Cesty a památky

5. července 2023

Jsem rád, že se nám letos podařilo dostat se do Lehnického Pole (polsky Legnickie Pole, německy Wahlstatt) ze dvou důvodů. Jednak se zde ve středověku odehrála poměrně významná bitva a pak, stojí zde nádherný kostel od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Samotné Lehnické Pole je větší vesnice s téměř 800 obyvatel, která leží asi 12 km jihovýchodně od města Lehnice (Legnicy). Možná by o něm nikdo nikdy nic neslyšel, kdyby se tu 9. dubna 1241 neodehrála zmíněná bitva na Lehnickém poli. Tehdy se zde střelo spojené vojsko slezských, moravských a malopolských rytířů a Mongoly, kterým se také říká Tataři. Křesťanská vojska na Lehnickém poli utrpěla drtivou porážku. Vratislavský, krakovský a velkopolský kníže Jindřich II. Pobožný (Henryk II Pobożny), který velel Slezanům, Moravanům, templářům a maltézským rytířům, v bitvě zahynul, stejně jako Přemyslovec Boleslav Děpoltic, který velel další skupině vojsk, s nimiž zde padlo fakticky celé rytířstvo.

A jak a proč k té bitvě vlastně došlo? Mongoly dala do pohybu zřejmě velká klimatická změna, která postihla asijské stepi, kde panovalo dlouhodobé sucho. Rostlo tedy i méně trávy a Mongolové museli pro svoje stáda hledat nová pastviště. Vydali se tedy Asií na západ až do Evropy, přičemž cestou rabovali a plenili dobytá území, nezříkali se ani vyvražďování původních obyvatel, pokud se jim postavili na odpor. Po ovládnutí většiny ruských knížectví, která musela uznat jejich nadvládu a vytvoření státního útvaru Zlatá horda (trvala až do 15. století) dobyla mongolská armáda v roce 1240 Kyjev a pro další postup se rozdělila na dva proudy. Strategickým cílem pro Mongoly bylo ovládnutí panonské nížiny, kam vyrazilo vojsko zhruba 50 000 bojovníků vedených Čingischánovým vnukem Bátú-chánem a generálem Subetejem. Menší skupina asi 20 000 jezdců vtrhla pod vedením dalšího Čingischánova vnuka Kaidua a synovce Bajdura začátkem března začátkem března 1241 do Malopolska a později i do Slezska, aby hlavní armádě zajistila týl, případně získala informace o tamějších poměrech a možnostech další expanze.

Tato druhá skupina v rychlém sledu dobyla Sandoměř a po velké porážce polského vojska 18. března 1241 u Chmielniku byl obsazen i Krakov. Mongolové táhli dál na západ a již koncem března oblehli Vratislav. Město ale dobýt nestačili, protože když se dozvěděli, že proti nim táhne vojsko pod vedením Jindřicha II. Pobožného, od obléhání upustili a vyrazili mu naproti. Rozhodli se na nic nečekat, protože od zvědů měli informaci, že Jindřichovi II. jde na pomoc velké vojsko v počtu asi 50 000 vojáků pod vedením jeho švagra, českého krále Václava I. Nechtěli dopustit spojení obou křesťanských armád, proti nimž by neměli šanci.

Jindřich rozdělil svou armádu (odhady počtu vojáků se různí, uvádí se 2 až 8 000) rozdělil na 4 oddíly. Sám velel oddílu Dolních Slezanů a Velkopolských rytířů, Přemyslovec Boleslav Děpoltic velel oddílu Moravanů, Bavorů a templářských rytířů, Sulislav z Krakova velel oddílu malopolských rytířů a Měšek II. Tlustý, kníže opolský a ratibořský, velel oddílu Horních Slezanů.

Bitva začala tím, že slezská jízda zaútočila na lehkou mongolskou jízdu, ale byla odražena. Mongolové poté použili svou oblíbenou a mnohokrát již osvědčenou taktiku, při níž lehká jízda začala předstírat ústup. Nato se křesťanští jezdci vydali k jejich pronásledování, přičemž mongolská jízda se obrátila a napadla rytíře z boku, těžká pak zaútočila přímo. Před tím ještě skvělí tatarští lučištníci zasypali křesťanské jezdce šípy. Mongolové svou taktikou dokázali oddělit evropské jezdce od pěchoty, jelikož ale lučištníci nebyli proti brnění rytířů příliš efektivní, stříleli do jejich koní. Těžká mongolská jízda pak neměla větší problém a těžkopádné obrněnce na zemi masakrovala. Jindřich, Sulislav a Boleslav Děpoltic v bojích padli. Mongolové v boji proti rytířům použili v této bitvě poprvé na evropské půdě střelný prach, snad ve formě primitivních raket, ukořistěných v Číně. Píše o tom kronikář Jan Dlugosz, podle něhož Mongolové přinesli na bojiště „ohavnou dračí hlavu“, která vypouštěla z tlamy ohnivé jazyky a dusivý, odporně páchnoucí dým. Vítězové prý Bátú-chánovi zaslali z Lehnického Pole do Uherska devět pytlů s ušima svých poražených nepřátel. Odnesli si s sebou i Jindřichovu hlavu, kterou naraženou na kopí nejprve vystavili před branami Lehnice jejím obráncům a jeho vdově Anně Přemyslovně, též Anně České (byla sestrou českého krále Václava I. a dcerou Přemysla Otakara II.) a poté ji měli hodit do Koskovického jezera (Jeziora Koskowickiego) nedaleko města. Na bitevním poli identifikovala tělo padlého knížete jeho matka Hedvika Slezská (svatá) a vdova Anna podle anatomické zvláštnosti – na levé noze měl šest prstů. To se potvrdilo i při otevření jeho hrobky ve františkánském klášteře ve Vratislavi v roce 1832.

České oddíly již nestačily do bitvy zasáhnout, nacházely se den chůze od místa střetu. Václavovi I. se však podařilo zastavit Mongoly v Kladsku. Zabránil jim vtrhnout do Čech a obrátil jejich ničivý proud k jihovýchodu. Ten protáhl Moravou a spojil se s Bátú-chánovými hordami, které operovaly v Uhrách. Opevněná místa v Horním Slezsku a na Moravě, zejména Opava a Olomouc, nebyla dobyta, avšak kraj byl táhnoucím vojskem zpustošen. Dalimilova kronika zmiňuje krátké obléhání Olomouce a naznačuje ho i archeologický průzkum, mongolové však obléhání zřejmě po několika dnech vzdali a odtáhli. Pověsti o velké bitvě Čechů a Moravanů s Mongoly u Olomouce jsou proto nepodložené, stejně jako příběh o obléhání Hostýna a zázračné porážce tatarského vojska za přispění Panny Marie byl do doby mongolského vpádu v 13. století situován až dodatečně.

Smrt Jindřicha Pobožného na Lehnickém poli způsobila, že rozsáhlé oblasti Dolního Slezska zůstaly mnoho let zpustošené a vylidněné a rozpadla se monarchie slezských Jindřichů, na což ve Slezsku vznikla řada drobných knížectví. V důsledku Jindřichovy smrti nedošlo ke sjednocení Slezska s Polskem, slezská knížectví se raději orientovala na politicky konsolidovaný český stát. V roce 2021 byl zahájen proces kanonizace Jindřicha II. Pobožného, který je jako křesťanský vládce vnímán coby ochránce víry proti nevěřícím.

Takovou velmi vtipnou paralelou je to, že se v Lehnickém Poli pečou Tatarské uši (Uszy tatarskie) obdobně jako u nás Štramberské uši. Původ je stejný, jiná je receptura. Je to v obou případech vzpomínka na Mongoly, kteří uřezávali svým obětem levá ucha, která pak posílali svým vládcům v kožených vacích jako důkaz, kolik křesťanů pobili.

Podle legendy kněžna Hedvika a její snacha Anna založily na místě nálezu těla padlého Jindřicha II. Pobožného proboštství řádu sv. Benedikta s kostelem sv. Trojice a Panny Marie, které osadili mniši z Opatovic nad Labem. Z probošství se dodnes dochoval pouze gotický kostel, který údajně stojí přímo na místě, kde leželo tělo mrtvého knížete. Na hřbitově u kostela bylo pochováno mnoho rytířů padlých v bitvě a tak se z probošství stalo významné poutní místo a to až do reformace v roce 1535. Tehdy byl klášter zkonfiskován lehnickým knížetem Fridrichem II. (1480 – 1547, syn Fridricha I. a Ludmily z Poděbrad) a změnil ho na luteránskou svatyni. Jako evangelický chrám sloužil kostel s několikaletou pauzou na počátku 18. století až do roku 1945. Poté byl nějakou dobu prázdný, až v něm bylo roku 1961 otevřeno muzeum bitvy na Lehnickém Poli, zcela nové expozice se dočkal v roce 2016 u příležitosti 775 výročí bitvy. Mezi exponáty jsou zbraně používané Mongoly i křesťanskými bojovníky (luky, kuše, meče, štíty, přilby, sekery, drátěná zbroj), rytiny, mapy a kopie náhrobku Jindřicha II. Pobožného. Pro návštěvníky z Česka je připraven audiovizuální program v češtině. Na bývalém hřbitově u kostela se nachází několik pomníků německých vojáků z Lehnického Pole a galerie současných dřevěných plastik vztahujících se tematicky k bitvě. Kromě muzea se v Lehnickém Poli každoročně koná velká rekonstrukce bitvy pod názvem Lehnické pole 1241 – zde možno ztratit hlavu (Legnickie Pole 1241 – tu można stracić głowę).

Jelikož Lehnicko bylo od do reformace protestantské, zasadil se opat broumovského kláštera Otmar Daniel Zinke (1664 – 1738) o obnovu působení katolické církve ve Slezsku. Díky podpoře římského císaře a českého krále Leopolda I. Habsburského získali v roce 1703 broumovští benediktýni rozsáhlé majetky u Lehnice zpět a ihned se začalo s přípravou na stavbu nového benediktýnského kláštera. Opat Zinke pověřil významného pražského architekta pozdního baroka Kiliána Ignáce Dientzenhofera vypracováním plánů, ale základní kámen stavby byl položen až 15. června 1719. Stavba se poněkud protáhla a dokončený kostel byl vysvěcen až 7. října 1731 vratislavským biskupem Eliášem Danielem ze Sommerfeldu. Bohužel po první slezské válce v roce 1742 připadlo Slezsko Prusku a tak byl i klášter oddělen od svého mateřského broumovského kláštera. V roce 1810 pak byl klášter pruským králem Fridrichem Vilémem III. sekularizován a zdejší církevní zboží získal v roce 1813 generál Gebhard Leberecht von Blücher po vítězství Prusů v bitvě na Kačavě (Katzbachu) a tím získal titul knížete z Wahlstattu (původní německý název Lehnického Pole). Klášterní budovy byly v roce 1840 přestavěny na kadetní školu (Kadettenanstalt) pruské armády. Mezi její nejvýznamnější žáky patřili Paul von Hindenburg, Manfred von Richthofen či Helmuth von Pannwitz. Podle ustanovení Versailleské smlouvy byla vojenská škola v roce 1920 přeměněna na civilní instituci, za nacistického režimu zde bylo v roce 1934 zřízeno Národně politické vzdělávací zařízení (Nationalpolitische Erziehungsanstalt). Za druhé světové války zde byl zřízen zajatecký tábor a po připojení Slezska k Polsku zde vznikl sociální ústav, jeden z největších v zemi. Autorem sochařské výzdoby obou vstupních portálů do klášterních budov je český sochař a řezbář Karel Josef Hiernle (1693 – 1748, žák Františka Maxmiliána Brokofa a Matěje Václava Jäckela), který nad vstupy vypodobnil erby domovských klášterů broumovského a břevnovského v Praze. Uprostřed západní fasády kláštera se zdvíhá nepřehlédnutelné průčelí baziliky Povýšení sv. Kříže a sv. Hedviky Slezské, kterou Kilián Ignác navrhl v radikálně barokním stylu s bohatě zdobeným, konvexně vydutým průčelím, sevřeným dvojící věží, jejichž střechu završuje knížecí mitra Jindřicha II. korunovaná křížem. Zvlněné, měkké linie štítů a říms a dynamické tvary průčelí a věží, rámované zdobnými pilastry, obohacené kamennou výzdobou portálů a sochařskými vyobrazeními světců, spolu s dominantním znakem kříže hlásají vítězství křesťanské víry a idejí nad temnými silami pohanství. Autorem sochařské výzdoby hlavní fasády, která se odkazuje k historii lehnické bitvy (domnělé tatarské zbraně, socha sv. Hedviky uprostřed) a historii benediktýnského řádu (vlevo od sv. Hedviky sv. benedikt a vpravo jeho sestra sv. Scholastika) je opět český sochař a řezbář Karel Josef Hiernle. Opat Zinke si přál, aby chrám co nejvíce připomínal kostel sv. Markéty v Břevnovském klášteře v Praze, což mu, až na to, že má dvě věže, architekt splnil. Bazilika sama má velmi složitý půdorys, tvořený hluboce protáhlým širokým oválem, do kterého po celém obvodu proniká šest menších oválů. Hlavní loď je zaklenuta českou plackou bez klenebních pasů a presbytář baldachýnovou klenbou na vykláněných pasech. Výklenkové boční kaple jsou mělké, rámované mohutnými polosloupy s nikami mezi užšími sloupy se sochami světců. Autorem freskové výzdoby z roku 1733 je mnichovský malíř Cosmas Damián Asam (vymaloval třeba i kostel sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně). Na ústřední centrální nástropní malbě zobrazil nalezení a vztyčení sv. Kříže sv. Helenou a několik epizod ze Starého a Nového zákona. Další fresky zobrazují Oslavu Nejsvětější trojice, Neposkvrněné početí Panny Marie a apoteózu svatých patronů v čele se sv. Benediktem. Čtyři lunetové fresky po stranách zobrazují Svatého Benedikta, jak vysílá sv. Placida a sv. Maura na misie do Galie, svatého Vojtěcha s knížetem Boleslavem II. jak zakládají Břevnovský klášter v Praze, svatou Hedviku, která uvádí do chrámu břevnovského opata-zakladatele Otmara Zinkeho a skupina Ukřižování. Nad varhanní emporou je pak vyobrazení bojiště lehnické bitvy, kde sv. Hedvika předává benediktinům z Opatovic relikvii dřeva svatého Kříže s plánem nového kostela a kněžna Anna nalézá mrtvého knížete, svého manžela, kterého poznává podle šesti prstů na noze. Obraz na hlavním oltáři Nalezení těla Jindřicha II. Pobožného sv. Hedvikou a kněžnou Anno namaloval vlámský malíř Jan František Becker v roce 1730. Veškerá sochařská výzdoba hlavního oltáře (sousoší sv. Petra a Pavla, Nejsvětější Trojice), přední strany varhan, bočních oltářů, zpovědnice, křtitelnice i opatský trůn jsou od již zmíněného řezbáře a sochaře Karla Josefa Hiernleho. Samotné varhany jsou mistrovským dílem, které zhotovil v roce 1731 slezský varhanář italského původu Adam Horatio Casparini. Významné jsou také čtyři velká plátna na bočních oltářích od českého barokního malíře Václava Vavřince Reinera (1689 – 1743). Zobrazují svatou Hedviku u mrtvoly svého syna, Umučení sv. Markéty, Apoteózu sv. Benedikta a sv. Vojtěcha.

Kostel sv. Kříže a sv. Hedviky v Lehnickém Poli patří k nejvýznamnějším památkám Slezska, je vynikající ukázkou práce pražských nebo v Čechách působících barokních umělců i místních mistrů a je současně první a zároveň nejodvážnější radikálně barokní kompozicí Kiliána Ignáce Dientzenhofera, kterou plně navázal na odkaz svého otce.

Po prohlídce těchto nádherných (a u nás prakticky neznámých) památek jsme se ještě vydali na radnici na setkání se starostou s dobrým pohoštěním a přišel čas k návratu domů.