Cesty a památky

15. května 2024

Branibor nad Havolou

Náš další cíl, jedno ze čtyř center Braniborska a jedno z nejstarších sídel této spolkové země, má svůj český název Branibor na Havolou nebo také Braniboř, v němčině Brandenburg an der Havel (74 000 obyvatel, 70 m n. m.). Pamatuji se, jak jsme za socialismu zpovzdálí koukali v Berlíně na Braniborskou bránu (Brandenburger Tor) od zátarasů na známém bulváru Pod lipami (Unter den Linden), protože tam dál už pak byla Berlínská zeď a blíž se nesmělo. Vlastně mě vůbec nedošlo, že ta brána se tak jmenuje proto, že tudy vedla cesta z Berlína do Braniboru nad Havolou. Takže pobytem v tomto významném městě se kruh pomyslně uzavírá. Ubytovali jsme se v hotelu Brandenburger Dom přímo vedle nejvýznamnější památky ve čtvrti na Katedrálním ostrově. Při objevování památek a historie tohoto města jsme se několikrát potkali i s českými stopami.

Řeka Havola (Havel), na které dnešní město leží, je od starověku důležitou dopravní tepnou, která zdejší kraj (a okolí Berlína) spojuje s Labem, jehož je přítokem. Přímo ve městě se pak řeka rozděluje na několik ramen, obtékajících celou řadu ostrovů, na kterých se rozkládají jednotlivé městské části. Kromě toho řeka napájí deset jezer, která vznikla na místě bývalých močálů. Jejich prvními známými obyvateli byli v 7. století Havolané (německy Heveler), nejjižněji sídlící kmen Polabských Slovanů, kteří na místě současného města založili hradiště s názvem Brena (staroslovansky berlo/breno = bažina). Právě z něj pocházela pozdější česká kněžna Drahomíra, dcera havolanského knížete Boleslava, která se v roce 906 provdala do Prahy za přemyslovského knížete Vratislava I. a stala se tak matkou knížete Václava, později svatého, a také jeho bratra Boleslava. Takže tohle je první česká stopa. Na přelomu let 928-9 byla Brena dobyta německým vojskem Jindřicha I. Ptáčníka a slovanské území bylo začleněno k východní Gerově marce. Jindřichův nástupce Otto I. Veliký zde nechal v roce 948 založit braniborské biskupství, aby tak podpořil christianizaci dosud pohanského území. V zakládací listině biskupství se také poprvé objevuje název města jako civitate Brendanburg, z roku 967 pak pochází první písemný doklad ve Widukindově kronice, kde je město označeno jako Brennaburg. O vysvětlení původu názvu města, který pochází s největší pravděpodobností ze slovanského slova berlo nebo breno (bažina), se pokusil v roce 1677 i Bohuslav Balbín, který rekonstruoval názvy míst bývalých sídelních slovanských oblastí; ten se domníval, že název Braniborsko se odvozuje od Branný Bor (silvae custodia) tedy strážce lesa, což je s největší pravděpodobností pouhá fikce.

V roce 983 se porobení Havolané spolu se sousedními Sprévany a dalšími slovanskými kmeny vzbouřili a mohutným povstáním paralyzovali Východní marku, která poté zanikla a na jejím území se vlády na dalších 170 let ujala slovanská knížata. Poslední z nich, Přibyslav, zemřel roku 1150 a poté byl Branibor zabrána Albrechtem I. Medvědem (Albrecht der Bär), prvním braniborským markrabětem. V následujících staletích se pak původní slovanské obyvatelstvo zcela asimilovalo s německými osadníky. Za Přibyslava existoval opevněný hrad s dodnes zachovaným kostelem sv Petra (po přestavbách) na dnešním Katedrálním ostrově, který je tak nejstarší částí města. To se postupně rozrostlo a vzniklo Staré Město a Nové Město, která se v roce 1315 stala součástí Hanzy. Za třicetileté války bylo město silně poničeno a novou sídelní rezidencí braniborských markrabat se stala Postupim. V roce 1715 bylo na příkaz pruského krále Bedřicha Viléma I. administrativně spojeno Staré a Nové Město do jednoho celku a až v roce 1929 k němu byl připojen i Katedrální ostrov. V pozdním 19. století se město stalo důležitým průmyslovým městem, zásluhu na tom měl převážně ocelářský průmysl a výroba známých bicyklů značek Brennabor, Corona nebo Excelsior. Během éry národního socialismu byl v roce 1933 ve městě otevřen jeden z vůbec prvních koncentračních táborů, kde byli zabíjení lidé s mentálním postižením, včetně dětí a kde se konaly pokusy s otravným plynem. V březnu 1945 zde byl také popraven Friedrich Fromm, německý důstojník zapletený do atentátu na Hitlera. Jelikož většina průmyslových podniků sloužila za války zbrojní výrobě, při osvobozovacích bojích v březnu a dubnu 1945 bylo město mohutně bombardováno Američany. Zničeno bylo 50 % obytných domů a 70 % průmyslových podniků. Po skončení války se Branibor dostal do sovětské okupační zóny, Sovětský svaz rozebral a odvezl zbylé vybavení průmyslových závody jako reparace. Z Braniboru byla mimo jiné odvezena třeba továrna Opel. Díky většímu počtu cihlových gotických památek je Branibor součástí Evropské cesty cihlové gotiky (European Route of Brick Gothic - EuRoB) v Dánsku, Německu a Polsku.

V recepci hotelu jsme se sešli s naším průvodcem Dr. Christianem Heisem a vydali se s ním na prohlídku. Tu jsme nemohli zahájit jinde, než na Katedrálním ostrově (Dominsel), který viz výše, je nejstarší částí město. Z bývalého hradu slovanských Havolanů a hlavně z doby knížete Přibyslava se dochovaly části kaple sv. Petra (Kapelle Sankt Petri), která byla kdysi hradní kaplí a současně jednou z nejstarších křesťanských staveb ve městě. Kaple byla na hradě postavena v roce 1136, když kníže Přibyslav přijal křesťanství a podle legend je zde kníže († 1150) pohřben i se svou manželkou Petrissou (v roce 2009 byla opravdu nalezena stéla pocházející z 12. století, která by mohla tuto domněnku potvrzovat, vlastní hroby však nalezeny nebyly). Z Přibyslavovy doby pochází spodní části stavby, které jsou vystavěné z velkých kamenů. V roce 1180 byla kaple rozšířena na obdélnou svatyni o stávajících rozměrech 26 x 12,5 metru, jejíž vrchní části byly ve 13. století nově postaveny z cihel. Po roce 1320 sloužila kaple jako farní kostel katedrálního okrsku. Původní dřevěná klenba byla v roce 1520 nahrazena pozdně gotickou tzv. diamantovou klenbou podepřenou třemi pilíři, což je architektonický prvek v severním Německu velmi vzácný. Za řadou kdysi biskupských domů se na malém uzavřeném náměstí zvaném Hradní nádvoří (Burghof) nachází nejvýznamnější památka města, katedrála sv. Petra a Pavla, označovaná jako kolébka Braniborské marky, později kurfiřství. Jedná se také o vůbec nejstarší stavbu z neomítaných cihel v Braniborsku (starší kostely jsou výhradně kamenné). Za místo pro její stavbu byl vybrán nejvyšší bod ostrova obtékaného Havolou a základní kámen byl položen 11. října roku 1165 za prvního braniborského markraběte Albrechta I. Mědvěda. Do roku 1173 byl postaven románský presbytář a transept, přičemž se ještě v průběhu 12. století několikrát změnily stavební plány z důvodu velmi nestabilního podloží. Do roku 1241 pak pokračovaly práce v raně gotickém slohu za biskupa Germanda Braniborského, který nechal zaklenout podzemní kapli pod presbytářem. Sloupy tak mají ještě románské hlavice, na které dosedá gotická křížová klenba. Ve stejné době vznikla i tak zvaná Barevná kaple, sklenutá raně gotickou klenbou se zbytky výrazné barevné polychromie. Stavby byla až na věž dokončena v polovině 15. století, kdy byl přestavěn presbytář v pozdně gotickém slohu a původně plochý strop hlavní lodi byl nahrazen gotickou křížovou klenbou. Západní průčelí mělo být původně dvouvěžové, postavena nakonec byla z důvodu stability stavby pouze severní věž, dokončená v letech 1669-72 v historizujícím gotickém slohu. Zdobí ji kamenné erby kurfiřta Fridricha Viléma a tehdejších kanovníků a stabilitu zajišťují tři mohutné opěráky. Zásadní rekonstrukce stavby se konala v letech 1833-36 pod vedením nejvýznamnějšího pruského architekta a vůdčí osobnosti německého historizmu Karla Fridricha Schinkela. A v podobě, v jaké ji zanechal, se katedrála dochovala dodnes, protože během bojů na konci 2. světové války nebyla naštěstí poškozena. V kostele se dochovalo velké množství náhrobních desek biskupů, proboštů a kanovníků, kteří zde byli pochováni, tím nejkrásnějším pak je z mramoru a alabastru vytvořený epitaf děkana Adama z Königsmarcku (* 1570 - † 1621) připisovaný Christophu Dehnemu. Ze všech oltářů v katedrále je pro nás nejzajímavější tak zvaný Český oltář, dnes umístěný v jižním křídle transeptu, původně v presbytáři, vysvěcený 12. dubna 1375, tedy v roce, kdy se Karel IV. stal braniborským markrabětem a Braniborsko připojil k českému království jako jednu ze zemí Koruny české. Mimochodem Karel IV. katedrále spolu s oltářem věnoval i cenné relikvie ostatků sv. Petra a Pavla. Triptych je 5,26 metru široký, 2,14 metru vysoký a 0,5 metru hluboký a byl zhotoven pražským řezbářem Mikulášem z jedlového dřeva, které bylo podle dendrochronologického průzkumu poraženo v Čechách v roce 1361. Zobrazuje scénu korunování Panny Marie a je na něm zobrazena řada světců, včetně těch českých, třeba sv. Václava. Toto je tedy druhá česká stopa při našem poznávání města. Hlavní oltář v presbytáři pochází z roku 1518 a podél severní stěny je gotická dřevěná skříň pro uložení liturgických rouch z první poloviny 15. století. Významnou památkou jsou i varhany od nejvýznamnějšího braniborského varhanáře 18. století Joachima Wagnera (1690 - 1749) z let 1722-25. Za svůj život postavil 51 nástrojů, dochovalo se jich 15, tyto varhany jsou největší (33 rejstříků, 2000 píšťal). V jedné z chodeb přiléhajícího bývalého kláštera, změněného roku 1704 na Rytířskou akademii, od roku 1937 sloužící z větší části jako škola, se nachází muzeum Braniborské katedrály. Kromě rozsáhlého inventáře liturgických rouch a textilií, knih, soch a oltářů je zde také deskový obraz z 15. století nebo zakládací listina braniborského biskupství z roku 948 s podpisem a pečetí krále Oty I. Velikého.

Po ulici Mlýnská hráz (Mühlenndamm) pokračujeme v prohlídce přesunem z Katedrálního ostrova do Nového Města (Neustadt), které je tak druhou (do roku 1715 samostatnou) ze tří čtvrtí starého Braniboru. Je také obklopeno rameny řeky Havoly a tedy se rozkládá na ostrově. První zmínka o Novém Městě na důležité obchodní cestě do Špandavy (Spandau) pochází z roku 1196 a přestože bylo velmi poničeno na konci druhé světové války, zachovalo si nejenom původní kruhovou dispozici, ale i několik významných památek. Do čtvrti jsme vstoupili kolem krásné věže Novoměstské mlýnské brány (Neustädtischer Mühlentorturm), která je jednou z původně osmi a do dnešní doby čtyř zachovalých městských branských věží. Jedná se o cihlovou stavbu na osmibokém půdorysu o výšce 29 metrů z roku 1411, kterou ve stylu pomořanské pozdní gotiky postavil Nikolaus Kraft ze Štětína, což potvrzuje i pamětní nápis na desce, vsazené do zdiva věže. Její brána byla ubourána již v roce 1839 při rozšiřování dopravní infrastruktury města. Kousek za zcela moderním náměstím Novoměstský trh (Neustädtischer Markt) se nachází hlavní církevní stavba, kostel sv. Kateřiny (Sankt Katharinen). Jedná se o původně románský kostel, který vznikl současně se založením města konce 12. století, poprvé je písemně doložený v roce 1217. Z původní románské stavby pochází západní část s částí věže, která byla zvýšena a do současné podoby upravena až v 16. století (dokončena 1592). V letech 1381-95 došlo ke stavbě dnešní mohutné trojlodní cihlové svatyně pod vedením štětínského stavitele Heinricha Brunsberga, v roce 1401 byla dokončená stavba slavnostně vysvěcena. Vzápětí však došlo ještě k přístavbě severní kaple Panny Marie, která byla dokončena a vysvěcena v roce 1434. Rozměry kostela jsou pozoruhodné. Délka je 73 m, šířka 29 m, střecha dosahuje výšky 38 m a věž 72,5 m. Hlavní loď je zaklenuta křížovou žebrovou klenbou, která odkazuje na zaklenutí katedrály sv. Víta v Praze a je tak zřejmě dílem stejné stavební huti, takže toto je třetí česká stopa ve městě. Stavba se vyznačuje unikátní gotickou výzdobou z tvarovaných pálených cihel a terakotových soch. V prohlídce pokračujeme po Hlavní ulici (Hauptstraße) pokračujeme k mostu Milénia (Jahrtausendbrücke), po kterém překračujeme řeku do poslední, třetí historické čtvrti Braniboru, Starého města (Altstadt), která také vznikla v polovině 12. století. Kolem bývalého klášterního kostela sv. Jana (Sankt Johanniskloster) řádu františkánů z let 1238-57. Do dnešní podoby byl kostel přestavěn v letech 1430-69 v typickém pozdně gotickém stylu z pálených cihel, kdy také získal současnou štíhlou věž se zakřivenou stříškou. Na konci druhé světové války byla západní část kostela zničena při britském náletu a kostel zůstal ve zříceninách, postupně se rozpadal a na konci 80. let 20. století byla naplánována jeho demolice. Díky politickým změnám po roce 1989 k ní však nedošlo, stavba byla provizorně zastřešena a podrobena archeologickému průzkumu. Obnovená budova byla v roce 2015 poskytnuta evangelické církvi a konají se zde časté výstavy. Zastavujeme se u nedaleké věže Plauenské brány (Plauer Tortur), která se jmenuje podle městečka Plaue, kam mířila obchodní cesta západně z města. 17 metrů vysoká cihlová věž pochází t roku 1403, ale její stavitel není znám. Po Plauerské ulici (Plauerstraße) přecházíme do centra Starého města na Staroměstský trh (Altstädtischer Markt) s novodobou kašnou uprostřed. Za ní se zdvíhá věž Staroměstské radnice (Altstädtisches Rathaus), další z krásných gotických cihlových staveb města. První sídlo městské rady zde existovalo již kolem roku 1290, současná cihlová stavby byla postavena neznámým stavitelem (jehož stavební huť působila i na jiných místech v Braniborsku) v pozdně gotickém slohu kolem roku 1468. Zvláštností je podoba polozapuštěné věže po vzoru soudobých staveb v Belgii a Nizozemsku a velmi zdobná severní fasáda. Když došlo v roce 1715 ke spojení Starého a Nového Města, radnice byla přestavěna pro potřeby tkalcovské manufakturní výroby, jako sklad látek a také sklad obilí. Tento stav trval až do roku 1863, kdy vyla budova regotizována pro potřeby soudu pruským architektem a vůdčí osobností německého historizmu Karlem Fridrichem Schinklem, stejně jako katedrála sv. Petra a Pavla na Katedrálním ostrově. V roce 1910 získalo budovu město a zřídilo zde dosud funkční restauraci Radniční sklep (Ratskeller) a sál pro reprezentační potřeby. Po zničení Nové radnice na konci války se Staroměstská radnice stala opět sídlem městské správy a je jím dodnes. Před západním průčelím stojí 5,5 metru socha Rolanda z roku 1474, představující městská práva. Zhotovena je z pískovce a původně stávala na Novém Městě před Novou radnicí a po jejím zničení na konci války byla přenesena na současné místo. Jedná se o jednu z nejkrásnějších gotických soch v Německu, zobrazuje rytíře Rolanda v plátové zbroji, meč v pravé ruce svírá svisle vzhůru, levou mé na dýce. Na hlavě má prohlubeň, do které se tradičně vysazuje netřesk, který má podle legendy chránit Roland před blesky a jinou pohromou. Kolem radnice jsme zabočili do Schusterovi ulice (Schusterstraße), kde je jedna z nejstarších dochovaných světských staveb města, tak zvaný Ordonnanzhaus čp. 6, původně dům bohatých měšťanů. Postaven byl v letech 1300-10 a svým architektonickým stylem vychází z podoby měšťanských domů severoněmeckých hanzovních měst. To dokládá zejména vysoký štít, zdobený šesti velkými polosloupy, mezi nimiž jsou gotické lomené oblouky. Pomalu jsme došli k poslední z dochovaných městských bran k Rathenovské bráně s věží (Rathenower Torturm), střežící kdysi obchodní cestu vedoucí severozápadním směrem do města Rathenow. Je považována za nejstarší městskou bránu, která byla postavena již v roce 1290, každopádně dokončena byla v roce 1320, kdy na ni byly umístěny erbovní desky včetně znaku s českým lvem a braniborskou orlicí. Do současné podoby byla brána upravena před rokem 1582. Kryta je špičatým kamenným kuželem, který je korunován tepaným havranem, držícím v zobáku prsten. To je spojeno s legendou, podle které zde nechal tento symbol připevnit jeden z biskupů, který nechal nespravedlivě popravit svého sluhu. Jednou se mu totiž ztratil prsten a podezření padlo na sluhu, kterého přistihl ve své komnatě. Nechal ho okamžitě potrestat smrtí, ale když po určité době na kostelní věži objevili opuštěné havraní hnízdo, byl v něm i ztracený prsten. Kolem zbytků hradeb jsme přešli k poslední navštívené památce, a to původně románskému kostelu sv. Gotharda (St. Gotthardtkirche). Jedná se o jednu z nejstarších staveb města, založen byl již v roce 1147 slovanským knížetem Přibyslavem spolu se sousedícím premonstrátským klášterem. V roce 1165 se ale klášter přestěhoval na Katedrální ostrov a kostel sv. Gotharda se stal kostelem farním Starého Města. Z původní románské stavby se dochovala pouze věž s původním románským vstupním portálem. V letech 1456-72 byla původní kamenná stavba nahrazena dnešním cihlovým trojlodním halovým kostelem, jehož stavitelem byl Jindřich Reinstorp. Novostavba byla vysvěcena v roce 1475. Celou cestou jsme na různých místech města také potkávali bronzové sošky rohatých lesních mopslíků (Waldmöpse), kterých je ve městě asi 30. Jsou zobrazeni v životní velikosti v různých pózách, sedí, stojí, spí, očichávají rohy domů nebo zvedají nohy při močení. Od roku 2015 je v prostoru města umísťuje umělkyně Klára Walterová jako připomínku braniborského rodáka, humoristy Loriota. Ten vytvořil tuto fiktivní zvířecí postavu pro svoji filmovou skeč Lekce zvířat – Divoký lesní mop (Tierstunde – Der wilde Waldmop). Tím se náš okruh po historických památkách města uzavřel a nás už čekala jen krásná noc v historickém centru města a druhý den dopoledne plavba lodí po kanálech řeky Havoly. Náš průvodce pro nás zajistil u společnosti Wassersport Geisler malou loďku (lze si ji vypůjčit za 50 euro na tři hodiny), kterou lze řídit i bez jakéhokoliv povolení a vydali jsme se na moc příjemný okruh městskými kanály okolo všech tří historických částí města. V podstatě jsme si prohlédli z vody vše, co jsme den před tím viděli z ulice. Nejprve jsme propluli pod mostem sv. Anny (Sankt Annen Brücke) a zastavili jsme na krátkou prohlídku architektury bývalého dominikánského kláštera kláštera s kostelem sv Pavla (Dominikanerkloster St. Pauli), který po nákladné opravě slouží od roku 2008 jako Státní archeologické muzeum (na ploše více než 2000 m² představuje asi 10 000 archeologických nálezů z 130 000 let trvajícího osídlení spolkové země Braniborsko). Dovnitř jsme ale nešli, nebyl čas. Klášter byl založený braniborským markrabětem Otou V. v roce 1286 a kolem roku 1300 se do něj mohli nastěhovat mniši. Až do poloviny 14. století ale pokračovala stavba klášterního kostela, která je krásnou ukázkou braniborské cihlové gotiky. Klášter zanikl v roce 1547 v době reformace a později sloužil jako nemocnice. Na konci druhé světové války byl klášterní komplex zničen a areál chátral až do roku 2000, kdy bylo rozhodnuto o generální opravě a přestavbě na muzeum. Pokračujeme v další plavbě pod mostem Kamenné brány (Steintorbrücke), za kterou se vypíná 32 metrů vysoká kruhová věž Kamenné brány (Steintorturm) z počátku 15. století (první písemná zmínka pochází z roku 1433). Kousek za mostem nás čekalo zdymadlo a my potom pokračujeme v další plavbě do kanálu Dolní Havola kolem přístaviště u skanzenu slovanské vesnice (Freilichtmuseum Slawendorf) k přístavišti Salzhofufer (Wasserwanderrastplatz Salzhofufer) u kostela sv. Jana nedaleko Mostu tisíciletí, kde jsme šli včera. Kolem Starého Města s výhledy na kostel sv. Gotharda jsme dopluli ke Katedrálnímu ostrovu, kde jsme našeho průvodce opustili a vydali se na další cestu. Opouštíme Braniborsko a vracíme se do Saska.