Cesty a památky

28. června 2019

První den pobytu u našich severních sousedů jsme si prohlédli samotné město Jelení Hora (Jelenia Góra) a pak jsme se vydali severozápadním směrem za památkami v údolí řek Bobr (Bóbr) a Hvízda (Kwisa).

Město Jelení Hora (polsky Jelenia Góra, před tím německy Hirschberg a česky Hornšperk) leží v západní části Jelenohorské kotliny na soutoku řek Bobr (polsky Bóbr) a Kamenná (polsky Kamienna). Za nejstarší část lze považovat hradiště slovanského kmene Bobřanů z 9. století na hoře Křivoústého (Wzgórze Krzywoustego) s výškou 375 m. n. m. na severozápadní straně města, kde jsme s prohlídkou začali. Dle tradice právě zde nechal v roce 1004 vystavět kníže Boleslav I. Chrabrý (Bolesław Chrobry) první dřevěný hrad, jiné zprávy ale mluví o tom, že hrad postavil až v roce 1111 kníže Boleslav III. Křivoústý (Bolesław Krzywousty), podle kterého se konec konců hora jmenuje. A nejenom to, k němu se váže i legenda, vysvětlující název města. Podle ní měl totiž v okolních horách kníže Boleslav III. ulovit jelena a proto se město jmenuje Jelení Hora (stejný název rezonuje  jak v původní německé, tak i v počeštělé a současné polské variantě). Nicméně nejstarší písemné doklady o hradu na tomto místě pocházejí až z let 1291-99, kdy zde nechal vybudovat kamenný hrad svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový (Bolko Surowy). Po neúspěšném obléhání husitskými vojsky získala hrad v roce 1433 městská rada a ta ho nechala rozbořit. Na přelomu 15. a 16. století pak byl na vrcholu hory postaven renesanční letohrádek, vzpomínaný v dokumentech císaře Rudolfa II. Habsburského. Ten zanikl za třicetileté války, ale ještě na počátku 19. století byly jeho ruiny patrné. Za své vzaly při úpravě vrcholu jako turistického místa, kdy zde vznikla v 1. pol. 19. století výletní restaurace Zahrada múz a později i 22 metrů vysoká vyhlídková věž Houba (Grzybek) postavená německou turistickou organizací Riesengebirgsverein (RGV). Ve 2. pol. 20. století rozhledna zpustla, opravena byla Společností sv. bratra Alberta v letech 2008-09 a nyní je volně přístupná. Z její horní části je jedinečný pohled na město ale také na do dáli se táhnoucí panorama Krkonoš s majestátně působící Sněžkou (odsud vypadá mnohem vyšší než z české strany), ale také část Jizerských hor a polských pohoří Kačavské hory (Góry Kaczawskie), Sokolí hory (Góry Sokolie) a Janovické rudohoří (Rudawy Janowickie).

První písemná zpráva o samotném městě pochází z roku 1281 (Hycberc), takže lze předpokládat, že vzniklo za vlády vratislavského knížete Boleslava II. Lysého (Bolesław Rogatka), který sem pozval v rámci osídlení Podkrkonoší německé kolonizátory. V roce 1392 se Jelení Hora stala součástí zemí Koruny české a od českých králů obdržela mnohé výsady, jako právo razit vlastní mince a pořádat trhy. Od poloviny 16. století se v okolí města rozmáhá pěstování a zpracování lnu, což ukončila až třicetiletá válka. Během ní bylo město vypáleno a zničeno. Po roce 1639 však bylo rychle obnoveno a brzy se stalo zase jedním z bohatších slezských měst, odkud se tkalcovské zboží exportovalo do celé Evropy. Tento slibný rozvoj přibrzdil v roce 1742, kdy Slezsko i s Jelení Horou připadlo Prusku a další rozvoj nastal až o zhruba 100 let později s rozvojem turismu v Krkonoších. Tomu pomohlo i vybudování železničního spojení v roce 1866 z Drážďan, prodloužené v roce 1896 až do horského krkonošského střediska Karpač (polsky Karpacz, německy tehdy Krummhübel) a v roce 1902 i do Liberce přes Harrachov.

V historickém centru jsme si prohlédli barokní radnici (1747-49) uprostřed Radničního náměstí a hezky opravené měšťanské domy v přilehlých ulicích, trojlodní gotický chrám sv. Erasma a Pankráce (v současné podobě z přelomu 14. a 15. století) s 51 metrů vysokou věží a zbytky hradeb, postavených v průběhu 14. století. My jsme vystoupali po 127 schodech na 27 metrů vysokou tzv. Hradní baštu (baszta Zamkowa) z 15. století. Otevřel se nám z ní nádherný výhled na město a jeho široké okolí, umocněný překvapením, že věž je vzorně opravena a vstup bezplatný. Nakonec jsme se vydali k opravdu výjimečné památce, která se nachází asi 500 metrů východně od centra. Je to kostel, který je výjimečný nejenom tím, že jde o jednu z největších církevních staveb ve Slezsku, ale i tím, že v průběhu své existenci změnil konfesi. Od roku 1945 je jako katolický zasvěcený Povýšení sv. Kříže (Podwyźszenia Krzyźa Świȩtego), ale postaven byl v letech 1709-18 jako evangelický tzv. kostel Milosti (Kościoly Łaski) podle projektu architekta Martina Frantze z Tallinu, který je rovněž autorem identického kostela sv. Kateřiny ve Stocholmu. Název kostel Milosti se odvozuje od císařské milosti Josefa I., kterou musel udělit ke stavbě šesti evangelických kostelů na základě podpisu smlouvy v Altranstädtu v roce 1707, kterou inicioval švédský král Karel XII. Kromě Jelení Hory ještě vznikly podobné kostely v Těšíně (Cieszynie), Kožichově (Koźuchowie), Milíči (Miliczu), Zaháni (Źaganiu) a Kamenné Hoře (Kamiennej Górze). Nicméně bez zajímavostí není to, že za udělení této milosti si nechal císař od místních evangelíků vyplatit tučnou opdměnu v celkové výši 600 000 guldenů, jenom za jelenohorský kostel to činilo 220 000 guldenů. Kostel má půdorys rovnoramenného kříže, jehož délka je 74 metry, mansardovou střechu završuje ve výšce 57 metrů kopule a čtyři vedlejší věžičky. Vnitřek kostela je vybaven a bohatě vyzdoben v barokním stylu. Výrazným prvkem interiéru jsou dvoupatrové galerie, které navyšují kapacitu svatostánku na 4 020 sedících věřících, kterých se spolu se stojícími dovnitř vejde neuvěřitelných 8 až 10 tisíc. Přední strany galerií zdobí desky s citáty ze starého a nového zákona (v němčině). Dřevěný polychromovaný oltář zhotovil v roce 1727 místní řezbář David Hilscher, který je rovněž autorem soch kolem obrazu Krista na hoře Olivetské od malíře Otty Mengelberga z 2. pol. 19. století. Za oltářem jsou monumentální barokní varhany sestavené v roce 1727 berlínským varhanářem Michaelem Röderem, ozdobené sochami od českého barokního sochaře Jana Jiřího Urbanského. Po posledním rozšíření v roce 1905 mají 76 rejstříků a 4 571 píšťal. Na severní straně křížení lodí je kamenná kazatelna z roku 1717, vytesaná z nadace Merchiola Bärtholda neznámým slezským umělcem z jednoho kusu pískovce. Její vnější stěny zdobí basreliéfy zobrazující Ježíše Krista, evangelisty, Mojžíše a alegorii Boží lásky. Nad kazatelnou visí dřevěný vyřezávaný baldachýn se sochami apoštolů, k němuž se váže nešťastná událost z roku 1745. Tehdy do kostela udeřil blesk, v důsledku čehož se přetrhlo lano, na kterém baldachýn visel, a ten při pádu usmrtil právě kázajícího pastora Adolfa Gottloba. Po levé straně oltáře stojí pozdně barokní křtitelnice, vyrobená neznámým mistrem v roce 1717 z jednoho bloku blankytně modrého mramoru. Za pozornost také stojí fresková výzdoba stropů od dvou autorů. Autorem těch v hlavní lodi je pražský malíř bavorského původu Felix Antonín Scheffler, který nakreslil obrazy (od západu) Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Nanebevstoupení Páně, Adorace sv. Trojice a iluzivní malbu kupole na křížení lodí. V bočních lodích jsou malby od Johanna Hoffmanna z Hlohova (polsky Głogów, německy Glogau), který byl žákem Michaela Leopolda Willmanna. Na severní straně nakreslil Obrácení sv. Pavla a na jižní Jákobův žebřík.

Oběhli jsme ještě park okolo kostela, který vznikl na místě zrušeného evangelického hřbitova. Z něj se dodnes dochovala řada barokních náhrobků, druhotně zasazených do ohradní zdi, ale především soubor 19 náhrobních kaplí bohatých rodin, postavených v průběhu 18. století. Ty byly po totální devastaci ve 2. polovině 20. století obnovené v letech 2014-16 a dnes představují unikátní památku funerálního barokního umění; prostor je pietně upraven na lapidárium. V parku je dále čtvercová deska z kamenných dlaždic z roku 2009, ohraničená železným řetězem zavěšeným na čtyřech kovových sloupcích, na které je nápis ABSOLUTNE CENTRUM MIASTA, JELENIA GÓRA I PUNKT ZERO.

Naše další cesta vede podél řeky Bobr (Bóbr [búbr]), která pramení na naší straně hranice nedaleko Žacléře pod Boberskou strání u vsi Bobr. Česko ale opouští už po dvou kilometrech a vydává se na 270 kilometrů dlouhou pouť Polskem, než se spojí s Odrou. To, že řeka pramení vysoko v horách (780 m. n. m.) a valí se po strmých srázech Krkonoš do rovinaté Jelenohorské kotliny, s sebou vždy přinášelo riziko častých povodní. Proto byla na začátku 20. století v soutěskách za Jelení Horou vybudována řada jezů, náhonů a také tři přehrady, které měly zmírňovat následky jarního tání a prudkých dešťů, zároveň také přiváděly vodu do mnoha vodních mlýnů nebo poháněly turbíny několika vodních elektráren. Nejmenší z nich je 4 km vzdálená přehrada Modré jezero (Jezioro Modre) vybudovaná v letech 1924-25. Nedlouho na to byla v roce 1927 na vysokém srázu nad přehradním jezerem o délce asi 1000 metrů otevřena turistická chata Turmsteinbaude, nazvaná podle skalnatého vrcholu Turm Stein (Věžice, polsky Wieżyca) vysokého 370 m. V roce 1950 byla chata obnovena Polským turistickým svazem (PTTK) a nazvána Perla západu (Perla zachodu). Díky divokým skalním scenériím a mostku přes přehradu ke skalním útvarům Konec světa (Koniec Świata) na protilehlém břehu se stala brzy vyhledávaným cílem turistických vycházek z Jelení Hory. Bohužel silné znečištění řeky Bobr a tím i vod přehrady v 70. a 80. letech způsobilo ztrátu zájmu o toto místo, kterému se v té době dokonce přezdívalo „Perla smradu“. Výrazné zlepšení ekologické situace nastalo až na konci 90. let 20. století a dnes je chata zase velmi hojně navštěvována. Celé okolí bylo vyhlášeno jako Přírodní park Údolí Bobru (Park Krajobrazowy Doliny Bobru), která byla na rozloze 10 943 ha vyhlášena v roce 1989.

O pouhé 2 km dále po proudy Bobru je vesnice Siedlęcin, která vznikla za kolonizace na přelomu 13. a 14. století. Z roku 1305 je doložena pod názvem Rudgersdorf, ve druhé polovině 14. století jako Rudigersdorf a od 17. století se objevuje název Boberröhrsdorff. Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 byl stanoven současný umělý název Siedlęcin. Kromě katolického kostela sv. Mikuláše ze 14. století a evangelického kostela Matky boží pomocné z 18. století je nejvýznamnější památkou obce gotická vodní knížecí tvrz (Wieża książęca). Ta byla postavená u brodu přes řeku Bobr v letech 1313-15 (doloženo dendrochronologickým průzkumem) za vlády nebo přímo z popudu knížete Jindřicha I. Javorského (Henryka I Jaworskego), jehož ženou byla Anežka Přemyslovna, dcera českého krále Václava II. a královny Elišky Rejčky. Dalším majitelem tvrze byl svídnický kníže Boleslav II. Malý (Bolko II Mały), jehož vdova, kněžna Anežka Habsburská, ji v roce 1368 prodala rytíři Jenšíkovi z Redernu. Jeho potomkům pak patřila až do poloviny 15. století. V následujících staletích tvrz často měnila majitele, až ji v roce 1732 získala rodina Schaffgotschů, kteří ji přestavěli pro hospodářské využití. V jejich majetku pak zůstala až do roku 1945, po znárodnění byla nadále využívána pro potřeby zemědělského družstva. Bez potřebné údržby ale postupně zchátrala a budovy dvora se z větší části zřítily. V roce 2001 se zdevastované památky ujímá nadace „Hrad Chudúw“, která zahájila její opravu, probíhající dosud, nicméně tvrz je celoročně přístupná veřejnosti. Jádro stavby tvoří obdélná kamenná obytná věž o rozměrech 15 x 20 metrů a výšce 19 metrů (bez střechy), s tloušťkou stěn 3 metry v přízemí a 2 metry od 1. patra, což z ní činí jednu z největších věží svého druhu ve střední Evropě. Ze vstupní chodby, rámované gotickým portálem se jednak vstupuje na schodiště do sklepa, vylámaného ve skále, a jednak do místnosti bez oken (dnes expozice archeologických nálezů). Po schodišti se vystupuje do prvního patra, rozděleného dřevěnými trámy na dvě místnosti, vytápěné krbem. V zadní místnosti se dochoval na východní stěně (možné umístění kaple či oltáře?) zbytek malby ze 14. století s postavou světice, snad Panny Marie. Ve druhém patře byly původně rovněž dvě místnosti, jedna obytná komora vyložená dřevem a velká hodovní síň osvětlená trojlistými gotickými okny s kamennými sedíliemi. Na její jižní a západní stěně se dochovaly nejstarší nástěnné malby v Polsku se světskou tématikou, nakreslené technikou al secco (malba na suchou omítku) kolem roku 1360 za Boleslava II. Jejich autor není známý, podle použité techniky však byl obeznámen s tvorbou na území dnešního Švýcarska v okolí Curychu a Kostnice. Hlavním motivem celé malby o rozměru 33 m² je zobrazení legendy o rytíři Lancelotovi z Jezera, což je mimochodem jediné známé vyobrazení této legendy v kontinentální Evropě z období středověku. Lancelot s Minervou jsou vyobrazeni zcela vpravo nahoře a na znamení hříšné lásky se drží za levé ruce. Uprostřed stěny je pak vysoká postava sv. Kryštofa, vzniklá překreslením původně zamýšlené Panny Marie s Ježíškem. Zcela vlevo je obraz představující život na zemi (nahoře) a život po smrti (dole). Na protější severní stěně se v okenní špaletě dochovala pozdější malba (z doby po roce 1370) s redernovským erbem a u schodů malba rytíře na koni, opatřeného erbem pánů z Redernu a držícího kopí a štít. Fresky byly zrestaurované v roce 2006. Hodovní sál je opatřen celkem dvěma prevéty a jedním vydřeveným kanálem sloužícím buď jako odtok z umyvadla (lavaba) nebo jako pisoár. Ve třetím patře je pak velký sál, vzniklý dostavbou věže v roce 1575, sloužící dnes pro výstavní účely. Zaklopený je původním stropem, přikrytým v podkroví hlínou.

Nyní nás čeká 14 kilometrů dlouhý přesun do města Wleń, nad kterým se čedičové hoře vysoké 383 metrů nad mořem a 160 metrů nad hladinou Bobru ve městě vypíná Vleňský hrad (Wleński Gródek). Název města i hradu pochází z němčiny, neboť v roce 1155 se zmiňuje jako castrum Walan, což polští historici nyní vykládají jako Wall gegen Böhmen, t. j. obranný val (bašta) proti Čechům (?). Místní německé obyvatelstvo do roku 1945 nazývalo hrad Hedwigsburg podle pozdějšího pobytu sv. Hedviky Slezské (Jadwiga Śląska), viz dále. První dřevěný hrad nechal na místě staršího hradiště vystavět již v roce 1108 Boleslav III. Křivoústý (Bolesław Krzywousty), syn polského knížete Vladislava I. a princezny Judity, dcery českého krále Vladislava II. První slezský kníže z Piastovského rodu, Boleslav I. Vysoký (Bolesław Wysoki), nechal v roce 1160 vystavět kamenný románský palác, který představuje nejstarší dochovanou světskou stavbu nejen ve Slezsku, ale v celém současném Polsku. Na počátku 13. století hrad získal Jindřich I. Bradatý (Jędrzych Brodaty), který zde pobýval se svou ženou, kněžnou Hedvikou (Jadwigou), později svatou Hedvikou, patronkou Slezska. Ti nechali k paláci přistavět malou románskou kapli Panny Marie o délce 9 metrů a do čela hradu mohutný šestihranný bergfrit o průměru 12 metrů, který se částečně dochoval dodnes před mladší okrouhlou věží. Hrad užíval i jejich syn Jindřich II. Pobožný (Henryk Pobożny) i vnuk Boleslav II. Lysý (Bolesław Rogatka), známý svým dobrodružným životem. Právě on nechal v roce 1256 v hradní věži uvěznit na šest měsíců vratislavského biskupa Tomáše I. (ten odvozoval svůj původ od českých Vršovců), za což na něj byla uvalena papežská klatba. V roce 1277 pak na hradě ještě uvěznil svého synovce a vratislavského knížete Jindřicha IV. Spravedlivého (Henryka Probuse). V polovině 14. století za vlády svídnicko-javorského knížete Boleslava II. Malého (Bolka II Małyho) byl hrad rozšířen o předhradí na severozápadě, polygonální věž v čele hradu byla ubourána a za ní vystavěna současná kruhová věž. Po jeho smrti v roce 1368 hrad získala jeho ovdovělá žena Anežka Habsburská (Agnieszka Habsburżanka), která ho propůjčila nejprve rytíři Jiřímu ze Sedlic a v roce 1377 pak míšeňskému biskupovi Těmovi Koldicovi z Koldic, který podnikl další rozsáhlé úpravy. Po Anežčině smrti v roce 1392 připadl hrad s celý javorsko-svídnickým knížectvím Zemím koruny české a čeští králové ho propůjčili v léno místní lužické šlechtě, pánům z Redernu. V roce 1428 hrad marně obléhali husité, jeho tehdejší majitel Tristan z Redernu ho dokázal ubránit, takže bylo vypleněno pouze prázdné město Wleń, jehož obyvatelé se včas ukryli na hradě. Po husitských válkách hrad získal v roce 1465 vyhlášený lupič a lapka Jan ze Zejdlic, který opověděl poslušnost českým králům Jiřímu z Poděbrad i Vladislavu Jagelonskému. Jeho potomci pak hrad obývali až do počátku 17. století, jedna větev pokračovala v Čechách jako rod Žejdliců ze Šenfeldu. V letech 1567-74 došlo k renesanční přestavbě italským stavitelem Jiřím Vlachem pro Sebastiána ze Zejdlic. Další dobrodruh z tohoto rodu, Konrád ze Zejdlic, hrad získal v roce 1605. Ten například vsadil do vězení na hradě starostu města za to, že jeho poddaní odmítali odvádět předepsané daně. Během třicetileté války pak byl hrad několikrát dobyt švédskými i habsburskými vojsky, v roce 1646 byl na příkaz habsburského císařského maršálka Raimunda de Montecuccoliho vyhozen do povětří. Po válce získal zdejší panství v roce 1653 Adam von Kaulhaus, plukovník francouzského krále Ludvíka XVIII. Ten se rozhodl ruiny hradu neopravovat a na jižním svahu si na místě hospodářského předhradí postavil renesanční zámek, zvaný dnes Lenno (viz dále). V uplynulém období byly ruiny hradu konzervovány a dnes jsou přístupné s průvodcem ve vyhlášené otevírací době (mimo ni nelze hrad navštívit). V přízemí věže je promítán film s prostorovými rekonstrukcemi hradu v jednotlivých fázích jeho existence, z vyhlídkové plošiny v nejvyšším patře pak jedinečný výhled na okolí hradu, které milovala kněžna Hedvika, neboť ji připomínalo rodné Bavorsko.

Zámek Lenno postavil v letech 1653-62 v renesančním slohu nový majitel panství, Adam von Kaulhaus. Do dnešní barokní podoby byl přestavěn po roce 1741 Andreasem von Grünfeld und Guttenstädten. V roce 1813 byly v hospodářských budovách zámku ubytováni napoleonští vojáci. Po skončení válek v roce 1842 získal panství hrabě Jiří Haugvic a v rukou této rodiny zůstal až do závěru 2. světové války v roce 1945. Po příchodu Rudé armády byl celý zámek vyrabován sovětskými vojáky, kteří se zde ubytovali. V letech 1947-50 zde sídlila dvouletá zemědělská škola, později změněné na léčebnu dlouhodobě nemocných. V roce 1987 zámek získala Polská pošta, která plánovala přestavbu na rekreační zařízení, ale vlivem událostí v roce 1991 objekt opustila a ten se v následujících 20 letech proměnil na zříceninu. To se změnilo v roce 2000, kdy památku zakoupil Luk Vanhauwaert z belgických Flander, který v roce 2001 zahájil z vlastních prostředků její obnovu. Opravil nejenom vlastní zámek, ale i park a zámeckou zahradu. Ta je zdrojem ekologicky pěstovaných bio potravin, z nichž jsou připravována vynikající jídla a neopakovatelné sladkosti ve stylové zámecké kavárně a restauraci. V opravených hospodářských budovách se lze ubytovat ve vkusně zařízeném penzionu. V jeho sousedství stojí v lese ukrytý kostel sv. Hedviky Slezské byl postaven původně jako podhradní románská kaple Panny Marie ve 12. století, první písemná zmínka však o něm pochází až roku 1349. V 16. století byla kaple renesančně rozšířena Sebastiánem von Zedlitz, ale během třicetileté války byla rozbořena. V roce 1662 ho znovu vystavěl nový majitel panství a stavitel sousedního zámku Adam von Kaulhaus, přičemž byly začleněny i starší části původní stavby (sakristie s renesanční malbou). Svědectví o tom podává nápisová deska nad vchodem. Nově postavený kostel byl zasvěcen sv. Hedvice. Po roce 1945 kostel zpustl a jeho zařízení bylo odvezeno. K opravě došlo až v roce 1978 a znovu v roce 1994, kdy byl do chrámu vrácen vyřezávaný oltář z počátku 17. století. V kryptě pod kostelem jsou nádherně zdobené pískovcové sarkofágy Andrease a Juliany von Grünfeld, jejichž nohy tvoří orlice.

Celé okolí hradu je vyhlášeno za přírodní rezervaci Hradní vrch (reserwat Góra Zamkowa), která byla vyhlášena v roce 1994 na rozloze 21,48 ha za účelem ochrany původního dubohabrového lesa a na něj se vážících ekosystémů s řadou vzácných rostlin, zařazená do systému Evropsky významných lokalit Natura 2000.

Nyní nás čeká nejdelší přesun 45 kilometrů přes Gryfów Śląski do cíle dnešního putování na hrad Čocha (Czocha), který se majestátně vypíná na skalnatém ostrohu, obtékaným řekou Hvízda (polsky Kwisa). Ta pramení na severních svazích Jizerských hor (délka 127 kilometrů, ústí do řeky Bobr, u hradu je vzedmutá Lešnianskou přehradou) a od pradávna tvořila historickou hranici mezi Slezskem a Horní Lužicí. Proto na jejím levém lužickém břehu nechal v letech 1241-7 postavit český král Václav I. hraniční hrad pojmenovaný Čajchov, neboť Lužice byla v té době součástí zemí Koruny české, a předal ho do správy míšeňskému biskupovi Konrádu I. z Wallhausenu. Hrad je jako castrum Caychow uváděn v roce 1319, kdy se dostává do rukou Slezských Piastovců, konkrétně knížete Jindřicha I. Javorského. To vyvolalo spor s králem Janem Lucemburským, kterému kníže odmítl vzdát lenní hold. Díky sňatkové politice Karla IV. ovšem přechází hrad i s celým knížectvím v roce 1368 do rukou českého krále a součástí zemí Koruny české pak zůstává až do roku 1742, kdy zdejší území připadlo Prusku. V období husitských válek ho husité delší dobu neúspěšně obléhali, ale nakonec se jim hrad podařilo v roce 1427 na krátkou dobu získat. K této epizodě se váže legenda o Bílé paní, která se lidem zjevuje jednou za sto let. Jmenuje se Gertruda a její duše nemá spočinutí, protože zradila svou rodinu a umožnila husitům proniknout do hradu. Její bratr, který bránil hradní věž, ji ve chvíli své smrti proklel. V roce 1451 hrad získal lužický rod Nosticů, první majitel hradu Hartvík Nostic pak založil českou větev tohoto rodu, později hraběcí (v Praze například staví v roce 1628 Nostický palác, dnes sídlo Ministerstva kultury, František Antonín Nostic v letech 1781-83 staví Nosticovo, dnes Stavovské divadlo atd.). Muži z tohoto rodu měli podle legend shazovat své nevěrné manželky do hradní studně (údajně takto život ukončily tři z nich). Kolem roku 1525 byl gotický hrad velkoryse renesančně přestavěn Janem Hartvíkem Nosticem na zámek, nicméně jeho obranná funkce byla stále zachována. Výsledkem tak byla opevněná stavba, jejíž čelo zaplnily obytné a hospodářské objekty srostlé v blok staveb, kryté štítem opevnění s baštami ve svahu nad příkopem. Ten byl během přestavby prohlouben a překlenut vysokým kamenným mostem. Předhradí bylo sice po roce 1645 proměněno Kašparem Krištofem Nosticem na zahradu s glorietem, ale i on stále udržoval hrad v obranyschopném stavu, takže odolal během třicetileté války útoku švédských žoldnéřů. V roce 1703 hrad zakoupil Jan August z Uechritzu, ale když v roce 1793 vyhořel, byl opuštěn. V roce 1843 je připomínán jako zřícenina. Tu v roce 1909 od Uechritzů kupuje za 1,5 milionu marek ředitel drážďanské tabákové společnosti, baron (novošlechtic) Ernst von Gütschow (1869-1946), který si najal uznávaného berlínského architekta a restaurátora Bodo Ebhardta, kterého pověřil romantickou dostavbou zřícenin podle rytiny z roku 1703. Stavební práce se konaly v letech 1910-14 a majitele vyšly na dalších 4,5 milionů marek. Po skončení prací zde vznikla jakási ideální rekonstrukce goticko-renesančního hradu, která se stala sídlem majitele a jeho soukromým muzeem, ve kterém umístil své rozsáhlé sbírky umění. V hradním příkopu nechal zřídil zvěřinec jako soukromou ZOO. Ernst žil se svou rodinou na hradě až do roku 1945, kdy ho musel narychlo opustit před Rudou armádou. Po jejím příchodu bylo bohužel z větší části rozkradeno veškeré vybavení, stavba samotná nijak naštěstí neutrpěla. Hrad i tato část Horní Lužice pak připadly na podzim roku 1945 k nově zformovanému Polsku, zabydlovaném Poláky z východních území, zabraných Sovětským svazem. V tomto chaotickém období se v zimě roku 1946 podařilo starostovi Kazimierzi Lechovi a veliteli milice z obce Leśna uprchnout s dvěma nákladními auty plnými cenností z hradu. Vydrancovaný hrad patřil v letech 1952-1996 armádě, takže byl utajeným objektem a nebyl zakreslen ani na mapách (proto stále patří mezi málo známé památky). Dnes je část hradu využívána jako hotel s možností prohlídky historických prostor a část slouží k tematickým expozicím (například středověká tortura, vojenské prostory z dob socialismu atd.).