Cesty a památky

13. - 14. května 2024

 Braniborská romantická dekadence

Do dalšího cíle naší cesty nás čekalo skoro 200 kilometrů jízdy, což ovšem po kvalitních německých silnicích představuje dvě hodinky jízdy. V tu ránu jsme se tak z Horní Lužice ocitli v Braniborsku. Konkrétně jižně od Postupimi v městečku Beelitz, které je vyhlášené svým slavným chřestem Beelitzer Spargel, jehož sezóna právě vrcholila. Všude byl chřest k dostání připravený snad na tisíc způsobů, a tak jsme si i my dali po příjezdu k obědu tuhle pochoutku. Obvykle se během svých cestopisů o gastronomii nezmiňuji (poměrně rychle mi vypadne z paměti kde jsme co jedli), ale na chřestové hody v Beelitzu se zapomenout nedá, jsou konec koncům jedním z lákadel gastroturistiky v Německu. Nicméně kvůli tomu jsme sem nepřijeli. Naším cílem je poněkud zvláštní turistický cíl s názvem Stromy a čas (Baum & Zeit), který je tím pravým místem pro všechny milovníky ztracených či opuštěných až hororově působících míst a současně ty, kteří mají rádi nespoutanou přírodu. Ta totiž se zbytky bývalého plicního sanatoria vytvořila naprosto neobvyklé spojení, které díky citlivému přístupu majitelů celého areálu můžete zpovzdálí nerušeně pozorovat a pokud seberete odvahu nechat se i vtáhnout dovnitř. A pokud se sem vydáte, rezervujte si minimálně jeden celý den na jeho prohlídku. Menší čas nedává smysl. Areál Baum & Zeit provozuje na rozloze 200 hektarů od roku 2015 společnost HPG Projektentwicklungs GmbH, od otevření jejich počet jen do konce sezóny v roce 2024 přesáhl již 2 miliony! Dá se tedy říci, že je to jedno z nejvýznamnějších turistických míst v Braniborsku, které již v roce 2017 získalo za neobyčejný počin v oblasti cestovního ruchu Braniborskou státní cenu. Hned na úvod musím konstatovat, že se nejedná o žádný lunapark či zábavní park. A to ani přes to, že jeho jednu (a to podstatnou) část tvoří atrakce stezka korunami stromů. A pokud si někdo myslí, že takových už viděl, s jistotou mohu říci, že takovouto rozhodně ne. Zde se totiž návštěvníci vydají nejenom na procházku korunami stromů, ale nahlédnou i do ruin jednoho z léčebných pavilonů kdysi zde provozovaného plicního sanatoria. Abychom celou věc správně pochopili, u vchodu nás čekal tiskový mluvčí památky, Jürgen Weyrich. Tenhle chlápek se nás ujal a do detailu nám představil tohle pozoruhodné místo.

Kdysi se zde rozkládal hluboký borovicový les, kterému se říkalo Braniborský les. A právě ten byl zvolen na konci 19. století na vybudování moderního plicního sanatoria, postaveného v souladu s tehdejšími hygienickými standardy na poražení nejničivější nemocí té doby – tuberkulózy. Za jejím masovým rozšířením stála mohutná industrializace v polovině 19. století, která přiměla lidi z venkova k přestěhování se do měst. Rychle se zvyšující počet městského obyvatelstva pak vedl ke bytové krizi, za pouhých 10 let se jenom počet obyvatel Berlína ztrojnásobil. Tomuto tempu pochopitelně nemohla stačit výstavba infrastruktury a hygienické podmínky v berlínských činžovních domech byly katastrofální. Celé rodiny tehdy žily pouze v jedné místnosti bez toalety a koupelny. A jelikož nájmy byly vysoké, méně majetné rodiny pronajímaly během doby, kdy byli rodiče v práci, svoje lůžka svobodným kolegům, aby se mohli vyspat. Uvádí se, že jednu malou ložnici takto využívalo denně až 20 osob. Rozvoj infekčních chorob za takových podmínek tak byl jen otázkou času. Koncem 19. století pak na TBC umíral v Německu každý druhý člověk ve věku 15 až 40 let. Jelikož v té době neexistovala antibiotika ani očkování, jediným způsobem léčby bylo posílení imunity pacienta, aby se s nemocí jeho tělo mohlo vypořádat samo. To vedlo prvního německého kancléře Otto von Bismarcka v roce 1883 k zavedení povinného zdravotního, úrazového i důchodového pojištění. Vlivem značné úmrtnosti zejména mladých na TBC totiž začala chybět nejenom dělnická síla v továrnách, ale i vojáci. Pod tlakem zhoršující se situace došla v roce 1894 státní zdravotní pojišťovna Landesversicherungsanstalt Berlin (LVA) k závěru, že investice do výstavby moderních nemocničních zařízení pro boj s tuberkulózou pomocí nejmodernějších prostředků té doby by mohla ulevit zdravotní pokladně od budoucích obrovských výdajů, kterým by musela čelit vzhledem k velkému počtu postižených lidí, kteří nebudou moci pracovat. Proto byl v Beelitz postaven podle plánů architektů Heina Schmiedena a Juliuse Bothkeho v letech 1898 – 1902 komplex sanatoria, jehož výsledky byly od otevření v roce 1902 ohromující. Dobrá strava (pět jídel denně), procházky na čerstvém vzduchu, časté mytí a koupele způsobily, že vyhublí a nemocní pacienti během několika týdnů přibrali až 20 kilogramů a jejich zdravotní stav se výrazně zlepšil. Borovicový les přetvořil na přírodě blízký park zahradnický ředitel Karl Koopmann a v jeho díle pak pokračoval v letech 1903-04 zahradní architekt Harry Maasz. Komplex disponoval výborným spojením s Berlínem silnicí i železnicí, měl vlastní moderní elektrárnu a teplárnu (první svého druhu na světě), odkud se rozvádělo teplo 10 kilometrů dlouhými tunely do všech pavilonů, čímž se eliminovalo topení uhlím, které by zhoršovalo ovzduší. O celkem 600 pacientů, kteří byli umístěni ve třech pavilonech (dva mužské, jeden ženský) se staralo na 400 lékařů a zaměstnanců, kteří měli v areálu svoje byty. K dispozici byl i kostel, řeznictví, jatka nebo pošta. Sanatorium tak mělo charakter malého města. Zájem o léčení se díky výborným výsledkům stále zvětšoval, a tak bylo sanatorium v letech 1907-10 rozšířeno přístavbou nových pavilonů podle návrhu architekta Fritze Schulze, čímž se počet lůžek zvýšil o 100 % na 1200. K dalšímu rozšíření došlo i během 1. světové války, kdy areál sloužil jako vojenský lazaret. Prošlo jím na 17 500 zraněných vojáků, mezi nimiž byl i nechvalně proslulý diktátor Adolf Hitler. Ten se zde léčil ze zranění, které utrpěl v jedné z nejkrvavějších bitev na řece Sommě v září 1916. V letech 1926-30 došlo k dalším úpravám a dostavbě areálu, kterou byl opět pověřen architekt Fritz Schulz. V letech 1942-44 byl podle plánů architekta Egona Aiermanna ještě přistavěn nový pavilon postupimské nemocnice, který již nebyl pro tyto účely použit (po rekonstrukci slouží od roku 2014 jako specializovaná nemocnice pro poruchy pohybu Klinika Beelitz GmbH). Během bitvy o Berlín v roce 1945 byl areál, čítající již na celkem 60 budov, poničen postupující Rudou armádou, která si zde následně za dob NDR zřídila největší vojenskou nemocnici mimo Sovětský svaz. V prosinci 1990 zde byl po pádu Berlínské zdi ukryt pod ochranou sovětské armády generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Erich Honecker, který se zde mimo jiné léčil s rakovinou jater. Počátkem roku 1991 byl odsud tajně převezen i s manželkou Margot do Moskvy, aby unikl soudu. Sověti místo definitivně opustili v roce 1994 a opuštěný areál začal chátrat, stal se cílem vandalů, bezdomovců a pořádání ilegálních sešlostí. A chátral dalších skoro 20 let, než se ho ujala zmíněná společnost HPG Projektentwicklungs GmbH a zpřístupnila pod názvem Baum & Zeit.

Jako první míjíme oplocenou budovu prádelny a pozdější laboratoře (Labor/Waschküche) o rozloze 1065 m² s délkou fasády 53 metrů, posravené v letech 1899-1902 posle návrhu architektů Heina Schmiedena a Juliuse Bothkeho. Umístěna byla původně v ženské části sanatoria kvůli přísné genderové segregaci. Aby bylo prádlo řádně desinfikováno, vyvářelo se a máčelo na 30 minut v sodných lázních, poté prošlo parní lázní, sušilo se v odstředivých sušičkách a vyhlazovalo ve velkém parním žehlicím stroji. Se zrušením přísného rozdělení pohlaví ve 30. letech 20. století prošla budova prádelny funkční přeměnou na výzkumné a výukové centrum. Pracovali zde mimo jiné velikáni chirurgie Ferdinand Sauerbruch a August Bier, v částečně poničené budově se dodnes nachází nábytek z doby, kdy sloužila jako laboratoř a částečně vybavený přednáškový sál. Budova prochází revitalizací, bude sloužit jako návštěvnické centrum, již dnes jsou v ní prováděny prohlídky (sklepy, chodby, některé místnosti a přednáškový sál).

Jako další navštěvujeme budovu chirurgie, která byla postavena ve třetí fázi budování v roce 1928 podle projektu architekta Fritze Schulze. Budova s fasádou dlouhou 166 metrů, která zaujme svou expresionistickou architekturou, obsahuje celkem tři operační sály, pro operace pacientů s tuberkulózou, u nichž nezabírala konvenční léčba. Pacienti zde bydleli převážně v jednolůžkových pokojích, z nichž každý měl přístup na vlastní balkón – což byla součást léčebné terapie, pobyt na čerstvém vzduchu. Budova chirurgie není vůbec příjemné místo, má tísnivou atmosféru, byť bez zjevného důvodu (však se zde léčili nemocní), ale je to dáno nejspíš celkovou zchátralostí objektu, která v člověku tyto pocity vyvolává. Nicméně díky dostatku světla je to ideální urbex pro fotografy.

Od budovy chirurgie jdeme konečně na stezku korunami stromů (Der Baumkronenpfad), protože tak si celý areál prohlédneme hezky ze shora. Samotná stezka je unikátní nejenom tím, kudy vede, ale také svojí délkou. Je to okružní trasa, která celkem měří c 700 metrů a je na ní pět velkých vyhlídkových plošin. Přístup na stezku je z třetího patra vyhlídkové věže (Aussichsturm) ve výšce 21,5 metru, na kterou se dá (hurá) dostat výtahem. Místo je tak snadno přístupné nejen pro návštěvníky s kočárky a návštěvníky se sníženou pohyblivostí, ale také pro ty na vozíku. Pohodlná stezka o šířce 2,5 metru má pochozí část z prken ze sibiřského modřínu a pouze mírné sklony do 6 %. Vedena je ve výšce okolo 23 metrů nad zemí. Z vyhlídkové plošiny v nejvyšším patře rozhledny ve výšce 40,5 metru nad zemí (67,40 m nad mořem) se otevírá panoramatický výhled nejenom na areál sanatoria, okolní lesopark, nedaleké Flämingské vřesoviště, ale vidět můžete i 50 km (vzdušnou čarou) vzdálenou berlínskou televizní věž (Berliner Fernsehturm) na Alexandrově náměstí (Alexanderplatz). Cestou po stezce si můžeme přečíst různé informace o stromech (těch v lesoparku roste 65 různých druhů) které míjíme, ale také o budovách, které lze z její trasy pozorovat. Nejvýznamnější z nich je určitě pavilon Alpský dům (Alpenhaus). Ten byl postaven v roce 1907 pro 273 pacientů a vyznačuje se velkými okny směrovanými na jih. Během bitvy o Berlín (Berlínské operace) v dubnu 1945 vedené mezi Rudou armádou a armádou pod velením Walthera Wencka byl Alpský dům vypálen, a protože o budovu neměla v budoucnu sovětská armáda zájem, byla ponechána svému osudu. Dílo dokonala sama příroda, protože popel bohatý na živiny a déšť vytvořili na živiny bohaté hnojivo. Na korunách zdí se uchytily první borovice, které díky nedostatku místa rostou ve zmenšené podobě jako bonsaje. Za 80 let celou budovu a každý kousek zdi, kde se mohly rostliny uchytit, pokryl divoký les, který nám dokládá, jak by si s pyšnými lidskými stavbami poradila sama příroda. Kořeny stromů paradoxně celou budovu, která představuje největší dochovanou ruinu světské budovy v Braniborsku, drží pohromadě. Chodník umožňuje bezpečně nahlédnout do horních pater pavilónu s působivým ocelovým skeletem bývalé vodní nádrže na střeše a s průvodcem lze vstoupit i do jeho přízemí. Jeho bizarní a strašidelná atmosféra dobře posloužila pro natáčení několika klipů známé skupiny Rammstein (například k písni Mein Herz brennt) nebo jako kulisy k hollywoodským trhákům. Ruinami pavilonu se procházel Tom Cruise jako voják ve filmu Valkýra (2008), Roman Polanský si je vybral pro scény ve svém filmu Pianista (2002) a dobře posloužily i při natáčení mysteriózního filmu Lék na život (2016).

Každopádně návštěva tohoto výjimečného místa zanechá v každém nezapomenutelný dojem. Ať již z prohlídky opuštěných sanatorií nebo z procházky stezkou v korunách stromů, která umožňuje nahlédnout do ruin jednoho z pavilonů, který pomalu zarůstá lesem. Po prohlídce odjíždíme za dalším cílem, kterým je historické město Branibor nad Havolou (Brandenburg an der Havel), jedno z center Spolkové země Braniborsko.