Cesty a památky

Když jsem plánoval, jaká místa navštívit během jednoho dne v historickém centru Říma, vyhrála taková klasika. Trochu středověk, trochu křesťanských památek a navrch okořenit antikou. Nechte se inspirovat k tomu jak za dva dny poznat (no tedy spíše ochutnat) Řím.

První dva římské kostely

Z našeho ubytování na hotelu Viennese přímo naproti nádraží Roma-Termini, kam jsme přijeli ráno vlakem z Vídně, vyrážíme po ulici Via Cavour k první velké památce, bazilice Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore). Ta patří Vatikánu a jedná se o jeden z nejvýznamnějších kostelů v celém městě. Postavit ho nechal papež Sixtus III. podle legendy na místě, které se v noci ze 4. na 5. srpna roku 358 pokrylo sněhem (odtud název). A právě tady v roce 867 papež Hadrián II. za přítomnosti svatých Cyrila a Metoděje položil na hlavní oltář slovanské bohoslužebné knihy, čímž symbolicky schválil používání slovanského jazyka při bohoslužbách. V následujících letech byl kostel průběžně opravován a rozšiřován, příčná loď a apsida jsou ze 13. století, zvonice ze 14. století (vysoká 75 metrů), pozlacený kazetový strop zhotovený podle návrhu Giuliana da Sangallo je z 16. století a po roce 1740 vznikla dnešní barokní fasáda od architekta Francesca Fuga. Na vítězném oblouku a v apsidě se dochovaly vzácné mozaiky z poloviny 5. století (oslava Panny Marie a výjevy z Bible) a mezi vzácné relikvie patří domnělé pozůstatky betlémských jesliček, uložené v křišťálové schránce pod hlavním oltářem. V pravé příční lodi je tzv. Sixtinská kaple přistavěná podle návrhu Domenica Fontany s manýristickou výzdobou z 16. století, kde se nachází náhrobek slavného architekta a sochaře Giovanni Lorenzo Berniniho. V prohlídce pokračujeme přes náměstí Piazza Santa Maria Maggiore, kde před bazilikou stojí mariánský sloup od architekta Carlo Maderno z roku 1614, který se stal vzorem pro stovky barokních sloupů po celé Evropě. O něco dále se nachází dokonale ukryté náměstí Piazza di San Pietro in Vincoli, na které se musí vždy jedině po schodech. Ovšem zato na něm stojí (na první pohled ne příliš pohledný) kostel sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli). Původní starokřesťanská bazilika byla postavena v roce 442 na místě, kde císař Nero odsoudil sv. Petra k smrti, a to od počátku jako schránka na okovy, kterými byl sv. Petr spoután (nachází se dodnes ve schránce na hlavním oltáři). Kostel byl mnohokrát přestavován a ačkoliv jeho dnešní podoba pochází z let 1471-84, v interiéru je dvacet původních antických sloupů s dórskými hlavicemi. Hlavním tahákem je ale hrobka papeže Julia II., jejíž realizací byl pověřen slavný sochař Michelangelo Buonarroti. Jelikož byl v té době zaneprázdněn výzdobou Sixtinské kaple ve Vatikánu, z původně plánovaných 42 soch vznikla jen část. Nejdůležitější je postava Mojžíše (jedno z největších mistrovských děl celých dějin umění), která zobrazuje proroka ve chvíli, kdy sestoupil s deskami Desatera z hory Sinaj. Výraz jeho obličeje se při pohledu z různých stran mění - zleva vidíme nadšenou tvář osvíceného muže, který právě hovořil s Hospodinem, při čelním pohledu nabývá Mojžíšova tvář bolestných rysů a při pohledu zprava v ní lze spatřit hněv a zlobu, protože Mojžíš ví, že lid opustil Boha. Vedle Mojžíše vidíme postavy Leah a Rachel, tedy symbolů aktivního a vnitřního života, které ale dokončil až Michelangelův žák Raffaello Santi.

Koloseum a Svatá cesta

Po prudkém schodišti, které vede z náměstí před kostelem, se vracíme na ulici Via Cavour a hned odbočujeme na Via degli Annibaldi, která již vede přímo ke Koloseu (Koloseo). A to je další cíl naší prohlídky. Vstupenka je společná pro Koloseum, Forum Romanum a Palatin a stála 12 euro (324 Kč). Využili jsme ji na prohlídku Kolosea a Fora Romana, Palatin jen částečně (nebyl čas). Koloseum je jedním ze symbolů Říma, přes 2 000 let starý amfiteátr (původním názvem Flaviovo divadlo), určený hlavně ke starověkým oslavám zápasům gladiátorů. V místě bývalého jezera ho nechal v letech 70 - 80 postavit císař Vespasián, ale dílo dokončil až jeho syn Tito. Na stavbě pracovalo 20 000 otroků a zajatců a Římané k jeho stavbě využili všechny své technické znalosti a vynalézavost. Stavba je oválná o rozměrech 188 × 156 metrů, obvod 527 metrů a výška 48,5 metrů, středová aréna má rozměry 85 × 55 metrů. První ceremonie v amfiteátru (který pojal až 50 000 diváků) trvaly 100 dní a zemřelo při nich na 5 000 kusů zvířat, celkem si pro smrt na jeviště přišlo za dobu existence her cca 500 000 lidí. Poslední gladiátorské boje jsou zmiňovány kolem roku 435 n. l., poté byly zakázány (o necelých sto let později i lovy zvířat). Koloseum začalo chátrat, stalo se zdrojem stavebního materiálu pro nové stavby a jeho postupná demolice byla zákonem zakázána až v 18. století.

Na prostranství před Koloseem bylo opravdu rušno, tisíce turistů, koně s kočáry, gladiátoři (co si za fotku řeknou 5 euro) a tomu shonu se prostě nedalo uniknout. Jdeme si tedy prohlédnout poměrně dobře zachovaný Konstantinův vítězný oblouk (Arco di Constantino), který stojí na začátku Svaté cesty (Via Sacra), kde v dobách starověkého Říma tradičně začínaly slavnostní pochody vítězného velitele při jeho triumfu. Dal jej vystavět v roce 315 n. l. římský senát na počest vítězství císaře Konstantina nad svým rivalem Maxentiem (římský císař 606 – 612 n. l.) v bitvě u Mulvijského mostu 28. října 312 n. l. Jedná se o nejstarší vítězný oblouk v Římě, je 21 metrů vysoký, 25,9 metrů široký a 7,4 metry hluboký. Stavbu tvoří tři oblouky, nad kterými je atika zbudovaná z cihel obložených zdobeným mramorem. Některé části dekorace ale pocházejí z jiných starších objektů a je několik teorií, které to vysvětlují. Mezi ně patří např. nedostatek času, nebo nedostatek dobrých umělců, kteří by v tak krátké době dokázali takové to dílo vyzdobit.

Po vzoru římských císařů vstupujeme na Svatou cestu (Via Sacra), což je nejstarší a nejslavnější ulice antického Říma, která spojuje pahorek Kapitol s prostranstvím před Koloseem přes Forum Romanum. Vznikla již v 5. století př. n. l. a její dodnes dochovaná dlažba pochází z přelomu letopočtů, kdy ji nechal předláždit císař Augustus. Tato cesta byla tepnou Fora Romana a tím pádem i tepnou celého Říma, konaly se na ní různé posvátné obřady, velkolepé slavnosti vítězství a denně jí prošlo několik tisíc lidí, kteří mířili do chrámů, zaměstnání či do Kolosea. Právě díky mnoha svatyním vděčí Via Sacra za své jméno. Po pravé straně míjíme ruiny a sloupy chrámu Venuše a Romy (Tempio di Venere e Rome), který býval největším chrámem antického Říma. Stavbu zahájil císař Hadrián, ale dokončena byla až v roce 141 n. l. za císaře Antonia Pia. O kousek dál se přes cestu před samotným vstupem na Forum Romanum klene Titův vítězný oblouk (Arco di Tito) z roku 81 n. l., který nechal postavit císař Dominitanus krátce po náhlé smrti jeho bratra Tita, který je na oblouku znázorněn nikoliv jako císař, ale jako bůh. Stavba připomíná velké Titovo vítězství v první válce o Jeruzalém (roku 70 n. l.), je široká 13,50 metrů, vysoká 15,40 metrů a do hloubky měří 4,75 metrů, klenutý průchod je 8,30 metrů vysoký a 5,36 metrů široký. Titův triumfální oblouk se stal inspirací pro ostatní vítězné oblouky vznikající od 16. století po celém světě.

Forum Romanum - srdce antického Říma

Když jsme prošli tímto fascinujícím obloukem, vstoupili jsme po Posvátné cestě již na vlastní Forum Romanum (Foro Romano), velkolepé náměstí, které je nestarším místem Říma a v dobách antického Říma centrum všeho dění. Je obklopeno pahorky Palatin, Kapitol a Esquilin a první stavby na tomto místě vznikaly již od 2. stol. př. n. l. Římští císařové na náměstí budovali mramorové chrámy, nacházel se zde soudní dvůr a tržnice. Forum Romanum bylo i náboženským místem a proto i křesťané zde později budovali své kostely. Forum je pamětníkem projevů mnoha významných řečníků – např. Cicera nebo Marca Antonia, který zde pronášel smuteční řeč po zavraždění Caesara. Abychom se pokochali dostatečně pohledem na celé místo, na chvíli jsme si sedli na schody pod Maxentiovou bazilikou (Basilica di Massenzio), která byla původně velkolepou přijímací halou a také poslední větší budovou, která byla postavena na Foru Romanu. S její stavbou začal kolem roku 310 n. l. císař Maxentius a dokončena byla až po jeho smrti císařem Konstantinem I. Velikým, proto je také někdy nazývána bazilika Maxentia a Konstantina. Z původní stavby se dochovala pouze severní strana, podle které se dají určit původní rozměry 100 × 65 m. Některé původní mramorové sloupy odsud byly použity při stavbě baziliky Santa Maria Maggiore (viz výše) a další zajímavostí je i to, že se v Maxentiově bazilice v roce 1960 konala jedna disciplína Olympijských her pořádaných v Římě. Naše další zastávka je u kruhové stavby Romulova chrámu (Tempio del Divo Romolo), kterou nechal vystavět v roce 309 n. l. císař Maxentius na počest svého předčasně zemřelého syna Romula. V roce 527 byl na příkaz papeže Felixe IV. chrám upraven jako vstupní prostor nové baziliky sv. Kosmy a Damiána (Basilica Santi Cosma e Damiano). V roce 1947 byl vstup do baziliky přenesen a Romulův chrám byl obnoven do původní podoby. Hned vedle stojí chrám Antonína a Faustiny (Tempio di Antonino e Faustina), který nechal vystavět v roce 141 římský císař Antonius Pius pro svou zesnulou manželku Faustinu, kterou hluboce miloval (prohlašoval, že by raději žil na poušti s ní, než v krásném paláci bez ní). Stavbu chrámu započal ihned poté, co byla Faustina zbožštěna a když potom v roce 161 sám zemřel, byl prohlášen za boha, a na návrh jeho nástupce Marca Aurelia byl název chrámu rozšířen i o jeho jméno. Již ve své době se jednalo o jednu z nejhonosnějších staveb na Foru Romanu, a protože byl v 7. nebo 8. stol. přestavěn na kostel sv. Vavřince (San Lorenzo) - v těchto místech byl dle tradice sv. Vavřinec odsouzen k smrti, zachoval se v jen málo pozměněném stavu - ačkoliv mladší barokní fasáda z roku 1602 přeci jen působí za 17 metrů vysokými antickými sloupy s korintskými hlavicemi poněkud nepatřičně. V další prohlídce pokračujeme kolem Caesarova chrámu (Tempio del Divo Giulio), který stojí v místech, kde bylo spáleno tělo zavražděného římského císaře Julia Caesara v roce 44 př. n. l. Chrám nechal postavit jeho adoptivní syn Augustus a dodnes jsou zbytky této stavby vnímány Italy velmi emotivně, považují je za hlavní památku na svého otce vlasti (Parenti Patriaei). Po schodech jsme vešli kolem zbytků Vestina chrámu (Tempio di Vesta) ze 7. století př. n. l. do velmi intimního prostředí sousedního Domu Vestálek (Casa delle Vestali), který byl sídlem panenských kněžek, jejichž povoláním bylo opatrování věčně planoucího posvátného ohně a provádění všech příslušných obřadů. Pro kněžský úřad vestálek bylo povoláváno vždy šest novicek ve věku šesti až deseti let, které z dvaceti dívek patricijského původu vylosoval nejvyšší kněz - Pontifex Maximus. Jejich služba trvala třicet let (deset let se učily, deset let konaly obřady a deset let zaučovaly novicky), během nichž si musely uchovat panenství. Uprostřed komplexu, jehož dnešní podoba pochází z doby přestavby za císaře Septimia Severa v roce 195 n. l. je obdélné nádvoří s nádržemi, obklopené ve dvou řadách po osmnácti a šesti sloupech, mezi kterými stojí na podstavcích sochy kněžek. Další zajímavostí jsou protilehlé ruiny chrámu Castora a Polluka (Tempio di Castore e Polluce) zasvěcený dvojčatům Pastorovi a Pollukovi (známe je jako souhvězdí Blíženci). Chrám nechal postavit římský konzul Aulus Postumius Albus na počest vítězství v bitvě u jezera Regillius, dostavěn byl v roce 484 př. n. l. Z celé ohromné stavby o rozměru 32 × 50 metrů se dochovaly jen tři mramorové sloupy, které měří dvanáct metrů a každý má průměr 1,45 metrů. Společně nesou zbytky 3,75 metrů vysokého architrávu a vytváří asi nejznámější památku na Foru Romanu. V prohlídce pokračujeme směr Palatin kolem malé stavby dnes známé jako modlitebna čtyřiceti mučedníků (oratorio dei Quaranta Martiri). Ta pochází z éry císaře Trajána (kolem roku 100 n. l.) a později byla přidáním apsidy změněna na křesťanský kostel. Zasvěcen byl čtyřiceti křesťanským vojákům, umučených v Arménii za vlády císaře Diokleciána. Nejzajímavější jsou na této stavbě krásné fresky, které pocházejí z 8. století. Hned za kostelíkem je vstup do nově zpřístupněné památky, která byla pro veřejnost otevřena po mnohaleté rekonstrukci právě v roce 2015. Je to monumentální vstup do císařských paláců na Palatinu - Rampa císaře Domiciána (Rampa di Domizian), kterou nechal ve složitém terénu a v již dříve zastavěném území vystavět císař Titus Flavius Domicianus ve druhé polovině 1. století n. l. Rampa spojuje náměstí Forum Romanum (tedy politické a administrativní centrum říše) s císařským palácem (centrem moci). Rampa stoupá do výšky 35 metrů (asi 10 pater obytného domu), celkem šestkrát zatáčí a má sedm rovných úseků. Dnes je cestou v bočních celách pro stráže a dalších místnostech expozice nálezů, nalezených za posledních 100 let při archeologických výzkumech na Fóru. V první místnosti je také multimediální představení o historii této unikátní stavby. Rampa končí malou plošinou s neopakovatelným výhledem na Forum Romanum, kde jsme se opravdu pokochali neuvěřitelnými panoramaty, jak by řekl klasik. Mimochodem - název římského pahorku Palatin dal vzniknout obecnému označení všech později vzniklých staveb pro vyšší šlechtu - tedy slovu palác. V další prohlídce Palatina z časových důvodů nepokračujeme a sestupujeme rampou zpět na Forum Romanum, abychom dokončili jeho prohlídku. První na ráně je bazilika Julia (Basilica Iulia), kdysi největší stavba Fora Romana o rozměru 101 × 49 metrů, která sloužila k zasedání civilního soudu. Stavba byla zahájena kolem roku 54 př. n. l. císařem Juliem Cesarem a byla dokončena v roce 44 př. n. l. za císaře Augusta. Bazilika byla dvakrát poničena požárem, ale vždy byla obnovena, naposledy v roce 283 n. l. za vlády císaře Diokleciána. Z původní dvoupatrové budovy se dochovalo pódium se schody a několik znovu vztyčených sloupů. Pod svahem Kapitolu se stáčíme okolo ruin Saturnova chrámu (Tempio di Saturno), zasvěceného bohu zemědělství a žní, který je po chrámu Vesty nejstarším posvátným místem na Foru Romanu a zřejmě nejstarší stavbou v Římě vůbec. Postaven byl již mezi léty 501 - 497 př. n. l. za vlády římského krále Luciuse Tarquiniuse Superbuse, ale jeho 11 metrů vysoké sloupy, které jsme obdivovali, pocházejí až z poslední přestavby po roce 283 n. l., kdy po ničivém zemětřesení dal císař Dioklecián chrám opravit. A před námi jsou již jen poslední dvě pozoruhodnosti. Tou předposlední byla budova Kurie Césara (Curia Iulia), nebo-li senát, uvnitř které se nachází 300 míst pro zasedání senátorů. Novou budovu senátu nechal postavit Julius Caesar a na jejím schodišti byl také 15. března 44 př. n. l. zavražděn. Budova byla několikrát přestavěna, naposledy císařem Diokleciánem ve 3. stol. n. l. V roce 630 byla budově přeměna na kostel a vyzdobena byzantskými freskami, v roce 1653 pak byla budova upravena barokně. Díky těmto přestavbám je dnes asi nejlépe dochovanou starověkou stavbou na Foru Romanu. Poslední památkou je nádherný vítězný oblouk Septima Severa (Arco di Settimio Severo) z bílého mramoru, u kterého naše prohlídka Fora Romana končí. Oblouk je velmi dobře zachovaný a postavit ho nechali v roce 203 n. l. na počest svého otce Septima Severa jeho synové Caracalla a Geta, kteří po otcově smrti vládli společně (než dal Caracalla v roce 212 n. l. svého bratra zavraždit). Oblouk je 20,8 metrů vysoký, 23,2 metrů široký a výška prostředního průchodu je 12,2 m. Oblouk stojí na místě, který Římané považovali za pupek města (umbilicus urbis) a přeneseně i celé říše. Toto místo označoval ve starověku zlatý milník, na kterém byla vyryta jména hlavních měst římských provincií i jejich vzdálenost od Říma. K tomuto místu se sbíhaly všechny veřejné silnice, vedoucí od římských bran, odtud zřejmě pochází i úsloví omnes viae Romam ducunt, tedy že všechny cesty vedou do Říma.

Kapitol

Od vítězného oblouku Septima Severa stoupáme po schodech na jeden z nejznámějších, byť nejmenší ze sedmi římských pahorků Kapitol (Mons Capitolinus). Nad schody je umístěna na antickém sloupu kopie bronzové sochy Kapitolské vlčice (Lupa Capitolina) pocházející ze 13. století (starší literatura uvádí, že pochází z 5. století př. n. l. a že je to etruské dílo), jak kojí malého Romula a Rema. Jedná se o zobrazení legendy o založení Říma, proto je tato socha považována za symbol města. Celý Kapitol byl od počátku posvátným středem města a jeho akropolí nad náměstím Forum Romanum, již v 6. století př. n. l. postavili římští králové na vrcholku chrám zasvěcený třem nejvyšším státním božstvům (tzv. kapitolské triádě) - Jupiterovi, Junoně a Minervě, největší a nejkrásnější z římských chrámů, který byl téměř tak velký jako athénský Parthenón. Když pak v 11. století získal Řím městská práva, Kapitol se stal od roku 1147 sídlem městské samosprávy, ale i místem řady povstání proti papežské vládě nad městem. V roce 1347 se zde Cola di Rienzo pokusil vyhlásit italskou republiku. Dnešní Kapitolské náměstí (Piazza del Campidoglio) je perlou renesančního urbanismu. Opravdu ideální příklad nádherného urbanistického zásahu! Je výsledkem toho, když osvícený investor papež Pavel III. vyzval geniálního architekta Michelangela, aby z bahnitého plácku, který do té doby sloužil jako tržiště, udělal reprezentační veřejný prostor. V čele stojí mohutný Senátorský palác (Palazzo Senatorio) s věží a dvoukřídlým Michelangelovým schodištěm z let 1573-1605. Na jižní straně je Palazzo dei Conservatori (původně soudní dvůr) z let 1574-99 od Giacoma della Porta, postavený podle původního Michelangelova návrhu na místě antického chrámu, na protější (severní) straně je barokní Palazzo nuovo ze 17. století od architekta Girolama Rainaldiho se stejnou fasádou jako protilehlý palác, čímž byla vyvážena osová symetrie celého prostoru. Náměstí je vydlážděno podle původního návrhu od Michelangela s velmi působivým vzorcem, uprostřed stojí kopie starověké bronzové jezdecké sochy císaře Marka Aurelia.

Čtvrť Ripa

Po ulici Via Monte Tarpeo scházíme z Kapitolu podle jižní strany Senátorského paláce dolů do městské čtvrti Ripa, nazvané podle bývalého říčního přístavu Ripa Grande na Tibeře. Cestou se nám ještě otevírají poslední úchvatné pohledy na Forum Romanum a jsou odsud stejně působivé, jako z pahorku Palatin. Zanedlouho jsme sešli na nedaleké náměstí Piazza Bocca della Verità, které se v antice nazývalo Býčí náměstí (Forum Boarium), neboť se zde konaly trhy se skotem. Dnes jsou zde tři stavby, kvůli kterým sem míříme. Chrám Herkula Vítězného (Tempio di Ercole Vincitore) z 2. století před naším letopočtem je kruhová stavba o průměru 14,8 metrů, obklopená 20 korintskými sloupy vysokými 10,66 metrů. Ve starší literatuře je mylně označován jako chrám bohyně Vesty. Hned vedle něj stojí Portunův chrám (Tempio di Portuno), zasvěcený bohu přístavů a ochránci vchodových dveří. Postaven byl v letech 120-80 př. n. l. jako obdélná stavba, obklopená řadou jónských sloupů. Poslední stavbou na náměstí je bazilika Panny Marie (Basilica Sanata Maria in Cosmedin) z 6. století (vznikla přestavbou antické sýpky na obilí), rozšířená v roce 772 císařem Hadriánem I. V roce 1118 dal papež Gelasius II. kostel, zpustošený Normany, obnovit a nechal přistavět vysokou štíhlou zvonici, jednu z nejvyšších věží v Římě. Kolem roku 1200 vznikl sloupový portikus před průčelím a ve 13. století byl kostel vyzdoben mramorovou mozaikovou podlahou a dalšími plastikami slavné školy Cosmatů. Krom toho, že jde o nádhernou raně křesťanskou svatyni, míříme sem především kvůli velké kruhové mramorové desce s tváří říčního boha Tritona ze 4. stol. př. n. l., které se říká Ústa pravdy (Bocca della Verita). Deska byla původně poklopem městské stoky, ale ve středověku vznikla pověst, že člověk, který dá ruku do úst Tritona a zalže, už ji nikdy nevyndá. No a to bychom nebyli my, kdybychom si to také nevyzkoušeli. Ruku jsme zastrčili i vyndali a říční bůh nás milostivě propustil se naobědvat a pak pokračovat v další prohlídce Říma.

Okolí Benátského náměstí

Vracíme se zpět po ulici Via del Teatro di Marcelo kolem impozantních zbytků Marcellova divadla (Theatrum Marcelli), s jehož výstavbou začal Julius Caesar a v roce 11 př. n. l. ho dokončil císař Augustus, který ho nazval na počest svého zemřelého synovce Marcella. Zbytky divadla představují jediné dochované římské divadlo, a to díky tomu, že ve 12. století byly ruiny přestavěny na pevnost Savelliů a v 16. století na palác Orsinů. Později byl palác přeměněn na byty a dnes je divadlo pitoreskní ukázkou soužití současných obyvatel Říma s antickou minulostí. Před divadlem stojí tři korintské sloupy, které jsou pozůstatky antického Apollonova chrámu (Tempio di Apollo Sosianus) z roku 431 př. n. l. V něm byla v pozdějších letech umístěna umělecká díla z Řecka, která Římané získali při svých vítězných taženích. V sousedství jsou malé zbytky chrámu Bellony (Tempio di Bellica), který nechal postavit významný římský politik Appius Claudiusna počest vítězství nad Etrusky v roce 296 př. n. l. Obloukem jsme se vrátili na dolní část slavné Kapitolské kordonáty (cordonata Capitolina), což je široké schodiště, nebo spíš rampa, od Michelangela, které spojuje náměstí Piazza d Aracoeli s Kapitolským náměstím, kde jsme již byli. Vedle vybíhá známých 124 stupínků monumentálního schodiště z roku 1348, které vede ke chrámu Panny Marie u Nebeského oltáře (Santa Maria in Aracoeli). Ten byl postaven již v 6. století a současnou podobu má po přestavbě po roce 1250. Schodů jsme již v Římě nachodili dost, ke kostelu tedy nestoupáme a jdeme rovnou na Benátské náměstí (Piazza Venezia), kterému vévodí monumentální Památník Viktora Emanuela II. (Vittorio Emanuele II Monument), novoklasická stavba postavená z bílého brescijského vápence v letech 1885 - 1911 podle návrhu G. Sacconiho. Svou délkou 135 m, šířkou 130 m a výškou 70 m patří k největším památníkům v Itálii. Symbolizuje sjednocení Itálie, o něž se zasloužil panovník, jehož jméno památník nese, a který je zvěčněn na koni v jeho středu – král Viktor Emanuel II. Ačkoliv se jedná o opravdu monumentální stavbu, Italové památník posměšně nazývají „Psací stroj“, „Falešné zuby Říma“ nebo „Svatební koláč“.

Císařská fóra

Z Benátského náměstí pokračujme ulicí Via dei Fori Imperiali, která vede středem bývalých císařských náměstí (Fori Imperiali), za jejichž vznik vděčí mohutný rozmach pozdně republikánského a císařského města, který si vyžádal vznik nových obchodních a soudních budov. Hned za památníkem Viktora Emanuela II. se nalézá Caesarovo fórum (Forum Cesare) se sloupovou síní a vysokými základy chrámu Venuše Pramatky (Tempio di Veneri Genetrix), mytické pramatky rodu Juliů, který byl dokončen až Trajánem v r. 113 n. l., a zachovaly se z něho tři sloupy. V tomto chrámu byla také vztyčena socha egyptské královny Kleopatry. Na protější straně ulice se rozkládá Trajánovo fórum (Forum Traiani), vybudované v l. 107 - 118 n. l. podle návrhu architekta Apollodórose z Damašku, největší a nejhonosnější z císařských fór (118 × 89 m). Většinu fóra zaujímala tzv. Basilica Ulpia o rozměru 177 × 55 metrů, ohromná administrativní budova. Uprostřed náměstí stojí 42 m vysoký Trajánův sloup, v jehož podstavci byla uložena zlatá urna s císařovým popelem. Sloup se skládá z 18 mramorových bloků, uvnitř sloupu vede točité schodiště na vrchol, kde stávala Trajánova pozlacená socha, v roce 1587 nahrazená sochou sv. Petra. Sloup je zdoben spirálovým reliéfem s více než 2000 postav, který zobrazuje císařovo vítězné tažení proti Dákům. Na severní straně Trajánova fóra je Trajánova tržnice, dochovaná jako 60 m dlouhá dvoupatrová cihlová půlkruhová stavba. Jihovýchodně od Trajánova fóra je ještě Augustovo fórum s chrámem Marta Mstitele (Mars Ultor), který Augustus zasvětil Martovi po bitvě u Filipp (42 př. Kr.), v níž porazil Caesarovy vrahy Bruta a Cassia. Poslední je pak nejvýchodněji ležící Nervovo fórum, z něhož se zachovaly dva korintské sloupy - pozůstatky Minervina chrámu. Zajímavostí je, že u jednotlivých fór se nacházejí kopie soudobých antických bronzových soch císařů, po kterých jsou náměstí pojmenována.

La Dolce vita u fontány di Trevi

Od císařských fór pokračujeme ke slavné fontáně di Trevi, která je nejen slavná, ale i nejkrásnější a největší fontánou v Římě, dá se říci, že i jeden z hlavních symbolů města. Vysoká je 26 metrů a široká 20 metrů a zaujímá celé průčelí paláce Poli, název je odvozen od tří úzkých dlážděných uliček, které se k ní sbíhají – „tre vie“ (tři ulice). Stavba fontány trvala 30 let, v letech 1732-62 ji postavil Nicola Salvio podle Berniniho návrhu pro papeže Klementa XII. Celá je vytesána z bílého mramoru a tvoří ji několik barokních soch - uprostřed stojí na veliké mušli bůh moře Oceanus (Neptun), který je tažen mořskými koňmi, na nich sedí dva tritoni (první z nich symbolizuje rozbouřené moře a druhý moře klidné). Sochy ve výklencích za Oceanem představují Hojnost a Zdraví, čtyři sochy na štítu jsou pak zosobněním čtyř ročních období a jejich plodů a fontáně dominuje vysoký oblouk di Trionfo nazývaný "Království oceánů". Fontánu di Trevi proslavil film Frederica Felliniho Sladký život (La Dolce vita), v němž se hlavní hrdinové Anita Ekbergová a Marcello Mastroiani ve fontáně koupali. Film opěvuje bezstarostný život v Římě v 50. letech 20. století a tak není divu, že se k fontáně váže mnoho pověr a zvyků - lidé hází do fontány mince, někteří jednu, jiní i dvě – prý, aby se jim splnilo přání a také, aby se zase někdy do Říma vrátili. Jiná pověra zase praví, že kdo do fontány vhodí minci, nalezne v Římě svou pravou lásku, a kdo vhodí další, budete mít v Římě také šťastnou svatbu. Částka, kterou takto turisté do fontány nahází, je opravdu veliká, každý den je to přibližně 3000 euro (vyzvednuté peníze se používají na opravu památek). No a my jsme měli tak trochu smůlu, v současnosti totiž probíhá rekonstrukce fontány, která sice měla skončit v říjnu letošního roku, ale stále jaksi u konce není. Od fontány je to kousek na významné náměstí Sloupu (Piazza Colona), na kterém se nachází kromě několika vládních budov sloup Marka Aurelia (Colonna di Marco Aurelio) z roku 193 n. l. Vlastní dřík sloupu s reliéfem je 29,62 m vysoký a skládá se z 27 mramorových bloků o průměru 3,70 m. Podobně jako u Trajánova sloupu je uvnitř vytesáno schodiště, kterým lze po 190 schodech vystoupit na vrchní plošinu, na které nechal v roce 1589 umístit papež Sixtus V. bronzovou sochu sv. Pavla. Sloup zdobí reliéf, který znázorňuje válečná tažení Marka Aurelia, první scéna dole znázorňuje přechod Dunaje, patrně u dnešní Vídně. Na rozdíl od Trajánova reliéfu je však zobrazení daleko emotivnější: jsou zde drastické scény vypalování vesnic, pobíjení jejich obyvatel a podobně. Na sousedním náměstí je krásný 21 metrů vysoký egyptský obelisk (Obelisco di Montecitorio) z červeného mramoru, který pochází z let 595 - 589 př. n. l. Do Říma ho v roce 10 př. n. l. přinesl císař Augustus z egyptského Heliopolisu.

Nepřekonatelný Panteon

Jen kousek to už bylo na náměstí Piazza della Rotonda,na kterém stojí asi nejúžasnější starověká stavba v Římě, která patří k nejzachovalejším stavbám starověku vůbec, protože se dochovala v téměř nezměněné podobě. Je to Panteon (Pantheon), jehož název pochází z řečtiny a znamená doslova "chrám všech bohů" (pan - vše a theoi - bohové). Postavit ho nechal Marcus Vipsanius Agrippa v letech 29 - 19 př. n. l. jako svoji soukromou svatyni. Po roce 80. n. l. ho obnovil císař Domitián a dnešní podobu získal po přestavbě v roce 123 za císaře Hadriána. Od 5. století chrám pustnul, až jej východořímský císař Fokas věnoval papeži. V roce 609 byl chrám zasvěcen Panně Marii a svatým mučedníkům, jejichž ostatky sem byly převezeny z římských katakomb a uloženy pod podlahu. Protože od této doby sloužil chrám jako křesťanský kostel, tak se zachránil před zkázou, která postihla tolik jiných starověkých staveb. Vstup do chrámu tvoří mohutný portikus s 16 žulovými sloupy s korintskými hlavicemi, který je jedinou dochovanou částí původní Agrippovy stavby. Sloupy pocházejí z Egypta, jsou 12 m vysoké a každý váží asi 60 t. Jsou seřazeny do tří řad, přičemž v první je 8 sloupů, ve zbývajících dvou vždy po 4 sloupech. Na tympanonu je nápis zvěčňující zakladatele chrámu: M AGRIPPA L F COS TERTIVM FECIT, čili M(arcus) Agrippa L(ucii)F(ilius) CO(n)S(ul) TERTIVM FECIT (česky: Postavil Marcus Agrippa, syn Lucia, potřetí zvolený konzulem). Vlastní chrám tvoří velká kruhová aula o stejném průměru a výšce 43,2 m zakrytá polokulovitou klenbou, v jejímž středu je otvor (okulus) o průměru 9 m, zdroj přirozeného světla v chrámu. Na stavbu kopule byl pravděpodobně vůbec poprvé použit litý beton. Kopule ovšem nemá armatury, je zevnitř vylehčena pěti řadami kazet (lichoběžníkovitých zahloubení), v betonu jsou keramické nádoby a kusy pemzy, přesto váží asi 4 500 t. Mimořádně silné obvodové zdi (6,4 m) jsou z cihel a v síle zdiva je po obvodě sedm výklenků: hlavní v ose a tři po každé straně s představenými sloupy. Mramorová podlaha je mírně vypuklá, jednak kvůli odtoku vody, ale také z optických důvodů, neboť díky perspektivě vypadá prostor větší. Od 16. století se v chrámu pohřbívalo, jsou zde pohřbeni mj. Rafael (malíř a architekt italské renesance) a jeho snoubenka, skladatel Arcangelo Corelli, architekti Baldassare Peruzzi a Jacopo Barozzi da Vignola. Jsou zde také pohřbeni první italští králové Viktor Emanuel II. a Umberto I., takže chrám dnes slouží nejen jako katolický kostel, ale také jako národní mauzoleum.

Piazza Navona

První den jsme pak ukončili návštěvou asi nejkrásnějšího náměstí v Římě, které leží pouhých 200 metrů od Panteonu. Nejprve se ještě zastavujeme na chvíli u kostela sv. Ivana (Sant Ivo alla Sapienza), který je vrcholným dílem římského vrcholného baroka (a hodně lidí ho mine, protože stojí ve dvoře univerzity La Spienza na ulici Corso del Rinascimento), který postavil v letech 1642-60 Francesco Boromini. No a za blokem domů je již očekávané náměstí Piazza Navona. To vzniklo na místě starověkého stadionu, jehož půdorys dodnes kopíruje. Stadion (měl rozměry 275 × 106 metrů a vešlo se na něj 30 000 diváků) zde postavil v roce 45 př. n. l. Julius Caesar, později ho v roce 85 n. l. opravil a vyzdobil císař Domitianus. Když stadion zanikl, na jeho místě vzniklo dnešní náměstí, vydlážděné koncem 15. století. Do zřícenin stadionu byl v 8. století vestavěn chrám sv. Anežky Římské (Sant Agnese in Agone), na místě, kde byla tato světice v roce 304 popravena. Do dnešní podoby byl pak kostel přestavěn ve druhé polovině 18. století podle návrhu vynikajících architektů Francesca Borominiho a Gian Lorenza Berniniho. Mezi nejvýznamnější stavby na náměstí patří palác Pamphili dokončený v roce 1650 podle návrhu Francesca Borominiho (dnes brazilské velvyslanectví) a sousední palác Braschi z roku 1792 (dnes muzeum města Říma). Uprostřed náměstí jsou tři nádherné fontány - uprostřed je to Fontána čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi) z roku 1649 od Berniniho. Kolem egyptského obelisku jsou čtyři mužské postavy, které představují největší řeky tehdy známých kontinentů - Dunaj, Gangu, Nil a Rio de la Plata. Na severním konci náměstí je Neptunova kašna (Fontana dei Nettuno) z roku 1574 od Giacoma della Porty a jen o rok mladší Maurova kašna (Fontana dei Moro) na opačném jižním konci náměstí od stejného autora. Náměstí má fantastickou atmosféru, celý den i celou noc je zde živo v romantických kavárnách i na vlastním prostranství, kde se schází nejrůznější umělci a kumštýři z různých oborů.

Jelikož se již začalo pomalu stmívat, vracíme se autobusem a metrem zcela vyčerpaní na náš hotel a večer trávíme v nedaleké hospůdce, než jsme se odebrali spát.