Cesty a památky

17. - 19. srpna 2022

Z oblasti Lautenbrunnenu jsme se pozdě odpoledne přesunuli do Lucernu, který je se svými 80 000 obyvatel sedmým největším městem Švýcarska. Čekala nás 74 kilometrů dlouhá cesta po trati Brünigbahn vlakem dopravce Zentralbahn (ZB). Trať je úzkorozchodná (1 metr) a v nejtěžších místech dokonce ozubnicová (v délce 10 km), protože překonává Brünigský průsmyk (1008 m. n. m.) mezi Bernským středohořím a centrální částí Švýcarska. Přímo na nejvyšším místě celé trati leží stanice Brünig-Hasliberg, která je i v pomyslné polovině cesty mezi oběma městy. Celá trať s 13 tunely a 124 mosty byla zprovozněna v roce 1916 a v letech 1942-43 byla elektrifikována. Přestože trať vede náročným horským terénem, vlaky zde jezdí rychlostí okolo 80 km/hodinu a celý úsek i s 21 stanicemi ujedou za necelé dvě hodiny. Takže i jen samotná jízda tímto vlakem byla zážitek, na který se nezapomíná.

A jsme v Lucernu, kde už dnes nemáme žádný program. Jen se ubytovat na hotelu Ameron, a dojít si na večeři. Pochopitelně neodoláme a po setmění se jdeme ještě projít na nábřeží řeky Reuss, která zde vytéká z Lucernského jezera (Čtyřkantonové jezero nebo Jezero čtyř lesních kantonů, německy Vierwaldstättersee) a přes kterou vede světoznámý Kapličkový most (Kapellbrücke) a neméně hezký, ale o mnoho méně známý most vetešníků (Spreuerbrücke).

Město Lucern (německy Luzern, francouzsky Lucerne, rétorománsky Lucerna) je hlavní město stejnojmenného kantonu, jehož unikátní malebná poloha na břehu jezera mezi horami Pilatus a Rigi z něj učinila turistické středisko již v roce 1840, který je označován za první turistickou sezónu. Jen pro zajímavost, Lucern dnes navštíví přibližně 9 milionů turistů ročně, což z něj činí jedno z turisticky nejatraktivnějších míst světa. Nachází se v centrální části Švýcarska zvané Innerschweiz a leží prakticky v geografickém středu města.

Zdejší oblast byla i po rozpadu Římské říše zvaná Luceria, což také základ názvu pozdějšího města, které vzniklo postupným rozrůstáním osídlení okolo kláštera sv. Leodegara, založeného v polovině 8. století. Rok 1178 je pak považován za rok založení města. O 100 let později se Lucern dostává pod vládu Rudolfa I. Habsburského jako součást Rakouska, v té době měl již 3 000 obyvatel. Ve snaze zbavit se rakouské nadvlády uzavírá s okolními kantony tzv. Věčný svazek a díky společnému úsilí se jim to v roce 1386 povedlo. S tímto obdobím je spojována i postava lidového hrdiny Viléma Tella, který se dle legendy postavil do čela protihabsburského povstání zaměřeného proti místodržícímu Albrechtu Gesslerovi. Historicky však není doložena existence ani Gesslera, ani Tella, přesto se tento zázračný lukostřelec stal námětem divadelních her, opery i bezpočtu lidových příběhů (v jeho existenci dnes věří přes 60 % Švýcarů). Od císaře Zikmunda získal Lucern v roce 1415 říšské svobody a stal se silným a vlivným členem švýcarského spolku. Největší rozvoj město zaznamenalo od poloviny 19. století a dnes patří k nejvýznamnějším městům země.

Na prohlídku města nás vzala skvělá průvodkyně a opravdová znalkyně historie města Michela Parise, která se coby aktivní sportovkyně dostala v polovině 80 let do socialistického Československa na závody ve veslování. Byla tehdy v šoku z nekonečné šedi našich měst a zachmuřenosti a nevlídnosti obyvatel. Od té doby byla u nás několikrát, Českou republiku má moc ráda a řekla nám, že je neuvěřitelné, jak se naše země změnila. Potvrdila nám tak známý fakt, že kdo to nepamatuje, nemůže to vůbec pochopit. Ale zpět k Lucernu. Michela nás nejprve zavedla ke Lvímu pomníku (Löwendenkmal), jedné z nejznámějších památek Švýcarska. Jak hlásí nápis Helvetiorum Fidei ac Virtuti nad památníkem, je věnovaný Věrnosti a statečnosti Švýcarů, ročně ho navštíví okolo 1,5 milionu turistů z celého světa. Jedná se o velmi působivý skalní reliéf, který navrhl dánský sochař Bertel Thorvaldsen a v letech 1820-21 v bývalém pískovcovém lomu na okraji historického jádra města vytesal kameník Lukas Ahorn. Připomíná švýcarské gardisty, kteří byli zmasakrováni v roce 1792 během Francouzské revoluce, když revolucionáři vtrhli do Tuilerijského paláce v Paříži. Spisovatel Mark Twain (vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens) ocenil sochu smrtelně zraněného a umírajícího lva jako nejsmutnější a nejdojemnější kus kamene na světě a věnoval mu pozornost ve svých zápiscích z Evropy. Památník je deset metrů široký a šest metrů vysoký, je na něm zobrazen umírající lev probodnutý kopím, který kryje štít se znakem Francie a Švýcarska. Nápis pod sochou uvádí jména důstojníků a počty padlých (DCCLX = 760) i přeživších vojáků (CCCL = 350). Celá scenérie nad přírodním jezírkem, obklopeným parkem, má neopakovatelnou atmosféru a je to opravdu místo, kde je s prohlídkou města vhodné začít. Člověk zde pocítí jakousi důstojnost, která ho provází po celý zbytek dne.

Lev leží ve svém doupěti v kolmé stěně nízkého útesu - je totiž vytesán z živé skály útesu. Jeho velikost je kolosální, jeho postoj vznešený. Hlavu má skloněnou, v rameni mu trčí zlomené kopí, jeho ochranná tlapa spočívá na francouzských liliích. Ze skály visí liány a vlní se ve větru, shora stéká průzračný potůček a ústí do jezírka u paty skály a v hladké hladině jezírka se mezi lekníny zrcadlí lev. Kolem jsou zelené stromy a tráva. Místo je chráněné, klidné lesní zákoutí, vzdálené od hluku, ruchu a zmatku - a to všechno je příhodné, protože lvi umírají na takových místech, a ne na žulových podstavcích na veřejných náměstích ohrazených ozdobným železným zábradlím. Lucernský lev by byl působivý kdekoli, ale nikde není tak působivý jako tam, kde je. (Mark Twain, Tulák cizinou, 1880)

Hned vedle pomníku je velká přírodní zajímavost Ledovcová zahrada (Gletschergarten). K jejímu objevu došlo naprostou náhodou, jak už to tak bývá. Majitel pozemku Josef Wilhelm Amrein-Troller si chtěl v prudkém svahu, tvořeném tak zvaným lucernským pískovcem, zřídit vinný sklep. Když začal 2. listopadu 1872 s výkopy, narazil na skalní podloží s otisky pravěkých rostlin a obřími hrnci. Vše bylo po tisíciletí ukryto pod zemí. Po důkladném vyčištění a průzkumu byla ledovcová zahrada otevřena pro návštěvníky 1. května 1873, jako další zajímavost rodícího se turistického města Lucern. O rok později byl na okraji památky postaven dům ve švýcarském stylu, kde dnes sídlí muzeum. Od roku 1980 chrání celé území před povětrnostními vlivy a znečištěním ovzduší stanová střecha.

V úvodní části expozice návštěvník narazí na dvě různé vrstvy zemské kůry, patřící k různým epochám geologické historie Země, které se zde shodou okolností potkaly. Ve starších horninách, jejichž stáří se odhaduje na 20 milionů let, jsou patrné otisky mušlí a palmových listů, pamatující subtropické období a moře, které tehdy tuto oblast pokývalo. Druhou vrstvu tvoří tzv. obří hrnce, což jsou nálevkovité prohlubně, vzniklé během poslední doby ledové před více než 20 000 lety. Tehdy zdejší kraj pro změnu pokrývala až 800 metrů silná vrstva ledu, jejímiž puklinami se dostávala odtávající voda až na skalní podloží. Sebou přitom strhávala žulové balvany, které do Lucernu doputovaly až z alpské oblasti. Ty se ve stále se zrychlujícím proudu dostávaly do víru o rychlosti až 200 km/hodinu a když se potom zachytily v drobných nerovnostech podloží ledovce, začaly postupně tyto prohlubně vymílat. Jak po jejich stěnách kroužily vířivým pohybem, vymílaly nejen okolní skálu, ale současně obrušovaly samy sebe do oblých a hladkých tvarů. Největší obří hrnec je hluboký 9,5 metru a má průměr 8 metrů a na jeho dně je žulový balvan až z Gotthardské oblasti, vážící 5 tun. Pozoruhodné přitom je to, že obří hrnce vznikly v období pouhých několika let.

Po prohlídce původní geologické expozice z konce 19. století jsme pokračovali do Skalního světa (Felsenwelt), což je moderní interaktivní expozice uvnitř skály, otevřená v roce 2021. Skalní svět navrhla basilejská architektonická kancelář Miller & Maranta a tvůrci se inspirovali myšlenkou stroje času, knihou Julea Verna Cesta do středu Země a spojením přírody a architektury podobně jako ve skalním městě Petra v Jordánsku. Impozantním portálem jsme tedy vstoupili do skalního světa, ve kterém probíhá fantastická cesta prostorem a časem od doby, kdy byl Lucern zalit tropickým mořem až do současnosti. Prohlídka je koncipována chronologicky a každý oddělený prostor je zasvěcen jiné epoše vývoje naší planety. Kouzelnou atmosféru dotvářejí zvukové a světelné efekty, doplněné propracovanými animacemi, promítanými na hrubě opracované skalní stěny nebo betonové plochy, které reagují na pohyb návštěvníků. Představte si vůni mokrého kamene, holé, chladné a drsné skalní stěny. Do toho slyšíte šplouchání dešťové vody. Najednou se ozve zvuk běžících zvířat, vítr nese písek a listí a v tom kolem Vás projde mamut. Podzemní jezírko, napájené spodními prameny, zase nabízí mohutný vír ve svém středu, který spolu s  digitálními hodinami, promítanými na stěnu s přesností na tisícinu sekundy, symbolizuje nezadržitelné plynutí času. Od jezírka jsme stoupali asi 30 metrů zpět k povrchu po tzv. schodech budoucnosti. Cesta je lemována průřezem skládky odpadu jako připomenutí toho, co zanecháváme na Zemi, a mohu Vám říci, že je to sakra působivá část prohlídky. Určitě se jako lidstvo v tomto ohledu nemáme čím chlubit. Kdo chce, může zde akustický vzkaz budoucnosti, který by měl být uchován po stovky let. Dobrou zprávou je i to, že není nikdo rušen vnějšími vlivy, protože během prohlídky není k dispozici signál mobilních sítí. Prohlídku jsme zakončili výstupem na nově vybudovanou skalní terasu Sommerau, odkud se otevírá výhled na Alpy a město Lucern, oba svědky staré i nové historie země. Na okolní krajinu se zde můžete podívat dalekohledem Pilatusblick, ve kterém uvidíte její změny v rychlém sledu několika posledních milionů let.

Přes Lví náměstí (Löwenplatz) se vracíme směrem k centru, ale nejprve míříme na návrší Bramberg k městskému opevnění zvanému Museggská zeď (Museggmauer), které středověký Lucern chránilo od severozápadu. Vůbec jsem neměl tušení, jak velká část hradeb se zde dochovala, navíc, že je opevnění pro veřejnost zdarma otevřené od dubna do listopadu od 8:00 do 19:00 hodin. Stavba opevnění byla zahájena v 1. polovině 13. století a kromě dvou pásů hradeb na levém i pravém břehu řeky Reuss k němu patřily i zachovaný Kapličkový most (Kapellbrücke) a Most vetešníků (Spreuerbrücke). Zachovaná Mussegská zeď je na pravém břehu, vznikla jako vnější opevnění po roce 1370, dnes dosahuje délky 870 metrů, výšky okolo 9 metrů a síly zdiva 1,5 metru. Zpevňuje ji celkem devět věží a spolu s oběma mosty se jedná o nejkompaktněji zachované městské opevnění ve Švýcarsku (generální obnova za 12 milionů franků proběhla v letech 2003-15. Název zřejmě pochází ze švýcarské němčiny, kde slovo „mus“ znamená vyhlídku nebo pozorovatelnu a sloveso „musen“ pak hlídkovat. Jako první od východu je Červená věž (Dächliturm nebo také Chutzenturm), je ze všech věží nejmenší (výška 27,3 metrů) a od roku 1936 je pronajata Švýcarskému sdružení tesařských mistrů. Následuje Allenwindenturm s výškou 27,5 metrů, která dnes slouží pro zkoušky instituce Přátelé lucernského karnevalu (Luzerner Maskenfreunde). Třetí je v řadě Prašná věž (Pulverturm) byla postavena v letech 1398-99 a sloužila k uskladnění střelného prachu. Vysoká je také 27,5 metru a slouží kulturním organizacím jako klubovna. Čtvrtá věž Schirmerturm je bývalou bránou na hlavní cestě do Cirychu a dokončena byla v roce 1420. Vysoká je také 27,5 metru a je přístupná veřejnosti. Odsud se po hradbách přejít k další věži, kterou je Hodinová věž (Zytturm) na nejvyšším místě návrší. Protože od svého dokončení v roce 1403 byla určena pro městské hodiny, je vysoká 31 metrů (aby na hodiny bylo dobře vidět z každého místa ve městě). Ve věži je nestarší hodinový stroj ve Švýcarsku z roku 1535 od hanse Luterera, jeho vnější ciferník nese malovaná dvojice divých mužů. Od dokončení rekonstrukce je ve věži regionální sbírka věžních hodin. Následuje 44 metrů vysoká Strážní věž (Wachturm), kde je přístupná místnost s expozicí strážnice s dochovanými kachlovými kamny z 18. století. V minulosti se zde také skladoval střelný prach, který v roce 1701 zapálil blesk, čímž způsobil vážné škody. Nejstarší z dochovaných věží je Luegislandturm, dokončená v roce 1367. Dochovala se v prakticky nezměněné podobě dodnes, včetně otevřené části směrem do města. Vysoká je 52,6 metrů (je nejvyšší věží) a proto sloužila v 19. století jako vodárna pro zásobování města pitnou vodou. Předposlední je rovněž veřejnosti přístupná věž Železný muž (Männliturm). Ta je vysoká 33 metrů a vrcholové cimbuří zdobí dvojice okrouhlých arkýřových věží, z nichž jedna je zdobena dvoumetrovou sochou bojovníka z poloviny 15. století. Celou řadu uzavírá nepřístupná nejmladší Nölliho věž (Nölliturm) dole u řeky. Ta byla postavena v letech 1516-19 na místě původní středověké věže. Je 28 metrů vysoká a průměr činí 13,5 metru. Každopádně procházka kolem hradeb dolů k řece je famózním zážitkem a určitě ji každému doporučuji.

Podél řeky se vracíme zpět k centru na Mlýnské náměstí (Mühlenplatz), které je se svými 1500 m² největším náměstím starého města. Vzniklo až v pozdním středověku zbořením několika starých domů a svůj název dostalo podle toho, že na břehu řeky zde existovaly dva mlýny, písemně doložené již v roce 1178. Dnes je na jejich místě malá vodní elektrárna postavená na přelomu let 1888-89, modernizovaná do současné podoby v letech 1996-98, přičemž v rámci automatizace provozu byly staré budovy odstraněny. Z rohu náměstí vychází 80 metrů dlouhý Most vetešníků (Spreuerbrücke), který je prakticky neznámý a přitom je neméně krásný jako známější Kapličkový most. Právě ta polovina mostu, která vychází z Mlýnského náměstí, je starší. Byla postavena ve 13. století jako spojnice k mlýnům uprostřed řeky. Rozšíření mostu až na levý břeh bylo dokončeno kolem roku 1408. Jeho název se odvozuje od toho, že z něj bylo povoleno shazovat do řeky odpadky a listí, protože byl nejdále po proudu od centra. Most byl zničen povodní 16. července 1566 a poté znovu postaven. Pod jeho střechou je 45 trojúhelníkovitých obrazů z let 1616-37 od malíře Kašpara Medlingera, zobrazující v té době populární výjevy Tance smrti (Totentanz). Představují smrt v podobě kostry nebo umrlce, tančící s živými osobami různých společenských stavů a sociálních vrstev. Tanec smrti měl divákům připomenout jejich konečnost v duchu výzvy mememnto mori (pomni na smrt) i fakt, že nikdo, bez ohledu na své postavení, nemůže smrti uniknout. Vedle mostu se vyjímá nádherná stavba bývalé zbrojnice (Zeughaus), sloužící dnes jako historické muzeum. V letech 1546-49 na tomto místě postavili italští stavitelé budovu, která sloužila v přízemí jako zbrojnice a v patře jako sýpka. Jelikož váha obilí byla hlavním důvodem jejího zhroucení při povodni v roce 1566, při následné přestavbě do dnešní podoby v letech 1568-69 bylo rozhodnuto o oddělení sýpky. Na malém náměstí před muzeem je krásná fontána s pitnou vodou Pfistergassbrunnen, od které se otevíraly krásné pohledy na most, řeku i hradby. Přes sousední most se vracíme do centra na pravém břehu řeky a míříme na další historické náměstí Vinařský trh (Weinmarkt), které je v této podobě od roku 1841, kdy byly zbořeny dvoupatrové dřevěné tržnice uprostřed. Na náměstí stojí další historická kamenná kašna Weinmarktbrunnen z roku 1481 od Konráda Luxe. Právem, je považována za nejkrásnější kašnu ve městě. Přes další krásné náměstí Hirschenplatz s celou řadou historických domů a Husí kašnou (Gänsemännchenbrunnen), na které je železná socha mužské postavy nesoucí dvě husy, z jejichž zobáků prýští voda. Ačkoliv rozměry není největší, vzhledem k tomu, že se na něm nachází radnice, lze náměstí Obilný trh (Kornmarkt) považovat za centrum starého města. Jeho dominantou je radnice (Rathaus), zaujímající celou jižní stranu. V letech 1602-06 ji ve stylu italské renesance postavil Anton Isenmann s pomocníky ze severní Itálie. S humorem se tady říká, že průčelí sice připomíná milánský palác, ale střecha bernský statek. Přestože dodnes slouží radnice k zasedání městské rady, je také přístupná veřejnosti včetně vysoké kamenné věže, která původně sloužila jako strážní věž. Zajímavostí je veřejný holubník v podkroví, který nabízí městským holubům hygienické a kontrolované místo pro hnízdění (bez krmení). Součástí holubníku je i pozorovací kukaň, odkud lze holuby pozorovat ve skupinkách po maximálně 10 lidech. Odsud je to již jen kousek k vyhlášenému Kapličkovému mostu (Kapellbrücke), který je bezpochyby nejznámější památkou města. Jde o nejstarší a druhý nejdelší dřevěný zastřešený most v Evropě, který byl postavený v roce 1365. Vede úhlopříčně přes řeku Reuss, čímž spojuje Staré a Nové (menší) město, a měří téměř 203 metry. Pod střechou jsou, stejně jako u Mostu vetešníků, trojúhelníkovité obrazy z konce 16. století, které vytvořil malíř Hans Heinrich Wägmann se svými syny. Na obrazech, které si objednali představitelé města, je okázale prezentována loajalita ke katolické církvi v jinak protestantském prostředí, takže dílo lze označit za dobový druh propagandy. Dokonce aby se zamezilo nežádoucím výkladů jednotlivých obrazů, byla vyobrazení z historie Lucernu a Švýcarské konfederace doplněna psaným textem. Po úpravách mostu v 19. století zde zůstalo 110 obrazů, obrazový cyklus jich však původně obsahoval 158. Noční požár dne 18. srpna 1993 velmi poničil celou památku, ta však byla velmi rychle obnovena a znovu otevřena již v dubnu následujícího roku, včetně obnovy poničeného obrazového cyklu. Most se v jedné třetině opírá o osmihrannou Vodní věž, která je dokonce ještě starší než vlastní most a byla od počátku součástí opevnění. Pochází z období po roce 1262 a dosahuje výšky 35 metrů. V průběhu let sloužila jako vězení, v podkroví bývala mučírna a nějakou dobu byl ve věži také přechováván i státní poklad a archiv. Stěny bývalého žaláře jsou silné tři metry, nejsou v nich žádná okna ani dveře a přístup byl možný pouze stropním poklopem z vyššího patra. Na straně Starého města stojí na konci mostu kaple sv. Petra (Peterskapelle), od které se název mostu odvozuje. První zmínka o ní pochází již z roku 1178, její současná podoba ale pochází převážně z přelomu 18. a 19. století. No, a když už jsme byli v Lucernu, tak jsme nemohli minout ani jednu z nejvyhlášenějších galerií moderního post impresionistického umění Sbírka Rosengartových (Sammlung Rosengart). Klika je, že zaměstnankyní muzea je i Češka Kateřina Malinová, která nás tak v naší mateřštině seznámila jak s historií sbírky, tak i vlastního muzea. Sbírka vznikla z popudu původně německého obchodníka s uměním Siegfrieda Rosengarta (1894-1985), který byl v Luzernu dlouhá léta zástupcem mnichovské galerie Thannhauser, obchodující především s klasickou francouzskou modernou. Rosengart prodával umělecká díla jak muzeím, tak soukromým sběratelům, některá ale také nakupoval pro svou vznikající soukromou sbírku. V roce 1948 se k němu připojila dcera Angela (*1932), později zvaná v uměleckých kruzích Grande Dame Angela, která si kromě úspěšných obchodů rovněž ponechávala pro rodinnou sbírku obrazy, s kterými se nemohla rozloučit; svůj první obraz koupila jako šestnáctiletá v roce 1948 za svou první měsíční výplatu (tehdy 50 CHF). V roce 1971 společně věnovali obraz od Picassa do Kunsthausu v Curychu a v roce 1978 otevřeli v Lucernu s osmi uměleckými díly malé Picassovo muzeum, které v roce 1992 doplnili o asi 200 Picassových fotografií od Davida Douglase Duncana. Siegfried Rosengart se totiž s Picassem seznámil při studiu francouzštiny v Paříži v letech 1913-14 a stali se z nich celoživotní přátelé. Když potom v roce 1985 Rosengart zemřel, v započatém díle pokračuje právě Angela. V roce 1992 založila dobročinnou nadaci Rosengart Foundation, jejímž cílem je uchovávat a zajistit trvalé vystavení rodinné sbírky. V březnu 2002 pak ve výstavní neoklasicistní budově bývalé Švýcarské národní banky na hlavní třídě v Lucernu otevřela vlastní galerii. Budovu si pro vzácná díla nevybrala náhodou, vždyť byla postavena pro uskladnění švýcarské zlaté rezervy a metr silné železobetonové stěny jsou i v jejich základech, aby nebylo možno dovnitř vyrazit odspodu tunel. Jádro sbírky tvoří 47 Picassových obrazů a kreseb z let 1904-1972 a Duncanovy fotografie z mistrova života, vystavené v přízemí. Zajímavé jsou i portréty majitelky galerie Angely Rosengartové, kterou Picasso portrétoval nejméně pětkrát. Celkem 125 chronologicky seřazených děl od Paula Kleea ze všech jeho tvůrčích období (1910-40) tvoří nejvýznamnější soukromou sbírku jeho díla v celosvětovém měřítku. Dále je zde k vidění více než 220 obrazů od Paula Cézanneho, Clauda Moneta, Camilla Pissarra, Augusta Renoira, Georgese Seurata, nabistů Pierra Bonnarda a Édouarda Vuillarda, Henriho Matisse a Marca Chagalla. Zajímavostí je to, že obrazy z této expozice se nepůjčují na žádné výstavy, což je nepřekročitelná podmínka nadace.

Naším dalším cílem bylo Lucernské jezero, které se ale správně jmenuje Čtyřkantonové jezero nebo ještě lépe Jezero čtyř lesních kantonů (Vierwaldstättersee). Město leží na jeho březích a bez jezera by to vlastně ani nemohl být Lucern. Jeho hladina je v nadmořské výšce 434 metry a protéká jím řeka Reus, zajímavé je to, že i přes blízkost tak velkého města má jeho voda kvalitu vody pitné bez jakékoliv úpravy. Na délku jezero měří 38 kilometrů, maximální hloubka je 214 metrů a rozloha vodní plochy činí 1831 km². Protože na jezeře funguje rozvinutá vodní doprava, vydali jsme se na malou projížďku lodí plavební společnosti Die Schifffahrtsgesellschaft des Vierwaldstättersees (SGV AG), která funguje již od roku 1836. Na lodi nás čekala manažerka Meret Geissbühler, která nás pozvala na skvělý oběd. V příjemném rozhovoru a za skvělého jídla jsme si užili tříhodinový výlet do městečka Küssnacht a zpět. Je skvělé, že i na lodích této společnosti platí kouzelná jízdenka Swiss travel pass, díky které můžeme pohodlně absolvovat celou naši cestu. Meret nám třeba prozradila, že společnost zajišťuje veřejnou dopravu do 32 míst na břehu jezera, mnohdy s přestupem na horské železnice a lanovky do dalších atraktivních míst v jeho okolí. Jedním z nich je i tak zvaný Zlatý okruh (Goldene Rundfahrt), který využije většina turistů. Z Lucernu se pluje lodí do Alpnachstadtu lodí, následuje cesta zubačkou na Pilatus (2132 m. n. m.), pokračuje se panoramatickou lanovkou do Kriensu a zpět do Lucernu autobusem. Cestou zpět jsme ale nevystoupili u nádraží, kde plavba začala, ale na předposlední zastávce u Švýcarského dopravního muzea (Verkehrshaus der Schweiz), kam je vstup rovněž na zmíněný Swiss travel pass. Tohle muzeum patří k největším a nejlepším institucím svého druhu, které se zaměřují na techniku na celém světě. Představuje totiž historii rozvoje mechanizovaných dopravních prostředků od jejich počátků až po cesty do vesmíru. Areál muzea zabírá plochu přibližně čtyř hektarů a tak prožít tam celý den není žádný problém. Náš omezený čas bohužel činil jen půl dne, což je opravdu málo. Vše je uspořádáno se švýcarskou přesností tak, aby to zaujalo celou rodinu, k dispozici je tak velké množství interaktivních exponátů i aktivit pro děti a dospělé. Expozice je rozdělena do několika samostatných pavilonů věnovaných železniční i silniční dopravě, lodím, letectví, lanovkám či kosmonautice. Největší část expozice zabírají dopravní prostředky a exponáty vztahující se k historii švýcarské železnice. Obdivovat tu budete moci sbírku asi šesti desítek vozů, včetně historických parních lokomotiv, zubaček, tramvají na koňský pohon, ale i moderních elektrických zařízení. V hale automobilové dopravy si na simulátorech budete moci vyzkoušet, jaké je to být řidičem kamionu nebo formule 1. Milovníky rychlých sportovních vozů pak naláká sbírka nádherných automobilů značek Maserati, Lamborghini nebo Ferrari. Velmi oblíbené je v tomto oddělení také „Autodivadlo“, během jehož představení diváci pomocí hlasovacího zařízení zvolí konkrétní model, který si pak na „jevišti“ mohou prohlédnout ze všech stran a dozvědět se o něm zajímavé informace. V oddělení letectví muzeum vystavuje celou řadu strojů a můžete se tu opět „proletět“ v simulátorech. Z těch vás určitě zaujme především simulátor letu bratří Wrightů, kteří se coby vůbec první proletěli v letadle poháněném motorem. Stejně jako kdysi oni budete i vy „pilotovat“ vleže. V oddělení vesmírného výzkumu si prohlédnete rakety a kosmonautické skafandry nebo můžete v tzv. Cosmoramě podniknout cestu pásem asteroidů. Součástí muzea je rovněž kino IMAX, největší planetárium ve Švýcarsku, koncertní sál a galerie s díly umělce Hanse Enriho, rodáka z Lucernu, jehož tvorba je z velké části spojena právě s dopravní tématikou.

Závěr našeho pobytu ve Švýcarsku patřil výletu na ikonickou horu Pilatus (2 132 m. n. m.) v tak zvaných Ementálských Alpách (Emmentaler Alpen), která se zdvíhá nad městem a nelze ji za žádných okolností přehlédnout. Pro naši cestu jsme zvolili tak zvaný Stříbrný okruh, který odchylně od Zlatého okruhu (viz výše) zahrnuje cestu z Aplnachstadtu zpět do Lucernu vlakem. Zatímco ve středověku byl 2 132 metrů vysoký vrchol Pilatus podle legend sídlem hned několika druhů draků, a lucernští radní proto ještě koncem 14. století obyvatelům výstup na tuto horu přísně zakazovali, je Pilatus dnes známý především díky své ozubnicové dráze, která je svým sklonem až 480 ‰ nejstrmější železnicí svého druhu na světě. Drak ale zůstal jako součást loga na Pilatu dodnes.

Z centra Lucernu jedeme nejprve autobusem na předměstí Kriens, odkud ze zastávky míříme kolem kostela sv. Havla (Galluskirche) na dolní stanici kabinkové lanovky (Gondelbahn), kde na nás čekala obchodní manažerka Manuela Blapp. S ní jsme vyrazili na 20 minut dlouhou jízdu (rychlost 4,5 m/s) lanovkou na náhorní plato Fräkmüntegg (1469 m. n. m). Lanovka má jednu mezilehlou stanici Krienseregg (1069 m. n. m.) bez nutnosti vystoupit z gondoly, do provozu byla uvedena v roce 1954, její délka činí 4 892 metrů a výškový rozdíl mezi dolní a horní stanicí činí 899 metrů. Fräkmüntegg byl ještě docela nedávno oblíbenou lyžařskou oblastí se dvěma vleky a sjezdovkami, ovšem z důvodu ochrany přírody ale byl lyžařský areál v roce 1994 zrušen a demontován. Dnes slouží Fräkmüntegg rekreaci a sportu, kde si najde zábavu celá rodina. My jsme vyzkoušeli letní bobovou dráhu Fräkigaudi, která je svou délkou 1430 metrů a 27 zatáčkami nejdelší ve Švýcarsku. Zpět jezdce vytáhne výtah, kolem kterého se pasou krávy, jen jsem čekal, která mě ze zvědavosti cestou olízne. Zastavili jsme se také v lanovém parku, který je opravdu velkolepý, nabízí deset různých tratí a také tzv. Dračí kluzák (Dragon Glider) který ve výšce 8 metrů na trati dlouhé 500 metrů s převýšením 175 metrů klouže rychlostí 12 km/h (simuluje let na paraglidingu) nebo tzv. Dračí skok (Dragon-Jump) z výšky 20 metrů proti silnému proudu vzduchu z ventilátoru, který bezpečně zbrzdí pád. Zapojit se mohou již děti od 8 let, bezpečnost všech účastníků je pochopitelně zajištěna.

Když jsme se dost vyblbli, pokračovali jsme na vlastní vrchol hory  lanovkou «DRAGON RIDE» (Dračí dráha), která byla zprovozněna v roce 1956, délka je 1387 metrů, převýšení 645 metrů, doba jízdy necelé 4 minuty (rychlost 9 m/s) a pendlují zde dvě kabinky, každá je pro 55 osob. Bohužel jsme měli trochu smůlu, protože vrchol hory se průběžně zahaloval do mlhy a odkrýval, to samé bylo s výhledy. Vrcholu Pilatu dominuje kromě horní stanice lanovky a ozubnicové dráhy s moderním hotelem Bellevue především historický horský hotel Pilatus-Kulm z roku 1890, kde je 30 modernizovaných pokojů s neopakovatelným výhledem do kraje. Součástí hotelu je také stylová luxusní restaurace Queen Victoria, kde jsme večeřeli a snídali. Musím říct, že v podobném prostředí, z kterého by dýchalo tolik starosvětského luxusu, jsme ještě nikdy nejedli. Milým bonusem byl mladý číšník ze Slovenska, takže tím pro nás byla orientace v jídelníčku jednodušší. Pod úrovní země je pak vybudována moderní prosklená galerie s vyhlídkovou terasou a dračím muzeem. Jedním z hlavních důvodů, proč si na Pilatus vyjet, je nepochybně jedinečný výhled, který za dobré viditelnosti zahrnuje nejen nedaleké Vierwaldstättské jezero s Luzernem, ale i řadu známých švýcarských vrcholů od Rigi, Säntis, Tödi, Titlis přes čtyřtisícovky Bernských Alp až po německý Schwarzwald.

Pro cestu zpět jsme použili již zmíněnou ozubnicovou trať (Pilatusbahn), na které byl provoz zahájen již 4. června 1889. Stavba této 4 618 m dlouhé trati o rozchodu 800 mm trvala jen 3 roky a to přitom překonává převýšení 1 635 metrů! Vyprojektována byla švýcarským inženýrem Eduardem Locherem a překonání tak velkého sklonu bylo umožněno použitím jeho systému ozubnice se dvěma horizontálními naproti sobě umístěnými ozubenými koly doplněnými vodícími koly, které zajišťují, že vůz z trati nemůže za žádných okolností vykolejit (tzv. Locherův ozubnicový systém). Vzhledem ke sklonu až 480 ‰ (odpovídá úhlu sklonu 25,6 °) trať musí odvádět do podloží nejen hmotnost obsazených vozů, ale také značné podélné síly působící v ose trati. Dráhu proto nebylo možné postavit formou klasického železničního svršku, ale tvoří ji průběžná téměř 5 km dlouhá žulová zeď, k jejímž stěnám je trať o rozchodu 80 cm včetně ozubnice přichycena zašroubovanými ocelovými háky. V prvním období provozu zde byly používány parní vozy ojedinělé konstrukce, které jsou dnes k vidění v lucernském dopravním muzeu. V roce 1937 se dráha dočkala elektrifikace a také nových elektrických vozů, které jsou v modernizované podobě v provozu dodnes. V roce 2022 se objevila již čtvrtá řada vozidel na této trati, která postupně nahradí starší modely. Jízda dolů trvá 40 minut, protože maximální rychlost může být je 9 km/h. Cesta nahoru je při rychlosti 12 km/h o 10 minut rychlejší.

Z nádraží v Aplnachstadtu pokračujeme vlaky do Lucernu a Curychu na letiště, odkud v 17:00 letíme zpět domů. Tedy klobouk dolů – Švýcarsko je opravdu skvělá země, vracíme se plni dojmů, na které jen tak nezapomeneme