Cesty a památky

Gruzie, gruzínsky Sakartvelo, se rozkládá na jih od hřbetu Velkého Kavkazu, na východě přiléhá k Černému moři, na jihu sousedí s Tureckem a s Arménií, na jihozápadě s Ázerbájdžánem a na severu s Ruskou federací. Byla to vždy oblast, o jejíž kontrolu usilovali mnozí místní panovníci i cizí dobyvatelé. Tento prostor byl po staletí svědkem mnoha válek, nájezdů a okupací. Abychom lépe pochopili události nedávné minulosti, je třeba si uvědomit, že současná Gruzie se opírá o tradice, které se prolínají s nejstaršími civilizacemi lidstva. Toto vědomí formuje i chápání dnešních Gruzínů o jejich vlasti, o místě a významu vlastního státu jako výdobytku úsilí mnoha desítek generací, které bojovaly a umíraly za její zachování. Toto vědomí je zde velmi silně přítomno do dnešních dob.

Historicky byl prostor současné Gruzie osídlen řadou svobodomyslných kmenů, které hájily svoji nezávislost se zbraní v ruce a současně se nerady podřizovaly jakýmkoliv snahám o centralizaci moci. Západní část země, antickými Řeky zvaná Kolchida, svojí zeměpisnou polohou a přírodním bohatstvím odedávna lákala cizince, mezi něž od sedmého století př. n. l. patřili právě řečtí kolonizátoři. Východ země, od západu oddělený pásmem hor Likhis Kedi (nazývaný též Suran) táhnoucím se v severojižním směru, obývali Iberové, kteří později nazvali toto místo Kartli, což se stalo základem názvu země. Odvozuje se totiž od vnuka bájného Noeho, Kartla. Kořenem názvu je „Kartvel-i“ (obyvatele Kartvelovy země) a gruzínská předpona "sa-o" (znamená geografickou identifikaci ve smyslu "místo, kde žijí“). Mimochodem původně ruský název Gruzia, který se rozšířil i do jiných slovanských jazyků, pochází z perského označení oblasti mezi Malým a Velkým Kavkazem "Gurğān", což znamená "země vlků". Sami Gruzínci preferují jako mezinárodní označení své země Georgia, v roce 2018 například přijala Litva zákonem označení země v litevštině jako Sakartvelo.

Antické Řecko kolonizovalo východní černomořské pobřeží dnešní Gruzie v letech 600 – 150 př. n. l. Vyrostly zde osady Phasis (poblíž dnešního města Poti), Gyenos (Očamčire), Dioscuras (Suchumi), Anakopia (Achali Atoni) nebo Pityus (Bičvinta). O kontrolu království Kartli na východě země usilovali Peršané. Ti ovládli Kartli v letech 486 – 333 př. n. l., ponechali však u vlády místní panovníky. Ve třetím století př. n. l. vládl v Kartli král Parnavaz I., kterému se podařilo Peršany vyhnat a sjednotit východogruzínské kmeny. S jeho jménem je spojováno nejen období prosperity a relativního klidu v tomto prostoru, ale je mu pověstí přisuzováno i autorství nejstaršího gruzínského písma, tzv. Asomtavruli („velká písmena“, známé rovněž pod jménem Mrgvlovani - v překladu značící „zakulacený“). Řada vědců se však na základě dosavadních nálezů domnívá, že se gruzínské písmo objevilo teprve s příchodem křesťanství počátkem 4. století n. l. Nejstarší dochované nápisy v gruzínštině lze najít na zdech gruzínského kláštera Svatého kříže v Judské poušti nedaleko Betléma, postaveného Petrem Iberim v roce 430 n. l., a na chrámu Bolnisi Sioni postaveném v Gruzii v roce 495 n. l.

V prvním století před Kristem o prostor dnešní Gruzie začali projevovat veliký zájem Římané. V roce 66 př. n. l. Pompeius zahájil vojenské tažení proti Arménii, zakavkazské Albánii a proti Kartli, toto gruzínské království o rok později padlo. Následně Pompeius vpochodoval do západní Gruzie a obsadil správní středisko Phasis. Stejného roku si Římané plně podrobili i zbytky Kartli, současně se však spokojili s tím, že zde vytvořili vazalský stát a ponechali vládu nad ním v rukách místních panovníků. Helenizace se dotýkala pouze vládnoucí vrstvy. Kolchis i Iberie byly ostatně římskými provinciemi víceméně formálně, protože v nich vládly domácí šlechtické rody. Západní část země byla na Římanech mnohem závislejší, než východní Iberie – Kartli. V první polovině 2. století n. l. právě v Kartli velmi silně upevnil své postavení místní král Parsman II., který začal vzdorovat císaři Hadriánovi (117 – 138 n. l.). Vztahy Říma a Kartli se zlepšily teprve za panování jeho nástupce, císaře Antonia Pia (138-161). Lucius Cassius Dio vzpomíná, že Parsmanu II. dokonce v Římě postavili sochu. Od tohoto období se Kartli skutečně stalo spíše spojencem, než vazalem Římanů, a sehrálo důležitou úlohu zejména v bojích Říma proti Peršanům. Když Persie podepsala v roce 298 s Římem Nisibiský mír, vzdala se tak mimo jiné i nároků na kontrolu království Kartli. Současně v něm byl uznán nárok místního krále Miriana III. na východní Gruzii.

Přijetí křesťanství jako státního náboženství

Podle gruzínských historiků právě tento král vyhlásil křesťanství za státní náboženství. Mělo se tak stát ve 30. letech čtvrtého století, o přesnějším datu přijetí se vedou mezi odborníky spory. Jakkoliv existují domněnky, že křesťanství jako státní náboženství mohlo být ještě před tím přijato v jiných částech světa, například v kavkazské Albánii nebo v Aksumském království, Gruzie se dnes považuje po Arménii za druhý nejstarší křesťanský stát světa. Důležité je, že do budoucna toto rozhodnutí ve svých důsledcích znamenalo pevné pouto Gruzie na západ, směrem k Římu a především k Byzanci.

Křesťanství sehrálo (a do dnešních dnů sehrává) v osudu Gruzínů významné místo. V dobách největšího rozdrobení státu, dobách poroby, okupace a krvavých nájezdů i nacionálního útlaku bylo pravoslavné náboženství (spolu s jazykem) jediným sjednocujícím prvkem, který pomohl přežít Gruzínům jako národu a zabránil jejich asimilaci s porobiteli. Církev po staletí hrála úlohu domácí elity, úlohu ochránců tradic i záruku zachování paměti otců pro budoucí generace. Církevní představitelé se vždy těšili vysoké autoritě a do současnosti jsou nejširšími vrstvami obyvatelstva považování za nejvyšší morální autoritu v zemi, prostupující staletími i režimy.

Během 4. a po větší část 5. století se Kartli (Iberie) znovu nacházela pod kontrolou Peršanů. Na konci 5. století princ Vachtang I. Gorgasali zosnoval protiperské povstání, jehož výsledkem bylo obnovení nezávislého království. To přetrvalo jen krátce a již za panování jeho syna Dačiho (502 – 514) se království vrátilo pod kontrolu Persie. Místní gruzínská šlechta však obdržela právo volit si vlastní „správce - knížata“, zvané eristavi. Síla Peršanů však postupně slábla a na konci 7. století jejich místo obsazují Arabové. Ti poté, co ovládli království Sasanidů, vtrhli na Kavkaz a přes zoufalý odpor se jim podařilo pokořit místní vládce. Do Tbilisi umístili sídlo emíra. Současně však chápali význam tohoto města pro obchod, který podporovali a získávali z něj značné příjmy. Jejich moc však začátkem 9. století zeslábla natolik, že prakticky jediným stabilním místem na území dnešní Gruzie pod arabskou kontrolou zůstalo právě Tbilisi. To však již nebylo podřízeno Chalífátu, nýbrž vystupovalo po nějakou dobu jako nezávislá politická jednotka.

Nástup rodu Bagrationovců

Počátkem 9. století vůdčí pozici mezi gruzínskou šlechtou zaujal rod Bagrationovců, který si zachoval svůj vliv a postavení prakticky do novověku. Prvním známým představitelem tohoto rodu je Ašot, později zvaný Ašot I. Veliký, který v první dekádě 9. století porazil Araby a vytvořil nové království, Tao – Klardžeti, rozkládající se přibližně na jihu bývalé Iberie. Formálně tento útvar spadal pod Byzanc (odtud také jeden z Ašotových titulů – Kuropalates), faktickou moc však držel král a nikoliv vzdálený císař. Za hlavní město si vybral Artanudž nacházející se na území dnešního Turecka. Území státu rozšířil Ašotův potomek David Bagration, který k němu připojil Theodossiopolis, tedy dnešní turecké město Erzurum, a arménskou provincii Basiani. Další provincie na arménském území, které do té doby podléhaly Arabům, přinutil přijmout jeho protektorát.

První sjednocené gruzínské království je spojeno se jmény Davida III. a Bagrata III., kteří nejen, že podstatným způsobem přispěli k upevnění jeho pozic, ale dosáhli i jeho územního rozšíření. David III. na konci 10. století dobyl další části Kartli a po smrti svého strýce Theodosie Slepého, který vládl v Abcházii, připojil ke svému království i toto území. Davidův adoptivní syn, Bagrat III., rozšířil království o Kachetii a Ereti a spojil tak východ a západ země pod jednu korunu.

Po Velkém schizmatu roku 1054 se gruzínští pravoslavní ještě těsněji přimkli svojí vírou k Byzancii. A víry jim bylo zapotřebí. V druhé polovině 11. století se na bohatá území na jih od vrcholků Velkého Kavkazu zaměřili Seldžučtí Turci (původem ze Sibiře), kteří v roce 1071 v bitvě u Manzikertu (dnešní Malazgirt v turecké provincii Muş) porazili spojená byzantsko – gruzínsko – arménská vojska. Do roku 1081 byla celá tehdejší Gruzie (vedle dalších území, jako Arménie, Anatolie, Sýrie) tureckými nájezdníky vypleněna. Zachránit se podařilo pouze obyvatelům nejhornatějších částí království, které chránily neprostupné hory – oblasti Chevšureti, Rača, Svanetie a horská část Abcházie. Na zbytku území došlo k masovému vyvražďování, loupení a ničení majetku.

Seldžucké Turky zastavil až král David IV. zvaný Agmašenebeli – Stavitel, který usedl na trůn jako šestnáctiletý v roce 1089. Do roku 1118 postupně v několika taženích osvobodil téměř celé území říše (s výjimkou Tbilisi). Založil rolnické oddíly domobrany, reorganizoval církev a do vylidněné země pozval rolníky z ciziny. V roce 1120 se vládce Alanie na Severním Kavkazu prohlásil za Davidova vazala a poslal mu několik tisíc svých poddaných, aby zalidnili a obdělávali osvobozená území. Někteří historici vidí právě v těchto Severokavkazanech původní předky dnešních Osetinců.

Král David v dalších bojích s Turky dobyl v roce 1122 Tbilisi, které si posléze vybral za hlavní město, dále celou severní Arménii a v 1124, rok před smrtí, se rovněž stal králem Arménie. Jeho následovníci s větším či menším úspěchem vedli další války za rozšíření země, největší vzestup však Gruzie zažila v době panování královny Tamary (prapravnučky Davida Stavitele). Léta jejího panování, 1184-1213, jsou v Gruzii nazývána Zlatým věkem.

Královna Tamara nejprve v několika taženích v letech 1194-1204 rozdrtila turecká vojska útočící z jihovýchodu, osvobodila jih Arménie a vynutila si, aby tyto oblasti přiznaly gruzínský protektorát. Po dobytí Cařihradu křižáky v roce 1204 Tamara obsadila byzantské území Lazona a Paryadria a o rok později zde vytvořila Trapezuntské císařství. V roce 1210 vojska královny Tamary zaútočila na severní Persii (dnešní severní Írán, většinově obydlený etnickými Ázerbájdžánci) a i zde přinutila místní vládce rovněž přijmout gruzínský protektorát. Většího územního rozmachu Gruzie ve své historii nikdy nezažila.

Královna Tamara se však nesoustředila pouze na rozšiřování kontrolovaného území. S její dobou je též spojen nebývalý rozvoj náboženství, umění, vědy, literatury a architektury. Nikoliv náhodou právě v její době svůj rozkvět zažil například skalní klášterní komplex ve Vardzii, kde se nachází také jedno ze dvou dochovaných autentických vyobrazení královny. Tento komplex je dnes na seznamu chráněných památek UNESCO.

Další útoky cizích nájezdníků, oslabování státu

Ve 20. letech 13. století Jižní Kavkaz zažil další vlnu devastujících nájezdů, tentokrát na území Gruzie vtrhly hordy Mongolů. Těm se pod velením obávaného Džingischána podařilo dobýt většinu gruzínských území (opět s výjimkou nejodlehlejších horských oblastí), celou Arménii i centrální oblasti dnešní turecké Anatolie. Gruzínské protektoráty byly ztraceny a sama Gruzie byla vynucena platit Mongolům tribut. Hlavní město Tbilisi bylo okupováno a rozvráceno. Mongolské nájezdy podstatným způsobem oslabily centrální moc královny Rusudan, proti které se začali bouřit i místní šlechtici. Nejkritičtější situace byla na jihu Gruzie, v Samtsche, kde místní vládci navázali vlastní kontakty s Mongoly a odmítli se podřizovat královně. Období mezi léty 1259 a 1330 je poznamenáno zoufalým bojem proti okupantům a řadou povstání, která byla krutě potlačována. Teprve až vnější okolnosti, zejména slábnoucí moc Mongolů v širším měřítku, umožnily králi Giorgimu, zvanému Skvělý (vládl v létech 1314 - 1346) přestat jim platit tribut a obnovit království přibližně v hranicích před rokem 1220. Utrpení však nebylo konce. Mezi roky 1386-1403 Gruzínské království zažilo osm tatarsko – mongolských nájezdů pod vedením obávaného Timura. Ušetřeny zůstaly pouze izolované Svaneti a horské oblasti Abcházie, jinak byla Gruzie vypleněna, zbavena svého bohatství i velké části obyvatel, kteří byli vyvražděni, nebo odvlečeni.

Pád Cařihradu 1453 do tureckých rukou znamenal pro Gruzii další úder. Zmizelo nejen duchovní centrum, ale i důležitý spojenec, jakkoliv v posledním období nespolehlivý. Většina okolních zemí byla islamizována nebo se dostala do sféry vlivu muslimských panovníků. Gruzie tak zůstala osamocenou křesťanskou výspou. Jediný kontakt se západním křesťanským světem Gruzie mohla udržovat pouze prostřednictvím kolonií Nejjasnější Janovské republiky na Krymu. Posledním králem jednotné Gruzie byl Giorgi VIII. (1446 – 1466), v důsledku jeho neúspěšných vojenských operací se v 60. létech patnáctého století Gruzie rozpadla na tři samostatná království – Kartli, Imereti a Samtsche.

Záhy začalo být jasné, že se kolem gruzínských zemí stahují mračna mimořádně vážného nebezpečí v podobě dvou mocných muslimských států – Osmanská říše na západě a Perské říše na východě. Tyto říše v následujících staletích aktivně soupeřily mimo jiné o kontrolu nad Jižním Kavkazem. Důsledkem rozdělení Gruzie v 16. století mezi tyto dva rivaly bylo nejen silné omezení samostatnosti (vládli sice gruzínští šlechtici, avšak podřizovali se mocným sousedům), ale především výrazné zhoršení životních podmínek a z toho plynoucí devastace obyvatelstva. Sedmnácté století přineslo ještě větší chudobu a beznaděj, již se zdálo, že křesťanská Gruzie nakonec zcela ustoupí místo muslimskému světu.

Georgievský traktát, podřízení Gruzie Rusku

Za vlády krále Vachtanga VI. na počátku 18. století došlo ještě k poslednímu vzepětí sil proti útokům a vměšování mocných sousedů, jejich tlak však neslábl. Zároveň však počátkem 18. století došlo v celém regionu Kavkazu k důležité změně – Rusko obrátilo svoji pozornost na jih. Přes tragický výsledek války Petra I. s Otomanskou říší roku 1710 hledalo Rusko všechny způsoby, jak tohoto mocného soupeře oslabit. Pravoslavná Gruzie byla pro Rusko dobrým důvodem, proč se na Jižním Kavkaze angažovat. Kateřina Veliká byla v bojích s Otomanskou říší úspěšnější, než Petr I. a hledala všechny způsoby jak nepřítele ještě více oslabit. Situace v Gruzii se zároveň v důsledku nepřetržitých nájezdů tu Osmanů, tu Peršanů stále více blížila ke katastrofě. Tento nepříznivý vývoj vedl krále v Kartli a Kachetii Irakla II. (vládl 1762 – 1798) k žádosti o ruský protektorát. Dne 24. července 1783 byl podepsán tzv. Georgievský traktát, dokument, který předznamenal více jak dvě stě let trvající dominanci Ruska v Gruzii.

Podle tohoto traktátu Rusko garantovalo územní nedotknutelnost Gruzie a zajišťovalo domu Bagrationovců právo na vládu v zemi. Zato se Gruzie vzdávala své samostatné zahraniční politiky a vládnoucí dynastie akceptovala, že každý příští monarcha bude muset žádat o investituru ruského cara.

Rusko se zavázelo k mnohému, avšak záhy se potvrdilo, že traktát nezajišťuje Gruzínům takovou ochranu, jakou očekávali. Již v roce 1787, poté, co vypukla další válka mezi Ruskem a Otomanskou říší, byla ruská vojska, do té doby chránící Tbilisi, stažena a město bylo ponecháno na pospas perskému šáchu. Aga Mohamed Chán v roce 1795 srovnal Tbilisi se zemí.

Poté, co král Irakli II. v roce 1798 zemřel, na trůn nastoupil Giorgi XII. Z důvodu nemoci vládl jen po tři roky, do r. 1800. Na rozdíl od svého otce to byl panovník politicky slabý a neoblíbený. Prakticky po celou dobu jeho krátké vlády probíhal v zemi mocenský boj o následnictví, což po jeho smrti vedlo ruského cara k rozhodnutí využít slabosti země, zlikvidovat gruzínskou samostatnost a plně připojit Gruzii k Rusku. Stalo se tak na základě tzv. Nejvyššího manifestu z 12. září 1801, v němž „Z Boží Milosti Car Alexandr I., Imperátor a Samoděržavec Všeruský atd. atd. atd.“ na dvou stranách textu opět slíbil všechno všem a ještě trochu víc. Podstata tohoto kroku však byla prostá. Porušením Georgievského traktátu Rusko ukončilo téměř tisícileté panství rodu Bagrationovců a zničilo nezávislost jejich státu. Na další dvě století se tak Petrohrad a později Moskva, staly těmi místy, která určovala osudy Gruzie a jeho obyvatel.

Tři roky samostatné gruzínské republiky a přičlenění k Sovětskému Rusku

Rusko na přelomu 18. a 19. století využilo skutečnosti, že gruzínští vládci již nebyli schopni čelit vnějšímu tlaku, a postupně, leč cílevědomě území Gruzie anektovalo. Jakkoliv to jistě znamenalo ochranu obyvatelstva před útoky zvenčí, současně se Gruzíni stali na mnoho generací podřízenými cizí říše. Ruská moc se sice snažila zachovat určité zdání kontinuity, gruzínská šlechta se např. těšila jisté přízni carského dvora, to vše ale jen do té míry, do jaké byla ochotna spolupracovat a stát se vykonavateli zájmů Ruska v tehdejším Zakavkazsku. Zároveň probíhala postupná rusifikace, jak na školách, tak ve veřejném životě. Záhy bylo pro místní elitu nezbytné, aby vedle gruzínštiny výborně ovládala i ruštinu, takže není divu, že významné rodiny začaly posílat své potomky jak do místních ruských škol, tak i na sever, do ruských měst. Značně ceněny byly i zkušenosti z působení v carských službách. Velmi podstatným zásahem do života Gruzínů a současně důkazem silných rusifikačních snah bylo zrušení autokefální (svébytné) Gruzínské pravoslavné církve v roce 1811 a plné podřízení náboženského života cele Ruské pravoslavné církvi. Tento krok byl pokusem vykořenit jeden ze základních pilířů gruzínských národních tradic a plně podřídit duchovní život Gruzie ruskému vlivu.

Tyto snahy však nezůstaly v gruzínském národě bez odezvy. Již v roce 1802 vypuklo povstání v Kachetii, v roce 1812 pak znovu. Ve Mtiuleti na severovýchodě země lid povstal v roce 1804, v Imereti v letech 1819 – 1820. V roce 1832 byl připraven puč, který se však nepodařilo uskutečnit kvůli zradě jednoho ze spiklenců. Ostatní byli odsouzeni k dlouhým letům vyhnanství. Značné represe proti gruzínskému národu znovu propukly po atentátu na cara Alexandra II. Tehdy bylo zakázáno byť jen veřejně vyslovit jméno Gruzie.

Proti odnárodnění se v druhé polovině 19. století postavili význační mužové gruzínského národa, kteří si uvědomovali nebezpečí ztráty národní identity a historických tradic. Mezi ně patřili takoví velikáni, jako Ilja Čavčavadze, či Akaki Tsereteli, oba potomci dávných gruzínských šlechtických rodů, dále Jakob Gogebašvili, Niko Nikoladze a další. Mezi význačné osobnosti gruzínské kultury patřil i český rodák Josef Navrátil, v Gruzii známý po jménem Ratili, který na konci 19. století pod zřejmým vlivem českého obrozenectví začal sbírat téměř zapomenuté mnohohlasé lidové písně Gruzie, založil první moderní pěvecký sbor a vychoval řadu význačných hudebníků Gruzie té doby. Mezi jeho žáky patřil např. i zakladatel gruzínské opery a skladatel klasické hudby Z. Paliašvili.

Díky vlivu těchto intelektuálů se v Gruzii na konci 19. a počátku 20. století znovu zvedla vlna národního sebeuvědomění. Návrat k dávným tradicím a touha po obnovení vlastní státnosti byla v těch letech silná, leč, zdálo se, nesplnitelná. Dominance Ruska byla příliš veliká a provázanost Gruzie s carskou říší příliš těsná. Až důsledky první světové války, pád carismu, občanská válka a z toho vyplývající oslabení centrální ruské moci na Kavkaze, to vše přineslo novou naději i pro Gruzii a její obyvatele a otevřelo dveře k obnovení samostatnosti státu. Krátkou, leč významnou přestávkou v dominanci ruského vlivu na Jižním Kavkaze bylo období existence nezávislé Gruzie mezi roky 1918 a 1921.

Pod dojmem z událostí v Petrohradě se dne 11. listopadu 1917 v Tbilisi sešlo shromáždění místních regionálních sovětů, sovětů Kavkazské armády, zástupců odborů a města Tbilisi, které odmítlo přiznat svrchovanost Všeruského sjezdu sovětů dělnických rolnických a vojenských zástupců a rozhodlo o vytvoření místních orgánů moci. O čtyři dny později, dne 15. listopadu 1917 byl vytvořen tzv. Zakavkazský komisariát, dočasná vláda. Dne 21. listopadu gruzínská Národní konference, složená ze zástupců všech politických stran kromě bolševiků, zvolila svůj stálý orgán, Národní radu, v níž měli největší zastoupení sociální demokraté - menševici.

Po rozehnání ruského Ústavodárného shromáždění v lednu 1918 v Gruzii ihned zesílily hlasy po plné samostatnosti. Nehledě na tyto výzvy, nejprve zvítězila myšlenka sjednocení všech tří dominantních národů Zakavkazska, tedy Gruzínů, Azerů a Arménů. Dne 10. února 1918 se sešel Zakavkazský sejm, parlament. Na něm zvítězila politická platforma menševiků, odmítajících bolševickou moc, a bylo schváleno vytvoření vlády složené ze zástupců především gruzínských menševiků, ázerbájdžánských musavatistů a arménských dašnaků. Byla vytvořena Zakavkazská demokratická federativní republika.

Velké problémy novému státu působily vojenské operace Otomanské říše, která okupovala části jejího území. Společný zakavkazský stát byl příliš slabý a heterogenní, aby měl v tehdejších podmínkách naději na dlouhodobější existenci. Mladá federace nevydržela vnitřní pnutí, způsobené boji s otomanskými vojsky, problémy vytváření mnohonárodnostního státu i rozpory mezi třemi národními reprezentacemi, sledujícími své vlastní a začasto rozdílné cíle. Dne 26. května 1918, po obtížných diskusích o možných cestách řešení, nakonec Zakavkazský sejm rozhodl o rozpuštění federace. Ten samý den odpoledne byla vyhlášena nezávislá Gruzínská republika. Vůdčí silou v zemi i nadále zůstávali menševici.

Samostatná Gruzie nebyla po několik let mezinárodně přiznána, širšího de facto přiznání se jí dostalo až v souvislosti s Pařížskou konferencí v roce 1920 a přiznání de jure ještě později. Přesto v Tbilisi působila řada diplomatických zástupců, kteří zasílali své zprávy o vývoji v této zemi i regionu do svých domovských zemí. Bylo mezi nimi i mladé Československo. Bolševické Rusko uznalo Gruzii podpisem tzv. Dohody z Moskvy dne 7. května 1920, v níž se Gruzie výměnou za uznání zavázala neposkytovat své území jednotkám nepřátelským bolševickému režimu.

Prvním předsedou vlády se stal Noe Ramišvili, kterého velmi záhy a za podivných okolností vystřídal Noe Žordania. Gruzie byla demokratickou republikou s řadou politických stran, prezidenta však neměla. Samotní sociální demokraté - menševici, byli rozděleni na konzervativní pravé a radikální levé křídlo. Hlavním představitelem prvního proudu byl Noe Ramišvili, druhý proud symbolizuje právě Noe Žordania.

První parlamentní volby nového státu se konaly v únoru 1919, ale přes jasné vítězství menševiků se v zemi udržel vícestranický politický systém. Ve stejném roce vláda reformovala soudní systém a místní samosprávu, Abcházii byla zaručena autonomie, byla provedena pozemková reforma. Tato reforma sice přivedla k přerozdělení půdy rolníkům, ale současně přivedla ke snížení výkonnosti zemědělství, neboť noví majitelé, na rozdíl od původních (většinou šlechty), neměli zkušenosti z řízení zemědělské výroby.

Již od samého počátku existence samostatného státu se začaly projevovat národnostní problémy, zejména v Jižní Osetii. V červnu roku 1918 jihoosetinští bolševici prohlásili své území za nedílnou součást Sovětského Ruska a odmítli se podřídit centrální tbiliské vládě. Když Tbilisi vyslalo do oblasti své vojáky, aby odpor osetinských bolševiků potlačili, píše lidový komisař zahraničních věcí G.V.Čičerin do Gruzie: „… jsme znepokojeni zprávou, že gruzínské jednotky byly vyslány do Jižní Osetie, aby tam zlikvidovaly sovětskou vládu. Pokud je to pravdivá informace, trváme na tom, abyste ihned odvolali své jednotky z Osetie, neboť, podle našeho názoru, Osetie musí mít takovou vládu, jakou si přeje. Gruzínská intervence do záležitostí Osetie by nebyla ničím jiným, než intervencí do cizích vnitřních věcí“.

Nejtěžší boje probíhaly u města Čiatura, kde se bojovalo i za pomoci dělostřelectva. Osetinští ozbrojenci jednak vyhlásili své národnostní požadavky, které spočívaly především ve sjednocení s osetinskými oblastmi na sever od Velkého Kavkazu (přestože v oblasti, které obývali, zdaleka nebyli jedinou národností, prostor Jižní Osetie byl pestrou mozaikou střídajících se osetinských, smíšených a gruzínských vesnic), jednak byli vedeni bolševickou ideologií třídního boje. Jejich národnostní ambice se tak velmi těsně proplétaly s úzce ekonomickými zájmy – vyvlastnit majetky sedláků a zmocnit se jejich půdy. Nakonec byli vládními vojsky poraženi, násilné převzetí cizích majetků se však již stalo faktem.

Podobně se bolševici snažili posílit svůj vliv i na dalších místech Jižního Kavkazu, například prostřednictvím svých stranických buněk v Abcházii. Na jedné straně to byli Osmané, kteří zde (podobně jako v Adžárii) podněcovali k národnostním třenicím v naději, že se pak snáze podaří tyto oblasti připojit, na druhé straně měli Rusové zájem odtrhnout Abcházii od Gruzie a připojit ji ke Kubáni. Tyto tendence ostatně nebyly úplně nové. Ještě v carských dobách radil náčelník Kavkazské administrace princ Grigorij Golicyn moskevskému pravoslavnému Synodu: „Bylo by žádoucí odtrhnout suchumskou Eparchii s většinovým abcházským a ruským obyvatelstvem od nežádoucího gruzínského vlivu. Z tohoto pohledu by bylo užitečné připojit suchumskou Eparchii ke Kubáni“.

V únoru 1918 delegace Abcházského lidového sovětu navštívila Tbilisi s požadavkem, aby Abcházie získala právo mít s Gruzií „sousedské vztahy na rovných základech“. Výsledkem schůzky pak byla dohoda o poskytnutí Abcházii plné autonomie v rámci Gruzie. Tato myšlenka byla dále konkretizována po vyhlášení gruzínské samostatnosti. Situaci však začali komplikovat ruští i místní bolševici, kteří v Suchumi vytvořili vojenský revoluční výbor s cílem dosáhnout podřízení celé Gruzie Sovětskému Rusku. Bolševikům se podařilo zabrat město Gudauta, zatímco gruzínské jednotky za velkých ztrát bránily Suchumi. Tbiliské vládě se však za pomoci německých jednotek podařilo bolševické nebezpečí odvrátit.

Britští vojáci zůstávali až do roku 1920 dislokováni v Batumi a od prosince 1918 byla britská vojenská jednotka rozmístěna také v Tbilisi. Zájmem Velké Británie bylo situaci na Jižním Kavkaze uklidnit, proto jasně stanovila hranici, kterou Děnikinovi bělogvardějci nesměli překročit.

V lednu 1920 Sovětské Rusko navrhlo třem jihokavkazským republikám uzavřít spojenectví v boji proti bělogvardějcům. Gruzie to s poukazem na svoji politiku neutrality odmítla, zároveň navrhla jednat o úpravě vzájemných vztahů. Již v dubnu 1920 však Rudá armáda obsadila Ázerbájdžán a S. Ordžonikidze žádal Moskvu o souhlas pokračovat v tažení do Gruzie, ten však nedostal. Zároveň bolševici obvinili vládu v Tbilisi z podpory ázerbájdžánských nacionalistů a došlo k ozbrojeným potyčkám na gruzínsko – ázerbájdžánské hranici. Konflikt většího rozsahu byl zažehnán podpisem Dohody z Moskvy 7.5.1920. Dne 27. ledna 1921 byla Gruzie oficiálně přiznána řadou západních zemí, avšak již o měsíc později byla napadena Rudou armádou, jen krátce poté, co zemi opustily britské jednotky. Dne 25. února 1921 bolševici obsadili Tbilisi a okamžitě zahájili sovětizaci Gruzie. Ozbrojený odpor proti bolševikům, především v horských oblastech, trval až do roku 1924, kdy propuklo na místní poměry mohutné vlastenecké povstání. Rudí komisaři jej utopili v krvi a od tohoto okamžiku bylo již zcela jasné, že krátká doba samostatnosti je definitivně konce.

Nástup vedení Zviada Gamsachurdii

Gruzie měla v rámci SSSR vždy poměrně výsadní postavení. Nejprve těžila z faktu, že Josif Visarionovič Džugašvili – Stalin byl etnický Gruzín a láska sovětského lidu, důsledek to mohutného kultu osobnosti diktátora, se tím či oním způsobem odrážela i na vnímání jeho rodného kraje. Později, když Stalin zemřel, kdy byl Chruščovem odstraněn i další Gruzín ve vedení státu, Lavrentij Beria, a zejména po 20. sjezdu KSSS zaručoval Gruzii prioritní postavení již nikoliv obraz velkého Vůdce, ale její bohatství, zejména plody zemědělské výroby. Gruzie oplývá úrodnou zemědělskou půdou a zásobovala zbytek komunistického státu tolik žádanými citrusy, čajem, minerální vodou Boržomi a zejména v Rusku tolik oblíbeným sladkým vínem. Jak napsal G. Vasadze: „Víra ve Vůdce a stranu byla posilována etnickým původem samotného Vůdce … být v tyto roky Gruzínem bylo ctí již z definice … Sovětský romantizmus byl rozstřílen v březnu roku 1956, víra byla zlomena … Dostavily se jiné cennosti, na prvním místě péče o rodinu a úměrně tomu též o růst materiálního blahobytu“.

Svoji roli v udržení specifického postavení uvnitř SSSR sehrála i gruzínská hrdost na vlastní tradice, jazyk, kulturu a do značné míry i náboženství, což silně znesnadňovalo práci komunistickým ideologům, kteří si přáli mít univerzálního „sovětského člověka“, který bude budovat světlé zítřky, ctít stranické vedení a mluvit rusky.

Příkladem na svoji dobu neslýchaného odporu Gruzínů vůči Moskvě slouží události roku 1978. Z návrhu nové gruzínské ústavy byl odstraněn článek, že státním jazykem v Gruzii je gruzínština (jak bylo zapsáno v konstituci předešlé, z roku 1937, navazující na Ústavu SSSR, tzv. Bucharinovskou). Moskva dospěla k názoru, že je třeba srovnat všechny občany SSSR podle jednotného modelu a gruzínské výjimky (obecněji řečeno, žádné výjimky) se do tohoto pohledu nehodily. Dne 14. dubna uvedeného roku se před budovou vlády v Tbilisi sešlo několik desítek tisíc demonstrantů, kteří proti vyškrtnutí gruzínštiny z návrhu ústavy hlasitě protestovali. Sovětská moc se tak masového odporu zalekla a ustoupila. Někteří členové vedení SSSR následně žádali odvolání prvního tajemníka KS Gruzie E. A. Ševardnadzeho, který požadavek demonstrujících podpořil, toho se však zastal Leonid Brežněv. K podobnému, i když ne tak masovému veřejnému vystoupení, došlo v Gruzii také v roce 1981, kdy intelektuální část společnosti, zvláště studentstvo, vyšla do ulic, aby bojovala za akademické a národní svobody.

Uvedené příklady svědčí o tom, že i v podmínkách tuhého sovětského režimu si gruzínský národ zachoval svoji národní hrdost a nebál se ji aktivně projevit. Je pravda, že represe stalinských dob již byly pryč, přesto i koncem 70. let a začátkem let 80. nebyla účast na demonstraci podobného druhu bez rizika. Našlo se však dost těch, kteří jej byli připraveni podstoupit.

V průběhu 80. let 20. století začaly v důsledku politiky perestrojky na území Gruzie vznikat neformální skupiny, které do značné míry suplovaly úlohu občanské společnosti a staly se zárodky nezávislých politických uskupení a posléze stran. První, v té době nelegální politické seskupení, vystupující s programem nezávislosti, Republikánská strana, vznikla již v roce 1978, její činnost však nebyla státní mocí tolerována. V r. 1987 pak vznikla Společnost Ilji Čavčavadzeho, později, stále však ještě za existence SSSR, byla založena Strana národní nezávislosti či strana Národní demokraté. Prakticky všechny tyto síly vystupovaly za obnovení nezávislosti země a jejich aktivisté se zúčastnili protestů a demonstrací v letech 1988 a 1989.

Rok 1988 v Gruzii proběhl ve znamení řady stávek a občanských vystoupení, ekonomické požadavky se velmi rychle začaly mísit s požadavky politickými, především vedenými touhou po obnovení samostatnosti země. Samostatnost jako národní cíl nepřestala být hybnou silou společnosti po celou řadu generací. Od začátku 19. století přes období zesíleného národního „obrození“ v důsledku činnosti skupin intelektuálů, vedených Iljou Čavčavadze a Akaki Tseretelim na přelomu 19. a 20. století, přes krátké období prvního novodobého nezávislého státu, až po dobu další podřízenosti severnímu sousedovi v rámci SSSR, gruzínský národ v sobě nesl naději na obnovení státnosti.

Zřejmě jen málokdo v těch dobách uměl přesně říci, co konkrétního by samostatnost měla přinést. Naděje na vlastní stát však byla tužbou, která sjednocovala většinu Gruzínů, existovala v jejich podvědomí, předávala se z generace na generaci a dávala jim sílu překonávat i ty nejhorší doby útlaku a poroby. Mnoho lidí si uvědomovalo, že Gruzie v minulosti ztratila řadu území, na nichž kdysi jejich předkové žili, například oblast přiléhající z jihu k Adžárii a dnes tvořící součást Turecka (a ztracené v důsledku Dohody z Karsu r. 1923). Všem však bylo asi jasné, že obnovení samostatnosti Gruzie nemůže proběhnout jinak, než v existujících hranicích Gruzínské SSR. Zároveň však Gruzíni své tužby po obnovení nezávislosti vztahovali na celé toto území, tedy včetně autonomních útvarů, na nichž žili kromě Gruzínů i příslušníci jiných národů či menšin.

Koncem 80. let se vedle etnického gruzínského hnutí za nezávislost zaktivizovali současně i někteří zástupci abcházského národa, kteří, byť Abcházci představovali na území Abcházské autonomní republiky menšinu, požadovali odtržení jejího území od Gruzie. Ti 18. března 1989 uspořádali veliké shromáždění v abcházské obci Lichny a žádali, aby Abcházie znovu získala status svazové republiky, jak tomu bylo v letech 1921 – 1931. V reakci na tuto událost gruzínští opoziční představitelé, vedení Zviadem Gamsachurdiou, sezvali dne 4. dubna 1989 demonstraci před budovu parlamentu v Tbilisi a požadovali jednak obnovení nezávislosti Gruzie, jednak potrestání iniciátorů separatistického shromáždění v Lichny. Tehdejší komunistické vedení Gruzie v čele s Džumberem Patiašvilim, prvním tajemníkem KS Gruzie, zcela ztratilo kontrolu nad vývojem situace a sáhlo ke krajnímu kroku – požádalo Moskvu o vyslání vojska, které by „obnovilo pořádek“. Na to zareagoval Patriarcha Gruzínské pravoslavné církve Ilja II., který veřejně vyzval demonstranty k opuštění centra města, neboť se obával krveprolití. Bohužel, prakticky nikdo této rady neuposlechl.

Generálplukovník Igor N. Rodionov, v té době náčelník Zakavkazského vojenského okruhu, zareagoval okamžitě. Již 9. dubna 1989 za úsvitu jeho vojáci obklíčili demonstranty před budovou parlamentu a zaútočili na ně holemi a polními lopatkami. Vojáci rovněž použili slzotvorný plyn, na centrální Třídu Rustaveliho vjely obrněné vozy. Útok byl veden velmi brutálně a jeho výsledkem bylo 19 mrtvých, z nich 16 žen, které prchající dav v panice ušlapal. Gruzínští policisté byli již dříve vojskem odzbrojeni a nebyli schopni za dané situace cokoliv dělat.

Krvavý zásah ruských ozbrojených sil proti poklidné demonstraci civilistů silně radikalizoval celou Gruzii. Byl vyhlášen 40 denní smutek, tisíce lidí začaly přinášet květiny před budovu parlamentu. Sovětská moc postupovala nezměněným způsobem – byl vyhlášen výjimečný stav. Vývoj událostí se však již nedal zastavit. Veřejných protisovětských vystoupení a demonstrací stále přibývalo, v jejich důsledku musela odstoupit vláda Gruzínské SSR. Požadavek na vyhlášení samostatnosti se stal hlavním heslem pro většinu společnosti. Pod tlakem veřejného mínění Nejvyšší sovět Gruzínské SSR na svém zasedání 17. - 18. listopadu 1989 oficiálně odsoudil anexi a okupaci Gruzínské demokratické republiky Sovětským Ruskem v roce 1921. Cesta k obnovení nezávislosti se otevírala.

Počátky současného gruzínského státu jsou spojeny především se jménem opozičního aktivisty, disidenta a později prvního prezidenta Zviada Gamsachurdii. Narodil se v prominentní rodině vědce a akademika Konstantina Gamsachurdii dne 31. března 1939 a nastoupil dráhu překladatele a literárního kritika. Již poměrně záhy se dostal do konfliktu s totalitní mocí. V roce 1955 založil nelegální uskupení mladých intelektuálů Gorgasliani, kteří se zajímali o případy porušování lidských práv v zemi. Poprvé byl zatčen v roce 1956, následně opět o dva roky později, půl roku strávil v psychiatrické léčebně na základě vykonstruované diagnózy. Od té doby žil pod bdělým dozorem represivního aparátu. Znovu se veřejně začal angažovat počátkem 70. let, nejprve v souvislosti se jmenováním nové hlavy Gruzínské pravoslavné církve (1972), v roce 1973 se pak podílel na založení Skupiny na obranu lidských práv. O rok později se Gamsachurdia stal prvním gruzínským členem Amnesty International, v roce 1976 se účastní založení Gruzínské helsinské skupiny (přejmenovaní v roce 1989 na Gruzínskou helsinskou unii). Aktivně píše do sovětského samizdatu na téma lidská práva a je jich porušování v SSSR.

Je však příznačné pro poměry v sovětské Gruzii této doby, že ani tato činnost mu zpočátku nebránila v budování profesionální kariéry, přestože nebyla bez problémů. V roce 1973 obhájil titul kandidáta filologických věd (doktorem věd se stal v roce 1991), působil v Institutu gruzínské literatury při AV Gruzie (1973–1977, 1985–1990), byl docentem Státní university v Tbilisi (1973–1975, 1985–1990) i členem Svazu gruzínských spisovatelů (1966–1977, 1985–1991). Již z datování Gamsachurdiovy profesní kariéry je patrné, že přes nadstandardní toleranci moci k jeho lidskoprávním aktivitám došla režimu trpělivost v roce 1977, kdy byly na pokyn L. I. Brežněva rozehnány po celé SSSR všechny nepovolené „helsinské“ skupiny (nikoliv bez vlivu československé Charty 77). Zde se poprvé blíže střetávají osudy Z. Gamsachurdii a E. Ševardnadzeho, tehdy prvního tajemníka Komunistické strany Gruzie, na jehož pokyn byl nepohodlný kritik poměrů v Sovětském svazu zatčen a poté odsouzen ke třem letům v pracovním táboře a následnému tříletému nucenému pobytu v Dagestánu. Jméno Gamsachurdii se tak dostalo na seznam prominentních sovětských disidentů, což vedlo v roce 1978 členy Kongresu USA k jeho nominaci (spolu s dalším gruzínským obhájcem lidských práv Merabem Kostavou) k nominaci na Nobelovu cenu míru. Pravda, ani jeden ji nedostal.

Gamsachurdia byl překvapivě propuštěn a omilostněn již v polovině roku 1979 a sovětská média zveřejnila jeho prohlášení, v nichž litoval svých lidskoprávních aktivit. Tento krok později vysvětloval jako taktický ústupek, mající za cíl udržet při životě alternativní společenská uskupení v Gruzii. Je však pravda, že již počátkem 80. let opět pokračuje ve své disidentské činnosti, která zesílila s příchodem perestrojky.

V roce 1987 se Zviad Gamsachurdia stál předním členem Společnosti Ilji Čavčavadzeho, v letech 1987-88 aktivně organizoval demonstrace za obnovení nezávislosti Gruzie. Společnost Ilji Čavčavadzeho, často v té době zvaná také Společností Svatého Ilji Spravedlivého, se 28.10.1990 spolu s Gruzínskou Helsinskou unií zúčastnila prvních více-partijních voleb a pod názvem Kulatý stůl – Svobodná Gruzie tato koalice získala jasné vítězství – 64 % hlasů. Zviad Gamsachurdia se stal prvním nekomunistickým předsedou Nejvyššího sovětu Gruzie od okupace bolševiky v roce 1921, tedy nejvyšším představitelem republiky. Později, po vyhlášení samostatnosti, pak byl dne 26. května 1991 drtivou většinou zvolen do funkce gruzínského prezidenta.

V té době existovaly i další opoziční síly, stavící se za národní program, například tzv. Gruzínský národní kongres, jehož vůdčí postavou byl Gia Čanturia. Ten kritizoval Gamsachurdiu za jeho vypjatý nacionalismus a odmítl výsledky voleb do Nejvyššího sovětu, avšak bez úspěchu. Gamsachurdia se v tomto období zaměřil především na upevnění vlastní mocenské základny, vytvoření sobě oddaných politických i ozbrojených skupin. Podobně jednala i uskupení, která stála proti Gamsachurdiovi, jejíž neformální ozbrojené jednotky již dříve, před říjnovými volbami, legalizoval Nejvyšší sovět republiky. K těmto opozičním bojůvkám patřili především tzv. Mchedrioni - Jezdci a členové tzv. Národní gardy, celkem několik tisíc mužů.

Nově zvolený Zviad Gamsachurdia krátce po volbách do Nejvyššího sovětu prosadil se svojí většinou jejich zákaz a požadoval, aby složili zbraně. Ti odpověděli útoky na policejní stanice a posádky Sovětské armády v Gruzii, což přimělo sovětské vojenské vedení v únoru 1991 k protiútoku a zatčení některých velitelů Jezdců.

V takto zjitřené atmosféře přišla Moskva s iniciativou, jejímž cílem bylo ještě na poslední chvíli zachovat naději na udržení rozpadajícího se komunistického státu. Nejvyšší sovět SSSR vyhlásil počátkem roku 1991 Referendum o zachování SSSR. Na něj zareagoval Nejvyšší sovět Gruzie svým vlastním usnesením ze dne 28. února 1991. Konstatoval v něm, že referendum podle moskevského rozhodnutí se na území Gruzie konat nebude, na 31. března 1991 však vyhlásil vlastní referendum, v němž se voliči budou moci vyslovit k jediné otázce: „Souhlasíte s obnovením státní suverenity Gruzie na základě Aktu o nezávislosti z 26. května 1918?"

Gruzínského referenda se zúčastnilo údajně přes 95 % oprávněných voličů, z nich se celých 97 % vyslovilo pro obnovení nezávislé Gruzie, navazující na tradice let 1918 – 1921. Dne 9. dubna 1991, v den druhého výročí krvavého potlačení demonstrace v centru Tbilisi, vyhlásil Nejvyšší sovět země odchod Gruzie z SSSR a vytvoření nezávislé, suverénní republiky.