Cesty a památky

Do západní Gruzie jsme vyrazili na apríla (1. 4. 2018) z Tbilisi autem. Čekala nás docela příjemná, asi 250 kilometrů dlouhá cesta, zhruba polovinu po nové dálnici a zbytek po původní hlavní silnici. Po celou dobu bylo co obdivovat, protože silnici lemují nejen města a vesnice, ale i různě staré kostely, chrámy, kláštery a také hrady. Ten nejhezčí byl v městě Surami (სურამი), hned vedle silnice, ale kolektivně jsme se rozhodli, že hrad míjíme. A to přesto, že je až z 12. století! U stánku jsme si pouze koupili místní specialitu, právě na ohni upečenou medovou placku nazuki. Ještě byla horká, jelikož nás ale čeká zanedlouho oběd, ukládáme ji na později. Dobře jsme udělali, placka byla skvělá i druhý den. Za Surami jsme stoupali do hor Lišského hřbetu (ლიხის ქედი), který spojuje Malý a Velký Kavkaz a současně rozděluje Gruzii na východní a západní část. Stoupali jsme do Rikotského průsmyku (Rikotis ugheltechili), kterým ve výšce 977 m. n. m. prochází rozvodí mezi Černým (řeka Rioni) a Kaspickým mořem (řeka Kura). Dnes už ale není třeba se klikatit po silnici až nahoru, v roce 1982 byl skrz horu proražen Rikotský tunel (Rikotis quirabi) dlouhý 1 722 metrů. Je to k nevíře, ale jakmile jsme vyjeli z tunelu, na druhé straně hor bylo úplně jiné počasí. Zatímco před tunelem jsme si užívali jaro v rozpuku, za tunelem v Imeretii bylo regulérní léto. A právě nedaleko výjezdu z tunelu jsme zastavili v příjemné restauraci na břehu divoké říčky Dzirula, abychom se naobědvali. No a pak to byl již kousek k první významné památce na této cestě, klášteru ve vesničce Ubisa.

Ubisa (უბისი) je malá vesnička s komplexem opevněného kostela sv. Jiří, který byl postaven v roce 826 sv. Gregorem z Khandzty. Původní malý kostelík pak nechal v roce 1141 král Dimitrij I. rozšířit na současnou trojlodní baziliku, kterou nechal současně obehnat pevnou kamennou hradbou s bránou, postavenou z kulatých říčních kamenů, a areál doplnil čtyřpodlažní věží (dnes zvonice), původně určenou pro asketicky žijící mnichy. Nicméně tato věž byla na rozdíl od jiných poměrně luxusně vybavena, protože měla v nejvyšším patře i vlastní prevét (záchod). Ve 14. století byl kostel vymalován vyhlášeným malířem Damiánem, který pokryl všechny stěny stavby. Malby jsou velmi působivé a svou vysokou úrovní se blíží současnému byzantskému umění Palaiologovského období, výrazně ovlivněnému západním uměním, zejména italským. Kde se malíř tomuto umění vyučil, nebo jaká znalost ho ovlivnila, bohužel není známé. Asi nejkrásnější je freska Poslední večeře nad oltářem v apsidě, která se vyznačuje, na rozdíl od ortodoxních ikon do té doby v Gruzii, nevídanou perspektivou. Na severní straně je také zajímavá malba s tématem Zvěstování, na kterém se překvapená Panna Marie otáčí na zvěstujícího anděla.

Po prohlídce této jedinečné památky pokračujeme v cestě a za chvíli zastavujeme na tržišti ve vesnici Šroša (შროშა) s tradičními výrobky z červené pálené hlíny jako džbány, hrnce qvevri pro tradiční výrobu vína nebo velké keramické pece na pečení placek. Přes průmyslové město Zestaponi (ზესტაფონი) už to byl jenom kousek do cíle dnešní cesty, města Kutaisi.

Kutaisi (ქუთაისი) je druhé největší gruzínské město, kde žije přibližně 250 00 obyvatel. Leží v kraji Imeretie na řece Rioni, která je nejdelší gruzínskou řekou (327 km). V antickém Řecku byla nazývána Fasis a první zmínka pochází už od Hésioda z 8. stol. př. n. l. v jeho díle O původu bohů. Pozdější antičtí učenci ji považovali za hranici známého světa, takže například Sokrates popisuje svět, který znal, jako zem mezi Héraklovými sloupy (Gibraltar) a řekou Fasis, a takový Herodotos považoval Rioni za hranici mezi Evropou a Asií. Každopádně zdejší kraj byl osídlen již v 17. století před naším letopočtem a my ho známe jako bájnou Kolchidu z Řeckých bájí, jejímž hlavním městem se Kutaisi stalo nejpozději ve 2. tisíciletí př. n. l. Nelze tak vyloučit, že bylo i sídlem bájného krále Aetea a tedy cílem výpravy argonautů vedených Jásonem. Od počátku 9. století pak bylo metropolí vznikajícího Gruzínského království dynastie Bagrationů, založené králem Ašotem I. Velkého rozkvětu dosáhlo již na počátku 11. století, kdy král Bagrat III. sjednotil všechna okolní knížectví. Vláda jeho potomků, zejména Davida IV. a jeho vnučky Tamary pak patří k vrcholným epochám gruzínských dějin. Období největší slávy města skončilo v roce 1122, kdy bylo královské sídlo přesunuto do Tbilisi. Od 15. století pak bylo hlavním městem Imeretského království, než v roce 1810 donutilo Rusko uprchnout posledního gruzínského krále Solomona II. do Turecka a království anektovalo. Král Solomon II. umírá v úplné beznaději v tureckém exilu 19. února 1815 a pohřben byl v katedrále sv. Řehoře Nysského v Trabzonu. V roce 1917 se stalo Kutaisi součástí první republiky samostatné Gruzie, které ukončila anexe Sovětským svazem v roce 1921. Za éry socialismu se v Kutaisi vyráběla známá nákladní auta značky „Kamaz“.

Kutaisi bohužel zažilo velmi neblahé období postsovětského úpadku, kdy se zhroutil těžký průmysl ve městě, ale toto období vystřídal poměrně rychlý růst na zcela nových ekonomických základech. Vyvrcholením tohoto období bylo v roce 2012 to, že se sem v rámci decentralizace státní moci přesunul z Tbilisi parlament. Pro ten byla postavena originální stavba podle návrhu španělského architekta Alberta Dominga Caba, připomínající obří žabí oko, vykukující ze země. Pikantní jsou okolnosti vzniku stavby, která stojí na místě památníku 2. světové války. Poté, co bylo v roce 2009 rozhodnuto o jeho odstranění, požádal ruský prezident Putin o jeho přemístění do Moskvy. To rozčílilo tehdejšího prezidenta Gruzie Saakašviliho natolik, že ho nechal raději vyhodit do vzduchu (bohužel kus betonu, který po výbuchu odletěl, smrtelně zranil dvě osoby).

My jsme prohlídku města nemohli začít nikde jinde, než u katedrály Nanebevzetí Panny Marie, zvané podle svého zakladatele jednoduše katedrála Bagrati (ბაგრატის ტაძარი). Ta se vznáší nad městem na kopci Ukimerioni, vysoko nad řekou Rioni, na jejím druhém břehu, než je současné centrum města. Ale i s ní je pojena určitá kontroverze, vážící se k Saakašvilimu. Ten rozhodl o rekonstrukci a dostavbě katedrály, která byla před tím několik staletí ve velkolepých ruinách, budících obdiv. A ty byly v roce 1994 zapsány na seznam památek UNESCO. Bohužel po zmíněné rekonstrukci, která proběhla v letech 2008-12 podle projektu architektů Ivane Gremelašviliho a Andrea Bruna byl chrám ze seznamu UNESCO vyškrtnut, neboť došlo k vážnému narušení jeho historické a architektonické hodnoty. Ale myslím, že to Gruzíncům moc nevadí, protože považují katedrálu Bagrati za symbol velikosti a sjednocení své země na počátku 11. století. V roce 1003 byla stavba dokončena králem Bagratem III., o čemž se dochoval písemný záznam a uvedení letopočtu arabskými číslicemi je nejstarší doklad jejich užití v Gruzii. Samotný kostel byla na svou dobu nevídaná stavba obřích rozměrů, postavená na půdorysu kříže s centrální kupolí nad křížením lodí. Ještě v 11. století byla přistavěna předsíň na vstupním průčelí a ve 12. století pak byly podobné arkádové předsíně přistavěny i na jižní a severní straně. Významnou události v chrámu byla v roce 1089 korunovace Davida IV. Strojitele králem Gruzie. Katedrálu v letech 1691-92 pobořily turecké jednotky a od té doby byla beze střechy až do zmíněné současné rekonstrukce a dostavby. Kolem kostela lze vidět i skromné zbytky hradu gruzínských králů, který zde jako opevněné sídlo existoval minimálně od 6. století. Poničen byl již Turky na konci 17. století a dílo zkázy dokonal ruský generál Todleben, který ho v roce 1769 nechal prakticky srovnat se zemí. Prohlídka obnoveného chrámu je jistě zajímavá, ale kamenný interiér působí příliš chladně. Poměrně zajímavě působí moderní železný balkón (kruchta), vložený při rekonstrukci do západní části lodi. Spolu s obdobně řešenou věží u severní vnější stěny je považován za kontroverzní nebo minimálně nejvíce diskutovanou částí dostavby.

Od katedrály jsme se pak spustili do centra města, které nevyniká žádnými dalšími podobně výjimečnými historickými stavbami, ale je velmi precizně opraveno a působí nesmírně mile. Navíc jeho větší část vyplňuje park Bulvari, což jeho atraktivitu ještě zvyšuje. Ten začíná přímo na hlavním náměstí Davida Stavitele (Davit Agmashenebelis), uprostřed kterého stála původně socha tohoto krále z roku 1995. Ta ovšem byla v roce 2000 přesunuta před nádraží Kutaisi I a uprostřed náměstí vznikla velkolepá fontána Kolchida tvořená zvětšeninami zlatých šperků ze 7. a 6. stol. př. n. l. pocházejících z nedalekého archeologického naleziště ve Vani (řecké Surium). V Kutaisi je také nádherná a vyhlášená tržnice, kousek od náměstí na břehu řeky, kde bylo k dostání prakticky veškeré myslitelné zboží. Nás pochopitelně nejvíce zajímalo koření a místní delikatesy. Takže jsme si tu nakoupili nejenom věci pro sebe, ale i většinu dárků. A jelikož jsme zde byli týden před pravoslavnými Velikonocemi, prodávala se zde červeně barvená vajíčka (původně se v Gruzii barvila pouze na červeno, v poslední době se n rozmáhají i jiné barvy).

Jenom těžko si lze představit být v Kutaisi a neudělat si výlet k dvěma blízkým klášterům, ukrytým v kopcovité krajině severně od města. Navíc dnešní den (2. dubna) bylo nádherných +26 stupňů, hotové léto. Jako první jsme navštívili klášter Gelati (გელათის მონასტერი), jehož název se odvozuje od řeckého slova genfilia (narození), což souvisí se zasvěcením hlavního klášterního chrámu. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších památek v zemi, která byla zcela právem zapsána v roce 1994 na seznam památek UNESCO. Klášter je zasazený do svahu hory, kde vyniká jeho velkolepost i skromnost, jako by staří gruzínští stavitelé záměrně vybírali pro své stavby ta nejpůsobivější a nejkrásnější místa v krajině. A nic na tom nekazila ani skutečnost, že některé jeho části byly pod lešením, protože probíhá již pár let jeho rekonstrukce. Klášter založil v roce 1106 král David Stavitel (David IV.) na paměť připojení Kachetie ke Gruzii (v roce 1104) a od počátku ho budoval jako centrum křesťanské kultury a novoplatónské filozofie, které plnil po celý středověk. Za tímto účelem vznikla v areálu kláštera kromě církevních staveb i budova akademie s observatoří, do které pozval učence z východu i západu. Král David IV. si velmi dobře uvědomoval význam vzdělanosti pro další rozvoj jeho království. Středověcí kronikáři o klášteru psali jako o „druhém Jeruzalému“ nebo „nových Athénách“. Toto zlaté období končí rokem 1523, kdy klášter vypálili Turci. Imeretští králové Bagrat III. (1510—1565) a zejména pak Šalomoun I. (1760) ho ale vzápětí obnovili a klášter nepřerušeně fungoval až do roku 1922, kdy mnichy vyhnala komunistická moc, a klášter byl uzavřen. Za socialismu kupodivu nesloužil ani jako muzeum. K jeho obnově došlo až po roce 1986, kdy se poměry v Sovětském svazu uvolnily, a v roce 1988 byly chrámy znovu vysvěceny. Po zápisu na seznam UNESCO řídí jeho obnovu tato mezinárodní organizace. Do kláštera vstupujeme východní bránou, za kterou je malý kostel sv. Jiří z 13. století, jehož unikátní fresky z 16. století procházejí právě obnovou, takže byl uzavřen. Dominantou kláštera je bezpochyby katedrála Narození Panny Marie, postavená v letech 1106-25 na přímý popud krále David IV. Katedrála je postavená v archaickém stylu, typickém pro 11. století, ovšem s netradičně vystupujícími apsidami na východní straně (typické gruzínské kostely mají východní stěnu rovnou). Uvnitř je asi nejpůsobivější tzv. „Gelatská mozaika“, unikátně dochovaná mozaiková výzdoba prostřední apsidy, vytvořená v letech 1125-30 za Davidova syna krále Dimitrije I. z 2.5 milionů barevných kamínků nalezených v okolí a zlatých plíšků z kolchidských řek. Jedná se o nejslavnější gruzínské výtvarné dílo všech dob a zobrazuje Pannu Marii s Ježíškem mezi archanděly Michaelem (vlevo) a Gabrielem (vpravo). Mozaika je sice vytvořena v byzantském stylu, ale odráží se na ní i silný gruzínský vliv. Na severní stěně je freska z 2. poloviny 12. století, zobrazující krále Davida IV., který drží v ruce kostel. Je to jediný obraz tohoto slavného krále. Většina ostatní výmalby pochází z 16. nebo 17. století a časté užití modré barvy v této době je pro Gruzii velmi netypické. Autorem většiny maleb je malíř Tevdor. Nalezneme zde Krista Pantokrata (vládce všeho), čtyři evangelisty a mnohé biblické výjevy (smrt Panny Marie, Pilát Pontský, umývající si ruce, Jidáš chystající se oběsit atd.). Před katedrálou stojí samostatná zvonice z konce 13. století a architektonicky velmi neobvyklý kostel sv. Mikuláše postavený kolem roku 1200 za královny Tamary. Ten je postaven v podobě dvoupatrové stavby s otevřenými arkádami v přízemí, kde je dubový kmen, určený původně jako rakev. Za kostelem stojí obnovená budova akademie, jak ji na počátku 12. století nechal postavit David IV. Zde věhlasní učenci pod vedením Ioanna Petrisiho vyučovali metafyzickou filosofii, teologii, rétoriku, přírodní vědy a malbu. Zde také byly sepsány významné traktáty a díla gruzínského písemnictví, které dosáhlo velkého rozkvětu především ve 14. – 15. století. V té době také klášter spravoval obrovskou knihovnu. Jako poslední jsme v areálu kláštera navštívili jižní bránu ze 12. století, která se stala mauzoleem krále Davida IV. Když ten totiž v roce 1125 zemřel, byl podle vlastního přání pochován v bráně, aby všichni příchozí do kláštera museli jít přes jeho hrob a nikdy na něj nezapomněli. Jedná se o zajímavou kombinaci pokory a ješitnosti současně. V bráně jsou osazena cenná železná perská vrata z roku 1063, uloupená při válečné výpravě proti Peršanům ve městě Gandža (dnešní Ázerbájdžán) Davidovým synem Dimitrijem I.

Jenom o pár kilometrů blíž ke Kutaisi je v nádherné dramatické poloze nad řekou Cchalcitela (Červená voda) klášter Mocameta (მოწამეთა მონასტერი), což znamená „Místo mučedníků“, zasvěcený svatým Davidovi a Konstantinovi. To byli dva bratři ze šlechtického rodu Argveti, kteří v roce 735 vzdorovali s malým vojskem arabským dobyvatelům pod vedením sultána Marvána II. Hluchého (neměl sluchu – slitování). Nicméně byli zajati a sultán jim nabídl ušetření, když se s ním spojí a přestoupí na islám. To oba bratři pochopitelně odmítli se slovy, že „nevymění světlo za tmu“, takže je dalších 9 dnů podrobili mučení, a když se ani pak nezřekli křesťanství, přivázali jim na nohy kameny a svrhli je do řeky Rioni. Když jejich těla nalezli lidé na břehu, otevřelo se nebe, krajinu osvětlil sloup prudkého světla a boží hlas jim přikázal, aby těla vyzvedli a nesli je na východ až na místo, kde je zastihne svítání. Tím místem byla skála s ruinami staršího kostelíka, který rozbořil sultán Marván II., a na tom místě byli oba mučedníci pohřbeni. Jelikož sem později mířila četná procesí, na počátku 11. století nechal král Bagrat III. nad hrobem postavit velký bezkopulný chrám, při něm založil klášter a oba mučedníky nechal svatořečit. V roce 1844 nechal chrám přestavět do stávající podoby imeretijský biskup Levan Cereteli, přičemž chrám nechal doplnit o kopuli. V roce 1923 byl klášter na příkaz Stalinova blízkého spolupracovníka Sergo Ordžonikidze zrušen a uzavřen, přičemž ostatky Davida a Konstantina nechal vytáhnout z hrobu. Dle svědectví současníků byla těla zachovaná (mumifikovaná?), takže je přivázal za koně a nechal vláčet po silnici až do Kutaisi. Některé části těl se ale podařilo místním obyvatelům zachránit a schovat, takže mohly být po roce 1990 zase uloženy do obnoveného klášterního kostela. V letech 2008-10 byl klášter restaurován, takže dnes vypadá jako novostavba. Tvoří ho jen několik málo staveb na poměrně malém prostoru. Vlastní chrám sv. Davida a Konstantina ve své hmotě z 11. století, přestavěný v letech 1844-45. Uvnitř se nachází na vyvýšeném místě vpravo od ikonostasu archa s ostatky obou světců, pod kterým je mezera o výšce asi 80 cm. Podle legendy, kdo alespoň 3× obejde archu přes tento průlez, vyplní se mu přání, které si při tom bude opakovat. V sousedství chrámu je potom samostatně stojící zvonice z roku 1845 a obytná budova pro mnichy. Celý areál je obehnán středověkou hradbou se vstupní bránou a původně padacím, dnes kamenným, mostem.

Musím tedy konstatovat, že tento klášter, jakkoliv má nádhernou polohu, je prakticky nemožné ho vyfotografovat. Jednak většinu dne je proti slunci (jediná přístupová cesta vede od západu) a pak prostoru je na ostrohu tak málo, že vždy jedna budova zakrývá ty ostatní. Tady by se tedy opravdu hodil dron – to by pak byly parádní záběry.

Naše další cesta okolím Kutaisi vedla na území historické provincie Argvetie, do poněkud vzdálené Čiatury. Cestou jsme ale měli ještě jednu neobvyklou zastávku, kterou se stal Kacchijský sloup (კაცხის სვეტი), stojící nedaleko silnice. Sám o sobě je tento 45 metrů vysoký vápencový pilíř s horní plošinou o rozloze cca 150 m², stojící v krajině zcela izolovaně, velkou pozoruhodností. O to více, že je na něm malá poustevna, obnovená teprve v letech 2008-10. Archeologické průzkumy prokázaly, že již v předkřesťanské době sloužil jako pohanský idol plodnosti – obří falus. Již pravděpodobně ve 4. nebo 5. století zde vznikl první chrám sv. Šimona Stylity (Sloupníka) a příbytek pro asketické mnichy, což potvrzuje i rytina kruhového kříže (tzv. kříž z Bolnisi, který je součástí současné gruzínské vlajky) ze 6. století na východní straně spodní části sloupu. Od 9. do 16. století zde probíhal klášterní život, obytné budovy vznikly u paty sloupu. Po dobytí území osmanskými Turky klášter zanikl, ale jeho zbytky popsal na počátku 18. století princ Bagration Vachušti: Viděl jsem skálu v údolí, velmi vysokou a úzkou, jako sloup, a na ní jakousi stavbu. Nikdo není schopen tam vystoupat, dokonce ani já nevím, jak to udělat. Až v 50. letech 20. století a zejména pak v 70. letech 20. století proběhl nahoře archeologický průzkum, který potvrdil pozůstatky raně křesťanských staveb. Dnes na skále žije mnich Maxim Kavtaradze, který svůj příbytek opouští pouze výjimečně, kdy sestupuje po železném schodišti dolů. Nahoru naopak je možno se za ním vydat, pokud člověk získá souhlas od malé komunity mnichů, žijících u paty sloupu a zajišťujících chod celého malého společenství. Souhlas pochopitelně nemohou nikdy získat ženy, na skálu je možný přístup pouze mužům. Chvíli jsme váhali, zda se za otcem Maximem vydáme, ale nakonec jsme tuto možnost zavrhli, protože nám to připadlo poněkud nepatřičné, rušit ho v jeho asketickém prostředí, pokud bychom vůbec souhlas dostali. Náš průvodce nám také řekl pověst, která se k tomuto místu váže. Bůh si původně usmyslel, že v Argvetii založí druhou rajskou zahradu. Proto přikázal andělům, aby sem přivedli živá zvířata a zasadili rostliny okrasné i rodící plody. Když kontroloval jejich dílo, uviděl tam mezi živočichy i velkého hada. To Boha rozhněvalo, protože had je symbolem proradnosti. Vrhl tedy na něho rozžhavenou lávu, která při dopadu na zem ztuhla do podoby sloupu a ve svém základu obrovského plaza navždy uvěznila. Tato pověst symbolicky zpodobňuje vítězství dobra nad zlem.

Od Kacchijského sloupu to byl již jen kousek do nedalekého města Čiatura (ჭიათურა), což je významné hornické město, ležící v hluboce zaříznutém údolí řeky Kvirily na jižním úpatí Velkého Kavkazu. Jak se rozrůstalo, domy se stavěly nejen v údolí, ale i na stráních a náhorních plošinách, proto není divu, že se rozkládá v nadmořské výšce od 340 do 500 metrů nad mořem. V dobách největší slávy tady žilo přes 30 000 obyvatel, dnes je to necelá polovina. A čemu vděčí Čiatura za svou slávu? Manganu. Přestože zde osídlení existovalo již v raném středověku, zlom nastal právě po objevení bohatých nalezišť manganové rudy v roce 1849 německým geologem Ottem Wilhelmem Hermannem von Abich. Po náležitém vyhodnocení nálezů bylo v roce 1879 založeno výnosem ruského cara Alexandra II. město, kde se od tohoto roku začal také mangan průmyslově zpracovávat. Tvořil totiž významný exportní artikl zaostalé země, protože 43 % vytěžené suroviny mířilo do Německa, 23 % do Anglie, 14 % do Belgie, 6 % do USA a 5 % do Francie. Přestože již na konci 19. století tvořil mangan vytěžený v Čiatuře (v té době zvané Zlaté černé město) 54,4 % veškeré světové produkce, žili horníci v naprosto otřesných hygienických podmínkách, pracovní doba činila až 18 hodin a jejich bezpečnost nebyla nijak zajišťována. Veškeré zisky plynuly do Ruska, které v té době Gruzii ovládalo, a tak se nelze divit, že v roce 1905 vypukly velké protesty a stávky, které nakonec skončili zvýšením mezd a zkrácením pracovní doby. Do značné míry se o to zasloužil mladý Josif Vissarionovič Džugašvili (Stalin), který se postavil do čela odporu proti carské moci a založil zde velmi silnou bolševickou organizaci, o kterou se opírala i pozdější sovětská moc. Poslední velké povstání horníků vypuklo v roce 1924, ale bylo krvavě potlačeno Rudou armádou. Aby se poněkud uklidnilo veřejné mínění, měla se Čiatura stát výstavním socialistickým městem a doslova „rájem“ dělníků.

Kromě mohutné bytové výstavby zde vznikla celá řada lázní i dalších odvětví služeb, v Sovětském svazu jinak nevídaných. A jelikož město vyrůstalo v náročném terénu, vznikaly zde od 50. let 20. století sítě městských lanovek (sabagiro), které rychle a efektivně umožňovaly přístup jak k obytným čtvrtím, tak k dolům, rozmístěným v okolních kopcích. A právě tyto lanovky se staly cílem naší cesty do Čiatury. Nejstarší z čiaturských sabagiro je linka k dolu číslo 25 STALIN z roku 1953, ke které během následujících let přibylo několik dalších lanovek pro přepravu osob i materiálu. V dobách největší slávy města jich bylo 25, dnes je v provozu jen devět lanovek přepravujících osoby a osm určených k přepravě rudy. Nicméně, některé starší se postupně nahrazují moderními (viděli jsme ve výstavbě dvě), jak se město postupně vzpamatovává z úpadku po rozpadu SSSR. My jsme si vybrali pro vyzkoušení právě zmíněnou nejstarší lanovku, která vyjíždí z terminálu kousek od náměstí. Jeho průčelí dodnes zdobí portrét Stalina a Lenina, stavba je postavena v klasickém stylu SOREA, ale bohužel, od postavení se do ní rozhodně nijak neinvestovalo. Asi jako do vlastní lanové dráhy. Ze stejného místa vyjíždí i malá modrá lanovka, vedoucí na strmou skálu nad městem. Takže nejprve jedeme malou modrou lanovkou pro cca 5 osob. Tu obsluhují dva lidé, paní u motoru nahoře a obsluha dole. Nastoupíme, pán za námi zacvakl dvířka (nedají se za jízdy otevřít) a modrá kabinka se zrezivělými stěnami se dává do pohybu. Nejprve opravdu propadáme panice, jestli jsme udělali dobře, že jsme do ní nastoupili, ale za chvíli se uklidníme a ten úžasný zážitek si opravdu užíváme. Za pár minut jsme na horní stanici, vytrčené ze skály a odměnou je nám úžasný výhled na město dole pod námi. Chvíli jsme nahoře pobyli a jedeme zase dolů. Paní, co to celé obsluhuje, však rázně odmítla jakoukoliv částku za svezení, jízda lanovkou je totiž zadarmo. Když jsme dorazili dolů, rozvášnění tím neobyčejným zážitkem míříme do druhé, daleko hrůzostrašnější, již zmíněné nejstarší lanovky. Sice ji nechal postavit Stalin, ale do provozu byla dána až rok po jeho smrti. Ta vyjíždí ze sálu terminálu, jehož stěny jsou tím nejodpudivějším, co jsme v Gruzii viděli, a tedy naše důvěra v tento zázrak techniky je na bodu nula. Vše je zrezivělé, neudržované, naprosto důvěru nebudící. U nás by taková lanovka nemohla vyjet. A tady? Klidně frčí každých 15 minut nahoru a dolů, a protože je to velká gondola, má i svou stevardku. Ta naše se jmenuje Chatuti Vardosanice a jízdu v lanovce si nemůže vynachválit. Prý za celou dobu pamatuje jen jednu nehodu, ale nikomu se nic nestalo, pasažéry na druhý den (uf) vysvobodili horolezci přivolaní z Tbilisi. No potěš, ale odradit se nedáme a jedeme nahoru. Dráha měří 520 metrů, mezi dolní a horní stanicí je výškový rozdíl 191 metrů a cesta trvá 6 minut. Lano je uprostřed podepřeno jedním sloupem. Nahoře nic výjimečného nebylo, jenom dva paneláky, které jsou z části vybydlené, z části obydlené a částečně nedostavěné. Kolem pobíhala celá stáda prasátek, která naše skupinka vůbec nevyvedla z míry. Zřejmě vědí, kde bydlí, protože si to tu užívala zcela bezstarostně. O kousek dál je už jen zmíněný důl, ke kterému nepůjdeme, rozhlédneme se po okolí a jedeme zase dolů.

Tím byl náš další výlet ukončen a my už se těšíme na cestu do tajuplné Svanetie. Cesta autem zpět do Kutaisi trvá z Čiatury jenom 1,5 hodiny, což je určitě nejrychlejší způsob, jak se do tohoto města podívat a ještě se zastavit u Kacchijského sloupu.