Cesty a památky

Jeden den pobytu v Itálii jsme věnovali celodennímu výletu z Říma do Toskánska, konkrétně do proslulých měst Pisa a Florencie (Firenze). Cestu jsme absolvovali vlakem, a vše proběhlo přesně podle naplánovaného harmonogramu. Ráno před odjezdem jsme ještě stihli snídani na hotelu a v 6:57 nám odjíždí náš spoj FB 9764 rychlovlak Frecciabianca Italských státních drah (FS) do Pisy. Cesta je moc zajímavá sama o sobě, stavíme ve stanici Civitavecchia, Grosseto, Cecina a Livorno a v 9:46 přijíždíme do Pisa Centrale. Podstatná část tratě vedla podél Ligurského moře a tak se nám občas otevřely i krásné pohledy na nekonečnou vodní hladinu. V Pise přestupujeme v 9:50 na osobní vlak do nedaleké stanice Pisa S. Rossore, kam to jsou jen 4 minuty jízdy, odkud vyrážíme na prohlídku největších místních pozoruhodností na Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli), které leží od nádraží jen 200 metrů.

Galileovo město

Pisa je staré italské město, které se rozkládá na obou březích řeky Arno, asi 10 km východně od jeho ústí do moře. Má rozlohu 185 km² a dnes v něm žije 89 000 obyvatel. Založili ji původně Řekové (tehdy při ústí do moře) ve 13. století př. n. l., tedy 550 let před založením Říma. V roce 193 př. n. l. Pisu ovládli Římané a místní přístav byl opěrným bodem pro římskou námořní flotilu. Ve středověku pak byla Pisa jedním ze samostatných městských námořních států (repubbliche marinare) a významným přístavem, který soupeřil s Janovem a Benátkami. Ve 12. a 13. století Pisánská republika ovládala Sardínii a Korsiku a velká území při pobřeží jižním směrem. Zlaté období vzestupu ukončila porážka Janovem v námořní bitvě roku 1284 a postupné zanášení přístavu bahnem, čímž se ústí postupně posunulo na dnešní vzdálenost a ukončilo existenci přístavu. V roce 1405 se Pisa dostala pod nadvládu Florencie, což znamenalo další rozvoj, podporovaný rodinou Medicejských. Na zdejší univerzitě se učil a v letech 1589-92 i přednášel místní rodák - astronom, fyzik a filosof Galileo Galilei (1564 - 1642). S Pisou se váže také jeho studium volného pádu a známá legenda, podle které shazoval ze šikmé věže různě těžké předměty, aby vyvrátil Aristotelovo učení o pohybu padajících těles. Každopádně Galileo skutečně definoval za svého pobytu v Pise novou hypotézu, a to, že volný pád je pohybem rovnoměrně zrychleným svisle dolů a kdyby se vyloučil odpor prostředí (ve vakuu), všechna tělesa by padala stejnou rychlostí.

Náměstí zázraků

Přes malé náměstí Piazza Manin se suvenýry přicházíme k mohutné středověké hradbě, za kterou už vykukují bílé stavby, za kterými jsme se sem vydali. Prošli jsme bránou a jsme na jednom z nejpozoruhodnějších italských náměstí - Náměstí zázraků (Piazza dei Miracoli) nebo také Katedrální náměstí (Piazza del Duomo), které bylo i se všemi stavbami na něm zapsáno v roce 1987 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Jsou zde soustředěny čtyři mimořádně proslulé památky, po určitém váhání se rozhodujeme koupit si kombinovanou vstupenku do dvou - do dómu a babtisteria (8 euro). Vzdáváme návštěvu šikmé věže ne snad proto, že bychom želeli dát 16 euro, ale nevidíme žádný zvláštní smysl v tom vylézt na tu stařičkou dámu a rozhlédnout se - když nemůže být nic moc vidět. Myslím, že šikmá věž je rozhodně krásnější při pohledu zvenku, než výhled z ní. Musím ale také říci, že tohle prostranství je jakoby vytržené z reality, takový skanzen oddělený od okolního města, které se s ním nikdy nepropojilo. Je to zvláštní, ale stavby na Náměstí zázraků vypadají, jako by je sem někdo odněkud přenesl a tady zasadil do uměle vytvořeného prostředí (podobně na mě působí i skanzeny).

Bílá katedrála

S prohlídkou začínáme u nejvýznamnější románské památky pisánského stylu (styl míchající prvky byzantské, lombardské a muslimské - charakterizující rozmach republiky), katedrály Nanebevzetí Panny Marie (Duomo di Santa Maria Assunta), což je pětilodní bazilika z let 1063-1118 od architekta Buschetta, jejíž eliptická kupole nad křížením lodí byla zaklenuta až v roce 1380. Pětilodní interiér je 95 m dlouhý, z vynikajícího zařízení vyniká zejména unikátní kazatelna od Giovanniho Pisana (1302-11) s výjimečnou sochařskou výzdobou, velká mozaika ze 13. století v hlavní apsidě a náhrobek císaře Jindřicha VII. od Tina di Camaino z roku 1315. Architekt Buschett měl zadání, postavit neméně okázalý chrám, jaký se právě stavěl v Benátkách (chrám sv. Marka), s nimiž Pisa v té době soupeřila. A to se mu povedlo, protože nad krásou katedrály se dodnes tají dech, když si člověk představí, v jaké době byla postavena.

Největší křtitelnice

Po prohlídce katedrály jdeme do protějšího baptisteria sv. Jana Křtitele (Battistero di San Giovanni), což je velká křestní kaple, která byla založena v roce 1152. Spojuje v sobě několik stylů, neboť na spodní románské přízemí navazuje gotické patro z let 1250-1294 a ukončuje ji kupole o průměru 18 metrů, která byla dokončena v roce 1358. Babtisterium je vysoké 55 metrů, po obvodu měří 107 metrů a dovnitř vedou čtyři krásně zdobené vstupní portály. Vnitřní prostor vyplňuje jeden sál, uprostřed kterého je osmiboká křtitelnice z roku 1264 od Guida da Como a kamenná kazatelna od Nicola Pisana z roku 1260, vyzdobená krásnými reliéfy. Málo známá je skutečnost, že i baptisterium je díky nestabilnímu pískovému podloží nakloněné stejně jako nedaleká zvonice. Baptisterium je o 0,6 metru nakloněno směrem k chrámu. Přiznám se, že jsem tuto informaci zjistil až po návratu domů a konečně to vysvětluje, proč se mi na fotkách zdá nějaké našikmo, což jsem se neúspěšně snažil vyrovnat ve fotoshopu (nadával jsem na levé ruce, že neumím fotit). No a na závěr snad ještě jeden kulturní zážitek, který nám dopřál jeden z průvodců, který svým krásným zpěvem prokázal neobyčejnou akustiku tohoto fantastického prostoru.

Šíkmá věž

Po prohlídce babtisteria pokračujeme v prohlídce kolem bílé severní zdi se 43 slepými oblouky, za kterou se ukrývá Svaté pole (Campo santo), obdélníkový hřbitov zvaný též Camposanto Monumentale (monumentální hřbitov) nebo Camposanto Vecchio (Starý hřbitov) s křížovou chodbou z roku 1277 od Giovanniho di Simone. V chodbách je soustředěno asi 600 náhrobků včetně cenných antických sarkofágů, dále sochy a fresky - v severní chodbě cyklus 23 scén ze Starého zákona od B. Gozzoliho (cca 1480) nebo proslulá freska Triumf smrti od Buonamica di Cristofano zvaného Buonamico Buffalmaccio (cca 1360-80). Z náměstí se dovnitř vstupuje vchodem, který je korunován gotickým svatostánkem ze 14. století, uvnitř kterého je Panna Maria s dítětem a čtyři světci. Postupně jsme se tudy přesunuli k východní části katedrály, u kterého stojí proslulá šikmá věž (Torre Pendente), postavená z bílého mramoru jako zvonice (campanile) podle návrhu Gerarda di Gerardo, který plánoval vystavět nejvyšší zvonici na světě. Základní kámen byl položen 9. srpna 1173, ale již v roce 1185, když byla postavena tři patra, se ukázalo, že se věž díky nestabilnímu písečnému podloží naklání, a stavba byla na skoro 100 let přerušena. Kolem roku 1270 přibyla další tři podlaží, u kterých se stavitelé pokusili zastavit další naklánění tím, že další patra stavěli mírně nakloněná na druhou stranu, aby se změnilo těžiště věže (takže věž je nejen šikmá, ale i prohnutá). Tento plán vyšel a věž se dále nakláněla mnohem pomaleji. Stavba byla ukončena až v roce 1350 Tommasem Pisanem přístavbou zvonového patra pro zavěšení sedmi zvonů, věž tehdy dosahovala vychýlení o 2,1 metru. Toto naklonění se pak stále zvětšovalo (průměrně o 1,2 mm ročně) až do roku 1990, kdy dosahovalo více než 4,5 metru, což byly kritické hodnoty vypočtené pro zřícení stavby. V letech 1990 - 2001 pak byla věž uzavřena a probíhaly záchranné práce, během kterých byla mimo jiné do země zapuštěna železná lana, která jistí základy, a speciálními stavebnětechnickými postupy byla pomalu odsávána část měkkého písčito-jílového podloží pod základy věže. Výsledek předčil téměř všechna očekávání, náklon věže se skutečně podařilo snížit o 44 cm na současných 4,1 metru s tím, že by věž měla zůstat stabilní a její náklon by neměl hodnot z roku 1990 dosáhnout dříve než za 300 let. Tato bílá kráska je na severní straně vysoká 55,22 metru, na jižní straně 54,52 metry a na vyhlídkovou plošinu se zvony vede schodiště s 294 stupni.

Když jsme celé tohle neskutečné náměstí obešli kolem dokola, po ulici Via Roma odcházíme nejkratší cestou směr nádraží. Není to daleko, asi 2 kilometry. Ulice je poměrně nezajímavá, cestou míjíme pouze budovu lékařské fakulty místní univerzit a za chvíli jsme již u řeky Arno, kterou přecházíme přes most Solferino (Pontre Solferino). Ten je jedním z nejnovějších mostů ve městě z let 1972-74, když nahradil starší most, zničený ohromnou povodní 23. listopadu 1966. Kolem kostela sv. Antonína (chiesa di Sant Antonio) z přelomu 14. a 15. století jsme došli na hlavní náměstí nové části města, náměstí Viktora Emanuela III. (Piazza Vittorio Emanuele III), uprostřed kterého je pomník tohoto předposledního italského krále (v letech 1900-46) ze savojské dynastie. Je zajímavé, že tento muž byl i předposledním etiopským (habešským) císařem (do roku 1941) a posledním albánským králem (do roku 1943). Odsud je to již jen pár metrů na Nádražní náměstí (Piazza della Stazione) s nádražím Pisa Centrale, odkud ve 13:12 odjíždíme vlakem do Florencie, kam přijíždíme na hlavní nádraží Firenze Santa Maria Novella ve 14:00. A můžeme se vrhnout do další turistické lahůdky.

Květinová kolébka renesance

Florencie je další ze starých italských měst, metropole Toskánska, která se rozkládá na obou březích řeky Arno. Má rozlohu 102 km² a dnes v něm žije 380 000 obyvatel. Za doby Etrusků na místě Florencie stávala u řeky Arno osada, ta byla v roce 82 př. n. l. zničena. Ale už v roce 59 př. n. l. přicházejí k řece Římané a ti zde zakládají kolonii pro své veterány. Okolní louky plné květin nejspíše stály za názvem tohoto sídla Colonia Florentina (Kvetoucí). Místo, kde osada stála, nebylo moc vhodné z pohledu obrany, zato zemědělství a obchodu se zde dařilo, protože řeka zde byla splavná až k moři a vedla tudy významná dálková silnice Via Cassia. Od roku 313 zde sídlil biskup, osada velmi rychle vzkvétala a počet obyvatel se v této odhaduje na 10 000. S pádem Západořímské říše v 5. století upadl i význam města, ale v 8. století začíná za období francké říše jeho nový rozkvět. Po smrti Jindřicha V. v roce 1125 získává Florencie nezávislost, a rozvoj města dostal nový impuls. V roce 1170 v něm žilo již 30 000 obyvatel. V roce 1250 byla vyhlášena ústava (Constitutio del primo popolo) a v roce 1252 se zde začínají razit zlaté mince florény. Florencie se stává významnou městskou republikou, kde se formovalo samosprávné řízení. V roce 1434 se k moci dostává Casimo il Vecchio (Starý), člen bohaté kupecké a bankéřské rodiny Medicejských, kterému po jeho smrti v roce 1464 udělila florentská signorie titul Pater patriae - Otec vlasti. Za vlády Medicejských se městský stát rozvíjel ještě rychleji a Florencie se stala nejvýznamnějším centrem hospodářství, umění a vědy nejen v Itálii, ale v celé Evropě. V té době se také město stalo kolébkou zcela nového stylu - renesance. Medicejští ovšem na druhou stranu silně omezovali vliv svobodných cechů, a obyvatelé měli stále větší strach z vzrůstající moci tohoto rodu. To vedlo k jejich vyhnání z města v roce 1494, do města se ale vrátili v roce 1512 a v roce 1530 byl Alessandro de Medici jmenován toskánským velkovévodou. Medicejové díky tomu vládli absolutně ve Florencii a Toskánsku až do roku 1743, kdy rod Medicejských vymřel. Vystřídala je dynastie Lothringenů, která městu i Toskánsku vládla nepřetržitě až do roku 1860, kdy se připojilo k nově vzniklému Italskému království, jehož je dokonce krátce hlavním městem v letech 1865-70. Díky neuvěřitelnému množství jedinečných uměleckých děl byla Florencie zapsána v roce 1982 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Po stopách slavných

Jmenovat všechny významné osobnosti, které se podepsaly na kráse a věhlasu Florencie, nebo které se zde narodily, prostě není možné. A tak, než se pustíme do spletitých uliček tohoto okouzlujícího města, bych chtěl vzpomenout alespoň na básníka a humanistu Dante Alighieriho (1265-1321), renesančního sochaře Donatella (1386-1466), renesančního malíře Sandra Botticelliho (1445-1510), teoretika politiky Niccola Machiavelliho (1469-1527), renesančního sochaře, malíře, architekta a básníka Michelangela Buonarrotiho (1475-1564), francouzskou královnu a manželku Jindřicha II., Kateřinu Medicejskou (1519-89) nebo prvního rakouského císaře Františka I. Habsburského (ve Florencii se narodil 1768 jako prvorozený syn toskánského velkovévody Leopolda II. z habsbursko-lotrinské dynastie). Ano, něco z všech těchto osobností zde zůstalo dodnes a Florencii pomáhají dotvářet neuvěřitelný obrázek barevný, jak život sám. Od nádraží míříme na Náměstí sjednocení Itálie (Piazza dell Unitá Italiana) s obeliskem (obelisco) z roku 1882 a několika uličkami přicházíme před Medicejské kaple (Cappelle Medicee), což je mauzoleum rodu Medicejských. Rozhodli jsme se ale dopředu, že ve Florencii si pouze užijeme procházky po ulicích města, vynecháme všechna muzea a galerie, což platí i o této památce. Nicméně za zmínku stojí, že v těchto kaplích je ve třech kryptách na 50 příslušníků rodu Medicejských, včetně toskánských velkovévodů. V části zvané Nová sakristie (Sacrestia Nuova) jsou pak tři velké hrobky se sousoším od Michelangela, považované za jeho vrcholné dílo (kolem 1520). Hrobka napravo patří arogantnímu vnukovi Lorenza Magnifica, jež se také jmenoval Lorenzo. Na hrobce je vyobrazen jako myslitel, dvě postavy na hrobce pak znázorňují svítání a soumrak. Naproti stojí hrobka neschopného syna Lorenza Magnifica, Giuliana. Ten je zde vyobrazen jako muž činu a dvě další postavy symbolizují den a noc. Třetí hrobku samotného vévody Lorenza Magnifica a jeho bratra Giuliana zdobí nedokončená socha Madony s dítětem a podobizny vévodů zobrazující jejich vlastnosti - hrdinství, sílu, moc krásu a inteligenci. Za zmínku také stojí, že kromě Medicejů je zde pochován i renesanční sochař Donatello. Hrobky jsou součástí baziliky sv. Vavřince (Basilica di San Lorenzo), který je nejstarším florentským kostelem. Vysvěcen byl již v roce 393 n. l. Do současné podoby byl přestavěn po roce 1419 podle návrhu významného místního architekta Filippo Brunelleschiho, kterého přestavbou pověřil Giovanni de Medici. Slibujeme si, že až příště přijedeme do Florencie, určitě Medicejské kaple navštívíme.

Florentská katedrála a babtisterium

Z náměstí sv. Vavřince (Piazza San Lorenzo), kterému dominuje nedokončené průčelí stejnojmenné baziliky, pokračujeme úzkou uličkou na Svatojánské náměstí (Piazza San Giovanni), které je spojeno se sousedícím Katedrálním náměstím (Piazza del Duomo). Zde stojí asi nejvýznamnější architektonické památky města, Florentský dóm a křestní kaple (babtisterium). Křestní kaple sv. Jana Křtitele (Baptisterium San Giovanni) je jednou z nejstarších církevních staveb ve Florencii a zasvěcená je sv. Janu Křtiteli, patronu města. Přesné datum jeho vzniku není známé, ale vzniklo zřejmě již ve 4. století, tedy ještě v pozdně římském období. Jeho dnešní osmiboká podoba ve stylu románského toskánského stylu pochází z počátku 12. století, kdy také bylo zakryto stanovou střechou a obloženo bílým a zeleným mramorem (dokončeno 1128). Ještě před tím sloužila stavba v letech 1059-1128 jako florentský biskupský chrám. Za pozornost stojí především troje bronzové vstupní dveře, které představují vrchol toskánského umění. Dveře jižního vchodu jsou dílem Andrea Pisaniho (1330), ztvárněny jsou na nich výjevy ze života sv. Jana Křtitele. Severní dveře, obsahující výjevy z Nového zákona, jsou z roku 1424 a pochází z dílny Lorenza Ghilbertiho, stejně jako dveře východní, zvané Paradiso, tedy Rajské. Na nich jsou výjevy ze starého zákona a práce na nich se protáhly od roku 1425 do roku 1452. Uvnitř kaple jsou pak k vidění mozaiky ze 13. století (Kristus na trůnu a příběhy sv. Jana Křtitele, sv. Josefa, příběhy stvoření světa či nebeský andělský dvůr s Kristem a archanděly) a náhrobek vzdoropapeže Jana XXIII. z roku 1425, který je společným dílem slavného sochaře Donatella a stavitele Michelozza Michelozziho. Kaple byla tradičním místem křtu obyvatel města a nově narozené děti se zde zapisovaly do matriky. Hned vedle stojí florentská katedrála Panny Marie květinové (Santa Maria del Fiore), která je pátým největším kostelem na světě s délkou 153 metrů, šířkou lodi 38 metrů, příčná loď měří 90 metrů a prostorem, který pojme 25 000 věřících současně. Výstavbu nové florentské katedrály si objednala Florentská republika v roce 1296 u významného architekta Arnolfa di Cambia. Ten však v roce 1302 zemřel a tak musely být veškeré stavební práce přerušeny. Pokračoval v nich až v roce 1332 Giotto di Bondone, který je považován za předchůdce renesančního umění. Giotto však stihl pouze realizovat průčelí katedrály a zahájil stavbu zvonice, kterou sám navrhl. V roce 1357 ve výstavbě katedrály pokračoval toskánský architekt Francesco Talenti, který vytvořil mohutné křížové žebrové klenby v lodích a také dostal nápad vytvořit nad křížením obrovskou kopuli, která by byla široká jako všechny tři lodi. Sám ale nevěděl, jak to reálně provést. Až na počátku 15. století byla na realizaci kupole vypsána soutěž, které se účastnilo několik architektů, ale nakonec byl projekt svěřen Filippu Bruneleschimu. Její výstavba trvala 14 let (1420 – 1434) a dodnes je tato dvouplášťová osmiboká kupole o rozpětí 41,97 m považována za architektonický zázrak. Katedrála byla vysvěcena v roce 1436 papežem Evženem IV. Asi nejpůsobivější je její obložení třemi druhy mramoru: bílým z Carrary, zeleným z Prata a růžovým z Maremma. U jižní stěny katedrály stojí nádherná Giottova zvonice (Campanile di Giotto) na čtvercovém půdorysu 14 × 14 metrů a s výškou 84 metry. Její stavbu zahájil v roce 1334 Giotto di Bondone, ale zemřel dříve, než byla v roce 1359 dokončena. Její dostavby se ujali architekti Andrea Pisano a Francesco Talenti. Stěny jsou obloženy barevným mramorem, který je pro italskou gotiku typický. Ve výklencích ve zvonici jsou umístěny sochy od Donatella (cyklus Proroci), za velkými gotickými okny ve zvonovém patře je sedm zvonů. Ačkoliv je zvonice ještě gotickou stavbou, nese v sobě již i prvky nastupující renesance, tedy o 200 let dříve, než se dostala do naší české kotliny.

Za králem Davidem

Nejstarší čtvrtí Florencie, Santa Margherita, se přesouváme k dalším pozoruhodnostem města. V ulici Via Santa Margherita 1 se nachází Danteho dům (Casa di Dante) s muzeem tohoto významného florentčana a tedy ho nemůžeme minout. Jedná se o pěkný středověký dům s věží z 13. století, kde se tento uznávaný básník a autor Božské komedie narodil (asi) v roce 1265. No a za chvíli jsme již na hlavním náměstí města Náměstí vlády (Piazza della Signoria), které bylo centrem politického života v období Florentské republik a kde byl 23. května 1498 upálen hlasitý kritik Medicejských, kazatel Hieronymus Savonarola, který se pokusil z Florencie učinit teokratickou republiku. Náměstí vzniklo zbouráním několika měšťanských rodových domů s věžemi kolem roku 1260 a výstavbou vládního paláce (Palazzo della Signoria), známého také jako Starý palác (Palazzo Vecchio). Ten je nejdůležitější světskou budovou města, jejíž stavba jako opevněného městského paláce započala podle návrhu Arnolda di Cambia ve 2. polovině 13. století a ukončena byla v roce 1314. Sídlily a jednaly v něm ústřední orgány městské republiky a úředníci, kteří zde byli zvoleni, měli právo v paláci i přenocovat. Palác nechala vláda opevnit z důvodu obav z případných útoků nespokojeného a vzbouřeného lidu. Když moc ve městě převzal rod Medicejských, v paláci se ve druhé polovině 15. století usídlil vévoda Cosimo I., který jej nechal přestavět do dnešní podoby, takže palác byl nejen sídlem vlády, ale i vládnoucí rodiny. Mezi lety 1550–65 nechal italský architekt Giorgio Vasari, který byl dvorním malířem Medicejů a životopiscem florentských umělců, zrekonstruovat interiéry paláce. Dnes je sídlem florentské radnice a historického muzea, ve kterém si lze prohlédnout sály rady, studovnu, knihovnu a unikátní Eleonořinu kapli (Cappella di Eleonora), vyzdobenou manýristickým malířem Agnolem Bronzinem. Věž paláce je vysoká 94 metry! No a průčelí před palácem zdobí několik kopií významných soch, jako je například Celliniho Perseus či Znásilnění Sabinek od Giambologna, dále je zde k vidění Bandinelliho Herakles a Cacus a Donatellův lev Marzocco. No a potom hlavně slavný David od Michelangela. Když byla ve Florencii před pěti sty lety odhalena více než čtyřmetrová socha Davida, tušila většina přítomných, že jsou svědky historické události. Tvrdilo se, že devětadvacetiletý Michelangelo tímto dílem připravil o slávu všechny velké renesanční i antické tvůrce. Kdokoliv uvidí tuto sochu, psal tehdy renesanční teoretik umění Giorgio Vasari, se už nemusí pídit po jiných veledílech; Davida nikdy nic nepřekoná. Michelangelo přijal nabídku na vytvoření sochy 16. srpna 1501, do práce se pustil na začátku září téhož roku a práce ukončil na počátku roku 1504. Na svoje místo před palácem byla socha transportována z Michelangelova ateliéru u katedrály ve zvláštní dřevené kleci v níž byla volně zavěšena na silných provazech. Unikátní náklad byl přepraven za necelé čtyři dny, od večera 14. května do poledne 18. května, během cesty obra hlídala městská stráž, protože už první večer se objevila skupina vandalů, kteří na něj házeli kamení, neboť socha popuzovala prudérní moralisty svojí nahotou, která měla být vystavena nyní na obdiv veřejnosti. Na svém místě pak stál originál až do roku 1873, kdy byl přemístěn do florentské Gallerie dell Uffizi, a na původním místě ho nahradila současná přesná kopie.

Ke Starému mostu

Na náměstí si kromě Davida nelze nevšimnout i dalších pozoruhodností, jako je bronzová jezdecká socha vévody Cosima I. (Monumento equestre di Cosimo I) od sochaře Giambologna z let 1587-99 a Neptunova fontána (Fontana del Nettuno) z mramoru a bronzu z let 1560-65, kterou navrhl Baccio Bandinelli a dokončil ji jeho žák Bartolomeo Ammanati. Jediné místo s uměním, které jsme ve Florencii navštívili, byla Lodžie lancknectů (Loggia dei Lanzi), kterou nechala postavit v letech 1376-82 městská rada jako místo, odkud se pronášely proslovy k lidu. Původně se jmenovala Loggia dei Signori a dnešní název dostala až v 16. století za Medicejských podle stráží, které ji hlídali. Časem se lodžie stala galerií, jako konec konců celý prostor náměstí. Nejslavnější sochou je manýristický Perseus s hlavou Medúzy od Benvenuta Celliniho z doby kolem roku 1550, který měl symbolizovat vítězství Medicejských nad florentskou republikou. Dále jsou zde k vidění sousoší od Jeana Bologna-Giambologny plná dramatických gest, jako Únos Sabinek (1583) nebo Herkules krotící kentaura (1599) a pak také sousoší s výjevem z Iliady, Menelaus podpírající tělo Patrokluse (16. století). Na nábřeží řeky Arno je to odsud jen kousek, stačí projít ulicí, která odděluje obě křídla Galerie dell Uffizi (v překladu uffizi znamená kancelář), sídlící v paláci, který nechal v letech 1560-81 vystavět toskánský velkovévoda Cosimo I. podle návrhu slavného architekta Giorgia Vasariho jako sídlo úřadů. Dnes se jedná se o jednu z nejvýznamnějších uměleckých galerií světa, kde je vystavěna umělecký tvorba od antiky po baroko, všechno skvosty, které se za několik staletí podařilo nashromáždit rodině Medicejů. Ale i tuto galerii míjíme (navíc se od vchodu vine fronta asi tak 300 metrů dlouhá) a pod oblouky spojovací chodby mezi oběma křídly paláce přicházíme na nábřeží řeky Arno. Odsud je krásný pohled na Starý most (Ponte Vecchio), slavný most od architekta Neriho di Fioravante z roku 1345, kdy nahradil starší most stržený v roce 1333 povodní. Tvoří ho tři oblouky a po obou stranách je lemován řadou obchůdků, kterými již od 14. století byla řeznictví, rybářství a koželužství. Veškerý odpad z těchto obchodů mizel v řece, pro odstraňování odpadu bylo dokonce nad druhým mostním obloukem zřízeno malé náměstíčko, kde se smetí shromažďovalo a následně házelo do vody. V roce 1593 však byli všichni znečišťovatelé z mostu vykázáni, a nahradili je klenotníci a šperkaři. Jejich zásluhou získal Starý most svůj osobitý ráz, kvůli kterému se mu někdy přezdívá Most zlatníků.

Na druhý břeh řeky a zpět

Přes tento jedinečný most překonáváme řeku Arno do městské čtvrti Oltarno na druhém břehu, kde si plánujeme dát zmrzlinu a kávu. Došli jsme na náměstí Pitti (Piazza dei Pitti), kde usedáme na malé občerstvení, a odkud můžeme pozorovat impozantní fasádu paláce rodiny Pitti (Palazzo Pitti). Je to neskutečné, že tato stavba je stará 600 let, s jeho stavbou bylo započato v roce 1457 podle návrhu Filippa Brunelleschiho pro bankéře Luca Pittiho. Stavba se ale protahovala a rodinu značně vyčerpávala, takže přispěla k bankrotu rodiny Pittiů. Když byl palác v roce 1549 dokončen, finančně vyčerpaní Pittiové ho prodali Medicejským, pro které nadále sloužil za hlavní rodové sídlo. Palác má rysy královské rezidence a dnes slouží za další jedinečnou florentskou galerii, ve které jsou vystaveny jedinečné sbírky uměleckých děl (Rafael, Tizian, Allori, Caravaggio, Rubens, Tintoretto a další). Mysleli jsme, že se podíváme alespoň do palácových zahrad Boboli (Giardino di Boboli), ale vstup je na samostatnou vstupenku, za kterou již nechceme dávat peníze, když bychom v zahradě byli jen krátkou chvíli. A tak se do těchto zahrad, které jsou nejkrásnější ukázkou italského typu zahrad (giardino all italiana) na světě, odíváme někdy příště. Dopili jsme kávu, snědli kopečky italské zmrzliny, a jelikož náš čas se nachyluje, abychom se vrátili do Říma, pomalu se vracíme na nádraží. Jdeme přes Náměstí republiky (Piazza della Repubblica), které je na místě antického náměstí Forum Romanum a došli jsme k poslední památce, kterou si prohlížíme, nové bazilice Panny Marie (Basilica di Santa Maria Novella), která stojí nedaleko nádraží, které podle ní i dostalo své jméno. Na místě staršího kostela se začal stavět v roce 1246 na přání dominikánských mnichů Sixta da Firenze a Ristora da Campi. Asi nejobdivovanější je hlavní mramorová fasáda kostela, kterou v 60. a 70. letech 15. století na objednávku kupce s látkami Giovanniho Rucellaie vytvořil Leon Battista Alberti, který se inspiroval výzdobou florentské křestní kaple (baptisteria). A jak už je to ve Florencii zvykem, také interiér tohoto kostela je vyzdoben vynikajícími uměleckými díly, třeba unikátní freskou Nejsvětější Trojice od Masaccia (1427), který vytváří na rovné stěně zdání trojrozměrného prostoru, nebo celá série obrazů od Filippina Lippiho z let 1489 - 1502.

Tak a náš den, spojený s výletem do Toskánska, pomalu končí. Odcházíme na nedaleké nádraží, odkud nám v 18:08 hodin odjíždí náš rychlovlak FR 9545 Frecciarossa, který nás za 1,5 hodiny dovezl do 280 km vzdáleného Říma, kam jsme dorazili na nádraží Termini v 19:40 hodin.