Cesty a památky

Zadar je město s dlouhou historií. Kdysi významná námořní základna ilyrského kmene Liburnů a později jejich přemožitelů Římanů, Ti město pojmenovali jako Jadera, což je i základ jeho současného názvu. Ve středověku se Zadar rozvíjel jako samostatné město, které nezlomil ani zdrcující útok křižáků v roce 1202, kteří ho poničili během svého tažení v rámci IV. křížové výpravy do Svaté země. Až v roce 1409 město a celou Dalmácii ovládli Benátčané, kteří se ale po celou dobu museli potýkat se vzpurností a odporem zdejších obyvatel. Aby si zajistili stálý přehled a kontrolu nad děním ve městě a jeho okolí, vybudovaly na protilehlém ostrově Ugljanu, na kopci nad dnešním městečkem Preko mohutnou pevnost sv. Michala (Sveti Mihovil). Z pevnosti ve výšce 260 metrů měli Zadar jako na dlani. O svou nadvládu přišli na počátku 19. století, kdy Benátskou republiku zrušil Napoleon a Francouzi si Zadar vybrali jako středisko civilní správy nad celou Dalmácií. V roce 1813 ale tato provincie připadla Rakousku a Zadar se stal jejím hlavním městem. Po první světové válce připadla tato část Dalmácie Itálii, takže za druhé světové války byl Zadar těžce bombardován spojeneckým letectvem. Náletů bylo několik desítek, ale k nejtragičtějším došlo na přelomu let 1943 a 1944, konce války se tak město dočkalo v troskách, protože bomby zničily celý zadarský přístav a 80 procent starého města. Přestože město v letech 1991-92 opět poškodilo odstřelování, tentokrát krajinskými Srby, veškeré poškození bylo opraveno a dnes již nic nepřipomíná tuto smutnou kapitolu dějin. V roce 2016 pak dokonce získal prestižní ocenění Nejlepší evropské destinace. Když potom bylo v roce 2017 zapsáno šest benátských obranných staveb z 15. až 17. století v Itálii, Chorvatsku a Černé Hoře na seznam UNESCO, dostal se obranný systém Zadaru mezi ně. Městem nás provázela neobyčejná průvodkyně Vlatka Pehar (+385 98 694 142, vlatka.pehar@gmail.com), která ho tolik miluje a zná každý jeho kout. Pokud chcete mít zážitek dokonalý, tak jedině s Vlatkou.

Do historického centra je nejlepší vstoupit od přístavu Foša monumentální Pevninskou bránou (Kopnena vrata), která je nejkrásnější renesanční památkou města. Postavena byla v roce 1537 podle návrhu veronského architekta Michele Sanmicheliho jako součást opevnění města, které se připravovalo na obranu před tureckými výboji. Její průčelí je zdobeno čtyřmi dórskými polosloupy kolem hlavního průjezdu a branek pro pěší po stranách, nad hlavním průjezdem je reliéf patrona města sv. Chrysogona a velký lev sv. Marka, symbol Benátské republiky. Kdysi byla brána doplněna padacím mostem přes vodní příkop, který ale byl v roce 1875 zasypán. Zajímavé je to, že tato brána má přímou analogii s Novou bránou ve Veroně, bránou sv. Martina v Legnanu a Benátskou bránou v Padově od stejného autora.

Za bránou vpravo je po schodech přístupné půvabné Náměstí pěti studní (Trg pet bunara), které vzniklo v roce 1574 nad velkou nádrží pro sběr vody, odkud se vytahovala pomocí původně osmi, dnes pěti studní až do roku 1838. Na náměstí se také dochoval jediný zbytek původního středověkého opevnění ze 13. století s masivní pětibokou Kapitánovou věží (Kapetanova kula) vysokou 26 metrů. Dá se odsud také vstoupit na mohutný bastion Grimani z mladšího, benátského opevnění z 16. století, který původně chránil přístup k Pevninské bráně. Když však opevnění přestalo v 19. století plnit svou obrannou funkci, byl bastion v roce 1829 přeměněn baronem Franzem Ludwigem von Weldenem, vášnivým botanikem a obdivovatelem dalmatské flóry, na park královny Jeleny Madijevky (Perivoj kraljice Jelene Madijevke). Kromě řady zajímavých staveb uvnitř parku je z bývalého bastionu hezký pohled na Pevninskou bránu a hradby nad mořem. Na Náměstí pěti studní přímo navazuje Náměstí Petra Zoraniće (Trg Petra Zoranića), který byl chorvatským renesančním spisovatelem narozeným v Zadaru. V antické době se zde nacházela monumentální vstupní brána v podobě Trajánova triumfálního oblouku, doplněná dvěma osmibokými věžemi. Po nedávném archeologickém průzkumu se náměstí dočkalo nové úpravy, která zahrnuje i prezentaci vykopávek, především zbytků jedné z věží, pod silnými skleněnými deskami. Na rohu náměstí stojí římský sloup, který sem byl přenesen až začátkem 18. století a pochází z trosek chrámu zasvěcenému tzv. kapitolské triádě (Jupiter, Juno, Minerva), který stával na římském fóru (viz dále). Zde také začíná hlavní městská komunikace, která protíná staré město od východu k západu a sleduje trasu hlavní římské ulice (decumanus maximus), které spojovala opevněnou městskou bránu s fórem a kapitolem. Ačkoliv se dnes skládá z několika ulic a náměstí, obyvatelé Zadaru ji stále vnímají jako jeden celek a neřeknou ji jinak než Kalelarga. Tento její název ovšem není v mapách, pouze se předává lidovou slovesností. Přes svou tisíciletou tradici byla tato ulice vždy velmi úzká, dokonce mnohem užší, než je dnes. Její původní šířka byla 5 metrů a v dláždění je naznačena pásy z šedé dlažby. Nyní na některých místech měří až třináct metrů. K rozšíření došlo během rekonstrukce města v 60. letech 20. století, kdy se teprve napravovaly válečné škody. V části této historické trasy proto vznikly moderní budovy

Z náměstí Petra Zoraniće přechází Kalelarga přímo do Náměstí Šime Budiniće (Trg Šime Budinića), který byl zadarským renesančním básníkem a spisovatelem. Celou jednu stranu náměstí zabírá komplex Providurova a Knížecího paláce (Providurova i Kneževa palača), bývalého sídla benátské a poté i rakouské zemské správy. Knížecí palác má své kořeny již ve 13. století, současnou podobu získal při klasicistní přestavbě na počátku 19. století. V 17. století k němu byl od východu přistavěn Providurův palác s několika křídly a nádvořími a od 19. století tvoří oba paláce jeden celek. Nádvoří bývají dějištěm letních festivalů, např. Zadarského divadelního léta (Zadarsko kazališno ljeto). Naproti paláci je kostel sv. Simeona (Sveti Šime), kde je ve stříbrném sarkofágu ze 14. století uchovávaná vzácná relikvie, neporušené ostatky proroka sv. Simeona, který žil na přelomu 1. st. př. n. l a 1. stol. n. l. Kostel má nyní barokní podobu ze 17. století, ale jeho první předchůdkyní byla starokřesťanská bazilika z 6. století, několikrát přestavěná. Dochovala se například románská podvojná okna na jižní straně, na severní straně pak gotické fresky. Kalelarga pokračuje krátkou ulicí Alžběty Kotromanić (Ulica Elizabete Kotromanić), pojmenované podle královny, která věnovala Zadaru již zmíněný stříbrný sarkofág na ostatky sv. Simeona, která ústí do hlavního centra zadarského života, na Národní náměstí (Narodni trg). To obklopuje novodobá městská radnice (Gradska vijećnica) z roku 1934 a dvě nádherné renesanční budovy - Městská lodžie (Gradska loža) z roku 1565 a Městská strážnice (Gradska straža) z roku 1562, doplněná věží s hodinami z roku 1798. Budova v jejím sousedství ukrývá pozůstatky starochorvatského předrománského kostelíka sv. Vavřince (crkva sv. Lovre) z 11. století, na jehož stavbu byly použity dva antické sloupy ze starších římských staveb. Toto náměstí se pravidelně objevuje v různých anketách jako nejkrásnější chorvatské náměstí.

Z něj Kalelarga pokračuje svou střední částí pod názvem Široká ulice (Široka ulica), jejíž původní vzhled bohužel zničilo bombardování za 2. světové války a následnou novou výstavbou v 60. letech 20. století. Během ní nebyl obnoven třeba klášter sv. Kateřiny (Samostan sv. Katarine) ani řada paláců zadarské šlechty ze 14. a 15. století. Na místě bývalých kasáren byla v roce 1891 postavena kavárna v evropském stylu s názvem Kavana Central, která se stala kultovním místem společenského života obyvatel Zadaru, zcela zničený objekt po válce nahradila moderní čtyřpatrová budova, v jejímž přízemí se nachází vedle obchodů i kavárna s původním názvem. O několik metrů dál následuje budova Chorvatského národního divadla (Hrvatsko narodno kazalište), jejíž průčelí bylo rovněž po válce zmodernizováno, ale samotné divadlo přežilo bombardování bez větší újmy. Jeho jádrem je staré šlechtické divadlo z roku 1873. Moderní budovy s obchody, kavárnami, pobočkami bank a dalšími provozovnami lemují Kalelargu až na náměstí sv. Anastázie (Trg sv. Stošije) a protíná v severovýchodní části jedno z nejpozoruhodnějších míst Zadaru, bývalé římské Fórum.

Prostor se dnes oficiálně jmenuje náměstí papeže Jana Pavla II. (Poljana pape Ivana Pavla II.) ale nikdo mu neřekne jinak, než Fórum (Forum). Zde se v římských dobách odehrával v 1. století př. n. l. až do 3. století n. l. veškerý společenský život a pozůstatky antické slávy zde lze nalézt dodnes. Na jižní straně stávala velká římská bazilika, na západní straně chrám zasvěcený kapitolské triádě (Jupiter Juno, Minerva), triumfální oblouky, sloupořadí a další významné stavby. Dnes zde nalezneme řadu antických artefaktů, rozmístěných v travnaté části náměstí, v dlažbě naznačené základy baziliky a na západní straně vyvýšenou část chrámu kapitolské triády. Na podstavcích jsou reliéfy Jupitera a Medúzy a z chrámu pochází o opodál stojící antický sloup (druhý stojí u kostela sv. Simeona, viz výše), který byl ve středověku využíván jako pranýř. Před chrámem se nacházel oltář na oběti, v dlažbě se dochoval žlábek pro odtok krve z obětovaného zvířete. Na protější straně náměstí stojí moderní budova Archeologického muzea a vedle ní románský kostel Panny Marie (Sveta Marija) s benediktinským klášterem, kde lze navštívit jedinečnou Stálou výstavu sakrálního umění (Stalna izložba sakralne umjetnosti) známou pod populárním názvem Zlato a stříbro Zadaru (Zlato i srebro Zadra). Za války benediktinky poklad ukryly, ale kostel i klášter utrpěl značné škody. Hned naproti jsme zavítali na Vlatčino doporučení do dílny a malé galerie Anima místního malíře Zorana Debeliće (*1955). Do Zadaru přišel před 30 lety z ostrova Rab a od té doby zde tvoří.

Nejvýznamnější stavbou na náměstí a jednou z nejvýznamnějších raně středověkých staveb Chorvatska je předrománský kostel sv. Donáta (Crkva sv. Donata), původně zasvěcený sv. Trojici (Sveto Trojstvo). Toto patrocinium se zachovalo až do 15. století, od kdy se vžil současný název podle jeho stavebníka. Na počátku 9. století ho postavil zadarský biskup a diplomat Donát, který vedl v 8. a 9. století poselstvo dalmatských měst do Konstantinopole a ke Karlu Velikému do Cách. Na jeho dvoře uviděl císařskou kapli, která byla pro něho inspirací pro vybudování podobného kostela právě v Zadaru. Kostel je vysoký 27 metrů, má kruhový půdorys se třemi apsidami a nevelkým nartexem, kterým se dovnitř vchází a v patře je opatřen galerií zvanou matroneum, která sloužila výhradně ženám. Zdi jsou uvnitř členěny vysokými výklenky, zevně pak svislými dekorativními lizénami. V konstrukci stavby se nacházejí četné úlomky, vestavěné při stavbě z pozůstatků antických staveb na fóru. Na mnohých úlomcích jsou dobře patrné i antické nápisy, které například svědčí o tom, z jaké budovy pocházejí. Svému účelu přestal kostel sloužit již za turecko-benátské války v letech 1714-18, kdy byl změněn na skladiště a toto využití měl i za napoleonské okupace i za rakouské i italské nadvlády. Obnoven byl až po druhé světové válce, kdy se stal součástí expozic Zadarského archeologického muzea. Pro krásnou akustiku jeho vnitřního prostoru se v něm konají oblíbené koncerty, zejména proslulý letní festival Hudební večery ve sv. Donátu (Glazbene večeri u Sv. Donatu). Stavba je výjimečná tím, jak spojuje karolinskou a byzantskou architekturu, pochvalně se o něm ve svých zápiscích vyjádřil již byzantský císař Konstantin Porfyrogenetos (905 – 959), který procestoval celý tehdejší kulturní svět.

Mnoho lidí si myslí, že ke kostelu sv. Donáta patří vysoká štíhlá zvonice (zvonik), která za ním vykukuje a dokonale s ním kontrastuje. Ta ovšem náleží k sousední katedrále sv. Anastázie (katedrala svete Stošije). Zvonice stojí samostatně na rohu Fóra a Kalelargy a jakkoliv to není na první pohled zřejmé, původní renesanční část z 15. století (1452-80) dosahuje jen do výše prvního patra. Poté byla stavba pro nedostatek peněz a válečné události ukončena a horní patra byla přistavěna až v letech 1890-94 podle návrhu anglického stavitele Thomase Grahama Jacksona v novorománském slohu. Věž je vysoká 56 metrů a z její vyhlídky se po zdolání 200 schodů otevírá nádherný pohled jak na samotné město, na římské fórum, kostely, blízký přístav i nové čtvrti města; tak i na protilehlý ostrov Ugljan i další ostrovy, na druhé straně, ve vnitrozemí, obzor uzavírají vrcholky Velebitu.

Za zvonicí je další významná stavba Zadaru, katedrála sv. Anastázie (katedrala svete Stošije), která je další patronkou Zadaru. Její hlavní průčelí, které je podle historiků umění díky dokonalé harmonii horizontálních a vertikálních linií nejkrásnějším kostelním průčelím v Dalmácii, se otevírá na náměstí sv. Anastázie (Trg svete Stošije) a jižní stěna lemuje Kalelargu, která se zde stále jmenuje Široká ulice. Historie stavby na tomto místě je velmi stará, stávala zde již starokřesťanská svatyně ze 4. a 5. století, kterou nechal sv. Donát v 9. století upravit pro uložení ostatků sv. Anastázie, které si přivezl jako dar od byzantského císaře Nikefora I. (765-811) při své misi do Byzance. Zásadní přestavba byla provedena ve 12. století, ale v roce 1202 byl kostel vypleněn během křižáckého útoku na město, který zosnovaly Benátky. Teprve v roce 1324 byla dokončena gotická přestavba a katedrála se v tomto stavu dochovala dodnes. Výzdoba zmíněného průčelí je silně ovlivněna toskánskými vlivy, zdobí ho řada slepých arkád, dvě centrální růžice a tři vstupní portály. V tympanonu prostředního vstupu je zobrazena Panna Maria s Ježíškem a po jejích stranách postavy sv. Anastázie a sv. Chrizogona, doplněné reliéfy apoštolů. Jižní strana kostela (do Široké ulice) je románská s řadou malých arkád a štíhlými sloupky. Monumentální trojlodí, v němž střední loď je třikrát širší než boční, rozdělují románské sloupy střídající se s pylony, na zvýšeném presbytáři jsou dřevěné vrcholně gotické chórové lavice zdobené plaménkovou kružbou (od řezbáře Matěje Morozana z doby před rokem 1450) a kamenný biskupský trůn. Pod presbytářem se nachází krypta z 12. století, určená původně pro úschovu relikvií svatých. V bočních apsidách se dochovaly zbytky románských fresek. Na jižní straně je baptisterium (tedy křestní kaple), pocházející ze 6. století. V apsidě severní kaple je umístěn mramorový sarkofág s ostatky sv. Anastázie, pocházející z 9. století. Protilehlá sakristie je v nejstarší dochované části chrámu, její podlahová mozaika se dvěma jeleny je vzácný pozůstatek z původního starokřesťanského kostela z 5. století. Dne 9. června 2003 katedrálu navštívil na jedné ze svých posledních zahraničních cest papež Jan Pavel II.

Kalelarga končí v pokračování ulicí Jurja Bijankinija u barokního kostelíka Panny Marie (Gospa od Zdravlja) z 18. století. Místní mu říkají Gospa Frituleta, což lze přeložit jako Panna Marie fritulí, tedy místního pečiva, připomínajícího naše koblihy. Toto označení je spojováno s 260 let starou tradicí, podle níž tehdy vypukl v nedalekém Arzenálu, skladišti střelného prachu, požár a hrozilo, že dojde k obrovskému výbuchu, který by postihl celé město. Podle legendy se všichni byvatelé modlili k Matce Boží a na její přímluvu se oheň sám uhasil. Od té doby se pak každoročně konala děkovná procesí a na ulicích se rozdávaly právě fritule.

Od kostelíka a konce Kalelargy je to už jen kousek k severozápadnímu rohu poloostrova starého města, kde se na ta k zvané puntě Istrijském nábřeží (Istarska obala) nachází další dvě pozoruhodnosti Zadaru, byť jsou až ze současnosti. První z nich jsou mořské varhany (Morske orgulje) od zadarského architekta Nikoly Bašiće z roku 2005, který díky nim získal světovou proslulost. Mořské varhany jsou instalovány do stupňovitě uspořádaného nábřeží tak, že tvoří schody, na kterých lze posedět a poslouchat jejich nepřetržitý koncert. Skládají se z 35 trubek o různém průměru, délce a sklonu s otvory ústícími na schodišťové nábřeží. V nich jsou pak usazeny píšťaly, které vydávají 35 tónu v 7 akordech, vyluzovaných proudem vzduchu, tlačeného trubkami vzdutými vlnami. Celá tato instalace působí nesmírně přirozeně a esteticky a jedná se o jedinečný zážitek, který se vyrovná prohlídce starých památek. Mořské varhany doplňuje od roku 2008 další Bašićova vize, a to Pozdrav Slunci (Pozdrav Suncu), který je vizuálním projektem, pracujícím se světlem a barvami. Jedná se o 22 metrů velký kruh složený z 330 fotovoltaických solárních modulů, které přes den kumulují sluneční světlo a po setmění se spustí čarovná světelná hra s barevnými efekty. Jelikož celé zařízení vyrábí 46 500 kWh elektrické energie, je využívána i k veřejnému osvětlení celého nábřeží. Nedaleko odsud lze také narazit na přístav obsluhovanými malými loďkami, zvanými Zadarski barkajoli. Tradice přívozu přes záliv ze starého města do čtvrti Brodarica trvá již od 14. století, kdy ji sem přinesli Benátčané a významnou roli sehráli během osmanských ataků na město. Dnes je to jeden ze symbolů Zadaru, který se objevil i v několika hraných filmech.

Souběžnou ulicí s Kalelargou se vracíme zpět kolem kostela sv. Chrisogona (Sveti Krševan), který je dalším z celkem čtyř patronů města. Jedná se o monumentální trojlodní románskou baziliku dokončenou v roce 1175, která byla původně součástí mužského benediktinského kláštera, zcela zničeného při náletech za 2. světové války. Představuje jedno z vrcholných děl románské architektury v Dalmácii, přičemž její nejpůsobivější částí je východní strana se třemi apsidami. Také interiér skrývá mimořádné umělecké hodnoty. Především je třeba zmínit zbytky fresek ze 13. a 14. století nad hlavní apsidou, v levé boční apsidě a na štítu, dále antické sloupy s korintskými hlavicemi v lodi, přenesené sem při stavbě kostela ze sousedního římského fóra a v neposlední řadě i barokní hlavní oltář ze začátku 18. století s mramorovými sochami všech čtyř svatých zadarských patronů a schránkou na ostatky sv. Chrysogona, který žil ve 3. století a zemřel mučednickou smrtí.

Nakonec jsme si nechali návštěvu muzea antického skla (Muzej antičkog stakla) v paláci Cosmecendi, které je jedním z novějších zadarských muzeí, otevřeno bylo až v roce 2009. Jedná se o jediné takto specializované muzeum v Evropě, kde je na 2500 m² výstavní plochy vystaveno kolem dvou tisíc vzácných skleněných předmětů z období antiky, a to od 1. století před naším letopočtem do 5. století našeho letopočtu. Ty pocházejí z různých archeologických lokalit v celé zadarské oblasti. Kromě užitných předmětů a šperků jsou zde skleněné exponáty z období starověku, které se používaly v kosmetice, medicíně, farmacii nebo při pohřebních obřadech, velkou vzácností je pak sbírka unikátních skleněných pohřebních uren z 1. století. Zaměstnanec muzea Marko Štefanac (Staklopuhač u zadarskom Muzeju antičkog stakla) předvádí výrobu kopií antického skla jako jediný sklář na světě s tímto zaměřením.