Cesty a památky

12. - 13. srpna 2022

Otázka na hlavní město Švýcarska je známý zeměpisný chyták. Ve federální legislativě tohoto alpského státu totiž není žádné hlavní město uzákoněno. Vzhledem k tomu, kde sídlí vláda a parlament je za metropoli země tradičně považován Bern (francouzsky Berne, italsky a rétorománsky Berna, v místní švýcarské němčině Bärn), který navíc leží na rozhraní německy a francouzsky mluvících částí. Není přitom zdaleka ani největším městem, žije zde přibližně 135 000 obyvatel a třeba Curych jich má 3x víc. Bern je na pomyslném žebříčku počtu obyvatel až na čtvrtém místě. Centrum města bylo v roce 1983 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, protože je příkladem města, které si zachovalo svou středověkou urbanistickou strukturu, přičemž neustrnulo ve svém vývoji a neustále se přizpůsobovalo stále rychlejšímu vývoji v průběhu staletí. Město se rozkládá v nadmořské výšce 542 m n. m. na Švýcarské plošině (německy Schweizer Mittelland, francouzsky Plateau suisse) na obou stranách řeky Aary (německy Aare, francouzsky Aar) mezi horami Gurten na jihu a Bantiger na východě. 

Předchůdcem dnešního města bylo staré keltské sídliště, které na přelomu letopočtů nahradila římská osada Vicus Brenodorum. Již zde je vidět základ názvu dnešního města, nicméně místní legenda to vidí jinak. Bern byl oficiálně založen v roce 1191 Berchtoldem V., vévodou z Zähringenu, a ten se rozhodl nové město pojmenovat podle prvního zvířete, které v jeho okolí uloví. No a protože to byl medvěd, město podle něj nejenom pojmenoval (německy Bär), ale dal mu ho i do znaku. Konec konců, medvěd je hlavním maskotem města dodnes. Po smrti vévody Bertholda, který zemřel bez dědice, udělil roku 1218 císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský městu tzv. Zlatou chartu, čímž se Bern stal svobodným říšským městem. Tím zůstal přes 100 let až do roku 1353, kdy se spolu s Lucernem a Curychem připojil k třem sjednoceným kantonům jako tak zvaná Stará konfederace. Hlavním důvodem tohoto spojenectví byla obrana proti expanzivním snahám Habsburků od východu nebo burgundských vévodů ze západu. Díky tomuto spojenectví nastal velmi bouřlivý rozvoj spojený s připojením několika dalších teritorií v okolí (1415 Aargau, 1536 Vaud), takže v 16. století se stal Bern největším městským státem (kantonem) severně od Alp. Když byla 12. září 1848 vyhlášena Švýcarská federace, stal se Bern „federálním městem“, což je ve švýcarském pojetí federace de facto hlavní město.

Protože medvědi jsou nezpochybnitelným symbolem Bernu, nelze v žádném případě začít s prohlídkou města jinde, než u medvědího příkopu (Bärengraben) s medvědím parkem (Bärenpark). Ten je součástí asi 2 km vzdálené bernské zoologické zahrady (Tierpark), ke které se také dostaneme. V příkopu lze nyní spatřit medvědy hnědé Finna a medvědici Björk, která v prosinci 2009 porodila mláďata (samice) Bernu (ta musela být v roce 2013 z důvodu konfliktů se svou matkou převezena do ZOO v bulharské Dobriči) a Ursinu. Medvědi jsou ohromným magnetem, každý den se na ně přijde podívat až 20 000 lidí. Nejstarší zmínky o medvědím výběhu v Bernu jsou z roku 1441, současné umístění u Nydeggský mostu (Nydeggbrücke) je čtvrtým místem a otevřeno bylo v roce 1856, kdy vznikly i současné stavby. V roce 2009 byl výběh rozšířen o celou přilehlou stráň na rozlohu 6 000 m², kam mají medvědi přístup tunelem a kde mají prostor pro přírodě blízký život.

Podel toku řeky Aary jsme došli do bernské zoologické zahrady (Tierpark), která byla v městském lese Delhölzli (od bernského nářečního slova dähle, což znamená borovicve) otevřena 5. června 1937 a to díky odkazu a finančnímu daru od hodináře Williama Gabuse. Jedná se o menší zařízení, řídící se ústřední myšlenkou: Více místa pro méně zvířat, kde je na rozloze zhruba 20 ha k vidění na 230 různých druhů zvířat. Kromě vivária, kde se nacházejí zvířata ze všech kontinentů, zejména z tropů a subtropů, se zde chovají především severoevropské druhy. V roce 2003 byl kolem severozápadního průčelí vivária přestavěn bazén pro tuleně obecné, čímž se objem vody oproti předchozímu výběhu zdesetinásobil. S více než 2000 m³ vody je nové zařízení jedním z největších zařízení pro tuleně v Evropě. Následovaly nové výběhy pro levharty perské (2006), zubry (2008) a severské výběhy pro pižmoně, soby lesní a polární lišky (2009). Další atrakcí je voliéra pro puštíky (2009), jediná svého druhu ve Švýcarsku. Ptáci se mohou potápět pro ryby ve velké vodní nádrži, kde je mohou pozorovat návštěvníci. V roce 2009 věnoval tehdejší prezident Ruské federace Medveděv a jeho manželka Světlana městu Bern u příležitosti své státní návštěvy mladý pár ussurijských hnědých medvědů Míšu a Mášu, pro které byl do roku 2011 výrazně rozšířen výběh na 5 000 m². V tom samém roce následovala výstavba zařízení pro kozy bezoárové na řece Aare a v roce 2013 bylo vybudováno nové zařízení pro vlky. V témže roce bylo nutné obnovit skleněný plášť vivária po celém obvodu. Během náročné rekonstrukce byl celý prostor akvária přestavěn a přeměněn na tři velké vodní krajiny. Velká akvária představují části amazonského prostředí, korálových útesů a mangrovových porostů. Na jaře 2015 byla otevřena velká letová voliéra pro sovy pálené a sovy sněžné. Trend odklonu od individuálního chovu ke společnému chovu živočišných druhů se prosazuje a realizuje především ve viváriu. Ve voliéře v džungli spolu žije mnoho druhů zvířat, například tamaríni císařští, balistari, čilimníci a pštrosí křepelky. Zatímco různé druhy marmošek žijí společně s plazy, jako jsou ameivky zelené, celé vivárium je prostředím pro různé ptáky, plazy, žáby a hmyz, kteří v něm volně žijí.

Hlavní ulice, která protíná historický střed města od západu na východ, má na necelých dvou kilometrech pět názvů (od východu Nydeggasse/Nydegská ulice, Gerechtigkeitsgasse / Soudní ulice, Kramgasse/Obchodní věcí, Markgasse/Tržní ulice a Spitalgasse/Nemocniční ulice).

Jednou z hlavních pozoruhodností je 55 metrů vysoká hodinová věž (Zytgloggeturm, zkráceně jen Zytglogge), známá svými astronomickými hodinami a figurální zvonkohrou. Vlastní věž pochází z původního nejstaršího opevnění města, postavena byla v letech 1218-20.  Jak se postupně město rozšiřovalo směrem na západ (jiným směrem to vzhledem k meandru řeky Aary ani nebylo možné), se věž ocitala čím dál více ve středu města a postupně zcela ztratila svou původní obrannou funkci. Před velkým požárem města v roce 1405 sloužila jako vězení a poté byla upravena na hodinovou věž, která se zároveň stala bodem, ke kterému se měřily všechny vzdálenosti (časové i délkové) z celého Švýcarska do Bernu. Do současné podoby byla věž upravena barokně v letech 1770-71. Zvláštností je veřejný pisoár (Vespasienne) na severní straně věže. Po 130 schodech lze vystoupat na vrchol věže s hezkou vyhlídkou na centrum města. Na východní straně věže (do ulice Kramgasse) jsou velké astrologické hodiny, které vznikly zřejmě již v letech 1405-06 (dnešní hodinový stroj je ale mladší, viz dále). Hodiny stále vycházejí z geocentrického výkladu vesmíru, podle kterého hvězdy a Slunce obíhají kolem Země. Otáčející se části znázorňují denní zdánlivou dráhu hvězd, Slunce a Měsíce. Symbol Slunce je posuvně připojen k velké ručičce, jejíž vnější konec ukazuje denní čas ručičkou nad vnější stupnicí 2 x 12 hodin, a ukazuje denní průběh Slunce nad obzorem mezi východem a západem. Klouže také po excentrickém prstenci, který představuje ekliptikální kružnici odstupňovanou podle znamení zvěrokruhu. Tento prstenec se každý den otáčí o něco rychleji (jedna otáčka za hvězdný den se rovná přibližně 23 hodinám a 56 minutám) než sluneční/hodinová ručička kolem středu hodin. Tento malý rozdíl způsobuje, že se symbol Slunce jednou za rok posune kolem zvěrokruhu. Spolu s excentrickým prstencem zvěrokruhu se kolem něj otáčí centrický prstenec, na jehož stupnici sluneční/hodinová ručička přesně ukazuje měsíc a den v měsíci. Na další centrické ruce je měsíční koule. Tato ručička se každý den opožďuje za sluneční ručičkou přibližně o 48 minut, což znamená, že se se Sluncem opět setká přibližně po 29,5 dnech. Měsíční koule se otáčí kolem své ukazovací tyče tak, aby při setkání se Sluncem (novoluní) ukázala pozorovateli svou tmavou polovinu. Když jsou oba symboly v opozici (úplněk), je vidět zlatá polovina měsíční koule. V horní části hodin se v okénku zobrazuje název dne v týdnu. Současný hodinový stroj a zvonkohra pocházejí z roku 1530, jejich autorem je švýcarský kovář německého původu Kaspar Brunner. Necelé čtyři minuty před každou celou hodinou zakokrhá kohout, šašek sedící ve výklenku začne zvonit na dva zvony zavěšené nad ním a na otáčivém disku se roztočí zástup ozbrojených medvědů. Kohout pak zakokrhá podruhé a zvedne křídla, vousatý Chronos, bůh času, otáčí přesýpacími hodinami, zvedá žezlo, aby dal pokyn k odbíjení hodin, a počítá údery, které pozlacený rytíř v helmě na věži, zvaný Hans von Thann, odbíjí kladivem na velký zvon, zatímco stojící lev otáčí hlavou, jako by naslouchal. Jakmile zvonek umlkne, kohout zakokrhá potřetí a ohlásí začátek nové hodiny. Nad hodinami je freska pěti planetárních bohů z římské mytologie. Také na západní straně věže (do ulice Marktgasse) jsou hodiny, jejichž ciferník je nedílnou součástí fresky Počátek času od Viktora Surbeka z roku 1929. Na obraze je zobrazen sestupující Chronos s rozevlátou kápí a pod ciferníkem je vyobrazeno vykázání Adama a Evy z ráje andělem.

Další hezkou uličkou v centru je Radniční ulice (Rathauusgasse), která vede kolem bernské radnice a kostela sv. Petra a Pavla. Radnice (Rathaus) byla postavena v letech 1406-15 v pozdně gotickém slohu stavitelem Heinrichem von Gengenbachem a Hansem Hetzelem z Rottweilu. Mezi lety 1430 až 1450 bylo postaveno velké vnější schodiště do horního patra, v letech 1526-40 byla přistavěna budova kantonální rady. Počátkem 16. století se do budovy přestěhovaly další vládní subjekty, včetně kantonálních archivů, státní pokladny, mincovny a kantonální tiskárny. V letech 1865-68 byla novogoticky upravena do současné podoby. radnice dodnes slouží k výročním zasedáním Velké rady kantonu Bern (Grosse Rat des Kantons Bern), které jsou 4x do roka a oznamují se vyvěšením bernské vlajky, dále k jednání kantonální vlády (Kantonsregierung) každou středu a zasedání bernské městské rady (Berner Stadtrat) každý čtvrtek. Na radnici také pravidelně zasedá synoda, parlament evangelické reformované církve kantonu Bern. Sousední kostel sv. Petra a Pavla (Kirche Sankt Peter und Paul) z let 1858-64 byl prvním katolickým kostelem v Bernu. Na jeho výstavbu byla vypsána mezinárodní soutěž, kterou vyhrál francouzský architekt Pierr Joseph Edouard Deperthes, autor pařížské radnice. Postaven je v historizujícím stylu, který napodobuje románský a raně gotický styl. V čísle popisném 68 na Radniční ulici jsme navštívili pivní bar Beer café Au Trappiste a zde jsme se potkali s jeho vedoucím a barmanem v jednom, panem Oliverem Vurchio. Samotný dům pochází ze 14. století a původně to byl obytný dům. V jeho zadní části, kde je výčep, se dochoval původní záklopový strop z roku 1470 a na stěnách této místnosti se také dochovaly stopy po velkém požáru města z roku 1405. Pivní bar je zde od roku 2013, pan Oliver je Ital a protože má rád pivo, chtěl udělat něco jako jsou v Itálii vinárny, tak zde to samé, jen s pivem. A to se mu splnilo.

Dalším cílem naší prohlídky je bernská katedrála sv. Vincenta ze Zaragozy (také bernský Münster). Na místě bývalého hřbitova, který se kolem katedrály rozkládal, vznikla v letech 1749-53 vyhlídková Katedrální plošina (Münsterplattform) s parkem. Pro snazší přístup od řeky byl 22. dubna 1897 otevřen Mattelský výtah (Mattelift, lidově nazývaný Senkeltram), aby dopravoval z ulice Badgasser ve čtvrti Matte návštěvníky do restaurace Adler na vyhlídce. Provozovala ho polečnost Elektrische Personenaufzug Matte-Plattform AG, která jeho stavbou pověřila berlínskou firmu Siemens & Halske. Výtah překonává výšku 31,5 metrů a denně ho použije okolo 800 cestujících. Jelikož je jeho použití zpoplatněno, je zařazen do systému veřejné dopravy a platí na něj třeba oblíbený Swiss Travel Pass. Jinak od dolní zastávky se lze ke katedrále lze vystoupat i po 183 dřevěných tzv. Mattelských schodech (Mattetreppe), které pocházejí ze 14. století. Na místě románského kostelíka z doby kolem roku 1191, který byl postaven Berchtoldem V., vévodou z Zähringenu při založení města, se začala nová katedrála stavět v roce 1421. Prvním stavitelem byl štrasburský stavitel Matthäus Ensinger a jeho předobrazem se staly jihoněmecké gotické dómy. V letech 1460-80 vytvořil vestfálský kameník Erhart Küng sochy na hlavní kruchtě a světoznámý vstupní portál katedrály. Ten je považován za jedno z nejvýznamnějších pozdně gotických sochařských děl Evropy. Skupina 234 soch zobrazuje Poslední soud, v němž mají být bezbožní odděleni od spravedlivých. Unikátní je obzvláště ve Švýcarsku, neboť většina ostatních podobných děl se stala v minulosti obětí obrazoborectví kalvinistů. V roce 1517 byl pod vedením mistra Petera Pfistera zaklenut presbytář klenbou zvanou Nebeský dvůr (Himmlischer Hof), ale s reformací v roce 1528 byly stavební práce zastaveny. Přestože v letech 1571-73 byla pod vedením mistra Daniela Heintze zaklenuta loď síťovou klenbou, s dalšími pracemi se nepokračovalo, a třeba věž byla postavena pouze do úrovně 61 metrů. Dokončena byla až dostavbou v letech 1889-93, kdy dosáhla současné výšky 100,6 metrů a stala se tak nejvyšší kostelní věží ve Švýcarsku. Na rozdíl od zbytku stavby, na kterou byl použit bernský pískovec, dostavba byla provedena z odolnějšího pískovce z Oberkirchenu v Dolním Sasku v Německu. Na první věžní ochoz ve výšce 46 metrů vede 222 točitých kamenných schodů, dalších 90 schodů vede na druhou vyhlídkovou plošinu ve výšce 64 metry. Katedrála je dlouhá 87 metrů, široká 37,5 metru a výška klenby lodi je ve výšce 21 metrů. V interiéru jsem velmi cenné vitráže z 15. století a chórové lavice z let 1522-25 od tesařského mistra Jacoba Ruesse ze Schaffhausenu, který se inspiroval italskými renesančními pracemi. Na zadních stěnách jsou portréty apoštolů a proroků, na vnějších lícních stranách jsou vyobrazeny biblické výjevy, zatímco opěradla sedadel zdobí výjevy z běžného každodenního života. V katedrále je 12 kaplí, původně financovaných bohatými rodinami, spolky nebo bratrstvy. Varhany pocházejí z roku 1729 a jejich autorem je varhanář Gottlieba Leuwa z Bremgartenu.

Veřejné kašny v Bernu (Berner Brunnen), zejména ty ve starém městě, sloužily od středověku až do druhé poloviny 19. století, kdy byla domácnostem zpřístupněna tekoucí voda, k zásobování města vodou a k hašení požárů. V té době tyto kašny stále častěji přebíraly reprezentativní funkci a podle toho byly také navrhovány. Bern je známý svými sedmnácti figurálními kašnami ze 16. století. Kašny neměly lehký osud zejména na přelomu 19. a 20. století, kdy překážely rozvoji města a později i automobilovému provozu. Přesto se je podařilo zachránit a při velké renovaci ve 20. letech 20. století byly některé vráceny na své původní místo. Do všech kašen je přiváděna pramenitá voda, jejíž kvalita prochází přísnou kontrolou. Jednou z nejznámějších je Zähringerova kašna (Zähringerbrunnen) stojí v ulici Kramgasse nedaleko hodinové věže Zytglogge. V roce 1535 ji vytvořil na rozdíl od ostatních kašen v centru Hans Hiltprand a odkazuje na zakladatele města, knížete Bertholda V. ze Zähringenu. Ten je zobrazen jako medvěd s helmou a dvěma meči za opaskem. Nechci popisovat všechny kašny, a tak se zmíním pouze o některých. Samsonovu kašnu (Simsonbrunnen) najdete na ulici Kramgasse (Obchodní ulice) v centru města. Pohází z roku 1544 a je od fribourgského sochaře Hanse Gienga. Zobrazuje biblického hrdinu Samsona v římském oděvu, jak chytá lva za tlamu, aby ho roztrhal. Jelikož je Samson vyzbrojen řeznickým náčiním, donátory kašny bal zřejmě řeznický cech. Nejmladší ze všech figurálních kašen je Mojžíšova kašna (Mosesbrunnen) na Münsterplatz (Katedrální náměstí) před katedrálou sv. Vincenta ze Zaragozy. Na místě starší stejnojmenné kašny byla postavena v roce 1791, autorem sochy je Nikolaus Sporrer z Kostnice. Znázorňuje Mojžíše, který v levé ruce drží desky Zákona s deseti přikázáními a pravou rukou ukazuje na druhé přikázání: Nevezmeš jména Božího nadarmo. Vlajkonošova kašna (Vennerbrunnen) stojí naproti staré radnici a představuje bernského praporečníka ve zbroji. V roce 1542 ji vytvořil fribourgský sochař Hans Gieng. Původně kašna stávala na jiném místě, na současné místo byla přemístěna v roce v roce 1913. Střelecká kašna (Schützenbrunnen) na hlavní obchodní ulici Marktgasse (Tržní ulice) je z roku 1527, ale figurou obrněného střelce od Hanse Gienga byla doplněna až v roce 1543. V pravé ruce nese střelec prapor Schützenova střeleckého spolku, který byl v roce 1799 zrušen, v levé ruce drží meč. U nohou mu sedí medvědice s puškou. Asi nejpozoruhodnější je kašna Požírače dětí (Kindlifresserbrunnen) na náměstí Kornhausplatz (Špícharové náměstí) z let 1545-46 od Hanse Gienga a zobrazuje postavu zlobra, lterý si strká do úst malé dítě a dalších sedm má v pytli přes rameno. Symbolika není zcela jasná, jelikož lidožrout má špičatý židovský klobouk, může se jednat antisemitskou karikaturu (tzv. judensau), ale jelikož dětí je zobrazeno osm, stejně jako původních švýcarských kantonů, může takto být zobrazen tehdejší úhlavní nepřítel země, vévoda Karel Smělý (Karl I. der Kühne).

Stejně jako kašny, zdobí i cechovní domy sochy, které symbolizují jednotlivé spolky. Tyto spolky existují dodnes, je jich celkem 13, mají na 18 000 členů a sdruženy jsou v Obchodní společnosti města Bern (Burgergemeinde Bern). jedná se o veřejnoprávní korporace, tzv. měšťanské obchodní společnosti (burgerliche Korporationen), ve smyslu bernské komunální legislativy. Podléhají dohledu kantonálních úřadů a tvoří je všichni bernští měšťané a měšťanky, kteří jsou držiteli příslušných cechovních práv. Mezi nejhezčí patří pták Gryf, což je mytologické bájné zvíře, pocházející z antiky, napůl dravý pták (orel) a napůl dravá šelma (lev). Ten je symbolem takalcovského cechu, proto drží stylizovaný tkalcovský rám. Dalším byl třeba maur, symbol cechu krejších a soukeníků. To má vazbu na středověk, kdy nejdražší látky pocházely z Orientu, proto tímto symbolem Orientu propagovali kvalitu svého zboží. Cech tesařů, truhlářů, bednářů a provazníků symbolizuje postava tesaře se sekerou a hranatou mírou.

Einsteinův dům (Einstein-Haus) se nachází na Kramgasse č. 49, kde si Albert Einstein (1879 – 1955) pronajal v roce 1903 byt ve 2. patře. Po neúspěšných přijímacích zkouškách na curyšské univerzitě se Einstein rozhodl v roce 1902 hledat štěstí v Bernu, když ho přítel z univerzity zlákal vyhlídkou na práci ve Spolkovém úřadu pro duševní vlastnictví. Nejprve bydlel v bytě na Gerechtigkeitsgasse 32 a živil se jako vychovatel. V červnu se pak na patentovém úřadě konečně uvolnilo místo technického experta a Einstein nastoupil do práce. O několik měsíců později požádal Milevu Marić, aby přijela do Bernu, poté se vzali. Od roku 1903 bydleli v domě na Kramgasse 49, kde se jim v roce 1904 narodil druhorozený syn Hans Albert Einstein (prvorozený Lieserl zemřel v 1,5 roce 1903). Mladý fyzik se zde pravidelně scházel se svými přáteli Conradem Habichtem a Mauricem Solovinem, aby diskutovali o fyzice, literatuře, Bohu a světě. Žertem se nazývali "olympijskou akademií". V tomto období Einstein pravidelně navštěvoval městské a univerzitní knihovny, stal se členem Přírodovědecké společnosti a v roce 1908 napsal na univerzitě v Bernu svou postdoktorskou práci. Doba strávená v Bernu byla nejtvořivějším obdobím jeho života, jen v roce 1905, v období označovaném jako "annus mirabilis", publikoval pět prací, které navždy změnily pohled na fyziku ve světě. Zde také popsal svou teorii relativity, vyjádřenou asi nejslavnější rovnicí všech dob E= mc². Období jeho pobytu v Bernu lze označit jako explozi inspirace, která ještě dlouho poté vrtala v hlavách historiků vědy. Do současné podoby byl byt na Kramgasse č. 49 uveden u příležitosti stoletého výročí v roce 2005 tak, aby emotivně oslovil návštěvníky, jak zde Einstein žil a v jakém prostředí vznikly jeho nejdůležitější práce. Ve třetím patře domu je potom expozice, kde se dozvíte více o Einsteinově životě a myšlení a je zde také promítán i dvacetiminutový film o jeho životě.

Zcela samostatnou kapitolou je řeka Aara a mosty, které přes ní v historickém centru vedou. Řeka obtéká staré město v hlubokém údolí a vytváří kolem něj dlouhý zákrut zvaný Aareschlaufe (smyčka Aary), zahloubený oproti zástavbě o 30 až 50 metrů. Samotná Aara je nejdelší řekou Švýcarska s délkou 288 kilometrů, vytéká v Bernských Alpách (Berner Alpen) z Dolního aarského ledovce (Unteraar) a ústí do Rýna nedaleko města Koblenz. Přestože řeka vytéká z ledovce, dosahuje v Bernu během léta příjemné teploty 21 stupňů a koupání v ní patří k oblíbeným atrakcím při návštěvě města. Jedná se totiž o takový přírodní tobogán, protože voda dosahuje rychlosti 7 - 10 km/h, což již vyžaduje určité plavecké schopnosti. Každopádně se jedná o úžasný zážitek, který jsme si také vyzkoušeli. Stačí se ponořit do tyrkysově modré vody a jen korigovat směr, proud plavce unáší sám. Přestože je plavba na asi 4 kilometrovém úseku (z louky Eichholz u městského kempu až na městskou plovárnu Marzili) jen na vlastní nebezpečí, organizace SLRG plavcům poskytuje uzavíratelné vaky, do kterých si uložíte všechny cennosti a na konci je zase odevzdáte. A ještě na okraj, Aara má dokonce po sobě pojmenovaný i míchaný nápoj, který je k dostání v některých restauracích (například Lirum Larum na Kramgasse). Pochopitelně že má tyrkysově modrou barvu, jeho ingrediencemi jsou vodka, modré curacao, růžová šťáva, sodovka a jedna „tajná“ přísada. Tak na zdraví (konzumovat prosím až po plavbě).

Minout jsme nemohli ani známé bernské mosty. Most Kornhausbrücke (Kornhausský most, Špýcharový most) se klene nad údolím řeky Aary a nad lávkou Altenbergsteg (viz dále) a spojuje staré město (Kornhausplatz = Špýcharové náměstí) se severními předměstími Bernu. Postaven byl v letech 1895 – 1898 strojírenskou firmou Theodor Bell & Cie AG z Kriensu ve spolupráci s Gutehoffnungshütte z Oberhausenu podle návrhu bernských inženýrů Arthura a Hermana Bonstettenových a architektů Theodora Bella a Paula Simonse. Jedná se o obloukový most s ocelovými příhradovými oblouky a vyvýšenou mostovkou o délce 382 metry. Hlavní oblouk má rozpětí 115 metrů a doplňuje ho pět menších oblouků o rozpětí 36 metrů. Most je široký 12,5 metru a vozovka je v nejvyšším bodě 48 metrů nad hladinou řeky Aary. Dole pod mostem vede přes řeku ještě lávka Altenbergsteg (Starohorská lávka), která spojuje centrum města s předměstím Altenberg (Stará Hora) na severním břehu Aare. Postavena byla v roce 1857 a nahradila původní přívoz zavedený v roce 1823 a pozdější dřevěný most s celnicí z roku 1834. Dnes je to nejstarší visutý a jediný dochovaný řetězový most ve Švýcarsku, prohlášený za kulturní památku. Z mostu je povoleno skákat do řeky v rámci plavání k nedalekému koupališti Lorraine, kde plavby po řece obvykle končí. Na druhém konci města je druhý vysoký most Kirchenfeldbrücke (Kirchenfeldský most, Kostelnopolský most), který se také klene nad údolím řeky Aary a spojuje staré město (Casinoplatz = Kasínové náměstí) s jižními předměstími, ústí do Švýcarského náměstí (Helvetiaplatz, helvetia – latinský název pro Švýcarsko). Most navrhli inženýři Moritz Probst a Jules Röthlisberger z kovovýroby Gottlieb Ott & Cie z Bernu jako obloukový most s nýtovanou svařovanou železnou konstrukcí, který byl postaven za 21 měsíců od června 1881 do  24. září 1883, kdy byl slavnostně otevřen. Protože byl most financován Anglickou rozvojovou společností, říkalo se mu až do konce 19. století lidově Anglický most. Od roku 1901 jezdí po mostě tramvajová linka. Kirchenfeldský most je dlouhý 229 m dlouhý a má dva oblouky o rozpětí 78 metrů, v nejvyšším místě je vozovka 32 metrů nad hladinou řeky Aary. Na nosnou konstrukci bylo použito přibližně 1300 tun oceli a vozovka váží dalších 2300 tun. Odhaduje se, že na snýtování mostu bylo použito 200 000 až 250 000 nýtů. Kirchenfeldský most se objevuje v mnoha literárních i filmových dílech. poslední zajímavé mosty jsou na východní straně starého města. Tady naleznete most Untertorbrücke (Untertorský most, Podbranský most), který je nejstarším mostem v Bernu a jedním z nejstarších kamenných mostů ve Švýcarsku. Až do poloviny 19. století byl jediným mostem přes řeku Aaru v Bernu. První most, zatím ještě dřevěný, zde byl postaven již v roce 1256. Jelikož ale trpěl častými povodněmi a potřebou neustálých oprav, v letech 1461-87 byl na jeho místě vystavěn současný kamenný most. Do roku 1844 přes něj vedla veškerá doprava do města, než ji z větší části převzal o něco výše postavený Nydeggbrücke (Nydeggský most, pojmenovaný podle čtvrti Nydegg, název je z bernské němčiny a znamená Dolní kout). Na pravém břehu řeky stojí na konci Untertorského mostu Ländtetor (Zemská brána), pozůstatek původního opevnění města. Most je dlouhý 52,5 metru, má tři oblouky a má jednotnou výšku nad hladinou řeky 8,10 metru.