (viz římský nápis na hradní skále). Nejstarší nepřímé písemné zmínky o městě pocházejí z roku 1067 a to v souvislosti s boji mezi uherským králem Šalamounem I. a jeho švagrem, českým knížetem Vratislavem II. a později v Kosmově kronice z roku 1091, kde je zmínka o tom, že se nejstarší Vratislavův syn Břetislav II. uchýlil do Bánu nedaleko Trenčína v uherské zemi. Přímá zmínka o samotném městě pak pochází z roku 1111, kdy se zmiňuje jako mýtní a tržní osada pod hradem. Přestože okolí osídlili Maďaři, zdá se, že zde zůstala alespoň částečně původní slovanská šlechta. V roce 1241 se například zmiňuje hrabě Bogomer (Bohumír), který vedl obranu Trenčínského hradu proti Tatarům. O půl století později zažil Trenčín období své největší slávy. Matúš Čák, zvaný Trenčiansky a třetí toho jména, z něj učinil centrum svého rozsáhlého panství. Po jeho smrti v roce 1321 patřil Trenčín opět uherskému panovníkovi, kterým byl tehdy Karel Robert z Anjou. Ten potvrdil městská privilegia, která mu udělil pravděpodobně již Matúš Čák. Trenčín tak získal i právo opevnit se hradbami. Městské opevnění z 15. století, tvořené jednoduchým hradebním pásem se dvěma branami, bylo napojeno na hradní opevnění a spolu s opevněným předhradím farního kostela, tzv. marienburgem, tvořilo jeden ucelený fortifikační systém. Když potom v roce 1412 udělil král Zikmund Lucemburský Trenčínu statut svobodného královského města, stal jedním z nejvýznamnějších měst Uherského království. Po vypuknutí třicetileté války a porážce na Bílé hoře se do Trenčína a jeho okolí stěhovali uprchlíci z Českého království a zejména z Moravy. Již v roce 1637 založil Jan Václav Vokál z Prahy v Trenčíně první tiskárnu. Fungovala až do roku 1664. Za necelá tři desetiletí zde bylo vyrobeno kolem 250 tisků. Později v 19. století na její tradice navázala tiskárna Ganzel a firma F. Škarnitzla. V roce 1874 se Trenčín stal posádkovým městem 15. honvédského (domobraneckého) pluku. Obě jednotky byly doplněny branci ze středního a horního Pováží. Zejména 71. pěší pluk se stal známým jako "drotárský pluk". Po rozsáhlém stavebním a architektonickém průzkumu bylo v roce 1987 staré město prohlášeno městskou památkovou rezervací.

S prohlídkou města jsme začali, jak jinak, na Trenčínském hradu. Do jeho areálu jsme vstoupili od jihu, kde je lesopark, pokrývající úbočí Kozího vrchu. Spolu se Spišským hradem a Děvínem patří k trojici největších hradních areálů na Slovensku, což je dobře patrné jak při pohledu právě od jižního opevnění, tak při pohledu od města. Hrad odedávna střežil obchodní cesty spojující oblast severního Maďarska a středoslovenských hornických měst s Čechami, Moravou, Slezskem a Polskem. Jeho počátky sahají do 11. století, kdy se skládal z obytné věže a rotundy, jejíž zbytky jsou k vidění na horním nádvoří. V roce 1296 se hrad dostal do majetku významného oligarchy Matúše Čáka, který vlastnil téměř 50 hradů a stal se legendárním pánem Váhu a Tater. Jeho stavební činnost se soustředila na rozšíření a rozsáhlé úpravě zmíněné obytné věže z 11. století, ke které přistavěl i mohutně opevněný obytný palác. Věž, nazývaná Matúšova, je dominantním prvkem celé široké siluety hradu, a je z ní nádherný výhled na velkou část Po Matúšově smrti v roce 1321 připadl hrad uherským králům. Ludvík I. veliký z Anjou rozšířil v polovině 14. století opevnění a nechal přistavět nový palác - Ludvíkovský, kde je dnes expozice historického dobového nábytku ze 17. až 19. století. Zikmund Lucemburský daroval v roce 1405 hrad své druhé manželce Barboře Celijské a nechal pro ni postavit Barbořin palác a novou kapli. Polovina 15. století byla ve znamení opevňování hradu zejména z důvodu husitských výprav, které tehdy směřovaly také na Slovensko. Koncem 15. století získal hrad společně s městem Štěpán Zápolský a začal s rozsáhlými přestavbami, včetně výstavby nejmladšího hradního paláce Zápolského, který byl určen pro jeho ženu Heviku. Navzdory Zápolského budovatelským a opevňovacím pracím byl hrad dobyt roku 1527 vojsky krále Ferdinanda I., proto bylo v letech 1540–1560 modernizováno a rozšířeno opevnění včetně několika dělostřeleckých bašt podle návrhu italských architektů. Koncem 18. století ztratil Trenčínský hrad svůj vojenský význam, a když ho v roce 1790 poničil požár, jeho některé části se proměnily v ruiny. Poslední majitelkou byla Ifigenie De Castris D'Harcourt, která hrad v roce 1905 darovala městu Trenčín.

Areál hradu lze rozdělit na tři části. Hornímu hradu dominuje Matúšova věž a tři paláce. Ze severu přiléhá k věži Ludvíkův palác a na západní straně stojí Zápolského palác, mezi nímž a věží jsou zbytky hradní kaple z počátku 15. století. Hlavní nádvoří vzniklo zbouráním původního Matúšova paláce a postavením Barbořina paláce na východní straně horního hradu. Na nádvoří byly odkryty základy předrománské architektury a pozůstatky rotundy, která zanikla pravděpodobně začátkem 15. století po vystavění nové kaple. Střední hrad přiléhá k hornímu hradu od jihu a chráněný je mohutným opevněním s poloviny 16. století. Budovy v dolní části hradu plnily především hospodářskou a obrannou funkci a dominuje jim zejména dělová bašta. Kousek od ní se nachází Studna lásky, k níž se váže příběh lásky tureckého mladíka Omara ke krásné Fatimě. Fatima byla zajatkyní hradního pána Štefana Zápolského, a aby ji Omar osvobodil, musel v tvrdé skále Trenčianského hradu vykopat studnu. Po třech letech kopání se svými druhy se mu to konečně podařilo. Omar předal Zápolskému první pohár vody se slovy: Máš vodu Zápolský, ale nemáš srdce. Když Omar odváděl osvobozenou Fatimu na koni z hradu, její závoj se zachytil o šípkový keř. Na tomto místě pak vznikl nejstarší trenčínský hostinec, původně zvaný Závoj, dnes je zde restaurace Fatima.

Po prohlídce hradu jsme sešli dolů do města a zamířili jsme v hotelu Elizabeth rovnou k římskému nápisu, který je v prvním patře hotelu volně přístupný (to byla podmínka památkářů). Nápis je na hradní skále a je to zvláštní pocit, že ho někdo vytesal před skoro 2000 lety do skály, která se tehdy pravděpodobně vypínala přímo nad hladinou Váhu. Jedná se o vzkaz velitele římských legií Maximiana, který připomíná jejich vítězství nad germánskými Kvády v roce 179. A když odhlédneme od tohoto faktu, je to jedna z mála písemných památek, které potvrzují pobyt Římanů ve střední Evropě a vůbec nejvýznamnější památka z té doby, zachovaná dodnes na svém místě. Nápis zní: VICTORIAE AVGVSTORV(m) EXERCITVS QVI LAV GARICIONE SEDIT MIL(ites) L(egionis) II DCCCLV (Marcus Valerrius) MAXIMIANVS LEG(atus) LEG(ionis) II AD(iutricis) CVR(AVIT) F(aciendum) a jeho překlad je: Vítězství císařů a vojska, které sídlilo v Laugariciu, v počtu 855 vojáků II. legie, dal zhotovit M. V. Maximianus, legát II. pomocné legie. Těmi císaři jsou myšleni tehdy vládnoucí Markus Aurelius (121 – 180 n. l.) a jeho syn Commodus (161 – 192 n. l.). Z druhé strany skalního útesu (nad parkovištěm u hotelu) je ještě jeden reliéf, podstatně mladší. Pochází z roku 1921 a představuje Jana Jiskru z Brandýsa, jako symbol bratrství dvou národů Čechů a Slováků. Autorem je akademický sochař František Ducháč – Vyskočil, kterému pomáhali žáci kamenické školy z Hořic. Zajímavá je ale ta druhá linka, proč je reliéf právě zde. Na jeho místě v letech 1915-16 vznikl reliéf Vítězné Hungárie od sochaře Michala Kary. Přetesný byl právě z důvodu ideové neslučitelnosti s novou republikou.

Od hotelu Elizabeth jsme se vydali do centra města na protáhlé Mírové náměstí (název náměstí se několikrát změnil - Masarykovo, Hlinkovo, Stalinovo a teprve od roku 1962 nese současný název). Je to opravdu nádherné místo, protože jako kulisa od severu uzavírá pohled monumentální Trenčínský hrad, což tvoří naprosto jedinečnou scenérii. A jak jsme se tak bavili s místními, tenhle pohled opravdu milují. Tvar náměstí je dán starou historickou cestou, která vedla Moravskou bránou přes Pováží do údolí řeky Nitry a podél které se začalo na přelomu 11. a 12. století tvořit podhradí s tržištěm. Z jedné strany ho uzavírala řeka Váh, z druhé hradní skála. Na obou koncích byly později vystavěné brány (Horní a Dolní), propojené opevněním, které navazovalo na opevnění hradu. Vznikl tak uzavřený prostor hradu a města, přičemž hradní areál tvořil asi polovinu této plochy. Městské hradby byly postupně bourány od roku 1857, dochovaly se pouze torzálně po obvodu starého města. Náměstí Míru bylo po staletí centrem kulturního a politického života a jeho dnešní podoba byla poznamenána především měšťanskou stavební činností. V letech 1652-57 postavili jezuité na jižním konci náměstí klášter a kostel svatého Františka Xaverského, dnešní piaristický kostel. V 18. století byly na náměstí umístěny sochy svatého Jana Nepomuckého a morový sloup. Postupně byly postaveny další budovy - radnice, okresní dům, pošta, kasino a hotel. Novou a ještě atraktivnější podobu získalo náměstí teprve nedávno, v roce 2018, kdy prošlo komplexní rekonstrukcí. Ta byla navržena a realizována tak, aby splňovala všechny parametry moderní doby.

Na jihozápadním konci náměstí jsme si prohlédli osmibokou Městskou věž (Mestská veža), která se dříve jmenovala Dolní brána. Postavena byla jako součást městského opevnění na počátku 15. století a tehdy před ní ještě stával půlkruhový barbakán. Vysoká je 32 metry a má 6 podlaží, nejvyšší patro slouží jako vyhlídka na centrum Trenčína a hlavně na hrad. Uvnitř je také vystavený mechanický hodinový stroj z 16. století, který byl v roce 1934 nahrazen současnými elektrickými hodinami. Na věži je latinský nápis: NISI DOMINUS CUSTODIERIT CIVITATEM, FRUSTRA VIGILAT, QUI CUSTODIT EAM, který znamená: POKUD PÁN NECHRÁNÍ MĚSTO, MARNĚ BDÍ TEN, KDO HO STŘEŽÍ. Na rozhraní Hvězdové ulice a Štúrova náměstí hned před bránou se dochovala impozantní budova synagogy. Na místě dřevěného svatostánku byla postavená v roce 1913 v byzantsko-maursko-orientálním stylu podle návrhu německého architekta Richarda Scheibnera. V další prohlídce jsme pokračovali kolem Piaristického kostela sv. Františka Xaverského na západní straně Mírového náměstí (poblíž brány), který patří k nejhezčím sakrálním raně barokním stavbám na Slovensku. Postavili ho v letech 1653-57 italští stavitelé Pietro a Gothard Spazzi. Pokračujeme kolem morového sloupu z roku 1712 uprostřed náměstí, který nechal postavit hrabě Mikuláš Ilešházi ke katovu domu. Jedná se o renesanční měšťanský dům s pavlačí z roku 1607, který se dodnes dochoval v podstatě v původní podobě. Uvnitř je rozdělen na obytnou, hospodářskou, služební část a samostatnou kuchyni. Trenčín obdržel právo meče od krále Zikmunda Lucemburského v roce 1412 a k exekucím docházelo před městskými hradbami poblíž Dolní brány (dnes Městské věže). Podle písemných pramenů mělo město Trenčín k dispozici tři popravčí meče, dva z nich se dochovaly ve sbírkách Trenčínského muzea a jsou vystaveny právě v jedné z expozic v katově domě. Ty tam jsou celkem tři. Jedna z nich je zaměřena právě na práci a profesi městského kata, takže tam jsou vystaveny zmíněné meče, dýky, okovy, halapartny městských dragounů, uniforma městského policejního kapitána, šavle a pušky trenčínských městských strážníků. V další místnosti jednotlivé předměty přibližují činnost cechů a tradici řemesel na území Trenčína a jeho okolí. Poslední sbírka odhaluje, co prozrazuje o bydlení, hygieně a životě měšťanů, a tvoří ji různé cennosti, oděvy, dámský kosmetický cestovní kufřík a lékařské přístroje.

Tím jsme prohlídku města ukončili a vydali se po silnici údolím mezi Strážovskými vrchy a Povážským Inovcem do Podhradí (Topolčianského) na jihovýchodním úbočí právě pohoří Povážský Inovec, otevírající se do údolí řeky Nitry. Naším cílem je totiž Topolčanský hrad (Topoľčiansky hrad), který rovněž patří k cílům, na které jsem si desetiletí brousil zuby. Leží totiž tak daleko nejbližším železničním stanicím, že se mi v minulosti nikdy nepodařilo ho zahrnout do některého z výletů. Z parkoviště v centru obce vede k vlastnímu hradu asi kilometr dlouhá, neznačená cesta. Jeho mohutné zříceniny do dálky svítí svými bílými zdmi trčícími k nebi na skále z dolomitického vápence v nadmořské výšce 525 metrů.

Hrad byl podle starší literatury postaven v roce 1235 jako královský, ale protože Topolčanské panství patřilo v roce 1260 uherskému šlechtickému rodu Čákovců (Czákovci), současní historici předpokládají, že hrad nejspíš vystavěl až na přelomu 80. a 90. let 13. století Matúš Čák Trenčianský ještě před tím, než v roce 1296 získal Trenčín. Protože panství Topolčany leželo v údolí řeky Nitry, nejbližší vhodné místo k výstavbě opevněného sídla se nabízelo právě až na jeho okraji, daleko od centra panství. Důležitým faktorem při výběru místa také bylo to, že ze skály byl dobrý výhled do údolí řeky Nitry a vizuální spojení s protilehlými hrady Uhrovec ve Strážovských vrších a Gýmeš v pohoří Tríbeč. Hrad v té době tvořila obytná hranolová věž a obvodová, elipsovitě vypouklá hradba. V roce 1321 po smrti Matúše Čáka se hrad stal majetkem královské komory. Od ní ho získali v roce 1389 páni ze Sečeně (Sečenští , Széchényiové). V roce 1431 se Topolčanské panství rozdělilo na dvě části, přičemž město v údolí řeky s okolím ovládli husité (v letech 1431-34) pod vedením husitského kněze Juríka z Topolčan, vlastního hradu se ale nezmocnili, a tak i s okolními vesnicemi zůstal v majetku Ladislava ze Sečeně. Od něj ho získala jeho dcera Hedvika s manželem Albertem z Lučence (Losonciové). V první polovině 16. století, při zvýšeném tureckém nebezpečí, byl hrad rozšířen o první předhradí, opevněné pětibokou dělostřeleckou baštou a později byl modernizován i horní hrad, jehož zvýšená hradba byla vybavena střílnami pro děla. V roce 1595 se hrad dostává sňatkem s Annou z Lučence (Losonciovou) do držení Zikmunda I Forgáče z Gýmeše (Forgách de Ghymes), který byl stoupencem císaře Rudolfa II., od kterého současně dostal i druhou půlku panství, oddělenou od dob husitství. Za jeho vlády byl hrad renesančně přestavěn, modernizován a rozšířen do současné podoby. Forgáčovci byli majiteli hradu a panství až do porážky povstání Františka II. Rákócziho (Ferenc Rákóczi) v roce 1708, kdy ho královská komora zkonfiskovala Šimonovi Forgáčovi za účast na povstání. Od té doby byl hrad sice opuštěný, ale nadále udržovaný, protože hradní kaple Nanebevzetí Panny Marie sloužila až do konce 18. století věřícím z Podhradí, neboť v obci nebyl jiný kostel. Spolu s Topolčanským panstvím a později velkostatkem ho v 19. století vlastnila původně česká a moravská rodina Stummerových, významných podnikatelů a bankéřů, kteří se nesmazatelně zapsali do historie kraje budováním nových průmyslových odvětví, zejména cukrovarů a železnice. V roce 1877 získal titul barona August Stummer s predikátem z Továrníků (von Tovarnok), neboť rodina bydlela na zámku v Továrníkách. On také nechal na přelomu 19. a 20. století zakonzervovat a romanticky upravit hradní zříceninu, přičemž věž v té době získala svou typickou siluetu. Stumerovi podle zápisu v obecní kronice Podhradí prováděli konzervační práce na hradě v roce 1925. Po znárodnění v roce 1945 hrad připadl státu a dalších oprav se dočkal až po roce 1999, kdy se zřítilo východní průčelí paláce. Opravy byly ukončené v roce 2010 a od té doby je hrad opět v dobré kondici.

Hrad je dnes volně přístupný a příležitostně bývá otevřeno i hradní sklepení v horním hradě a vyhlídková věž. Klíče od těchto prostor má paní … z Podhradí a lze se na jejich zapůjčení domluvit. Když jsme si vše prohlédli a užili si klidu, který hrad nabízí, vydali jsme se zpátky do Trenčína na náš hotel plni očekávání, co nás čeká zítra. Hradní tour totiž pokračuje dalšími skvostnými stavbami v blízkém okolí