Cesty a památky

4. července 2023

Lehnice (původně německy Liegnitz, v letech 1945-45 Lignica, současný polský název Legnica byl kodifikován v roce 1946) je třetím největším městem Dolnoslezského vojvodství, ve kterém žije na 100 000 obyvatel. Leží v Lehnické jezerní oblasti (Pojezierze Legnickie) na řece Kačavě (Kaczawa, dříve německy Katzbach) v nadmořské výšce 120 m n. m. Znakem je v modrém poli vzpínající se dvouocasý český lev, který drží v tlapách dva zkřížené stříbrné klíče. Lev symbolizuje přináležitost Lehnice k Českému království, klíče jsou atributem svatého Petra, městského patrona.

První písemná zmínka o knížecím lehnickém hradišti s kaplí sv. Benedikta a sv. Vavřince pochází z roku 1149, archeologické nálezy ho ale datují až do konce 8. století. Založeno bylo na staré obchodní stezce Via Regia, spojující západní a východní Evropu, jako sídlo piastovských vládců, jejichž panství bylo součástí Vratislavského knížectví. Základy samostatného knížectví Lehnického položil v první polovině 13. století Jindřich I. Bradatý/Vousatý (Henryk I Brodaty), který na lehnickém hradě sídlil se svou manželkou sv. Hedvikou Slezskou (św. Jadwiga Śląska), v jejich úsilí pak pokračoval i jejich syn Jindřich II. Pobožný (Henryk II Pobożny), jehož manželkou byla Anna Přemyslovna, dcera českého krále Přemysla Otakara I. To je důkazem, že již v té době se lehničtí vládci politicky orientovali na pražský panovnický přemyslovský dvůr. V roce 1248 došlo za jejich syna knížete Boleslava II. Lysého, zvaného Rogatka (Bolesław II Łysy Rogatka) k osamostatnění Lehnického knížectví a Lehnice se stala jeho centrem. Nové hlavní město získalo záhy městská práva, v roce 1264 rozšířená podle práva magdeburského. V roce 1329 se za vlády českého krále Jana Lucemburského stalo Lehnické knížectví lénem českých králů a v roce 1348 pak přímo jednou ze zemí Koruny české. V rámci Českého království si však uchovávalo samosprávnost, a to až do smrti posledního piastovského knížete Jiřího Viléma Březsko-Lehnického (Jerzy Wilhelm) v roce 1675. Jako odúmrť pak připadlo pod přímou správu českých králů, v té době Leopolda I. Tento stav ovšem netrval dlouho, po prohrané první slezské válce ztratila v roce 1742 česká královna, rakouská arcivévodkyně a římská císařovna Marie Terezie Lehnicko spolu s ostatními slezskými knížectvími, která připadla Prusku. Město se stalo střediskem jednoho ze tří vládních obvodů nově ustanovené provincie Slezsko (Regierungsbezirk Liegnitz). Leteckým útokům a ničivým bojům na sklonku druhé světové války se Lehnice vyhnula, ovšem stala se obětí plundrování a záměrně devastace po obsazení Rudou armádou 11. února 1945, zejména pak na začátku května, kdy sovětští vojáci oslavující kapitulaci nacistického Německa založili v historickém centru celou sérii požárů označovaných jako „ohně vítězství“. Jim padla za oběť celá řada historických památek. Na základě jaltských ujednání a Postupimské dohody pak byla Lehnice v roce 1945 připojena k Polsku, původní německé obyvatelstvo bylo odsunuto a nahrazeno polskými přesídlenci z východních území postoupených Sovětskému svazu a repatrianty a osadníky z centrálního Polska. Celá jedna čtvrť města při tom byla vyčleněna pro pobyt sovětských vojsk, neboť již v červenci 1945 bylo rozhodnuto, že zde bude umístěno velitelství Severní skupiny vojsk Rudé armády, která udržovala politicko-vojenskou kontrolu nad územím Polska. Přímo v Lehnici bylo ubytováno 15 000 sovětských vojáků, proto se městu za socialismu přezdívalo malá Moskva. O této době barvitě vypráví stejnojmenný film od režiséra Waldemara Krzysteka z roku 2008. Poslední sovětští vojáci město opustili až v roce 1993.

Lehnický zámek, alter oculus Silesiae

S prohlídkou města jsme začali u zdejšího zámku, který se nyní nazývá Piastovský hrad (Zamek Piastowski), zřejmě aby byla ještě více zdůrazněna piastovská historie města (dříve se německy jmenoval prostě Schloss Liegnitz). Stojí na protáhlém návrší v severní části oválného městského jádra, kde tvořil součást původního městského opevnění. Ačkoliv byl mnohokrát přestavován, dodnes se v něm dochovaly pozůstatky prvního sídelního hradu Jindřicha I. Bradatého a jeho ženy Hedviky (sv. Hedviky Slezské), postaveného podle západních vzorů císařských staveb. Díky tomu se jedná o jeden z nejstarších kamenných hradů Slezska a současně i na celém území dnešního Polska. Ve dvoudílném areálu nejprve vyrostl na jižní straně ve 20. letech 13. století v sousedství starší kaple (kterou nechal přestavět) rozměrný cihlový trojpodlažní palác (16,5 x 61,5 m o výšce 12 m) připomínající císařské falce, dále mohutná východní válcová věž sv. Petra a o něco subtilnější západní válcová věž sv. Hedviky. Tyto stavby byly postupně ohrazeny zděnou stavbou s hranolovou tzv. Lubiňskou věží. Ještě ne zcela dokončený hrad zažil události bitvy na Lehnickém poli v roce 1241. V roce 1248 se za Boleslava II. Lysého stal hrad hlavní rezidencí nově vzniklého knížectví. Modernizací a raně renesanční přestavbou prošel hrad kolem roku 1416 za Ludvíka II. Březského (1380 – 1436) a to pod vedením francouzského stavitele zvaného Mistr ze Saint Denis. V dalších přestavbách pokračovali i jeho následovníci Bedřich I. Lehnický (1446 - 1488), jehož ženou byla Ludmila z Poděbrad (svatba se uskutečnila v Lehnici v roce 1474), dcera českého krále Jiřího z Poděbrad, i jejich syn Bedřich II. Lehnický (1480– 1547). Z jeho přestavby se dochovala zejména východní křídlo s bohatě zdobenou bránou, postavenou v letech 1532-33 kamenickým mistrem Georgem z Ambergu. Zdobí ji medailony knížete Bedřicha a II. a jeho manželky Alžběty Jagelonské spolu se složitými květinovými vzory, považované za nejlepší ukázku renesančního umění v Lehnici. Za posledních Piastovců byl hrad v 17. století přestavěn na zámek, který se po smrti posledního knížete Jiřího Viléma Břežsko-Lehnického stal sídlem habsburských guvernérů. V roce 1764 nechal pruský král Bedřich Veliký (Friedrich II. der Große) rozebrat opevnění a zasypat příkopy. Poté, co hrad v roce 1835 postihl požár, byl obnoven v novogotickém slohu podle představ německého romantismu pod vedením architekta Karla Fridricha Schinkela. Přestavba se uskutečnila již se zadáním, že bude sloužit jako sídlo pruských a později německých správních orgánů. Na počátku května 1945 byl zámek vypálen vojáky Rudé armády a do roku 1960 zůstával ve zříceninách. Do roku 1970 pak proběhla oprava zachovaných částí a dostavba (80 %) zbylého areálu, po jejímž dokončení zde byly umístěny školy, osvětové instituce a další úřady. Na zámku jsme navštívili archeologickým průzkumem na nádvoří odhalené pozůstatky dvanáctiboké kaple sv. Benedikta a Vavřince (kaplica św. Benedykta i Wawrzyńca), která byla postavena kolem roku 1230 za vlády Jindřicha I. Bradatého a jeho ženy Hedviky (sv. Hedviky Slezské). Kaple stála původně volně na nádvoří a krytým můstkem byla její tribuna, určená knížecí rodině, přístupná z druhého patra paláce. Nalezené fragmenty zdobených kamenických článků dokládají, že její stavba a výzdoba kaple byla dílem saské stavební huti, působící na stavbě cisterciáckého klášterního kostela v Třebnici (Trzebnici). Ke zboření došlo v rámci přestavby zámku v roce 1621, po archeologickém průzkumu byly její pozůstatky v roce 1973 zastřešeny a zpřístupněny návštěvníkům. Následoval na výstup na cihlovou věž sv. Petra (Wieża św. Piotra), která byla vystavěna současně s palácem v letech 1220-30. Jedná se bergfrit (ve staré češtině nebojsa) s průměrem 10 metrů, v dolní části kruhový (románská část se 4 metry silnými zdmi dosahuje výše 3. patra). V roce 1416 byla věž pod vedením francouzského stavitele Mistra ze Saint Denis zvýšena o subtilní osmiboký nástavec zvaný Belvedér, ukončený galerií s balustrádou. V jihozápadním nároží zámku stojí v sousedství původní západní brány věž sv. Hedviky (Wieża św. Jadwigy). Z konce 13. století pochází rovněž její spodní válcová část až do výše 4. patra o tloušťce zdiva 2,5 metru. V posledním patře válcové části se dochovala tzv. zelená světnice, zřízená jako luxusní obytný prostor po roce 1474 na přání kněžny Ludmily z Poděbrad. Je zde krb, kamenné sedile a malby, zobrazující hrdiny z různých období (Hektor, Alexandr Veliký, David, Julius Caesar, Karel Veliký atd.), inspirovaná českým uměleckým prostředím.

Lehnické chrámy

V prohlídce teď pokračujeme k nejstaršímu dochovanému svatostánku města a jednomu z nejstarších ve Slezsku, kostelu Panny Marie (kościół Marii Panny, něm. Liebfrauenkirche) kterému se také říká Dolní kostel. Postaven je z cihel a stojí na konci ikonické lehnické ulice Nejsvětější Panny Marie, kterou vedla již zmíněná obchodní cesta Via regia. Jeho počátky sahají do 2. poloviny 12. století a podle kronik se zde 9. dubna 1241 modlil Jindřich II. Pobožný (Henryk II Pobożny) před osudnou bitvou s Mongoly. Kostel vyhořel 25. května 1338 a do roku 1386 trvala jeho přestavba na trojlodní baziliku s dvěma věžemi. Různé přestavby probíhaly po celé 15. století a ukončeny byly v 80. letech za vlády Fridricha I. Lehnického, kdy byla zvýšena jižní věž o osmiboký závěr s balustrádou. Jelikož jeho syn Fridrich II. Lehnický vyhlásil v roce 1524 za státní náboženství luteránskou víru, do kostela byl přiveden evangelický duchovní Fabian Eckel, který 8. června toho roku, na svátek Letnic, odsloužil v kostele Panny Marie první bohoslužbu podle evangelické liturgie. Od té doby až dodnes kostel slouží evangelické církvi. Dne 11. března 1822 kostel vyhořel v důsledku úderu blesku, opraven byl v letech 1824-29, kdy získal nové západní průčelí se dvěma stejně vysokými věžemi. V letech 1905-08 byl kostel přestavěn do současné podoby podle plánu německého architekta Oskara Hossefelda, práce řídil lehnický stavitel Hubert Kratz. Předání dokončené stavby do užívání se zúčastnil dne 9. června 1908 německý císař a pruský král Vilém II. Pruský (Friedrich Wilhelm von Preußen). Kostel je dlouhý 50,5 metru, z toho presbytář měří 10,2 metru, šířka vnitřku činí 20 m a výška věží je 62 metru. Jeho interiér tvoří tři lodě, oddělené osmibokými pilíři o průměru 1,3 metru a výšce 22,4 m, které jsou podepřeny vysokými sokly, osazenými v nepravidelných rozestupech od sebe. Zajímavá je gotizující knížecí oratoř, varhanní kůr a výmalba stěn světlou barvou, přičemž sloupy byly pokryty geometrickými maurskými vzory podle návrhu profesora Augusta Oetkena z Berlína. Nejcennější památkou jsou vitráže od nejvýznamnějších německých malířů počátku 20. století, které tvoří největší soubor v Polsku o celkové ploše 300 m². Zobrazují osoby a události z dějin náboženství a církve, ale také z dějin reformace, Slezska a města Lehnice. Nás zaujala vitráž v prvním okně severní lodí, zobrazující Jindřicha II. Pobožného s rytíři v kostele Panny Marie před bitvou v roce 1241 s Mongoly na Lehnickém poli od Otty a Rudolfa Linnemannových z Frankfurtu nad Mohanem. Pokračujeme ulicí Nejsvětější Panny Marie, kterou od roku 2006 zdobí bronzová socha šaška Filipa od sochaře Zygmunda Januszewského, symbolu každoročního lehnického festivalu Satarykon, v rámci kterého se konají soutěžní a autorské výstavy významných karikaturistů, grafiků, malířů, sochařů a tvůrců satiry. Na jejím opačném konci stojí hlavní katolický chrám města, katedrála sv. Petra a Pavla (katedra Świętych Apostołów Piotra i Pawła), zvaná také Horní kostel. První zmínka o kostele (dřevěném) pochází z listiny knížete Jindřicha I. Bradatého (Henryk I Brodaty) z roku 1208, jako zděný ho ale nechal vystavět v románském stylu až kolem roku 1225. Ke zničení stavby došlo při obléhání města Mongoly v roce 1241 během jejich vpádu do Evropy a zcela znovu byl vystavěn v průběhu let 1333-80. Na počátku je mezi staviteli uváděn i Wiland, pravděpodobně syn stejnojmenného vratislavského zedníka, činného koncem 13. století ve Vratislavi, který postavil stěny. V letech 1370-78 stavbu vedl mistr Konrád z Krakova, který je autorem presbytáře a obou portálů vstupů na západní a severní straně. V roce 1378 byla dokončena stavba severní věže, ale práce na zaklenutí interiéru probíhaly až do roku 1390 pod vedením mistra Klause zvaného Parléř (Parlirer). V 15. století byl kostel rozšířen a bylo k němu přistavěno za donátorství bohatých patricijských rodin 9 bočních kaplí, mezi nimiž vyniká pozoruhodná kaple rodiny von der Heyde z roku 1420. Jejím autorem je bezpochyby nám již známý francouzský stavitel zvaný Mistr ze Saint Denis. Vyznačuje se nádhernou hvězdicovou klenbou s visutým svorníkem uprostřed. V kapli je dnes druhotně umístěn pískovcový náhrobek knížete Ludvíka II. Březského (Ludwik II Brzeski) a jeho ženy Alžběty Braniborské (Elisabeth von Brandenburg) z roku 1450. V letech 1892-94 byl kostel přestavěn v novogotickém stylu do současné podoby podle návrhu berlínského architekta Johannese Otzena, který rovněž navrhl přístavbu jižní věže. Dne 25. března 1992 ustanovil papež Jan Pavel II. kostel katedrálou a dne 2. června 1997 ji osobně navštívil. Mezi nejstarší památky v interiéru patří hned u vchodu kamenné sousoší svatých apoštolů Petra a Pavla ze 13. století a pozdně románská křtitelnice z bronzu ve tvaru kalicha, jejíž stěnu zdobí dvanáct reliéfů s výjevy z Kristova života. Z období reformace pochází kamenná kazatelna z let 1586-88 od lehnického sochaře Kaspera Bergera. Hlavní oltář je dílem předního lehnického sochaře Krystiana Grünewalda a vratislavského malíře Johanna Heinricha Kynasta z roku 1756. Po stranách ústředního obrazu Kristova zmrtvýchvstání jsou sochy sv. Petra a Pavla a čtyř evangelistů. Autorem velkolepých soudobých varhan je mistr Ignacy Menzl z Vratislavi. Na pilíři západního portálu, který je, nejstarší ze tří vstupů do kostela, stojí pískovcová socha Panny Marie s dítětem zhotovená v první polovině 14. století. Na straně od Tržního náměstí (Rynku) se nachází severní vchod do kostela s gotickým portálem zdobeným tympanonem s vyobrazením Klanění tří králů, což není pro období gotiky běžný výjev. Tři králové ale byli uctíváni jako patroni cestovatelů a portál se nacházel na evropské obchodní cestě Via Regni.

Rynek neboli Tržní náměstí

Tržní náměstí v Lehnici má obdélníkový tvar a skupina bývalých kupeckých domů se Starou radnicí uprostřed ho dělí na Velký (východně) a Malý (západně) trh. Na jihovýchodním konci, proti katedrále sv. Petra a Pavla, stojí Stará radnice (Stary Ratusz), připomínající barokní palác, považována za nejzajímavější příklad tohoto typu městské architektury nav Dolním Slezsku. Byla postavena v letech 1737-41 podle projektu místního stavitele Franze Michaela Scheerhofera mladšího, vnější dvoukřídlé schodiště navrhl a provedl sochař Johann Gallus Steudner. První zasedání městské rady se zde konalo 15. května 1741 a poslední pak o 164 let později, 8. dubna 1905, kdy se místní samospráva přesunula do nově postavené nové radnice opodál. Stará radnice je nyní integrálně spojena s budovou divadla Heleny Modrzejewské, která k ní přiléhá na severní straně. Směrem na Velký trh na radnici navazuje řada osmi úzkých třípodlažních kupeckých domů s podloubím, zvaných Sleďové domky (Kamienice Śledziowe, Heringsbuden), jejichž slohová různorodost je výsledkem četných přestaveb v průběhu staletí. První zmínka o nich pochází z roku 1574, ale budova nejblíže radnici má gotické sklepy. Některé jsou zdobeny sgrafity z doby kolem roku 1570. Domy byly do současné podoby restaurovány v 60. letech 20. století. Další významnou památkou je Dům u křepelčího koše (Dom Pod Przepiórczym Koszem) čp. 38, ze 14. století. Přestavěn do současné podoby a bohatě vyzdoben figurálními sgrafity (výjevy z Ezopových bajek, lov na jelena atd.), byl ve století 16. Po opravě ve druhé polovině 0. století ovšem zůstala zachována pouze vnější zeď, zbytek domu včetně vnitřních konstrukcí byl nahrazen novostavbou. Na obou koncích náměstí se také nacházejí dvě barokní kašny s mýtickými postavami. Na jihovýchodním konci u katedrály sv. Petra a Pavla je to starší Neptunova kašna (Fontanna Neptuna) z roku 1731 a na druhé straně kašna Sirény (Fontanna Panny Wodnej) z roku 1733. Před průčelím Staré radnice pak byla v roce 2009 při obnově náměstí objevena stará studna ze 17. století, o které nikdo nevěděl a nebyla ani zakreslena na žádném plánu města. Je hluboká šest metrů, má průměr dva metry a vyzděná je čedičovým lomovým kamenem. V roce 2010 byla osazena moderní žulovou plastikou s kováním a pojmenována byla Studna zamilovaných (Studnia Zakochanych). Od té doby zamilovaní do ní házejí mince pro štěstí. Ještě dvě moderní památky se nacházejí na náměstí. Prsten (Pierścień) z roku 1979, který je tvořený žulovým kruhem, podepřeným obdélníkovým kvádrem se znakem města; jedná se o připomínku každoročního Lehnického festivalu stříbra, největší a nejvýznamnější přehlídky současného polského šperku. Druhým je bronzová koule s panoramatem Lehnice v 18. století (Kula z brązu z panoramą XVIII-wiecznej Legnicy) od lehnického sochaře Grzegorze Niemyjského. Koule má průměr 120 cm a váží 500 kg.

Tržní náměstí bohužel působí poměrně neuspořádaným dojmem, jeho historickou hodnotu silně narušila moderní výstavba šestipodlažních moderních obytných domů v 60. a 70. letech 20. století.

V Lehnici jak v barokní Praze

Od zámku jsme přešli do části města, kde se dochovaly čtyři barokní budovy ze 17. a počátku 18. století, postavená v samém závěru tzv. českého období, kdy se se vládnoucí Habsburkové snažili velkou rekatolizaci převážně protestantského Slezska. Začali jsme u kostela sv. Jana Křtitele (kościół św. Jana Chrzciciela), který byl na místě staršího chrámu (z něj se dochoval pouze starší presbytář, dnes mauzoleum Piastovců) postavený jezuity v letech 1714-20 lehnickým stavitelem Karlem Martinem Frantzem podle plánů pražského barokního stavitele Kryštofa Dientzenhofera. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 byla u kostela zřízena katolická farnost, v roce 1947 ho převzali františkáni. Jedná se o jednu z nejlepších pozdně barokních staveb ve Slezsku s typickým Dientzenhoferovským dvouvěžovým průčelím, chrám je 60 metrů dlouhý, 30 metrů široký a hlavní loď dosahuje výšky 25 metrů. Uvnitř kostela je vynikající barokní výzdoba, z které vyniká obraz sv. Jana Nepomuckého od Lepolda Wilmanna. Umístěn je nad vchodem do mauzolea Březsko-lehnických Pistovců, které přiléhá k východní stěně lodi. Jedná se o původní presbytář gotického kalvínského kostela, který od 16. století začal sloužit jako pohřebiště místních piastovských vládců. Do současné raně barokní podoby ho nechala upravit v letech 1677–1679 podle návrhu italského architekta Carlo Rossiho (1630–1688) vévodkyně Luisa Anhaltsko-Desavská (1631-1680), manželka předposledního Pistovce Kristiána Břežsko-Lehnického (1618-1672) a matka posledního mužského příslušníka rodu Jiřího Viléma Březsko-Lehnického († 1675). Ideový námět dal mauzoleu rodinný přítel, slezský básník Daniel Casper von Lohenstein (1635-1683), který je také autorem oslavného latinského textu na základním kameni, naplněného dynastickou pýchou, oslavujícího zásluhy rodu o Slezsko a Německo. Pohřební kaple má osmiboký půdorys a vrcholí kupolí, podpíranou mohutnými pilastry. Autorem vnitřní malířské a štukové výzdoby je německý umělec Johann Mathias Rauchmiller (1645-1686). V pěti půlkruhových nikách v přízemí jsou sarkofágy z postříbřené mědi, patřící Kristiánovi Břežsko-Lehnickému, Luise Anhaltsko-Desavské, Jiřímu Vilémovi, Ludvíku IV. (1616–1663), bratru knížete Kristiána, a Sofii Alžbětě Anhaltské († 1622), první ženě knížete Jiřího Rudolfa Lehnického (1595 – 1653). Mezi nimi jsou na konzolách čtyři alabastrové sochy, zobrazující knížete Kristiána, jeho ženu Luisu, jejich syna Jiřího Viléma a dceru princeznu Karolínu. Obráceni k sobě tvářemi vedou poslední rozhovor (latinské nápisy na soklech), Luisa manželovi: Běda mě samotné, on ji odpovídá: Nevědomá osudu našeho syna, Jiří Vilém dodává: Následuji svůj osud a princezna Karolína hovor ukončuje řečnickou otázkou: Jaká je naše naděje? Veškerou malířskou výzdobu tvoří symboly pomíjivosti a nevyhnutelnosti osudu. V kopuli jsou vymalováni první Piastovci a svatý Vojtěch, na obrazech pak příběhy z historie slezských Pistovců, jeden z nich také zobrazuje slezská knížat, jak v Praze vzdávají hold králi Janu Lucemburskému. K západní stěně kostela přiléhá komplex budov, sloužící původně jako jezuitská kolej, postavených v letech 1700-06 podle plánů německého architekta Johanna Georga Knolla lehnickým stavitelem Karlem Martinem Frantzem. Průčelí budovy zdobí impozantní barokní portál s figurami patronů jezuitského řádu - sv. Benedikta a sv. Ignáce z Loyoly, mříže dveří a oken koleje, stejně jako vstupní dveře kostela, jsou mimořádně cennou památkou barokního kovářství. Přes ulici stojí soudobá rezidence lubušského opatrství (pałac opatów lubiąskich) postavená v letech 1726-28 lehnickým stavitelem Karlem Martinem Frantzem. Nad vstupním portálem s erbem lubušského opata Ludvíka Baucha je balkon se sochami sv. Jana Křtitele a sv. Hedviky Slezské. Od roku 1962 sídlí v budově Muzeum mědi, které shromažďuje sbírky týkající se těžby, zpracování a využití mědi (minerály, mědiryty, technické památky z oblasti dolování a hutnictví mědi, staré a současné bronzové sochy, umělecké a užitkové předměty z mědi a jejích slitin) v okolí Lehnice. Výčet barokních staveb uzavírá monumentální komplex Císařské rytířské akademie (Akademia Rycerska, Kaiserliche Ritterakademie), která je nejvýznamnější památkou vídeňského baroka v dnešním Polsku a nejvýznamnější dolnoslezskou světskou barokní stavbou. Postavena byla v letech 1726-28 podle plánů barokního architekta Josefa Emanuela Fischera z Erlachu. Čtvercové uspořádání Akademie si vyžádalo před stavbou demolici celého bloku domů, její průčelí s délkou 86 m přesahuje délku severní strany Rynku v Lehnici a kubatura překonává Královský zámek ve Varšavě. Bylo to sídlo elitní císařské josefinské školy založené ve Vídni v roce 1708 a podobně jako v jejím vídeňském protějšku se i zde vzdělávala šlechtická mládež obou vyznání. Mladí muži se zde připravovali na službu u dvora nebo v armádě. Budova sice přežila řádění Rudé armády na jaře 1945, ale již téhož roku ale byla přidělena k užívání Sovětským vojákům, kteří ji využívali až do roku 1978, kdy ji předali vybydlenou a zdevastovanou městu. Následná oprava trvala až do roku 2016. V současnosti je sídlem Lehnického centra kultury a nachází se zde také výstavní síně Muzea mědi.

Tím byla prohlídka Lehnice ukončena a my se spokojení s nekonečným množstvím zážitků vracíme na hotel. Přestože město fatálně poničili sovětští vojáci na jaře roku 1945, má turistům rozhodně co nabídnout.