Cesty a památky

28. března 2018

Tbilisi (1,2 milionu obyvatel) je město, kde se potkává Evropa s Asií. Doslova. Chvíli má člověk pocit, že jde po ulici kdesi v Česku a potom najednou cítíte, že jste přeci jen někde hodně daleko. K tomu navíc některé typické stavby socialismu, mezi které patří ohyzdné paneláky (tak ohyzdné, jaké se stavěly v zemích Sovětského svazu, naštěstí u nás nemáme). Město založil v 5. století král Vachtang I. Gorgasali (Vlčí hlava), který sídlil původně v nedalekém městě Mccheta. Když v těchto místech lovil se svým sokolem, objevil termální vývěry, do kterých dle pověsti spadl bažant a uvařil se. Král se rozhodl založit město, které nazval Tbilisi, což v překladu znamená „horké prameny“, do něhož potom jeho syn přenesl sídlo ze Mcchety. Tím došlo k oddělení sídla světské (Tbilisi) a církevní (Mccheta) moci.

S prohlídkou města začínáme na levém břehu řeky Mtkvari na Evropském náměstí, které je dobrým výchozím bodem k památkám města. Po jeho obvodu vlaje mnoho vlajek EU, aby bylo všem jasné, jakým směrem se Gruzie ubírá a jaká je geopolitická orientace země. Konec konců, o té se rozhodovalo již v roce 1989, kdy se zde 9. dubna odehrál tzv. Tbiliský masakr. Toho dne se konala demonstrace asi 100 000 lidí proti chudobě, ruské nadvládě nad Gruzií a za samostatnost země. Nejvyšší moskevské vedení (bohužel včetně Gorbačova) dalo souhlas k nasazení vojska včetně bojových transportérů, parašutistů a bojových plynů. Zabito bylo minimálně 21 účastníků a stovky vážně zraněno ... Na náměstí navazuje park Písek (Rike, რიყის პარკი) na místě bývalého písečného ostrova, který sloužil jako místo odpočinku karavan z Persie. Dnes je to oblíbené místo odpočinku obyvatel hlavního města, upravené do současné podoby v roce 2010, ale také oblast, kde vzniklo několik moderních staveb, které zásadně pozměnily vzhled Tbilisi. Dodnes vyvolávají kontroverze, ale jelikož leží na druhé straně řeky Mtkvari, než je staré město, ta kombinace starého a nového se mi s odstupem několika let od jejich vzniku zdála docela osvěžující. Každopádně je pravda, že zhruba třetina starších městských čtvrtí s cihlovými domy, převážně z 18. a 19. století, padla za oběť rychle se měnící tváři metropole. Nad parkem trůní nový prezidentský palác (საქართველოს პრეზიდენტის სასახლე), nazývaný také Avlabarská rezidence, který byl postaven v letech 2004-09 v římském a novorenesančním stylu jako kombinace Bílého domu a berlínského Bundestagu podle plánů gruzínského architekta Georgi Batiašviliho a italského architekta Michele De Lucchi (viz též most Míru). Pod ním se otevírají periskop připomínající dvě futuristické roury ze skla, betonu a oceli Kulturního komplexu, jehož stavba podle návrhu italského designérského tandemu Massimilian a Doriana Fuksasovy byla zahájena v roce 2011. Nové vedení země ale v roce 2013 stavbu zakonzervovalo, protože budila jednak ohromné kontroverze a také si vyžadovala gigantické sumy za dokončení. V roce 2016 ale byla stavba dokončena a dnes slouží jako hudební divadlo a galerie s výstavními sály. Stejné kontroverze budí futuristický, 156 metrů dlouhý most Míru (მშვიდობის ხიდი) přes řeku Mtkvari, určený pouze pro pěší, takže na první pohled značně předimenzovaný. V roce 2010 ho postavil italský architekt Michele de Lucchi. V noci ho osvětluje 6000 diod, a jakmile se jednou dozvíte, že mu místní přezdívají Always Ultra, navždy v něm uvidíte dámskou vložku. Za parkem vykukují bílé střechy, připomínající houbové kloboučky, které patří Justičnímu domu (იუსტიციის სახლი), budovy z let 2010-11, kde si pod jednou střechou vyřídíte veškeré všechno nutné papírování od registrace auta, přes vyřízení pasu po stavební povolení (celkem je zde soustředěno 300 druhů různých služeb občanům). Co mě ale poněkud rušilo a podle mě se do centra města vůbec nehodí, je moderní lanovka (sabagiro) z roku 2012 (7 kabin, každá pro 8 cestujících), která vede z náměstí nahoru na pevnost Narikala, kam se vydáme později. Ovšem v kontextu toho, jak Gruzínci lanovky milují, mě to ani nepřekvapuje.

V prohlídce pokračujeme u nejstarší stavby tady na levém břehu. Na útesu nad řekou se vypíná nádherná kamenná stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie Metechi (მეტეხის ღვთისმშობლის შობის ტაძარი) který je spolu se sochou zakladatele města krále Vachtanga I. Gorgasaliho asi nejznámější dominantou Tbilisi. Na tomto místě postavil již v 5. století král Vachtang první hrad zvaný Isani a založil také kostel, do kterého byly v roce 475 uloženy ostatky svaté Zuzany Gruzínské (Šušanik), hlavní poutní místo tohoto chrámu dodnes (legenda Věznění svaté Zuzany je zapsaná v nejstarší písemné památce v gruzínštině ze 6. století od Jakoba Curtaveliho). Písemně je kostel doložen v roce 1195, kdy se u hrobu sv. Zuzany modlila gruzínská královna Tamara. Zcela zásadně byl kostel rozšířen a přestavěn do dnešní podoby v letech 1278-89 za krále Dimitrije II. Sebeobětovače (vydal se na smrt Mongolům, aby odvrátil jejich invazi). Je neuvěřitelné, že za socialismu sloužil jako mládežnické divadlo, církvi byl vrácen těsně před pádem režimu v roce 1988. Před kostelem je mohutná jezdecká socha Vachtanga I. Gorgasaliho z roku 1967 od sochaře Elgudži Amašukeliho. Dole u mostu Metechi byla v roce 2002 ke skále přistavěná kaplička sv. Aba Tbileliho, který zde byl v 7. století zabit muslimy, protože konvertoval ke křesťanství.

Již z terasy před chrámem Metechi a vlastně odkudkoliv v Tbilisi je vidět na Eliášově kopci ve čtvrti Avlabari katedrála Nejsvětější Trojice (Cminda Sameba, წმინდა სამება). Ta je třetí největší pravoslavnou stavbou světa a hlavní katedrálou gruzínské pravoslavné církve. Postavena byla v letech 1995 - 2004 podle návrhu architekta Arčila Mindiašviliho a na čtrnáctihektarovém pozemku, obehnaném hradbou, se nachází ještě rezidence patriarchy Gruzínské pravoslavné církve a arcibiskupa Mcchety-Tbilisi, klášter a vysoká teologická škola. Dovnitř vcházíme branou, nad kterou je chrám Iberské bohorodičky se zázračnou ikonou a zvon, vážící 2 tuny. Do vlastního chrámu se vejde 1500 věřících (je 75 metrů dlouhý a 65 metrů široký) a jeho pozlacená kopule se vypíná do výšky 86 metrů. To ovšem není vše, dalších 14 metrů jsou do hloubky hory vytesány podzemní chrám Neposkvrněného početí Panny Marie a pohřebiště pro potomky gruzínských vládců, kteří museli žít po obsazení Gruzie Ruskem ve vyhnanství v Astrachani. Aktuálně jsou připraveny sarkofágy, do kterých budou jejich těla přenesena. Horní chrám je zatím prakticky bez výzdoby, postupně vznikají malby v centrální části. Pozornost ale budí novodobá ikona, nakreslená v tradičním stylu, nazvaná Naděje Gruzie. Pochází z roku 2012 a jsou na ni vyobrazeni všichni světci gruzínské pravoslavné církve, králové, zástupy duchovenstva, patroni země a v doprovodu archandělů Panna Maria i svatá trojice na samém vrcholu.

Po prohlídce levého břehy řeky Mtkvari jdeme na setkání s panem George Chogovadzem, vedoucím gruzínské národní správy cestovního ruchu, který se velmi zajímal o natáčení reportáží o jejich zemi pro pořad Objektiv. Natočili jsme i krátký vstup do gruzínské televize a ještě než jsme odjeli domů, tak jsme se viděli ve vysílání. Společně jsme šli na oběd, ke kterému pijeme místní pivo „Šavi lomi“ (Černý lev) a musím říci, že nám chutnalo. Vlastní jídlo se pak sestávalo z několika chodů – chinkakali (pirohy plněné masem, brambory nebo houbami), pchali (zelené ze špenátu, červené z červené řepy, s ořechy a nebo s baklažánem), sopeli salát (vesnický salát z okurek, vlašských ořechů, rajčat, cibule a petrželky), lobiani (fazolová placka), nemohlo chybět ani chačapuri (těstová placka se sýrem), dále bylo k mání čašušuli (dušené telecí maso s ostrou rajčatovou omáčkou), mcvadi (špíz z kuřecího a vepřového masa) a také odžachuri (pečené brambory s cibulí a slaninkou). Takto skvěle posilněni se vracíme na Evropské náměstí a lanovkou (sabagiro) z roku 2012 jedeme na horní stanici na Solackém hřebeni, kde stojí nepřehlédnutelná socha Matka Gruzie (Kartlis Deda, ქართლის დედა). Je vysoká 20 metrů a jejím autorem je sochař Elgudža Amašukeli. Tahle socha jako skoro vše v postsovětských zemích má velmi pohnutou historii. Původně byla dřevěná, ale v roce 1963 byla nahrazena novou, z hliníku, přičemž původní návrh byl, mírně řečeno, popraven. Socha získala ruské rysy, cop a oblek. V 90. letech 20. století ale byla tato mutantka demontována a podle původního návrhu zhotovena současná socha z hliníku, vysoká 20 metrů, oblečená již v původně navrženém gruzínském kroji bez copu, která drží v levé ruce číši s vínem na uvítání přátel a v pravé ruce meč na odražení nepřátel. U sochy Matky Gruzie jsme ochutnali výjimečnou kávu, která se připravuje v džezvě v rozpáleném písku. Tedy voda nedojde k varu, ale káva je hotová těsně před tím, než přejde prvním varem. Říká se jí zde „káva Suchumurad". Tento způsob vaření kávy pochází se střední Asie.

Jenom kousek od sochy z kopce dolů to bylo k pevnosti Narikala (Malá pevnost, ნარიყალა), která se pod názvem Šuris Ciche (Nevděčná pevnost) vzpomíná ještě před založením města ve 4. století. Nicméně od 5. století byla po založení Tbilisi sídelním hradem gruzínských králů a vládců země, ať již to byl v pohnutých osudech země kdokoliv. Po obsazení Gruzie Ruskem na konci 18. století ztratila pevnost svůj význam a v roce 1818 zde byl zřízen sklad střelného prachu. Mohutná exploze v roce 1827 většinu pevnosti zničila včetně chrámu sv. Mikuláše z 12. století, který byl opraven až v letech 1996-97 podle návrhu architekta Tariela Kiparoidze. V poslední době také dochází k opravě mohutných hradeb, ale jinak v areálu pevnosti není nic zajímavého k vidění. Tedy až na nádherné výhledy na město. Ty jsou opravdu jedinečné.

Zcela jako na dlani máme pod sebou čtvrť Abanotubani (Lázeňská čtvrť, ბანოთუბანი) soustřeďuje více než 64 sirných lázní, jejichž největší rozvoj nastal ve 12. - 13. století a dodnes se projevují především cihlovými kupolemi, připomínajícími hammámy v orientu. Původ lázní je ale mnohem starší a souvisí s objevem zdejších pramenů králem Vachtangem I. Gorgasalim v 5. století. To konec konců připomíná pomník sokola s bažantem, spojený s již zmíněnou místní legendou. Současná podoba lázní a jejich kupolí pochází především z doby perské nadvlády v letech 1735-62. Nejhezčí z nich se jmenují Pestré lázně (Čerenli abano) s emailovou fasádou a dvěma věžemi, připomínající uzbecké medresy, postavené v roce 1840 knížetem Orbelianym.

V další prohlídce pokračujeme do čtvrti Staré Tbilisi (Dzveli Tbilisi). Jako první přicházíme ke katedrále Panny Marie Sioni (სიონის ეკლესია) je jedním z nejsvětějších míst v Gruzii. Pojmenována je podle hory Sion v Jeruzalémě. Podle středověkých gruzínských zápisů kostel postavil král Vachtang I. Gorgasali v 1. polovině 5. století. Ten ale byl pobořen při arabských nájezdech, v roce 1122 jeho přestavbu inicioval král David IV. Budovatel a kromě několika oprav po zemětřeseních či nájezdech dobyvatelů se v této podobě dochoval dodnes. Dne 12. dubna 1802 v katedrále shromáždil velitel ruských okupačních vojsk v Gruzii, generál Karl von Knorringbyl, gruzínskou šlechtu a duchovenstvo a přinutil je přijmout ruský imperiální manifest o připojení Gruzie k Rusku a přísaze věrnosti ruské carské imperiální koruně. Kdo odmítl, byl postaven před soud, internován nebo popraven. Katedrála Sioni zůstala jako jedna z mála funkční i za sovětské éry a byla renovována v letech 1980-83. Na levé straně oltáře je uctívaný hroznový kříž (džvari Vasisa), který podle legendy přinesla do Gruzie svatá Kristýna (Nina) na počátku 4. století. Samotný relikviář byl zhotoven králem Vachtangem III. na počátku 14. století a kříž se ze schránky vyjímá pouze jedenkrát za rok.

O kousek dál na stejné ulici přicházíme ke chrámu Narození panny Marie Ančischati, který je jedním z nejstarších kostelů v Tbilisi, postavený v roce 522 králem Darchilem Udžarmelim (syn Vachtanga I. Gorgasaliho), který do Tbilisi přenesl hlavní město z Mcchety. Název kostela souvisí s tím, že v něm byla od roku 1664 uložena zázračná ikona Krista z 6. – 8. století (Ančis chati), uložená původně v klášteře Anči v jihozápadní Gruzii (dnes ve Státním uměleckém muzeu). Vlastní kostel byl za sovětských časů změněn na uměleckou dílnu, dnes ale opět slouží duchovním účelům.

Na rohu ulice Šardeni mě zaujal památník režiséra Sergeje Pradžanova (1924 - 1990) z roku 2004 od sochaře Važi Mikaberidzeho, zhotovený podle slavné fotografie "Čas letu" od fotografa Jurie Mečitova, zachycující režisérovo poskočení při procházce městem. Na přilehlém náměstíčku je pak slavné Garibadzeho loutkové divadlo (რეზო გაბრიაძის თეატრ-სტუდია ) založené v roce 1981 Rezou Garibadzem, po kterém se i jmenuje. V roce 2010 byla k divadlu do ulice Šavteli přistavěna hodinová věž navržená přímo Garibadzem, který vyrobil také ozdobné dlaždice. Věž se rychle stala tbiliskou atrakcí, protože každou hodinu se z malovaných dveří na vrcholu věže ukazuje zlatokřídlý anděl a odbije na zvonu čas kladívkem a dvakrát denně se pak na věži ve 12:00 a 19:00 odehraje miniaturní loutkové představení „Cyklus života“.

Posledním místem, které jsme navštívili, byla Svatá hora (Mtacminda, მთაწმინდა) s nadmořskou výškou 730 metrů, která dominuje centru Tbilisi. Ačkoliv nahoru vede pozemní lanovka, my vyjíždíme autem na parkoviště zhruba v půlce kopce a dál jdeme pěšky. Hora tvoří východní konec vulkanického Trialetského hřbetu (Trialetis kedi თრიალეთის ქედი), který pokračuje až na Malý Kavkaz. Tady si prohlížíme významné poutní místo, Chrám sv. Davida (Mamamdaviti, მთაწმინდის მამადავითის სახელობის ეკლესია). Ten je sice poměrně mladý, v tradičním stylu byl postaven na hoře v letech 1859-71, ale stojí v místech, kde se nachází jeskyně, ve které žil sv. David Garedžinský v 6. století, jeden z 13. tzv. syrských otců. S ním je spojena legenda, podle které ho jedna těhotná pohanská dívka z Tbilisi označila jako otce očekávaného dítěte. Svatý David ale odpověděl, že důkazem její lži bude to, že porodí kámen. A tak se i stalo a místo se dodnes jmenuje Kvašveti (z gruzínštiny kva = kámen a šva = rodit). U chrámu vytéká z hory pramen vody, který vytryskl na základě modliteb sv. Davida a je tedy považován za zázračný, neboť údajně léčí neplodnost mužů i žen. To dokládají i malé oblázky, kterými je oblepena celá severní strana chrámu, čímž příchozí své přání o vyléčení stvrzují. V sousedství chrámu je hřbitov, který od roku 1929 funguje jako pantheon (პანთეონი), kde jsou pohřbíváni významní spisovatelé, umělci, vědci a národní hrdinové. V poslední době byli ze hřbitova odstraněni hroby všech činovníků, svázaných s komunistickým režimem, a jejich těla byla pohřbena do soukromých rodinných hrobek na jiných hřbitovech. Výjimkou je pouze hrobka Kateřiny Džugašvili (rozené Genadze), matky Josifa Stalina (Džugašviliho), která zde byla proti své vůli pohřbena 8. června 1937. Její rakev nesl osobně Lavrentij Berija (jeden z největších komunistických zločinců, mimo jiné organizátor Katyňského masakru), sám Stalin se ale jejího pohřbu neúčastnil a vydal embargo na informace o pohřbu. V současnosti je zde pohřbeno na 50 významných osobností a jejich náhrobky zdobí díla významných gruzínských kameníků a sochařů. Mě třeba zaujal hrob se sochou Ikara, patřící významnému baletnímu umělci a pedagogovi Vachtangu Čabukianimu (1910-1992), pomník s maskou, patřící režiséru a herci Michailu Čiaurelimu (1894-1974) nebo zvláštní pomník s otisky rukou, patřící malíři a grafikovi Lado Kudiašvilimu (1896-1980). Na hrobu Eliáše Čavčavadze (1837-1907), básníka a bojovníka za samostatnost Gruzie, který byl v roce 1987 prohlášen za světce Eliáš Spravedlivý, je socha od významného francouzského sochaře Augusta Rodina. Je zde pohřben i historik a archeolog, dnes také světec, Ekvtime Takaišvili (1863–1953), který po zániku první gruzínské republiky v roce 1921 vyvezl velké množství národních cenností do Francie, kde byly ukryté do roku 1953, než se bezpečně mohly vrátit na základě mezinárodní dohody do Gruzie. Poslední hrob, který jsme si prohlédli, byl hrob Zviadiho Gamsachurdii, což byl významný gruzínský disident a bojovník proti sovětskému režimu. V roce 1990 se vlivem společenských změn stal předsedou Nejvyšší rady gruzínské sovětské socialistické republiky (premiérem) a v roce 1991 pak prvním prezidentem samostatné Gruzie.

Den se nachýlil ke svému závěru a již za tmy dorážíme na večeři do restaurace Hradba starého města na ulici Baritašvili, která je umístěná přímo v historické hradbě, která se zde dochovala. Je to jedna z 10 nejlepších restaurací v Tbilisi s vyhlášenými vinnými sklepy. A všeho jsme si vychutnali plnými doušky, protože jídlo i pití zde bylo naprosto jedinečné. A k tomu nám vyhrávala kapela gruzínské národní písničky, takže i atmosféra byla skvělá. Měli jsme tradiční pchali, lavaš, chačapuri, čašušuli, jako novinka skvělé žampiony zapečené se sýrem, čkmeruli (pečené kuře s česnekovou omáčkou) a tušchapati (telecí maso pečené na koření a bylinkách a mleté plněné do taštiček ze sezamového těsta a zapečené). Ochutnali jsme také mnoho druhů gruzínských vín, včetně odrůdy Chichvi, která je málo rozšířená a roste pouze v Kachetii.