Cesty a památky

Asi 15 kilometrů od Zadaru na jižní straně Ninského zálivu leží malé město Nin, které se chlubí četnými přívlastky jako nejstarší královské město Chorvatska nebo sídlo prvního chorvatského biskupa. Také se v průvodcích uvádí, že je to město s nejmenší katedrálou na světě. Jak nás ale upozornila naše průvodkyně Vlatka Pehar, je to omyl a pouhý slogan na turisty. Kostel, o kterém se to říká, ale nikdy nebyl pod jurisdikcí ninského biskupa, jedná se o dvorní kostel, náležející do areálu královského sídla. Katedrála tu ovšem v raném středověku stála, ale nedochovala se. Byla přestavěna na dnešní farní kostel zasvěcený sv. Anselmovi z Canterbury.

Nin byl za starého Říma významným střediskem antické Liburnie, známý pod jménem Aenona (nebo také Nona). Již v 1. století př. n. l. převzal postavení hlavního centra ilyrského kmene Liburnů a jak ukazují archeologické výzkumy, byl v té době výstavním městem s monumentálním chrámem, amfiteátrem a akvaduktem. Měl totiž výhodnou strategickou polohu na ostrůvku v blízkosti pevniny, s níž byl a dodnes je spojen dvěma můstky. Ovšem ani tato výhoda ho nedokázala uchránit od vpádů, loupení a ničení v průběhu staletí. Na počátku 7. století se pak Nin ani přes dobré opevnění neubránil mohutnému avarsko-slovanskému nájezdu. Místo opanoval chorvatský kmen, který se tu natrvalo usadil a navázal na antickou tradici a kulturu. Právě díky této okolnosti zde vznikly předpoklady pro pozdější vznik jednoho z nejdůležitějších center politického, kulturního a církevního života nových chorvatských přistěhovalců. Vrcholem raného chorvatského období v Ninu byla doba vlády knížete Branimíra (879 – 892), kterému papež Jan VIII. uznal a potvrdil 8. června 879 státní suverenitu. Chorvatsko se tak stalo součástí středověké křesťanské Evropy. Tento den se dodnes slaví jako den chorvatské státnosti. V té době zde bylo kolem roku 880 také založeno biskupství (první biskup Theodosius), které pak stálo v centru bojů o církevní jurisdikci, tedy o to, zda biskupy bude světit římský papež či byzantský, tedy cařihradský, patriarcha. Šlo v podstatě o to, zda se chorvatské království vydá západní nebo východní cestou, přičemž se prosadila ta pro evropský západ (na rozdíl třeba od Srbska). Jelikož až do druhé poloviny 11. století neměli chorvatští panovníci stálé sídelní město, Nin patřil k těm občasným a velmi oblíbeným.

Po vstupu Chorvatska do personální unie s Uhry (v roce 1102) se Nin stal samostatným městem se zvláštním statusem, což dosvědčuje skutečnost, že uhersko-chorvatský král Ludvík z Anjou zde uspořádal ve druhé polovině 14. století sněm chorvatské šlechty a měšťanů. Po roce 1409, kdy Anjouovci postoupili Dalmácii Benátčanům, a zejména pak v období tureckých vpádů, město upadlo. Koncem 16. století a začátkem 17. století ho sami Benátčané dokonce pobořili, aby je Turci nemohli využívat jako svou základnu. I když bylo město později obnoveno, již nikdy nedosáhlo bývalého významu ani výstavnosti.

Nin je pozoruhodný především svou polohou na nevelkém ostrově kruhového tvaru o průměru jen 500 metrů, spojeném s pevnou dvěma starobylými kamennými mosty. My jsme dovnitř vstoupili Dolní městskou bránou (Donja morska vrata), která se dochovala spolu s několika pozůstatky středověkého městského opevnění v její blízkosti. Na bráně nás zaujala kamenná maska, které se přezdívá strážce Dolní brány (Čuvar Donjih vrata). Nejvýznamnější památkou je předrománský kostel sv. Kříže (Sveti Križ). Jedná se o nevelkou půvabnou stavbu na půdorysu kříže, která pochází z druhé 9. století, kdy byl postaven jako dvorní svatostánek v sídle chorvatského knížete Domagoje (864 – 876). Je to ten kostel, který v 19. století označil mylně slavný anglický architekt Thomas Jackson za „nejmenší katedrálu na světě“. A od té doby se tento omyl přenáší z generace na generaci a je umně využíván k marketingovým účelům turistickými kancelářemi. Pozoruhodné na kostele je i to, že byl postaven tak, aby dvakrát v roce, v den a hodinu jarního a podzimního slunovratu, pronikal sluneční paprsek západním oknem a osvětloval východní apsidu na místě, kde se nacházel oltář. Přes ulici je farní kostel sv. Anselma z Canterbury (župna crkva sv. Anselma), který stojí na místě předrománské biskupské katedrály z 6. století (ona tu tedy opravdu stávala, jen to není kostel sv. Kříže), obnovené v roce 1070 za vlády krále Zvonimíra. Ve 13. století byla přistavěna ke katedrále románská zvonice a v 15. století byla k jižní straně přistavěna kaple sv. Marcela, ve které se mimo jiné nachází renesanční náhrobek ninského biskupa Jiraje Divniće z 15. století. Po přestavbě v 18. století získal svatostánek svou současnou podobu. V chrámové klenotnici (riznica), která bývá též nazývána Zlato a stříbro města Ninu jsou uloženy skvosty, které mohou Ninu závidět i mnohé sbírky v evropských metropolích. Ty nejcennější pocházejí z 8. a 9. století, přičemž některé byly zhotoveny dokonce ve věhlasných karolinských zlatnických dílnách. K nim patří např. skvostný relikviář sv. Anselma a relikviář neznámého světce. Součástí sbírky jsou i četné šperky, dary obyvatel z Ninu a okolí. Mimořádnou umělecko-historickou hodnotu mají i reliéfy světců na severním portálu kostela, pocházející z původní předrománské katedrály.

Mezi oběma kostely stojí monumentální socha čtvrtého ninského biskupa Řehoře (Grgur Ninski), dílo největšího chorvatského sochaře 1. poloviny 20. století Ivana Meštroviće. Biskup Řehoř žil v první polovině 10. století a byl kancléřem chorvatského krále Tomislava. Jako zastánce hlaholské liturgie a cařihradského patriarchy nesouhlasil se zavedením latinské liturgie a přiřazení chorvatské církve pod jurisdikci římského papeže. Nakonec ale bylo biskupství v Ninu zrušeno a přiřazeno pod nově zřízené biskupství spravované římským papežem ve Splitu. V době národního obrození, ale také v současnosti, je biskup Řehoř vnímán jako bojovník za chorvatskou svébytnost. Se sochou se také pojí pověra, že kdo pohladí její palec a něco si bude v tu chvíli přát, že se mu to vyplní.

Z antické doby se v centru zachovaly pozůstatky římského fóra s velkým chrámem (rimski hram) z první poloviny 1. století, z doby vlády císaře Tita Flavia Vespasiana (69 -79 n. l.), jehož jméno je vytesáno na vlysu, který byl kdysi součástí výzdoby hlavního průčelí chrámu. Zasvěcený byl Kapitolské triádě tedy Jupiteru, Juno a Minervě. Jedná se o největší římský chám na východním pobřeží Jadranu. Měl obdélníkový tvar, délka delší strany měřila 45 metrů a té kratší 21,5 metru. Stavba měla dvě části, na západní straně svatyni a před ní sloupovou verandu se šesti korintskými sloupy, otevírající se k východu. Vlastní svatyně pak byla rozdělena na tři části, oddělené od sebe dvěma pilíři na každé straně. Pravděpodobně v nich byly umístěny sochy božstev. Do centrálního prostoru se vstupovalo z verandy portálem, z něhož se dochovaly fragmenty překladů a dveřních sloupků. Na pódium chrámu k verandě vedlo monumentální schodiště, jehož základy jsou viditelné dodnes. Nejviditělnějším pozůstatkem této významné stavby je znovu vztyčený a částečně restaurovaný sloup o původní výšce 17 metrů.

Cestou zpět na hlavní náměstí je červená budova ninského historického muzea (Muzej ninskih starina), které by neměl nikdo minout. Mezi nehodnotnější a nejznámější exponáty, pocházející ze starochorvatského období patří tzv. Višeslavova křtitelnice (krstionica kneza Višeslava) z období kolem roku 800. V jehoo sbírce stojí za vidění i pozůstatky dvou starochorvatských lodí, který byly vytaženy z ninské laguny.

Asi jeden kilometr za městem směrem na Zadar nelze u silnice přehlédnout, a tedy ani nenavštívit, o samotě stojící raně románský kostel sv. Mikuláše (Sveti Nikola u Prahuljama). Postavený byl na konci 11. století na pahorku Prahulje, který je možná původní mohylou předhistorického ilyrského pohřebiště. Jeho půdorys, kde z čtvercového středu vyrůstají tři půlkruhové apsidy a k západu vstupní portikus, volně odkazuje k chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Kostelík je jen 5,9 metru dlouhý, 5,7 metru široký a 6 metrů vysoký, jeho stěny jsou silné 50 cm. Malebnou podobu mu dodala nástavba cimbuří v době turecko-benátské války v letech 1714-18, kdy sloužil díky vyvýšené poloze v rovinatém kraji jako strážní věž. Kostel je jediným dochovaným příkladem raně románské architektury v celé Dalmácii. Podle legendy všech 7 chorvatských králů, kteří byli v Ninu korunováni, muselo podle tradice přijet na koni z katedrály ve městě na pahorek Prahulje s kostelem sv. Mikuláše a ukázat se lidu. Při ceremonii kostel objeli dokola a na všechny světové strany sekli korunovačním mečem.