Cesty a památky

Sinaj a s ním i pobřeží Rudého moře je posledním regionem Egypta, který nám chybí poznat. Tedy je tu ještě jedno místo – oáza Síwa na samém západě Egypta, ale tam se určitě ještě někdy podíváme. Z moderního autobusového nádraží Tugurmán v centru Káhiry odjíždíme nočním pohodlným autobusem společnosti East Delta do Dahabu. Kam jinam – v Káhiře se ubytováváme na hotelu stejného jména, tak to musí být stylové. Cesta trvá celou noc a stála 45 EL. Existují sice i levnější alternativy dopravy – s přestupem v Suezu, ale riskovat, že někde strávíte několik hodin po ujetí přípoje se za tu malou úsporu nevyplatí.

Dahab si nás hned získal svou neskutečnou pohodičkou. Po prvním nedorozumění s naháněči jednoho kempu (slibovali co pak nesplnili) jsme se ubytovali v Auski campu, kde stálo lůžko za noc neuvěřitelných 10 EL. Tak tomu se říká levný pobyt u moře. A přitom to bylo hezké místo, od moře asi 30 metrů, bezvadná obsluha i velmi otevřená atmosféra. Na úvodní nepříjemnost rychle zapomínáme a náš celý další pobyt si bezvadně užíváme. Kromě odpočinku a koupání plánujeme šnorchlování a výlet do národního parku Svaté Kateřiny. Plán se šnorchlováním se vyvedl na výbornou a to, co jsme viděli jen pár metrů pod hladinou, se nedá nikdy zapomenout. Už rozumíme tomu, proč jsou všichni, kdo jen nakoukli přes potápěčské brýle pod vodu, tak nadšení. Je to opravdu nádhera. Rozhodli jsme se, že se sem ještě vrátíme a to jen za účelem potápění, s instruktorem a pěkně do hloubky, ne jen brázdit hladinu. Ceny nejsou nezaplatitelné a zážitek je to opravdu nesrovnatelný se vším, co jsme dosud viděli. Egypt opravdu umí překvapit…

Jeden den jsme celý prožili prý na nejkrásnějším korálovém útesu v okolí – Blue hole (Modrá díra), který kolmo padá do hloubky 80 metrů. Viděli jsme zde korály všech druhů a barev a neskutečné množství všelijakých potvor (zatím z moře nevytažených). Občas se s bublinami kolem hlavy vynořovali, nebo pomalu klesali, jako nějaký zpomalený balet, temné siluety potápěčů; no to bylo nádherné přírodní divadlo, které nás opravdu uchvátilo. Den ve vodě a ve stínu příjemných hospůdek příjemně utekl, takže nás náš najatý maník odvezl jeepem zpátky do Dahabu jako omámené. Ale je zvyklý, protože se pobaveně usmíval nad naším neutuchajícím nadšením. No a před námi je už poslední úkol – vydat se ke klášteru sv. Kateřiny a vyzkoušet si pouštní vysokohorskou túru na Mojžíšovu horu. Autobus ke klášteru jede jen jeden za den (a to ještě nevhodně), takže si spolu s nějakými indonézany pronajímáme taxík a frčíme. Cesta pouští Sinaje je dlouhá a úmorná, ale protože každá cesta má svůj cíl, i my jsme celí rozlámaní vystoupili z taxíku na parkovišti pod klášterem.

Nejprve jdeme na prohlídku kláštera sv. Kateřiny, který nechala postavit sv. Helena v roce 324 n. l. na místě, kde k Mojžíšovi podle biblické tradice promluvil Bůh z hořícího keře. Tento klášter je nejstarší křesťanský klášter na světě, který od svého založení stále slouží svému účelu. Protože poskytl v 7. století azyl i proroku Mohamedovi, těší se vážnosti i u muslimů a dokládá tak, že soužití těchto dvou náboženství je bez problémů možné. Kromě kostela je v areálu kláštera dokonce i malá mešita s bílým minaretem. V úzkých uličkách kláštera se tísnilo neobyčejné množství lidí a tak jsme byli rádi, když jsme opustili jeho kamenné zdi a vyrazili na velmi náročný výstup na vrchol druhé nejvyšší egyptské hory – Džabal Músá (Mojšíšova hora). Cesta od kláštera (1570 m. n. m.) na vrchol (2285 m. n. m.) trvala 2,5 hodiny ostrého tempa a znamenala převýšení 715 metrů. Ve spalujícím vedru okolní pouště nic moc, ale výhled z vrcholu stál za to. Konec konců, jako každý výhled zaplacený vlastním potem a námahou. Velkou výhodou bylo i to, že jsme na vrchol stoupali sami a také nahoře jsme nikoho nepotkali, takže jsme si tu kouzelnou atmosféru jak se patří užili.

Dolů z vrcholu jsme sestupovali přes Eliášovu pánev a po Schodech pokání. Jak jsme se domluvili s taxikářem, ve smluvený čas na nás čekal na parkovišti a stejnou cestou odvezl zpět do Dahabu. Jako závěr našeho poznávání Egypta to bylo opravdu impozantní. Nikdo nemůže říci, že zná dobře zemi, kde byl dvakrát. Egypt jsme projeli téměř celý, poznali jsme spoustu kouzelných míst, památek, lidí, vůní i pachů.

Egypt již není cizí zemí a když koukám na nabídku neskutečně levných letenek do Káhiry, sednul bych nejraději na nejbližší letadlo a jako mávnutím kouzelného proutku stál za chvíli na březích Nilu.