Cesty a památky

16. června 2023

Kysuce jsou oblastí nacházející se v severozápadním koutu Slovenska, od pradávna považované za jednu z nejchudších oblastí země. Dnes to již pochopitelně neplatí, navíc pro turisty představuje zdejší zatím málo navštěvovaný kraj zemi zaslíbenou. Je to kraj převážně hornatý, tvořený Kysucko-oravskými Beskydami, Kysuckou vrchovinou, Javorníky a Turzovskou vrchovinou. Jakousi pomyslnou páteří Kysuc je řeka Kysuca, která dodnes sehrává v životě místních významnou roli. Vždyť i v nejznámější lidové písni tohoto regionu se doslova zpívá: Kysuca, Kysuca, studená vodička, keď sa ťa napijem, bolí ma hlavička. Řeka, ke které se sklánějí všechny kysucké horské hřbety, je jakýmsi sjednocujícím krajinným prvkem. Typickým prvkem osídlení v těchto pohořích jsou seskupení vždy jen několika vesnických stavení roztroušených po svazích, obklopených působivou mozaikou polí, luk a lesů. Jedná se o tak zvané kopaničářské osídlení, jehož název pochází od toho, že těžce dostupná políčka mohli místní zemědělci obdělávat pouze kopáním motykou.

Poslední den naší cesty jsme věnovali návštěvě Muzea kysucké vesnice na katastru místní části Vychylovka obce Nová Bystrica, který patří k nejhezčím na Slovensku. Důvodem pro vznik skanzenu byla záchrana památek lidové architektury z obcí Riečnica a Harvelka, které měly zatopit vody nedaleko budované vodní nádrže Nová Bystrica v údolí říčky Bystrice. Jako nejvhodnější náhradní místo byl vytipován závěr údolí Chmúra s pozůstatky v té době již nevyužívané lesní železnice s unikátním úvraťovým systémem a několika cholvaroky (v kysuckém nářečí cholvarky) na stráních, což jsou dřevěné sezónní letní obydlí na kamenné podezdívce, sloužící původně jako přechodné ubytování pro pastýře. Základní kámen skanzenu byl položený 11. října 1974, dnes se v něm na rozloze 40 hektarů nachází 34 staveb obytných domů a hospodářských budov, krčma, dva mlýny a zděná kaple. Národopisná expozice, spravovaná Kysuckým muzeem v Čadci, usiluje o dobovou rekonstrukci sídelní krajiny se zachycením nejen architektury, ale i kultury a způsobu života v oblasti Kysuc v 19. století a první polovině 20. století. V roce 2003 se ve skanzenu natáčel velmi úspěšný český film Želary režiséra Ondřeje Trojana nebo z těch posledních počinů je to třeba česko-slovenská pohádka z roku 2018 Čertí brko od režiséra Marka Najbrta.

Ve skanzenu se nás ujala Miroslava Jančulová, vedoucí správy muzea a ta nás celou expozicí provedla. Bylo to opravdu mnohem lepší jít s průvodkyní, než si jen tak areál bezcílně procházet. S prohlídkou jsme začali u Šuľavova cholvaroku, který je právě jednou těch původních staveb, které zde stály ještě před zřízením skanzenu. Jak je zmíněno výše, jedná se o pastýřskou stavbu, původně využívanou jen v období letního pasení dobytka. Pastýři si je stavěli proto, že se často stáda pásla na velmi vzdálených místech, tak aby se nemuseli na noc vracet do vsi. Postupně začali okolo obdělávat půdu, aby si něco vypěstovali, nakonec se za nimi přestěhovala rodina a cholvarky si upravili na trvalé bydlení. Některé se dokonce staly základem pozdějších dvorů, z nichž dalším vývojem vznikly kopaničářské obce a samoty. Cholvarky prošly poměrně složitým vývojem. Nejjednodušší byly jednoprostorové, které plnily obytnou i hospodářskou funkci, kde lidé spali společně s dobytkem v jedné místnosti, později vznikly dvě samostatné prostory. Šuľavův cholvarok patří k těm nejpokročilejším typům. Skládá se z obytné části a samostatné stáje pro dobytek, oddělené chodbou. Pod stavením je kamenný sklep na uskladnění brambor, které byly na Kysucích jednou ze základních potravin, seno pro dobytek se skladovalo na půdě V obytné místnosti je k vidění původní pec a široké lavice na spaní, staré nádobí, máselnice na stloukání mléka a výrobu másla, vědro na mléko (při dojení) a drobné zemědělské nářadí. Pokračovali jsme do údolí Chmúrova potoka, kam byl přenesen mlýn s pilou z vesnice Klubina, kde ho původně poháněly vody říčky Bystrica. Na konci 19. století postavil mlýn na konci 19. století Ján Kubica, který na něm hospodařil až do roku 1926. Sám byl původně dráteníkem, který se při svých cestách seznámil s německou hrázděnou architekturou, proto i jeho mlýn využíval všech předností tohoto typu staveb. Dřevěnou konstrukci na kamenné podezdívce vyplňuje cihlové zdivo. Obilí se vynášelo do podstřeší, kde se prosívalo a sesypávalo do násypníku, odkud dále putovalo mezi mlecí kameny. Semletá mouka padala na otočné síto a v suterénu padala do zásobních truhel, z nichž se plnily pytle, vynášené bočním východem ze mlýna na vozy. V roce 1926 koupil mlýn Michal Fojtík, který ho rozšířil o katr s 13 pilami. Veškeré technické zařízení se uvádělo do pohybu vodním kolem o průměru 5 metrů, na které z vrchu padala voda, přiváděná náhonem. Z nedalekého Zborova nad Bystricou byl do areálu skanzenu přenesen zděný kostelík Panny Marie Růžencové, postavený v první čtvrtině 19. století. Skládá se ze dvou půdorysně nepravidelných částí (to bylo dáno neškoleným amatérským stavebníkem) a to věže a lodi, ukončené půlkruhovou apsidou. Ve věži je zvon z roku 1834 od zvonaře Kajetána Zeidla z Trnavy a druhý z roku 1918, ulitý v Trenčíně. Na stropě lodi uvnitř je malba od neznámého autora. Společně s kostelíkem byl do muzea přemístěný i zborovský hřbitov s litinovými kříži datovanými od roku 1823 do roku 1923. Je vidět, že kříže si jsou podobné, což dokládá, že se jedna a tatáž forma používala na jejich odlévání velmi dlouhou dobu. Zajímavé je, že se sem dovážely ze slévárny až ve Frýdlantu v Čechách. Před kostelíkem stojí sloup s kopií sochy sv. Jana Nepomuckého ze zatopené obce Riečnica, pocházející z poloviny 19. století (originál je v Kysuckém muzeu v Čadci). Pokračujeme kolem obytného domu se stodolou z Oščadnice, postavených v roce 1806, jedná se o nejstarší stavby ve skanzenu. Vzácnou památkou lidového stavitelství je jeho obloukový portál opatřený datem, ochrannou formulí: Ježíš, Mária, Josef, opatruj toto stavenie a sluneční růžicí (pozůstatky předkřesťanského uctívání slunce coby dárce života) se zbytky polychromie. Míjíme sousední krčmu z Korně z Horních Kysuc, která dnes slouží jako restaurace, kde se podávají tradiční jídla. Později sem přijdeme na brynzové halušky, teď ale ještě pokračujeme v prohlídce. Zastavujeme se v rolnické usedlosti ze samoty Do Potoka ze zatopené části osady Riečnica. Skládá se ze tří samostatných srubových staveb – maštale, stodoly se sklepem a studní a obytného stavení. To je zajímavé tím, že ve sklepní části má umístěnou další maštal, což bylo velmi výhodné z důvodu využití živočišného tepla ze zvířat, která zde byla ustájená. Expozice ve společenské místnosti (dnes by se řeklo obýváku) představuje zvyky v období svatby a obleky pro snoubence. Na stole například leží pět bochníků chleba, z nichž každý něco symbolizoval. Jeden zdraví, druhý štěstí, třetí lásku, čtvrtý boží požehnání a uprostřed pátý, největší, který snoubenci darovali rodičům jako poděkování za to, že je vychovali. V sousední komoře, kde se spalo, se v době svatby konaly důležité úkony jako oblékání ženicha a nevěsty, skladování svatebních darů nebo snímání věnečku a nasazování čepce novomanželce. Z Riečnice také pochází obytný dům z osady U Rybů, datovaný 1810, který jako zázrakem přežil požár osady v roce 1954. Obytná místnost je zařízená tradičním kuchyňským nádobím ze začátku 20. století a zařízením na domácí výrobu plátna (na Kysucích se po domech vyrábělo přes zimu režné plátno výlučně pro osobní potřebu, nikoliv jako zdroj obživy). Stejně jako ostatní domy v muzeu, ani tento nemá komín, protože za komíny se platila daň. Dým se tak odváděl do podstřeší, kde se udilo a uchovávalo maso a dým takto současně zespodu konzervoval dřevěné šindelové střechy. Ze stejné osady je i dům dráteníka, který také přežil zmiňovaný požár. Expozice uvnitř přibližuje toto řemeslo, kterým se kysučtí dráteníci proslavili po celé Evropě. Kolem kamenného křížku nad políčky u kraje lesa, který nechal v roce 1909 zhotovit Ján Jedinák a který sem byl opřenesenýze Zborova nad Bystricou, přicházíme k poslední větší skupině staveb, kterými je usedlost z osady U Poništa ze strání nad Bystrickou dolinou. Jsou v ní čtyři objekty – obytný dům, stodola, ovčín a samostatně stojící zastřešená kovářská výheň. Usedlost vznikla v roce 1834 a obytná budova má několik výrazných ozdobných prvků jako jsou sluneční motivy, dveře s obloukovými portály a podobně. Obytná místnost, která jako jediná byla vytápěná, je vybavená původními kamny, v opačném rohu místnosti stolem a židlemi a nádobím, zavěšeném na dřevěné ozdobné polici. Ještě v první polovině 20. století tento dům (jednu místnost) obývalo 13 lidí. Ve skanzenu se konají pravidelné národopisné programy, oblíbený pořad je kuchyně našich babiček s prezentací receptů kysuckého regionu. Nejčastěji polévky, kynuté koláče s kapustovou náplní nebo bramborové placky pečené na sucho zvané „polesníky“. A ty pro nás ženy ze souboru Dolinka z Nové Bystrice v tomto domě připravovaly. Jsou k tomu potřeba brambory, vejce, česnek, majoránka, kmín, pepř, sůl a trocha mouky. Placky se pečou se na sucho na plotně, po upečení se potírají máslem a konzumují se s kyselým mlékem, podmáslím nebo jinými zakysanými mléčnými výrobky. No a byla to pochoutka (neměli jsme se jimi tak cpát před obědem v krčmě). Při vaření si ženy krásně zpívaly a tak to celý zážitek ještě umocnilo.

Po obědě nás ještě čekal výlet po zdejší slavné úzkorozchodné Kysucké lesní úvraťové železnici (KLZ). Tedy její opravené a zprovozněné části. V roce 2023 byl navíc těsně před naší návštěvou otevřený úsek Kubátkovia (zastávka na okraji osady Vychylovka) – skanzen o délce 2 km. To je poměrně značné rozšíření v trase ve směru do Oščadnice. Železnice byla stavěna v letech 1915-18 o rozchodu 760 mm, první 29,4 km dlouhý úsek Oščadnica (zde byla vlečkou napojená na Košicko-bohumínskou dráhu) – Chmúra (720 m n. m.) byl zprovozněn 15. října 1918. Stavbu iniciovala vídeňská firma Aktiengesellschaft fūr Mühlen und Holzindustrie, jejímž cílem bylo uplatnění těžebního práva v oblasti Kysuc. V roce 1926 byl dobudován osmikilometrový úsek s pěti úvratěmi do sedla Beskyd (930 m n. m.), kde se spojila s Oravskou lesní železnicí (OLZ) a vznikla Kysucko-oravská lesní železnice (KOLŽ). Od první úvrati po pátou úvrať zdolává železnice vzdálenost vzdušnou čarou 1 500 metrů výškový rozdíl 217, 69 metrů. Po vybudování spojovacího úseku měřil celý systém KOLŽ na konci 20. let 20. století celkem 110 kilometrů, přičemž hlavní úsek Oščadnica – Lokca měřil 61 km, zbytek byly různé odbočky do přilehlých údolí, kde se zrovna těžilo dřevo, pro jehož dopravu prakticky výlučně sloužila. Pohon zajišťovaly parní lokomotivy vyrobené lokomotivkami Henschel, Orenstein und Kopel, ČKD a další. Začátkem 60. let 20. století je plně nahradily motorové lokomotivy Slavostroj nebo Rába Györ. V úseku Oščadnica – Chmúra byla maximální povolená rychlost 12 km/hodinu, Chmúpra – sedlo Beskyd 8 km/hodinu a sedlo Beskyd – Lokca 15 km/hodinu. V zimě na počátku roku 1945 trať záměrně poškodili partyzáni, aby nemohla být využita ustupujícími německými jednotkami. Železnice ukončila svou činnost v roce 1969 usnesením vydaným Komisí dopravy středoslovenského KNV v Banské Bystrici. Následovala demontáž tratě, avšak díky památkovým orgánům a snaze obyvatel se podařilo zachovat alespoň úsek z osady Kubátkovia po sedlo Beskyd. Unikátní úvraťový systém pod názvem Historická lesná úvraťová železnica dnes vlastní a spravuje Kysucké muzeum a zatím jen ke druhé úvrati se konají pravidelné jízdy. Na zbytku trati se zbylými třemi úvratěmi se v současnosti pracuje s cílem obnovení jízd až k vlakům OLZ na sedle Beskyd. V roce 1991 byla železnice vyhlášena za národní kulturní památku. Projížďkou na úvraťové železnici jsme se s muzeem rozloučili a vydali se na cestu domů.

Než jsme ale Slovensko úplně opustili, zastavili jsme se na náměstí sv. Michala ve Staré Bystrici, kde se nachází jeden z nejmladších orlojů na světě, v roce 2009 zprovozněný Slovenský orloj. Nachází se na kdysi rovné boční stěně místního kulturního domu a má stylizovaně zpodobňovat sedící postavu Panny Marie Sedmibolestné (Madony), která je patronkou Slovenska, přičemž šindelová konstrukce symbolizuje plášť, pod kterým ochrání slovenský lid. Se svou výškou 14 metrů je orloj považován za největší dřevěnou sochu na Slovensku. Návrh vypracoval akademický sochař Viliam Loviško ve spolupráci se svou ženou Marcelou, který celé dílo ukotvil na 80 dřevěných trámů. Ve výklencích na přední straně orloje je 6 bronzových plastik odlitých v ateliéru Tri kamene ve Stupavě, zobrazujících významné slovenské osobnosti, z nejstarších dějin knížata Pribinu a Svatopluka, z 19. století kodifikátory slovenského jazyka Antona Bernoláka a Ľudovíta Štúr a za 20. století Milana Rastislava Štefánika a Andreje Hlinku. Drapérie, tvořící střední část celého díla, je zhotovena z ryolitu, kamene, který vznikl ztuhnutím lávové hmoty. Vytěžen byl v lomech u Hliníku nad Hronom. Horní část drapérie je vytesaná do tvaru opony, dolní část člení kruhové otvory s průhlednými tabulkami ze zlatého onyxu, jediného mramoru těženého na Slovensku nedaleko Levic. V noci je onyx podsvícený a vytváří tak jedinečný vizuální zážitek. Každou hodinu se otevírají dvířka, ve kterých defilují postavy tzv. Slovenských apoštolů, tedy světců nějak spojených se Slovenskem. jedná se o sv. Cyrila, sv. Metoděje, sv. Svorada Ondřeje, sv. Benedikta, sv. Gorazda, sv. Bystríka a sv. Vojtěcha. Původně to byly sochy, které z topolového dřeva zhotovil, stejně jako sochu zvoníka ve věži, lidový řezbář Petr Kuníz z Tvrdošína na Oravě; dnes jsou tyto sochy vystavené v galerii u orloje. V roce 2018 byly místo nich instalované nové sochy představující stejné svaté, zhotovené od autorů orloje Viliama a Marcely Loviškových. Místo obličejů mají ovšem reprodukce obličejů v současnosti žijících lidí, jejichž jména ale autoři nezveřejnili. Veřejnost se je dozví z testamentu obou umělců. Hádání, o koho jde, je tak již několik let oblíbenou zábavou turistů i štamgastů v místních hospodách.

Na prohlídku expozice jsme se vydali s místostarostou Pavolem Strnádelem. Ten nám představil i astronomickou část orloje, jehož nejvýznamnější částí je astroláb zkonstruovaný pražskou firmou SPEL podle návrhu Vítězslava Špidlena. Jedná se o naprosto přesné zařízení, jehož hodiny jsou řízené počítačem, synchronizovaným podle signálů DCF77 a které ukazuje znamení zvěrokruhu, polohu Slunce a Měsíce a měsíční fáze. Celý orloj je také nastaven na čas místního poledníku, postavení slunce a měsíce na obloze, fázi měsíce a planetární hodiny, takže ukazuje přesný sluneční čas. Barvy pak symbolizují denní fáze od červeného úsvitu přes bleděmodrý den, noc je označena černou. Zlaté lemovky pak zpodobňují rovník, obratník Kozoroha, Raka a místní poledník. Ten vyjadřuje čas, kdy je slunce v zenitu nad obcí. Kalendářní deska má 366 dílků, je umístěna na vnějším okraji astrolábu a slovenské svátky a významné dny označuje červená hvězdička. Na orloji jsou zavěšeny také dva zvony, sv. Jiří odbíjí čas a zvonění Riečnické Madony provází defilé apoštolů. Že je o orloj mezi lidmi zájem dokládá i více než 510 000 diváků, kteří ho při hodinových představeních od roku 2009 postupně shlédlo.

Slovenský orloj ve Staré Bystrici odzvonil konec celé naší cesty po Žilinském a Trenčínském kraji, ovšem už teď se těšíme, že se na Slovensko za rok zase vrátíme.