Cesty a památky

12. června 2023

Na dnešní výlet jsme vyrazili ráno z Trenčína plni očekávání. Přeci jenom navštívíme dva ikonické hrady, které jsem plánoval navštívit posledních, no asi tak 40 let. A konečně to klaplo. Z Trenčína jsme byli v Čachticích asi za půl hodiny a mohli jsme se vydat k hradu. Ten stojí v CHKO Malé Karpaty, na území malého Čachtického krasu. V něm se nachází (v sousedním vrchu Drapliak) soustava 12 jeskyň, které mají délku přes 3000 metrů. Navštívit je lze, ovšem jen v doprovodu speleologů a tak mě hned napadlo, že by to byl skvělý tip na nějakou tu reportáž. Tak uvidíme. My ale míříme na holý vápencový Čachtický hradní vrch (375 m. n. m.) se zříceninou známého hradu. Turisticky zajímavý i samotný kopec, který se zdvíhá mezi obcemi Višňové a Čachtice, je totiž chráněný jako národní přírodní rezervaci o rozloze 56,17 hektarů. A to již od roku 1964. Tvoří ho vápencový podklad druhohorního stáří s mnoha krasovými jevy a vzácnou lesostepní vegetací. Jen zde a nikde jinde roste vzácná a jedovatá podkovka křovitá (Coronilla emerus L.). Vznik hradu Čachtice souvisí s tatarským vpádem do střední Evropy v první polovině 13. století. Postaven byl po roce 1260 z podnětu uherského krále Bely IV. k ochraně západních hranic Uherska jako vojenská pevnost, jeho stavitelem byl Kazimír Hunt-Poznan, který ho také spravoval jako královský kastelán. V roce 1273 hrad napadl a vážně poškodil český král Přemysl Otakar II., jenže synové stavitele Petr a Pankrác Hunt-Poznanovci ho ubránili. Na konci 13. století se ho zmocnil Matúš Čák Trenčianský a o sto let později se v roce 1392 ho král daroval Stiborovi ze Stibořic a Beckova (1347–1414), který na Pováží vlastnil okolo 20 hradů. Za jeho působení byl vystavěn nový obytný palác a hradní kaple, takže hrad se stal lépe obyvatelným. V roce 1436 hrad daroval král Zikmund Michalu Orságovi z Gutu († 1484) a v rukou jeho potomků zůstává až do roku 1569, kdy umírá Krištof, poslední příslušník rodu. V období vlády Orságovců byl na hradě v roce 1467 vězněn husitský velitel Jan Švehla, který byl na příkaz krále Matěje Korvína před hradem popraven. V 16. století hrad prochází dalšími úpravami a tunelem je propojeno dolní nádvoří s renesančním nádvořím. Král Maxmilián I. v roce 1569 dává hrad do zástavy Nadásdyovcům, kteří ho získali do majetku v roce 1575 svatbou Františka I. Nadásdyho (1555–1604), zvaného také Černý rytíř, s Alžbětou, rozenou Báthoryovou (1560–1614). Alžběta je nazývána jako Čachtická paní, přičemž toto označení vychází z běžného historického vyjádření jejího vlastnického vztahu k čachtickému panství a jako takové původně nemělo negativní konotace. V roce 1611 byla odsouzena za sériové vraždy, což vedlo později k vytvoření sexuálně-sadisticko-upírské legendy o krvavé hraběnce (krvavá grófka). Skutečností je, že je ji přisuzováno až 2000 obětí, za což figuruje v Guinessově knize rekordů jako největší vražedkyně všech dob. Poté, co ji údajně 29. prosince 1610 přistihl palatin Jiří Turzo přímo při činu, byl v Bytči zahájen soud s jejími pomocníky, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Hlavní aktérka se ale díky Turzově iniciativě přímo před soud nedostala, nicméně rozsudek ji určil k doživotnímu domácímu vězení na čachtickém hradě, kde zůstala až do své smrti. Z historického hlediska existují i teorie, že nic z toho není pravda, ale šlo o spiknutí uherské šlechty s cílem zmocnit se jejího ohromného majetku. Po její smrti se čachtického panství ujímá její syn Pavel Nádasdy z Nádasdu a Fogarasföldu (1598-1633), který byl povýšen do uherského hraběcího stavu. Jeho syn František II. Nadásdy (1622 – 1671) nechal hrad po roce 1645, kdy se stal královským rádcem, výrazně barokně přestavět a opevnit mohutnými dělovými bastiony. František III. se ale jako vůdčí osobnost aktivně účastnil Vešelényho spiknutí (Vešeléniho sprisahanie) proti Habsburkům, po jehož odhalení byl v roce 1671 ve Vídni popraven a jeho majetek byl zkonfiskován. Královská komora ho poté pronajímala různým šlechtickým rodům. V roce 1708 ho během protihabsburského povstání Františka II. Rákociho dobyla císařská vojska Josefa I. a od té doby začal sloužit jako vězení a začal také postupně pustnout. Poté, co v roce 1799 vyhořel, byl již ponechán svému osudu. Od roku 2012 probíhají postupné rekonstrukční práce, díky kterým je hradní zřícenina staticky zajištěna a udržována. Na závěr snad jenom malá připomínka, že hrad si zahrál hlavní roli ve známé komedii Tajemství hradu v Karpatech (1981) jako sídlo zloducha barona Gorce, který zde ke svým zločinným záměrům využívá fantastické vynálezy šíleného vědce Orfanika a kde hledal hrabě Teleke z Tölökö svou unesenou múzu Salsu Verde. Hrad je v současnosti v majetku obce Čachtice, která se stará o jeho konzervaci a zpřístupnění návštěvníkům (hrad není volně přístupný).

Po prohlídce hradu, který po všech stránkách splnil naše veškerá očekávání, jsme se vydali k další zajímavosti, kterou je Park miniatur v Podolí. Ten začal vznikat v roce 2003 jako soukromá investice pana Juraje Hlatkého, který nás celým parkem provedl. V současnosti se zde nachází více než 90 (v roce 2023 konkrétně 91) modelů hradů, zámků, kostelů, rodných domů významných slovenských osobností, horských chat nebo rozhleden Co je ale zajímavé, pokud se objekty dodnes dochovaly v torzálním stavu, v parku miniatur jsou zhotoveny jejich rekonstrukce, zhotovené na základě výzkumu archeologů a díky spolupráci s různými odborníky z oboru památkové péče. Model hradů a zámků mají jednotné měřítko 1:50, kostely, chaty a rozhledny jsou v měřítcích 1:25 nebo 1:30. Novinkou pak jsou sochy nejvýznamnějších feudálů, kteří na hradech v nejbližším okolí parku. Ty jsou zhotovené v životní velikosti, tedy v měřítku 1:1. Prvním modelem byla rekonstrukce hradu Branč (nachází se nedaleko Myjavy) v podobě z doby kolem roku 1700, postavená ze dřeva a betonu s váhou cca 12 tun. Druhá nejstarší model, zámek v Holíči, již váží 43 tun a postavený je z betonu a plechu. Později se jako stavební materiál začala používat také polyesterová živice. Ročně se zde odpracujea cílem tvůrců je ročně přidat 4 až 5 objektů kulturního dědictví. Zhotovení malých modelů trvá zhruba 4 měsíce, ty střední 8 měsíců a velké modely, jako třeba nejnovější model Bratislavského hradu, trvají až 14 měsíců, než je možno je představit návštěvníkům v plné kráse. Třeba zmíněný model hradu v Bratislavě má neuvěřitelných 1605 oken, což přesně odpovídá skutečnosti. Jelikož vznik všech modelů je konzultován s památkáři, jedná se o poměrně zdlouhavou badatelskou činnost, téměř vědeckého charakteru. Stavbě každého modelu předcházejí přípravné práce, jako je zpracování výkresové dokumentace a příprava terénu, na kterém se bude stavět, následovaná výrobou jednotlivých komponentů. Teprve potom začíná skládání stavby, vytvoření omítky a celková barevná korekce. V parku miniatur jsme si mohli prohlédnout nejenom model hradu Čachtice, kde jsme již byli, ale také rekonstrukci areálu haluzického kostelíka a model hradu Beckov, kam se teprve chystáme. Pochopitelně jsme zde objevili rekonstrukce i dalších hradů na Slovensku, které jsme v minulosti již navštívili nebo je navštívíme během této naší letošní cesty. Jsou zde i všechna orlí hnízda, jak jsou nazývány hrady Hričov, lednice, Súľov a Vršatec. No, a protože nás zajímalo, co se děje s modely na zimu, dozvěděli jsme se, že jsou zakryté plachtami. Takže zimní období není zrovna vhodné k návštěvě.

Když už jsme byli v Podolí, tak jsme ještě zajeli k asi 2 kilometry vzdálené Očkovské mohyle. Je tedy hrozná škoda, že takto významnou archeologickou památku (navíc od roku 1991 národní kulturní památku Slovenska), původně v roce 1966 upravenou Trenčínským muzeem, jsme nalezli v poměrně zdevastovaném (nebo minimálně značně neudržovaném) stavu. V letech 1953-59 zde byla během archeologického průzkumu odkryta a prozkoumána mohyla z mladší doby bronzové, kde byl pohřben velmož nebo rodový náčelník, žijící ve 12. stol. př. n. l. v období středního stupně tak zvané velatické kultury (1250 – 1000 př. n. l.), jejíž lid obýval území dolního Rakouska, západního Maďarska a jihozápadního Slovenska. Objev mohyly v Očkově byl prvním objevem svého druhu a přesahuje tedy svým významem rámec Slovenska. Po skončení archeologického výzkumu zde byla rekonstruována 8 metrů hluboká, dřevem vyložená hrobová komora obdélníkového tvaru, uprostřed které byla uložena alabastrová urna s ostatky nebožtíka, který byl spálen na hranici z tvrdého dřeva, oblečený do slavnostního oděvu a ozdobený bronzovými a zlatými šperky. Jeho vůdčí vojenské postavení v tehdejší společnosti dále symbolizoval nalezený meč, kopí, štít a koňský postroj. Okolo urny byly na dnu komoru, položeny různé nádoby s tekutou a masitou potravou. Hrobová komora byla opatřena sedlovitou střechou, podpíranou dřevěnými kůly, na které pak byly poskládány další milodary, bronzové a hliněné nádoby. V některých z nich se nacházela tekutá potrava, v jiných byly ohořelé lidské kosti, pravděpodobně pozůstatky lidských obětí při úmrtí náčelníka. Nad tím vším byla nakonec navršena mohyla o průměru 25 metrů a výšce 10 metrů, zpevněná několika kamennými vrstvami. V sousedství mohyly stával renesanční zámek (kaštieľ), který ve druhé polovině 17. století získal Ladislav Očkaj (Ocskay). Ten si jako generál jízdní brigády Františka Rákocziho II. vysloužil přezdívku Rákocziho blesk a protože se na svých svých panstvích zdržoval velmi málo, měli jeho správci majetku volnou ruku k páchání nepravostí. A tak vznikla i legenda o krvavé krčmě, která stála vedle zámku a sloužila původně pro pocestné. Dodnes se z ní dochoval jen sklep, dnes využívaný jako výstavní místnost, v době naší návštěvy prázdný. V kraji se říká, že hospodský své hosty opíjel a následně zavraždil, takže do krčmy vcházelo víc lidí, než z ní odcházelo. Když se pak Očkovci přestěhovali na počátku 19. století do svého nového sídla přímo v centru obce, byl starý zámek rozebrán na stavební materiál. No a nakonec jsou zde i památky z konce druhé světové války, dva jednomístné kulometné německé bunkry typu Ringstand 58c (zvané také Tobruk).

Po prohlídce tohoto významného, ale neutěšeného místa jsme se vydali do Nového Mesta nad Váhom na oběd v místní kurii (v Uhersku skromnější sídlo střední a drobné šlechty nebo městské šlechtické sídlo), která byla postavena v roce 1530 rodem Forgáčovců. Tam jsme se trochu zadrhli, protože to trvalo trochu déle, než jsme čekali. Ještě máme naplánováno navštívit dvě zajímavá místa, takže obědové zdržení musíme kompenzovat mírným urychlením programu.

Naším dalším cílem jsou Haluzice, malá vesnička ležící v Bošácké kotlině v mírně zvlněné krajině nejjižnější části Považského podolí, jejímuž okolí dominuje vrch Hájnica (341 m n. m.) s rozhlednou. První písemná zmínka o Haluzicích (Halusych) pochází z roku 1299, kdy byl kostel zmíněn spolu s dalšími okolními svatostánky v dokumentu Nitranské kapituly. Osídlení lokality je ale mnohem starší, což dokládají archeologické nálezy sídliště a popelnicového pohřebiště lužické kultury ze starší doby bronzové a také domnělé hradiště, na kterém se nachází zmíněný opevněný románský kostel Všech svatých z počátku 13. století, dnes ve zříceninách. Jedná se jednolodní, bezvěžovou stavbu, která je ukončena půlkruhovou apsidou. Z roku 1435 se dochovala zpráva, že je kostel opevněn hradbou a sloužil jako předsunutá pevnost hradu v Trenčíně. Na počátku 16. století byla loď rozšířena západním směrem a stěny byly prolomeny novými gotickými okny s lomeným záklenkem. Od roku 1540 do roku 1708 kostel využívali protestanté, poté sloužil jako farní až do roku 1810, kdy byl pro špatný technický stav uzavřen. První obnovou prošel v roce 1968 a poté znovu v roce 2013 díky občanskému sdružení Historicko-astronomická společnost z Lednice. V květnu letošního roku byla do kostela instalovaná zvlněná dřevěná podlaha o rozloze 140 m² od vizuálního umělce Juraje Gábora s názvem Zrcadlení (Zrkadlenie). Z románské periody se kromě zdiva lodi a apsidy dochovala dvě románská okna v apsidě a zazděný jižní vstupní portál. Gotická socha Madony z konce 15. století z tohoto kostela je dnes umístěna ve farním kostele v Beckově. Kostel se nachází v areálu ohrazeném kamennou hradbou a přístupným věžovou bránou z 16. století, západně od areálu nachází malá zděná zvonice. Zajímavostí je to, že se o kostelíku zmiňuje Alois Jirásek ve své třídílné knize Bratrstvo z období husitství. Od zříceniny kostela je vynikající výhled na Považský Inovec, zříceninu hradu Beckov, zříceninu hradu Tematín a Bílé Karpaty.

Na severní straně, v těsném sousedství areálu kostela se táhne asi kilometr dlouhá, 200 metrů široká a 50 metrů hluboká Haluzická průrva (Haluzická tiesňava) vymodelovaná Haluzickým potokem v břidlicovém a vápencovém (dolomitickém) podloží flyšového pásma Bílých Karpat, která obec rozděluje na dvě části. Zajímavostí je to, že eroze údolí probíhá celkem rychle, takže se v minulosti zřítilo i několik domů z Haluzic, které stály u kraje průrvy, a ohrožuje i část opevnění kostela. V 19. století se dalo přes rokli přejít po mostě, který se také později zřítil dolů. Jedná se o významnou přírodní památku vyhlášenou na rozloze 3,5 hektaru v roce 1963. Pro turisty je lákavá hlavně proto, že připomíná divoký tropický prales, protože její stěny i staré stromy porůstá souvislá vrstva břečťanu. Celou průrvou vede okružní naučná stezka dlouhá 1,5 kilometru a je na ní i zřícenina kostela Všech svatých.

Pokud už v Haluzicích budete, navštivte ještě 600 metrů vzdálenou rozhlednu na vrchu Hájnica (341 m. n. m.), kam se z obce dostanete po zelené turistické značce. Jelikož je vrchol hory bezlesý, stačí jen 7,3 metru vysoká dřevěná vyhlídková věž, aby se Vám odkryly pohledy nejen na zříceninu kostela u Haluzic, ale i do Bošáckej doliny, na Bílé Karpaty s Velkou Javořinou a Povážský Inovec. Přestože vrchol to není vysoký, výhled z něj je opravdu jedinečný. Rozhledna byla postavená v září 2014 z iniciativy mikroregionu Bošácko a moravské obce Březová na základě projektu přeshraniční spolupráce. Současně bylo u rozhledny zřízeno místo na grilování nebo opékání uzenin na zajištěném ohništi.

Jak z rozhledny, tak od zřícenin kostela je na druhé straně údolí Váhu dobře vidět zřícenina hradu Beckov, který je naším posledním dnešním cílem. Vzdušnou čarou je to jen 3,5 kilometru, ale cesta k němu vede zase jedině přes Nové Mesto nad Váhom. Jsem strašně rád, že se konečně na tuto majestátní zříceninu podívám, protože už od dětství, kdy jsem viděl fotku paláce na vysoké vápencové skále v knize o zajímavostech Československa, jsem ten hrad chtěl vidět na vlastní oči. No – trvalo mi to nějakých 50 let. Důležité ale je, že jsme konečně tady. Beckovské vápencové bradlo vystupuje z vážského údolí sice jen o 60 metrů, ale svou izolovaností působí velmi impozantně, takže lákalo k osídlení od pravěku. Ale až opevněné hradiště z období Velkomoravské říše se stalo základem současného hradu. První písemné zmínky pocházejí z doby vlády uherského krále Bély III. (vládl 1172-96), kdy anonymní kronikář působící na jeho dvoře ve svém díle popsal postup maďarských kmenů při vpádu na Velkou Moravu a zmínil se i o dobytí hradu Blundus. Tento název odpovídá dalším písemným zprávám a je v souladu i s jeho pozdějšími názvy Blondóc a Beczko. Na přelomu 11. a 12. století výrazně vzrostla královská moc v zemi, což se odrazilo i v kamenné přestavbě hradu. Zejména byly zastavěny prostory horního hradu a severního paláce. Délka hradu v tohoto období byla archeologickým průzkumem stanovena na 100 m. Na konci 13. století byla v jihovýchodní části horního hradu postavena bergfritová věž. Ve 14. století využil mocenského vakua uherský šlechtic Matúš Čák Trenčianský, známý také jako Pán Tater a Váhu, který se hradu zmocnil a realizoval rozsáhlou přestavbou, aby se zlepšila jeho obrana. Zejména byly vybudovány parkánové hradby na zranitelné východní straně hradu, kde vznikla i hradní studna. Po Matoušově smrti se hrad opět stal královským majetkem, který spravovali královští kasteláni.

V roce 1388 se hrad zase dostává do držení šlechty, protože ho za věrné služby získal od krále Zikmunda Lucemburského Stibor ze Stibořic. Stibor, který měl také titul sedmihradského vévody, si hrad zvolil za své rodové sídlo a investoval své pohádkové bohatství do jeho majestátní přestavby. V severní části hradu bylo vybudováno velkolepé nádvoří po vzoru královských rezidencí a ve východní části paláce nechal vystavět kapli. Její interiér byl vyzdoben vysokými okny s kružbovou výzdobou a unikátní obkročnou žebrovou síťovou klenbou. Součástí její umělecké výzdoby byla také tzv. Koryčanská madona, 182 cm vysoká socha blahoslavené Panny Marie ze vzácného limbového dřeva (později se jako svatební věno Anny Bánfiové dostala na moravský hrad Cimburk a dnes je v kostele v blízkých Koryčanech). Při nedávné opravě byly odkryty fragmenty původních fresek s figurálními motivy svatého Jiří, archanděla Michaela a Jana Křtitele. K nádhernému inventáři kaple patřila především socha Madony, zhotovená z lipového dřeva. Přestavba hradu se dotkla i jeho největší dominanty, hradní věže. Ta byla přestavěna na donjon, tedy obytnou věž. Stiborové však hrad spravovali pouze do roku 1434, kdy zemřel Stiborův syn Stibor mladší. Jeho smrtí vymřela mužská linie tohoto významného rodu a hrad se opět vrátil do královských rukou. O tři roky později stihl ještě král Zikmund převést celé panství na Pavla, syna Bána z Dolní Lendavy, který se stal manželem Kataríny, dcery Stibora mladšího. Jejich potomci, známí jako Bánfiové, spravovali hrad více než 200 let. Členové tohoto rodu ho přestavěli v renesančním stylu a postarali se také o zlepšení a modernizaci obrany hradu. Před vstupní bránou byl vystavěn malý barbakán a předmostí s padacím mostem. Tyto úpravy zachránily hrad v roce 1599 během tureckého vpádu. Město pod hradem však neodolalo zuřivému řádění osmanských nájezdníků a vyhořelo. Rod Bánfiů na hradě však nakonec potkal stejný osud jako Stibory, neboť vymřeli po meči. Majiteli hradu se stalo hned několik dědiců, což značně snížilo jeho lukrativnost a pokles zájmu o jeho údržbu. Osudným se pro něj stal rok 1728, kdy se na hrad rozšířil požár z městečka a od té doby je ve zříceninách.

K hradu se také váže řada pověstí, z nichž nejznámější je ta o vzniku hradu. Stibor ze Stibořic měl prý šaška jménem Becko a ten svého pána tak dobře bavil, že se ho jednou Stibor zeptal, co by si přál. Šašek ukázal na skálu a řekl, že by si přál, aby do roka a do dne na ní stál hezký hrad. Pán se zaručil, že jeho přání vyplní, hrad postavil a pojmenoval ho po svém šaškovi.

Na hradě jsme strávili krásný čas až do uzavírací doby a pak jsme se přesunuli do městečka v podhradí, kde jsem si nemohl nechat ujít pohled na hrad (a fotku), který se mi tak vryl do paměti z dětství – tedy pohled na třípatrový severní palác s renesančními obloučkovými atikami na vysoké skále. Mimochodem Beckovské hradní bradlo (Beckovské hradné bralo) přírodní památka, vyhlášená v roce 1963 na rozloze 1,75 hektaru. Chráněné území je vyhlášeno z důvodu ochrany významného geomorfologického útvaru skály vystupující z plochého dna nivy Váhu. Ten vznikl selektivní erozí (tj. erozí diferencovanou podle rozdílné odolnosti hornin) řeky Váh, která v současném geologickém období (holocénu) obnažila a vymlela pokryv odolných druhohorních vápenců, který byl předtím pohřben sedimentací (usazováním) méně odolných hornin paleogénu (starších třetihor). Skalní kulisa útesu je vysoká až 60 m. Na jaře zde rozkvétají stovky trsů tařice skalní (Alyssum saxatile). Než jsme se vrátili do Trenčína, povečeřeli jsme v příjemném prostředí restaurace Kúria Beckov přímo u paty hradní skály.