Cesty a památky

3. července 2023

Naší první zastávkou letošního putování po Dolním Slezsku byly Svídnické Petrovice (Piotrowice Świdnickie), o kterých pochází první písemná zmínka z roku 1109. A zde je zřejmě také třeba hledat původ jejich názvu („Petri villam”), protože v té době byly v držení Petra Wlasta (Piotr Włost), palatýna polského krále Boleslava Křivoústého (jeho matkou byla Judita Česká u nás Judita Přemyslovna, dcera českého krále Vratislava I.). Důvodem naší zastávky je zajímavý vodní zámek, který byl postaven italskými staviteli v letech 1590-99 pro Jakuba Žejdlice z Nimmersathu (dnešní Płonina). Od roku 1606 byl jeho majitelem Abrahám Žejdlic, ale jeho syn Kryštof se po vypuknutí třicetileté války v roce 1620 přestěhoval na zámek do blízkých Lažan (Laasan) a Petrovice sloužily již jen jako hospodářský dvůr a obydlí správce statku. Vlivem válečných událostí a minimální údržby zámek zchátral. Opravu inicioval až nový majitel panství baron Zikmund Ota Nostic v letech 1698-99. Po jeho smrti v roce 1716 převzal majetek jeho syn Karel Gottlieb Nostic, a protože ten zemřel bez dědiců, jeho jmění zdědila vdova Beata Abigail Nosticová, rozená von Siegroth und Schlawikau. Ta se o několik let později provdala za generála Wilhelma Dietricha von Buddenbrock, který se vyznamenal jako vojevůdce ve vítězné bitvě u Chotusic (nedaleko Čáslavi) v roce 1742, jejímž výsledkem byla definitivní ztráta Slezska ve prospěch Pruska. Za to získal přízeň krále Bedřicha Pruského a s ní spojené tituly a značné jmění. Po smrti Beaty majetek údajně losem přidělen jejímu vzdálenému příbuznému, hraběti Niklasi Hermannu Friedrichu von Burghaussovi, královskému komořímu, řediteli Slezské zemské společnosti a dědičnému členu pruské panské sněmovny, muži s velkým srdcem, který vynakládal značné částky na charitu a vědu (mimo jiné založil domov pro seniory a nemocnici). Po jeho bezdětné smrti přešly Petrovice do rukou jeho synovce hraběte Karla Friedricha von Pfeil und Klein-Ellguth, který v roce 1889 přijal na základě císařského povolení příjmení von Pfeil-Burghauss. Když hrabě nešťastně spadl z koně a zemřel, panství ještě několikrát změnilo majitele a spravovali je nájemci. V roce 1894 se značně zanedbaná stavba dočkala opravy, ale další chátrání začalo po roce 1945, kdy zde byli umístěni sovětští vojáci. Od roku 2010 je zámek v majetku Nadace na ochranu slezského průmyslového dědictví, která v současné době provádí adaptační práce pro Muzeum zemědělské techniky. Opravena a zpřístupněna zatím byla pouze stodola a špýchar, v kterých jsou umístěny expozice vznikajícího muzea. To má nakonec představovat funkční zemědělský dvůr z přelomu 19. a 20. století. Jeho součástí bude i vlastní zámek s obydlím správce dvora.

Zámek je postavený z lomového kamene a cihel na pravidelném téměř čtvercovém půdorysu 27 x 29 metrů, obklopený vodním příkopem, napájeným z potoka Cienia. Věže i průčelí byly původně členěny římsami a zdobeny sgrafity, okna byla orámována jednoduchými kamennými renesančními portály. Celou budovu ukončuje vysoká sedlová střecha krytá taškami (původně břidlicovými). Hlavní vchod je na jihovýchodě a původně byl rámován bohatě zdobeným pískovcovým portálem (ten byl v roce 2002 neznámými pachateli vysekán a ukraden). Nad vchodem jsou dvě řady šestnácti rodových erbů, kterým vévodí orel mezi dvěma gryfy.

Ještě jsme se zastavili ve vesnici u kostela Povýšení sv. Kříže (Kościół Podwyższenia Krzyża Świętego), postaveného v 50. letech 13. století uprostřed vsi na uměle navršeném pahorku. V nejstarší podobě se skládal z obdélníkové lodi o půdorysných rozměrech 11,6 x 6,8 m a o něco užšího čtyřbokého kněžiště o rozměrech 7,1 x 5,5 m na východní straně. Obě tyto části byly postaveny z lomového kamene, zatímco architektonické detaily byly zhotoveny z pískovce. Ve 14. století byla k severní straně presbytáře přistavěna čtyřboká štíhlá věž a v 15. století byla na jihu přistavěna lichoběžníková sakristie. Zvon ve věži byl ulit v roce 1540. Na jižní straně lodi je zazděný původní vchod a na severní straně je 7 náhrobníků rytířů, vlastnících zdejší panství v 16. století.

Jenom několik kilometrů od Petrovic se nachází město Javořina Slezská (Jaworzyna Śląskaj), do roku 1946 Königszelt (Králův stan). Jedná se o významný železniční uzel, proto nenáí divu, že zde vzniklo jedinečné Slezské železniční muzeum (Muzeum Kolejnictwa na Śląsku), dnes soukromá instituce, jejímž hlavním cílem je ochrana a propagace technického kulturního dědictví ve Slezsku, jakož i didaktická a vědecká činnost. Muzeum sídlí v areálu historického depa parních lokomotiv v sousedství nádraží ve Slezské Javořině. Založeno bylo v roce 1992 skupinou železničních nadšenců (česky šotouši, polsky mikolové) z Vratislavi, původně pod patronací PKP (Polskie Koleje Państwowe). Nedostatek finančních prostředků plynoucích od PKP ale způsobil, že od roku 2002 začalo muzeum chátrat, a dokonce došlo k rozkrádání exponátů. V roce 2004 vzniklo soukromé Slezské železniční muzeum, které s pomocí Nadace na ochranu slezského průmyslového dědictví převzalo od PKP areál depa a sbírku 34 lokomotiv, 41 vagónů a 8 dílenských strojů. V současnosti se sbírka rozrostla na více než 150 parních lokomotiv německé, polské, americké a anglické výroby z let 1880 – 1972 a lokomotiv motorové nebo elektrické trakce a více než 100 železničních vozů různých typů a určení, jakož i dalších specializovaných kolejových vozidel. Jedná se o největší železniční sbírku v Polsku.

Stálé expozice Slezského železničního muzea představují na rozloze 2,5 hektarů historii železnice a železniční techniky od 19. století do konce komunismu, historická kolejová vozidla jsou vystavena na železničních vlečkách muzea a kolejích polokruhového parního depa z roku 1907 (rozšířeno bylo v letech 1914, 1933 a 1960). Součástí sbírky jsou také funkční kolejová vozidla jako polská parní lokomotiva TKt48-18 z roku 1951, motorový vůz ČSD řady 830 z roku 1955 (vyrobený v ČKD Praha), nejstarší funkční motorová lokomotiva v Polsku Deutz OMZ 122 R z roku 1940, motorová lokomotiva Ls40 4606 a posunovací lokomotiva SM30-531 z roku 1961. V částečně chronologickém uspořádání je vyčleněno 7 tematických výstavních prostor: strážní domek z troku 1930 (historie železnice ve Slezsku 1843-1945), strážní domek z roku 1977 (historie železnice ve Slezsku 1945-1990), pracovna ODRA (prezentace sálového počítače ODRA 1305, jediného zachovaného na Dolním Slezsku; jedná se o polský sériový počítač z roku 1973), železniční pokladna, železniční lékařství, železniční tiskárna a modelová železnice velikosti H0. Velké množství různých typů artefaktů je doplněno bohatým textovým, mapovým i ikonografickým materiálem. V areálu muzea je také jako exponát jídelní vůz společnosti WARS (Wagony Sypialne i Restauracyjne) kde jsme příjemně poobědvali a posilněni jsme se vydali na další cestu.

Zastavili jsme ve 20 kilometrů vzdálené vesnici Roztoka (do roku 1946 Rohnstock), ležící na řece Nysa Szalona (Šílená/Zuřivá Nisa). První písemná zmínka o ní pochází z roku 1295, kde je uváděna jako Rostock, takže název pochází se slovanského spojení roz tok = široký roztok (řeky). Název byl později poněmčen na Rohnstock a nakonec byl polonizován na současnou Roztoku. Naším cílem byla prohlídka zámku Roztoka (Pałac w Roztoce), odvěkého sídla rodu Hochbergů z Hennersdorfu (jelikož žili i v Čechách, u nás se jim také říká Hubrikové z Hennersdorfu).

Na místě dnešního zámku stála již ve 13. nebo 14. století tvrz, jejímž prvním známým majitelem byl v roce 1374 Henčl z Reibnitzu (Hentschel von Reibnitz). Jeho vnuk Kryštof II. ji prodal v roce 1497 Konrádovi I. Hochbergovi, a od té doby patřilo panství tomuto rodu až do roku 1945, tedy skoro 500 let. V roce 1520 zdědil po Konrádově smrti panství jeho syn Jiří, který nechal přestavět tvrz na čtyřkřídlý renesanční zámek. Jelikož ale zůstalo zachováno původní vodní opevněn, nadále měl obranný charakter. Kompletní přestavba renesančního zámku na honosné barokní sídlo proběhla za vlády Jana Jiřího III. Hochberga (1675-1743) a jeho ženy Anny Žejdlicové ze Šenfeldu (1685-1724). Dokončena byla v roce 1725, což dokládá dodnes dochovaný erb obou manželů nad hlavním vchodem do zámku a nápis na zvonu v zámecké věži. Autorem této přestavby byl pravděpodobně významný slezský architekt Felix Anton Hammerschmidt (u nás např. autor přestavby kostela piaristického kláštera v Bílé Vodě). Z této doby se dochovala celá hmota zámku včetně 40 metrů vysoké věže na jižní straně a uvnitř nádherného dvoupatrového tanečního sálu. Současně byla východně od zámku v souladu s tehdy módním francouzským zahradním uměním založena zahrada, obohacená o různé parkové vybavení, pavilony a zahradní plastiky, z nichž se dochovala jen oranžerie a zahradní altán sloužící k odpočinku a pití čaje. Jak zámek v té době vypadal víme z kreseb Friedricha Bernharda Wernera. Po bitvě u nedalekého Hohenfriedbergeru (dnes Dobromierz/Dobroměř) dne 4. června 1745 si král Fridrich II. vybral zámek v Roztoce jako místo pro svůj pobyt po vítězné bitvě. Zámecká zahrada mu prý učarovala natolik, že v ní strávil noc ve stanu pod širým nebem. Na památku svého pobytu daroval tehdejšímu majiteli zámku Janu Jiřímu IV. svůj portrét, který byl až do roku 1945 nejcennější ozdobou zámeckých interiérů.

Nejvýznamnější období v dějinách zámku přichází s 19. stoletím, když ho po smrti svého otce získal v roce 1858 hrabě Boleslav (Bolko) Hochberg, významný hudební skladatel své doby a ředitel Královského divadla a později Dvorní opery v Berlíně. Ten nechal zámek v letech 1868-71 přestavět v neorenesančním stylu podle projektu dvorního architekta Hochbergů Oliviera Pavelta (1825-1892), který sice změnil podobu fasády, ale jinak si stavba zachovala svůj barokní vzhled, včetně vodního příkopu, který již od přestavby v 18. století neplnil obrannou, ale okrasnou funkci. Novou podobu získaly také interiéry zámku, velký taneční sál s nádherným malovaným stropem jako jediný zůstal v původní barokní podobě. V reprezentativním interiéru prvního patra paláce (piano noble) si Bolko zařídil vlastní hudební salon, kde na čestném místě stál jeho klavír. Boleslav nechal také zřídit na rozloze 20 ha nový anglický park a architektonicky dal upravit barokní růžovou zahradu před hlavním průčelím zámku ve francouzském stylu (do její východní stěny byl během úprav na rekreační zařízení v roce 1953 druhotně zazděn z Lehnice přenesený pozdně renesanční portál, považovaný za nejkrásnější příklad německého manýrismu ve Slezsku). V roce 1860 nechal hrabě Boleslav postavit v Roztoce nový evangelický kostel po vzoru císařské katedrály ve Špýru a v kryptě zřídil rodovou kryptu. V roce 1889 zaplatil stavbu místního nádraží a tratí (dnes již neexistujících) z Jaworu do Bolkova s odbočkou do Střegomi. Obec díky němu získala velmi moderní infrastrukturu, kterou by jí mohla závidět ostatní dolnoslezská města. Jedinečné postavení rodu Hochbergů potvrdila památná návštěva dvou císařů na zámku v Roztoce. 17. září 1890 při vojenských manévrech zámek navštívili rakousko-uherský císař František Josef I. a německý císař Vilém II.

Posledním šlechtickým majitelem roztockého zámku byl hrabě Jan Jiří XVIII., který musel již v roce 1942 uvolnit část jeho místností pro potřeby wehrmachtu. V té době také zámek sloužil jako úložiště cenných knih a evakuovaných archivů mimo jiné z Pruské státní knihovny, vratislavských archivů a knihoven a cenných obrazů ze Slezského muzea výtvarných umění ve Vratislavi. Převezena sem také byla část vybavení a sbírek z nedalekého hradu Książ. Ještě před vstupem Rudé armády do Roztoky byly nejcennější sbírky osobně odvezeny hlavním konzervátorem Slezské provincie prof. Grundmannem. V únoru 1945 zámek spěšně rodina Jana Jiřího XVIII. opustila před postupující Rudou armádou, která ho následně vyrabovala a zařízení rozkradla. Prázdnou budovu převzal v roce 1946 stát a až do roku 1973 sloužil zámek jako rekreační zařízení závodu Hutě Míru ze Slezské Rudy, přičemž byl pro tyto potřeby upraven v roce 1953. Poté ho převzal závod na výrobu zemědělských strojů Agromet z Jaworu, který ho využíval až do roku 1989 jako ubytovnu pro své zaměstnance, interiéry byly přepaženy na 30 bytů. V roce 1990 zámek převzala obec a obratem ho prodala do soukromých rukou, nicméně nový majitel si sice vzal úvěr na opravu památky, ale nikdy k ní nedošlo. Zámek chátral, měnil se v ruinu, a co bylo možno ještě ukrást, jako třeba kachlová kamna, bylo ukradeno. Obrat nastal až v roce 2017, kdy ho z bankovní zástavy vykoupili současní majitelé, kteří vedeni upřímnou láskou k památkám učinili z revitalizace zámku projekt svého života. Postupně ho opravují a zpřístupňují návštěvníkům. V roce 2020 se objevily informace z nově objeveného deníku důstojníka SS Egona Ollenhauera, že někde v zámku nebo v přilehlém parku (údajně na dně studny) je ukrytý poklad Třetí říše, čítající 28 tun zlata (v hodnotě cca 26 miliard Kč v cenách roku 2023). Majitelé ovšem upozorňují, že žádné speciální kroky k případnému prohledávání areálu za účelem nalezení pokladu nebudou bez památkářů podnikat. Varují jakékoliv hledače pokladů, aby pronikali na pozemek zámku či parku. Za největší poklad totiž považují samotný zámek a jeho kulturní dědictví. Přestože zámecké interiéry velmi utrpěly devastací, jsou i tak velmi působivé. Reprezentativní místnosti v prvním patře piano nobile (vznešené patro) si zachovaly obzvláště bohatou výzdobu. Řada místností, zasazených do enfilády, vede od salonu gobelínů, přes hudební salon Bolka Hochberga, ermitáž přes bývalou knihovnu až po impozantní dvoupatrový taneční sál krytý zrcadlovou klenbou se stropem zdobeným s alegorickou freskou. Interiéry navíc zdobí působivé obložení, malované a štukové stropy a krby z různobarevného mramoru. Nás se ujala přímo paní majitelka Małgorzata Śnieżek a s ohromným nadšením nás celým zámkem provedla. Potom jsme s ní poseděli u dobré kávy a dortu v její improvizované cukrárně a ochutnali také víno, které její rodina produkuje na severu Polska. Ač neradi, protože atmosféra na zámku je skvělá, se musíme vydat k poslednímu dnešnímu cíli.

Tím je kostel Míru v Javoru (Kościół Pokoju w Jaworze), největší zachovaná dřevěná náboženská stavba na světě, od roku 2001 zapsaný na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Kostely Míru byly ve Slezsku postavené ve druhé polovině 17. století na základě závěrů tzv. vestfálského míru (uzavřeného v roce 1648), který ukončil třicetiletou válku. Rakouský císař a český král Ferdinand III. Habsburský musel tehdy souhlasit na nátlak protestantského Švédska se stavbou tří luteránských kostelů, a to v Hlohově (Głogówie). Svídnici (Świdnci) a právě v Javoru (Jaworze). Povolení však podléhalo přísným omezením: na stavbu měly být použity pouze netrvanlivé materiály (dřevo, sláma, hlína, písek), kostely musely být postaveny za hranicemi města, ale ne dál než z děla střílejícího z městských hradeb, nesměly mít věže, zvony nebo tradiční podobu chrámu, musely být postaveny na náklady protestantů a dokončeny za jeden rok a při kostele nesměla vzniknout farní škola. Z těchto tří výjimečných staveb se dochovaly pouze dva, ve Svídnici a v Javoru, kostel v Hlohově shořel v roce 1758 při požáru, způsobeném úderem blesku. Javorský kostel postavil místní tesařský mistr Andreas Gamper během jednoho roku v letech 1654–55 podle návrhu vratislavského architekta Albrechta von Saebische (ten byl též autorem kostela v Hlohově, který se nedochoval). Základní kámen byl položen 24. dubna 1654 a vysvěcen byl 30. září 1655. V roce 1708 byla dodatečně, na základě povolení rakouského císaře a českého krále Josefa I., přistavěna k jižní stěně nízká zvonice, ve které jsou tři zvony ulité zvonařem Christianem Demmingerem z Lehnice, zdobené na pláštích dvouhlavými habsburskými orlicemi a citáty velebícími císaře Josefa I. Ve stejném roce vznikla i farní škola a fara pro čtyři duchovní.

Vnitřní délka lodi kostela činí 43 metrů, šířka 14 metrů a výška 16 metrů, dovnitř se vejde na 6 000 osob. To je možné díky čtyřpatrovým pozoruhodným galeriím, z nichž starší druhé a čtvrté patro, zřízené současně s dokončením stavby, zdobí v horním patře sedmdesát jedna výjevů ze Starého zákona, v dolním pak sedmdesát dva výjevů z Nového zákona a Apokalypsy. V roce 1681 k nim přibylo vložené první a třetí patro vyzdobené erby místní šlechty, jejich rodových sídel a také cechovních znaků. Hlavní oltář nechala pořídit rodina Hochbergů, pochází z roku 1672 a je dílem řezbářského mistra Michala Schteudnera z Kamenné Hory (Kamienna Góra, původně Landeshut in Schlesien, počeštěně tehdy Lanžhot). Vysoký je 9,2 metru a široký 5 metrů a nese obraz z roku 1855, zobrazující Ježíše v zahradě Getsemanské. Na severní straně kostela je nádherná kazatelna z roku 1670 od lehnického řezbáře Matyáše Knotha. Bohatě zdobená balustráda šestihranného řečniště zobrazuje šest postav ze Starého a Nového zákona: Mojžíše, evangelisty Matouše, Marka, Lukáše a Jana a svatého Jana Křtitele. Baldachýn je korunován postavou zmrtvýchvstalého Krista, který drží prapor symbolizující jeho vítězství nad smrtí, nad řečništěm je doplněn plastikou holubice, symbol Ducha svatého. Řečniště nese na svých ramenou anděl, který je dle legendy zhotovený ve skutečné velikosti. Návštěvníci z celého světa se sem přijíždějí přesvědčit o skutečné velikosti andělů. Nestarší dochovanou částí kostelní výbavy je křtitelnice z roku 1656, zhotovená z nadace Jiřího Hermanna von Schweinitz a jeho ženy Anny, jejichž erby zdobí podstavec křtitelnice. Stříbrnou mísu do křtitelnice nechal zhotovit v roce 1694 javorský měšťan Jiří Lader. Na vyvýšené kruchtě při západní stěně se nacházejí varhany, zhotovené v roce 1855 vratislavským varhanářem Alexandrem Lummertem, dvakrát rekonstruované svídnickou firmou Schlag & Söhne v letech 1896 a 1906, a následně znovu opravený v roce 1937. Po poslední rekonstrukci v letech 2002–05 získaly varhany původní podobu i zvuk z poloviny 19. století. Uvnitř je kostel ukončen dřevěnou kazetovou klenbou, zdobenou malbami. V prostoru nynějšího parku kolem kostela se původně nacházel evangelický hřbitov, který v roce 1972 byl zlikvidován.

Po prohlídce této nádherné stavby odjíždíme do Lehnice, kde se ubytováváme v hotelu Gwarna nedaleko historického centra města.