Cesty a památky

14. - 15. srpna 2022

Říká se, že kdo nebyl v Gruyères [gryer], jako by nikdy ve Švýcarsku nebyl. Gruyères je název regionu v kantonu Fribourg, v jehož středu leží malé, stejnojmenné městečko se středověkým hradem. Je také názvem pro jeden ze světově nejproslulejších sýrů, který Švýcaři s oblibou používají na výrobu fondue.

Naše další cesta ve Švýcarsku vedla spolu s přáteli Honzou a Honzou a taky Pavlem do kouzelného města Gruyères. Tip na jeho návštěvu jsme dostali od kamaráda Honzi, protože on už několik let tvrdí, že kdo nebyl v Gruyères, jako by nebyl ve Švýcarsku. Cesta z Bernu trvala vlakem do cíle naší cesty necelé dvě hodiny. Je nutno konstatovat, že stanice Gruyères, ležící v nadmořské výšce 745 metrů, se nachází ve vesničce Pringi, od vlastního Gruyères vzdálené asi 2 kilometry chůze po zelené turistické značce. Z blízkého městečka Bule sem vede úzkorozchodná elektrifikovaná trať o rozchodu 1000 mm, která byla zprovozněna již v roce 1903 (Chemins de fer électriques de la Gruyère, zkratka CEG).

Gruyères je správní centrum oblasti a ve vlastním městě bydlí okolo 80 stálých obyvatel. Leží v převážně frankofonním kantonu Fribourg (německy Freiburg im Üechtland), jihozápadně od Bernu, obývaných 60 % obyvatel frankofoních a 30 % německy mluvících. Leží na ostrožně, vybíhající do výšky 828 metrů (na nejvyšším skalnatém výběžku se rozkládá místní hrad), na východních svazích Freiburských Alp (Préalpes Fribourgeoises /Freiburger Voralpen) v údolí řeky Sány (Sarine/Saane). Dominantu okolí města tvoří blízká vápencová hora Moléson s výškou 2002 m. n. m. Ta je dobře dostupná pozemní a vysutou lanovkou. Je škoda, že nám na tento výlet nezbyde čas.

Na nádraží Gruyères, které se nachází v přidružené vesničce Pringi, nás už čekala vedoucí marketingu turistické oblasti La Gruyère Tourisme paní Stéphanie Kaniama, s kterou jsme hned zamířili do protilehlého muzea sýra s ukázkovou výrobou této pochoutky Dům sýra Gruyère (La Maison du Gruyère). To totiž nemůže žádný návštěvník tohoto města vynechat. Kromě prohlídky každý dostane ke vstupence tři druhy různě zralého místního sýra na ochutnávku a velkým benefitem je audioprůvodce dokonce v češtině! Nejprve se asi budete chvíli smát, protože na vás promluví jedna z kraviček jménem Třešinka (Cerise), ale pak už se od ní pobaveně necháte provést celou expozicí.

Zdravím tě, ať jsi kdokoliv a přicházíš odkudkoliv. Promiň mi, že Ti tykám, ale pro mě už jsi zasvěcený. Měla bych se představit. Jsem kráva. Jmenuji se Třešinka. To nemá nic společného s mým černobílým kabátem! Můj pán mě pokřtil třešinka, protože jsem se narodila v době jejich zrání. Na světě je plno krav. Stejně jako lidí: černých, červených, hnědých, bílých. Tady jsme promíšené: černé a bílé, červené a bílé. Ne, že bych se chtěla vytahovat, ale jsme ušlechtilé rasy.

Kromě česky mluvící krávy Třešinky nás expozicí provázela i ředitelka muzea, paní Fabiene Porchet, takže jsme to měli všechno hezky z první i druhé ruky. Od ní jsme se dozvěděli, že sýr Le Gruyère AOP je tvrdý sýr bez děr, má švýcarskou ochrannou známku a je také nositelem chráněné zeměpisné značky Evropské unie, takže musí dodržovat ta nejpřísnější pravidla, aby o tato ocenění kvality nepřišly. Vyrábí se z nepasterizovaného kravského mléka, obsah tuku v sušině je 49 až 53 % a výsledný produkt neobsahuje laktózu. Jeho střed je slámové barvy, kůrka je tvrdá, rezavé barvy. Doba jeho zrání je 3–25 měsíců. Tento sýr má bohatou škálu chutí od ovocné až po ořechovou. Nejstarší zmínky o výrobě sýra v oblasti Gruyère pocházejí již z roku 116 n. l., současný sýr je produkován od roku 1113. Oficiální název sýr získal v roce 1762, kdy byl Gruyère Francouzskou akademií zařazen do jejího slovníku. Nejvýznamnější pak byl pro sýr rok 1856, kdy byl na slavném zemědělském trhu v Paříži oceněn dvěma zlatými medailemi s právem nést označení Nejlepší na světě — výjimečný produkt Fribourgských krav. Od roku 2009 se ho ve Švýcarsku ročně vyrobí přes 26 000 tun, čímž překonal výrobu ementálu. Dvě třetiny z tohoto množství se spotřebují ve Švýcarsku, jedna třetina je exportována do Evropské unie a Spojených států. Gruyére se vyrábí nejenom v kantonu Fribourg (tam ho vznikne 52 % veškeré produkce), ale jeho výroba probíhá v dalších 170 sýrárnách v sousedních výhradně románských kantonech. Jeden bochník uzrálého sýra váží 35 kg a jeho aktuální cena činí 700 CHF (v roce 2022 = 17 350 Kč/712 EUR, tedy asi 500 Kč/kilo). Vlastní prohlídka muzea je koncipována vjemově tak, aby zaměstnala všech pět smyslů. Zrak je uspokojován permanentně, po celou dobu prohlídky, a chuť uspokojíte ochutnávkou sýrů, které jsou součástí vstupenky. Při vstupu do expozice se ocitnete uprostřed alpské louky, kde se pasou krávy, a můžete si přivonět ke všem květinám, které na loukách v okolí rostou, a které krávy spásají, včetně tymiánu, kmínu nebo vzácných orchidejí. Takže v této části zaměstnáte čuch. Třešinka se rozpovídala a prozradila nám, že každý den sežere 100 kilo čerstvé trávy, vypije 85 litrů vody a za to dá člověku 25 litrů mléka té nejvyšší kvality. Pomalu přecházíme do výrobny, kde se nadojené mléko zpracovává. Jak už jsem psal, jeden bochník sýra váží 35 kg a na jeho výrobu je potřeba 400 litrů mléka! To se nejprve ohřeje na 32 °C, přidají se kvasinky, syřidlo a enzymy a plní se do měděných kádí o obsahu 4 800 litrů (postačí na výrobu 12 bochníku sýra), kde se nechá srazit, což trvá asi 50 minut, ale ten správný okamžik musí sýrař přesně vystihnout. Nyní se vzniklá hmota rozbije velkými lopatkami (noži) na drobný granulovaný roztok a rychle zahřeje na výsledných 57 °C. Poté se vlije do forem na sýr, přičemž odtéká syrovátka (k dalšímu zpracování na tvaroh nebo jako krmná směs pro prasata). Jednotlivé bochníky se nyní označí číslem a datem výroby a putují na 16 hodin do lisu, kde se stlačují pod tlakem 300 kg, v závěru zvýšeném na 900 kg. Druhý den sýry putují do 20% solné koupele o teplotě 14 °C, kde zůstanou do dalšího dne. Tím je výroba u konce a sýrové bochníky putují zrát do sklepa při teplotě 13 až 14 °C, kde si poleží minimálně pět, ale i dvanáct měsíců. Ve sklepě dozrává neustále na 7 000 bochníků sýra. Každá várka sýra je unikát a vyžaduje velké schopnosti mistrů sýrařů, kteří se svým sýrem musí zacházet podobně, jako vinař s vínem. Na své si v závěru přijde i hmat, protože si každý může takový bochník sýra osahat a potěžkat. Odborníci udávají, že v sýru Le Gruyère se nachází všechny chtě a vůně, s kterými přijde kráva na pastvě do kontaktu. Napočítali jich celkem 75, posečenou trávu, vanilku, oříšek, piliny, jedlé kaštany, mátu, fialku, divoký tymián, kmín a podobně.

Po prohlídce tohoto jedinečného muzea a skvělém obědě v přilehlé restauraci, pokračujeme se Stephanií do vlastního města. Není to daleko, ale jde se stále do kopce. Milé je, že pod městem se nacházejí záchytná parkoviště a každý musí dál hezky po svých. V centru Gruyèru tedy zase nenarazíte na jedinou plechovku. To je prostě nádhera, že tady to jde. Legenda říká, že jakýsi šlechtic Gruerius chytil v těchto místech jeřába (ve francouzštině la grue [grü]) a když zde založil i město, nazval ho podle onoho zvířete a také si ho vybral jako své heraldické zvíře a znak města. To se tak dodnes pyšní znakem, ve kterém je bílý jeřáb na červeném poli.

První písemné zmínky o první osadě na tomto místě pocházejí z roku 1139, ta ale vyrostla ve staré sídelní oblasti, kterou již ve 3. století před Kristem obývali Keltové a později ve 2. století našeho letopočtu potom Římané. V roce 1195 zde hrabě Rudolf I. z Gruyère postavil hrad (Château de Gruyères), městu udělil tržní práva a nechal ho opevnit kamennými hradbami. Jeho vnuk Rudolf III. z Gruyère nechal ve městě postavit v roce 1254 gotický kostel sv. Teodora (Église Saint-Théodule), který se stal současně rodinnou hrobkou. Po velkém požáru v roce 1856 byl obnoven v pseudogotickém slohu a znovu vysvěcen v roce 1860. Hrabata z Gruyère obývali zdejší hrad po 19 generací až do 16. století, kdy ho poslední z nich, Michel, v roce 1554 prodal i s panstvím svým věřitelům. Hrad s městem získal kanton Fribourg, který zde umístil správu svých nově nabytých území. Až do roku 1849 tak nesloužil jako panské sídlo. To se na necelé století změnilo v letech 1849 až 1938, kdy ho jako letní sídlo využívala rodina Bovyových, jinak obývajících zámek Boissière (Château de La Boissière) nedaleko Ženevy. Ti také hrad upravili do dnešní podoby, včetně výzdoby interiéru. V roce 1938 od nich kanton Fribourg hrad odkoupil zpět a zpřístupnil ho turistům jako muzeum. Cesta k hradu od vstupu do města, kde stávala kdysi brána, a kde je i pěkný zbytek hradeb s mohutnou hranolovou baštou, je jak procházka středověkem. Kromě malých hospůdek a kavárniček, které jen decentně vykukují do prostoru náměstí, které je jakousi rozšířenou ulicí, nic neruší idylu historického města. Snad jen stovky turistů, ale my měli štěstí, že jsme v Gruyère spali, a mohli jsme si ráno užít město úplně prázdné. Na náměstí jsou tři historické kašny, které jsou zásobeny pitnou vodou, podobně jako ty v Bernu. A po obou stranách je lemováno historickými domy, které mnohdy pamatují až 16. století, což dokládají letopočty, nebo pozdně gotické detaily.

Na vlastním hradě, který si návštěvníci procházejí sami bez průvodce, je k vidění řada původních i novějších obytných prostor. K těm nejstarším patří kaple sv. Jana Křtitele s původními vitrážemi z 15. století a také soudobá strážnice a kuchyně s obrovským krbem, kterým lze přejít do sousední místnosti. Z prostor v horních patrech lze jmenovat salón, který v letech 1852-7 vymaloval významný francouzský malíř krajinář Jean-Baptiste Camille Corot (1796–1875), vrchnostenskou kancelář s renesančními malbami datovanými rokem 1554, ložnici krásné Lucie, která byla milenkou a šedou eminencí jednoho z gruyèrských hrabat, společenské místnosti vybavené romantickým nábytkem z přelomu 19. a 20. století, hudební salón s forte pianem Ference Liszta na které hrál v Ženevě roku 1835, tzv. Furetův pokoj s malbami z roku 1875 a nakonec i rytířský sál, vymalovaný romanticky v roce 1852 malbami, které zobrazují historii hrabat z Gruyère. Nádvoří lze obejít po dřevěném pavlačovém ochozu z roku 1587, na kterém jsou na stěně namalované sluneční hodiny z roku 1559, které po postavení ochozu ztratily svou funkci. Hrad nebyl nikdy dobyt a o jednom jeho dobývání se dodnes vypráví krásný příběh o kozách, které ho pomohly zachránit. Tato pověst je i vymalována v rytířském sále na hradě. Příběh se měl odehrát v dobách křížových výprav, kdy všichni muži odjeli s hrabětem válčit do Svaté země. Ve městě zůstaly jen samotné ženy, což se dozvěděli vládci z Fribourgu a Bernu, kteří se domluvili, že se města a hradu zmocní. Když ženské viděly, že se blíží vojsko, přemýšlely, jak se mu asi ubrání. Napadlo je přivázat na rohy všech koz ve městě louče a zapálit je. Když to udělaly, kozy se od toho ohně splašily a začaly divoce běhat kolem kopce, na kterém stojí město s hradem. To udělalo ohnivý kruh, který když ozbrojenci viděli, tak se tak polekali, že vzali nohy na ramena a od dobývání upustili.

Po prohlídce hradu jsme navštívili ještě muzeum Hanse Rudolfa Gigera (HR Giger Museum) ve středověkém domě, který tento významný švýcarský umělec koupil za 2 miliony CHF v roce 1997 na předhradí, také zvaném Hrádek. On totiž v předchozích letech vystavoval svoje díla na místním hradu a město i jeho okolí si natolik zamiloval, že se zde rozhodl se svou manželkou Carmen usadit na trvalo. No a v červenci roku 1998 tam otevřel i své vlastní muzeum, kde vystavil na 500 svých stěžejních děl. Toto muzeum ročně navštíví na 50 000 obdivovatelů jeho umění. Když potom v roce 2014 zemřel, byl pohřben na hřbitově u kostela sv. Teodora v Gruyère dole pod hradem. Ve své tvorbě Giger vycházel ze surrealismu a existencialismu, živených postkatastrofickou skepsí, kterou přinesly obě světové války. Největší inspirace však nacházel ve svých podivných nočních můrách, kterých se zbavoval tím, že se z nich vymaluje. Typickými znaky jeho technokultury je brutalita, násilí, chaos, zoufalství, perverze, a také temná erotika. Do obrazů komponoval torza, či jiné části lidských těl, obzvláště žen, která spojil s chladnými fantaskními stroji do zvláštní kombinace. Právě takový hybrid, mutant, jakýsi mechanický organismus, nazval sám Giger biomechanoidem. Při jejich tvorbě kladl velký důraz na anatomickou a mechanickou funkčnost, až je z těchto tvorů cítit vůle k pohybu. Jeho nejslavnějším dílem je bezpochyby návrh mimozemského monstra pro film Ridleyho Scotta Vetřelec (Alien) z roku 1979. Giger vytvořil celý životní cyklus vetřelce, od vylíhnutí tvora, který se přisál na obličej oběti, aby do ní vložil zárodek, až po jeho dosáhnutí dospělosti. Kostým byl zhotoven jako oblek, který si navlékal herec nebo kaskadér. Za speciální efekty k filmu byl od Americkou akademií věd a umění oceněn Oscarem, jehož soška je v muzeu také vystavena.

V roce 2003 byl před muzeem otevřen pivní Gigerův bar (Giger Bar), jeden ze čtyř na celém světě. Stavební úpravy navrhl architekt Thomas Domenig a autorem vnitřní výzdoby, včetně typických páteřovitých stěn a stropu, je sám H. R. Giger ve stylu biomechaniky. Vše je vymodelováno tak, že se návštěvník cítí jako ve filmu Vetřelec.

Jakkoliv jsme byli nadšeni návštěvou Bernu, po návštěvě Gruyères jsme byli doslova okouzleni. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v následujících dvou dnech. Takže jednoznačně, pokud do Švýcarska, tohle rozkošné město nesmíte vynechat!