Cesty a památky

30. června 2019

Kamenná Hora (Kamienna Góra) - Bolkov (Bolkóv) - Sviny (Świny) - Křesobor (Krzeszów).

Naše poslední putování jsme začali v okresním městě Kamenná Hora (Kamienna Góra), které se dříve jmenovalo německy Landeshut in Schlesien, takže v Čechách se mu až do konce 2. světové války říkalo Lanžhot. Když potom v roce 1946 město dostalo současné polské jméno, název Lanžhot se v češtině přestal používat. Leží v údolí řeky Bobr (Bóbr) na úpatí Vraních hor (Góry Krucze) asi 12 kilometrů od hranic s Českou republikou. Přesná doba založení města není známá, ale podle tradice ho na počátku 13. století založil slezský kníže Jindřich I. Bradatý, který na Zámecké hoře vystavěl první hrad, pod kterým se začala rozvíjet osada. První písemný doklad pochází až z roku 1249, kdy kníže Boleslav II. Lysý daroval původní osadu benediktýnům z Křesoboru (Krzeszów) - viz dále, ale již v roce 1289 jim ji svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový zase odebral a v roce 1292 povýšil na město. Stejně jako mnohá pohraniční města (i u nás v severočeském regionu) působí Kamenná Hora poněkud neuspořádaně, většina domů vypadá jako vybydlená a několik pokusů o její oživení ještě více podtrhuje jakousi nepatřičnost. Je evidentní, že novoosídlenci, kteří sem přišli před dvěma generacemi, zde ještě zcela nezapustili kořeny a nevytvořili si potřebné sociální vazby. V zásadě ani není moc důvodů, proč se tu vlastně zdržovat. Na náměstí a v přilehlých ulicích je několik solitérních historických domů ze 17. – 18. století, zajímavý je kostel sv. Petra a Pavla založený v roce 1295, u kterého se dochoval gotický presbytář z 15. století a další evangelický kostel Milosti (Kościol Łaski) postavený v roce 1709 podle projektu architekta Martina Frantze z Tallinu, stejně jako obdobný kostel v Jelení Hoře (viz). Po roce 1945 byl kostel ponechán svému osudu, takže jeho zařízení bylo ztraceno či spíše rozkradeno. Zpustlý svatostánek pak byl po roce 1958 opraven pro potřeby katolické církve a zasvěcen Panně Marii Růžencové. Na okraji historické části stojí velkolepá neorenesanční radnice z let 1904-05 od pruských architektů Richarda Gaze a Alfréda Böttchera (společná firma Böttcher & Gaze). Zajímavý je kamenný vlys na průčelí, který zobrazuje obranu města před husity. Na nezalesněném kopci nad severním okrajem města se dochovaly ruiny zámku Grodztwo (německy Kreppelhof), na který v letech 1560-65 přestavěli Schaffgotschové starý hrad. Tato údajně nejokázalejší palácová rezidence na Dolním Slezsku byla od roku 1765 až do roku 1945 v majetku hraběcího rodu Stolberg-Wernigerode, po válce byla vykradena a v roce 1964 zapálena, od těch dob je v rozvalinách.

Z Kamenné Hory míříme nejprve k severu, do podhůří Kačavských hor, kde stojí na vysokém ostrohu (396 m. n. m.) nad Divokou Nisou (Nysa Szalona) hrad Bolków (původně Hain, později Bolkenhain = Bolkův háj), jeden z nejzajímavějších hradů Dolního Slezska. Tady se nás ujal průvodce Krzysztof Kędroń, který se nám věnoval a dopodrobna nás seznámil s jeho historií. Podle legend byl prý založen již na poč. 9 století pohanským knížetem Bolkem, ale první písemná zmínka o něm pochází až z roku 1277, kdy je uveden jako majetek lehnického knížete Boleslava II. Lysého. Jeho syn svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový z něj učinil hlavní pevnost knížectví proti Čechám, a snad i díky jemu si tedy jeho potomci udrželi toto území nezávislé až do konce 14. století. Jako velmi pevný hrad také plnil funkci knížecí pokladnice, která spolehlivě odolávala všem útokům jak českých vojsk, tak později i husitů. Po vymření svídnicko-javorské větve piastovských knížat připadl hrad v roce 1392 Českému království a hrad získal od krále do zástavy Jan z Chotěmic. Díky novým válečným metodám pak hrad v roce 1463 dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad, po něm v roce 1468 spojené voje vratislavských a svídnických měšťanů /ti se vypravili proti loupeživému rytíři Hansovi von Tschirnhaus), a nakonec v roce 1491 i král Vladislav Jagellonský. V polovině 16. století ho vratislavský biskup Jakob von Salza renesančně přestavěl podle návrhu italského architekta Jakuba Paara a následně byl v majetku pánů ze Zejdlic v letech 1598 až 1703, kdy ho prodali křesoborským cisterciákům. Ti si část interiérů upravili pro potřeby kláštera. Po sekularizaci klášterů v roce 1810 se stal majetkem pruské vlády, která povolila jeho rozebírání na stavební kámen. Tomu byla přítrž učiněna až v roce 1850, kdy byly zahájeny první záchranné práce a na hradě bylo otevřeno muzeum. Na konci 2. světové války byly bohužel muzejní sbírky rozkradeny a odvezeny sovětskými vojáky.

Dispozice hradu je určena tvarem kopce, který je protažený v jihozápadně – severovýchodním směrem, který určil i dispozici raně gotického jádra ve tvaru uprostřed mírně zúženého oválu o délce 80 m a ploše 2350 m². Stavební činnost v navazující 2. etapě ke konci 13. století směřovala k dalšímu rozšíření obytného prostoru. Tehdy vzniklo dvouprostorové plochostropé stavení při jižní hradbě, na východě přímo navazující na hranolovou věž. Neklidná doba a připojení starší věže k obytné zástavbě si vyžádaly i výrazný fortifikační počin. Byla jím stavba mohutného válcového bergfritu s břitem armovaným červeným pískovcem v jihozápadní části jádra (její výstavba byla inspirována hradní architekturou v českých zemích - Stráž nad Nežárkou, Strakonice, Svojanov, Zvíkov, Bítov, Mikulov, Perštejn, Sádek, Veveří). Tato věž v rámci polské hradní architektury zcela unikátní, měla zajistit ochranu brány (která se snad z důvodu stavby věže přestěhovala na severozápad) a obranu hřebene v jihozápadním předpolí. Břit směřuje do předpolí k jihozápadu, do směru možného ohrožení. Je 25 m vysoká, má průměr 12,3 m a tloušťka zdiva v přízemí 4,5 m, ve vyšších patrech 3,5 m. Věž je čtyřpodlažní, spodní tří podlaží byla zaklenutá, nízké čtvrté plochostropé podlaží s velkými okny je zřejmě společné s atikou až produktem renesanční přestavby. Vstup do věže byl ve druhém podlaží (snad po žebříku), spodní vysoký džbánovitý prostor vysoký 10 metrů byl hladomornou, přístupnou původně jen shora (dnešní vstup byl prolámán v roce 1813 ruskými vojáky, pronásledujícími Napoleona, když si od místních lidí vyslechli místní pověsti). Komunikace vzhůru byla umožněna skrytým schodištěm v tloušťce zdiva. Na začátku 14. století je doložena studna (cisterna) u paty břitové věže. Pro renesanční přestavbu jsou příznačné dochované zejména slezské atiky ve tvaru vlaštovčích ocasů a půlobloučků. Fasády tehdy pokryla sgrafitová výzdoba, nově byly vybaveny interiéry, obytný prostor byl rozšířen přístavbou tzv. Panenského paláce (Dom Niewiast), propojeného s oběma staršími palácovými křídly arkádovou chodbou. V této části hradu se nyní nachází pobočka Krkonošského muzea se stálou expozici věnovanou obranné struktuře svídnicko-javorského knížectví, kde si mohou návštěvníci prohlédnout makety existujících i zničených hradů v okolí.

Pověsti vyprávějí také o tajném tunelu, který by měl spojovat hrad Bolkov s 3 kilometry vzdáleným hradem Šviny (Świny). Ten je opravdu prastarého založení, vznikl pravděpodobně již v průběhu 11. století jako sídlo knížecího piastovského kastelána v rámci raně feudálního rozčlenění Slezska (stejně jako třeba u nás hrad v Kouřimi). První písemní zmínka o hradu se objevuje již v Kosmově Kronice české z roku 1125, který vzpomíná, že se zde v roce 1108 tajně sešel Mutina z rodu Vršovců se svým strýcem Nemojem I., aby společně dohodli plán, jak porazit českého přemyslovského knížete Svatopluka Olomouckého, který vládl v letech 1107-09. Plán byl ale vyzrazen a když se o tom kníže dozvěděl, dostihl Mutinu 27. října téhož roku na jeho hradě Vraclav (u Vysokého Mýta), kde ho porazil, hrad srovnal se zemí a následně nechal vyvraždit celý rod Vršovců. Jisté je to, že hrad měl strážit starou obchodní stezku z Polska do Čech, vedoucí Kamenohorskou dolinou přes tzv. Lubavský průsmyk. Z první poloviny 13. století jsou známí kasteláni Tader od roku 1230, Jaksa od r. 1242 a od roku 1248 pak Petr ze Švin, kterému kníže Boleslav II. Lysý hrad daroval. V držení jeho rodu pak Šviny zůstaly až do počátku 18. století. Zajímavou spojkou do Čech je i to, že rytířský rod pánů ze Švin (od 15. století von Schweinichen) odvozuje svůj původ a erb od české bájné kněžny Kazi, sestry Libuše, která si vzala za muže jejich předka Bivoje (Biwoga). Ten měl okolo roku 760 coby Libušin panoš ulovit v okolních lesích kance, kterého donesl na zádech až na pražský Vyšehrad. Za to dostal od kněžny do znaku hlavu divočáka a ruku její sestry Kazi. V letech 1316-51 je majitelem hradu Jiří ze Švin, nejvýznamnější z příslušníků rodu. Byl rytířem na dvoře knížete Jindřicha I. Javorského a v roce 1323 se vydal na křížovou výpravu na Rhodos. Kolem roku 1329 se vrátil do Slezska a v roce 1343 vedl poselstvo při skládání holdu králi Janu Lucemburskému. Byl to také nepochybně on, kdo postavil uvnitř hradu mohutný pětipatrový obytný donjon o půdorysu 12 x 18 metrů a výšce 24metrů (síla zdí 2,5 metru), který se dochoval jako hlavní stavba hradu dodnes. Jeho syn Mikuláš (cca 1330 – 1371) měl dva syny – Jiřího zvaného Kanec (cca 1358 – 1441) a Henclína I. (cca 1360 – 1411). Henclínovu synovi pak patří nejstarší dochovaný náhrobek příslušníků rodu, a to Henclínovi II. (cca 1410 – 1503), který lze spatřit v kostele sv. Mikuláše na předhradí. Dochoval se tam i náhrobek jeho syna Burgmanna (1456 - 1566) a manželky Margarety (zemřela 1566), za nichž vznikl západně od donjunu další palác se dvěma štíty a objekt byl obehnán hradbou. Jejich syn a nový vládce hradu Jan ze Švin (1510-1606) byl vyhlášený milovník vína, podobně jako i další členové rodu. Ten nechal hrad přestavět renesančně, přičemž byl do značné míry setřen středověký vzhled stavby. Upraveny byly i interiéry donjonu (dochovaly se zbytky štukové výzdoby okenních záklenků) a vzniklo zcela nové dolní nádvoří s vlastním opevněním. Nejpozoruhodnější je ale to, že se v 80 letech podruhé oženil, a to s patnáctiletou Kateřinou ze Sommerfeldu. S ní zplodil ještě dva syny, z nichž se Jan Zikmund (1591 – 1664) ujal správy rodového majetku. Ten v první polovině 17. století realizoval rozsáhlou raně barokní přestavbu sídla, při níž na místě lícové hradby vznikl nový dvoupodlažní palác (Torschloss = Bránový zámek) s válcovými věžemi, mezi kterými je průjezd s bránou, ozdobenou honosným portálem. Jelikož ale zemřel jako bezdětný, rezidence přešla do majetku boční větve rodu. Posledním majitelem hradu z pánů ze Švin byl Sebastián Jiří, který ho převzal v roce 1713. Po roce 1769 ale byl hrad opuštěn a ponechán ho svému osudu. V průběhu 19. i 20. století vzniklo dokonce několik projektů na jeho opravu, ale žádný z nich se neuskutečnil. Během druhé světové války byly na hradě uskladněné letecké motory, v poválečném bohužel nebyly prováděny žádné zajišťovací práce a hrad velmi rychle chátral. V roce 1991 ho zakoupil švédský šlechtic Alexander von Freyer, který provedl základní zajištění stavby a hrad otevřel turistům (plánoval zde vybudovat muzeum voskových figurín s postavami polské a evropské historie). V roce 2008 ho však od něj koupil vinařský magnát Jarosław Cybulski, který plánoval dostavbu zřícenin na hotel a muzeum vína. Vlivem světové hospodářské recese v letech 2008-15 ale z realizace jeho plánů sešlo a v době naší návštěvy byl hrad k mání za 2,5 milionu zlotých (15 milionů korun, 576 000 euro).

Na předhradí stojí nádherný kostel sv. Mikuláše, doložený již k roku 1318 jako soukromá svatyně majitelů hradu. V době naší návštěvy se uvnitř bohužel konala svatba, a tak jsme neměli šanci dočkat se toho, abychom se v reálné době podívali dovnitř. Nicméně měly by tam být jak náhrobní kameny majitelů, tak další cenné renesanční vybavení, třeba dřevěná oratoř v presbytáři atd.

Na závěr této naší objevné cesty jsme se vydali do Křesoborského kláštera (Pocysterskie Opactwo w Krzeszowie), který se nachází v městečku Křesobor (česky dnes také Křešov, polsky Krzeszów). Leží v nadmořské výšce 475 m. n. m. pouhých 10 kilometrů od hraničního přechodu Královec / Łubawka na území Slezska a je s podivem, že u nás není moc známý. Jedná se totiž o opravdu výjimečnou stavbu, která v sobě zrcadlí celé dějiny tohoto kraje. Nese výrazné stopy jak české, tak také slezských Piastovců nebo Pruské. Tím je naprosto výjimečný. Příznačné je i to, že tato jedna z nejkrásnějších perel evropského baroka byla opravena z peněz Evropské unie. Vše to do sebe nádherně zapadá, kruh se uzavírá. Křesoborský klášter je zhmotnělým důkazem naší společné historie. Křesoborský klášter usiluje o zápis na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Podle dohody nás v průvodcovském centru očekával pan Marek Rzeszutek, který se zhostil role zasvěceného průvodce. Roztomilou lámanou češtinou nám vyprávěl dějiny tohoto jedinečného komplexu a dokázal nás pro jeho nádheru dokonale strhnout. Klášter založila 8. května roku 1242 kněžna Anna Česká (také Anna Přemyslovna), vdova po významném slezském knížeti Jindřichu II. Pobožném (Henryk II Pobożny) a dcera českého krále Přemysla Otakara I., která sem povolala benediktýnské mnichy z Opatovického kláštera (mezi Pardubicemi a Hradcem Králové). V roce 1289 pak klášter od benediktýnů vykoupil její vnuk, svídnicko-javorský kníže Boleslav I. Surový (Bolko I Surowy), a dosadil sem řád mnichů cisterciáků z kláštera v Jindřichově (polsky Henryków). Byl to on, kdo také v roce 1292 klášteru udělil významná privilegia, která mu v roce 1318 potvrdil i papež Jan XXII. Když potom zemřela v roce 1392 Anežka Habsburská, vdova po posledním svídnicko-javorském knížeti Boleslavu II. Malém (ten byl vnukem Boleslava I. Surového), připadla tato oblast Českému království, s kterým sdílela osudy dalších 350 let. Za husitských válek byl v letech 1426-27 byl klášter vypálen a dlouho se tradovalo, že za jeho zničením a upálením všech 70 mnichů stojí husitské hordy. Nová fakta, předložená nedávno historiky však dokládají, že válečných událostí k vlastnímu obohacení využil rytíř Heřman Cetrys z Kynšperka, který ukradl nějaké cenné předměty, a pogrom mnichů je spolu s vypálením kláštera zřejmě pouhou fantazií kronikáře z 18. století. Každopádně ve 2. polovině 15. století je klášter zcela funkční. K jeho jeho zničení ale přeci jen došlo, a to během třicetileté války, přičemž řádění švédských vojsk neunikl ani cenný středověký archiv s knihovnou. Ještě v ve druhé polovině 17. století za opata Bernarda Rosy však klášter znovu rozkvetl a v roce 1689 zde vznikál klášterní gymnázium se stipendiáty z nemajetných rodin. Opat také podporoval slezského barokního lékaře, básníka a mystika Johannese Schefflera známého jako Angelius Silesius (Slezsský Anděl). Po připojení Slezska k Prusku v roce 1742 význam kláštera rychle upadal, z klášterního kostela se stal kostel farní a v roce 1810 byl v rámci sekularizace vyhlášené králem Bedřichem Vilémem III. zrušen. Když potom byly po vyhlášení Československa nuceni opustit pražský Emauzský klášter němečtí mniši, našli útočiště právě v prázdných budovách bývalého Křesoborského kláštera, patřícího tehdy k Výmarskému Německu. Jejich přičiněním pak papež Pius XI. v roce 1924 klášter znovu otevřel založením opatství, ale již v roce 1940 ho zrušila nacistická vláda a budovy zkonfiskovala pro účely židovského sběrného tábora. Během bombardování Berlína v roce 1942 sem byla také přemístěna značná část sbírek Berlínské státní knihovny. Po přidělení tohoto území Polsku byly z kláštera vyvezeny tisíce cenných památek a rukopisů (například celá ¼ autografických partitur W. A. Mozarta), z nichž většina nebyla dosud objevena. V roce 1947 byly do kláštera přesídleny benediktýnské řeholnice ze Lvova, který zabral Sovětský svaz.

S prohlídkou začínáme u baziliky Nanebevzetí Panny Marie, která je středobodem celého areálu. Na místě starší stavby, po které se nic nedochovalo, byla vystavěna v letech 1728-35 pravděpodobně podle návrhu pražského architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších staveb evropského vrcholného baroka, takže není divu, že se i na její výzdobě podíleli ti nejlepší soudobí umělci působící v Čechách. Jako typická stavba z období protireformace je stavba výrazem katolického teologického myšlení, odrážející se zejména na výzdobě západní fasádě, jejímiž autory jsou pražští umělci Ferdinand Maxmilián Brokof a Antonín Dorazil. Lemují ji dvě věže, vysoké 71 metrů, ukončené vpravo sochou anděla se srdcem Panny Marie a vlevo sochou anděla se srdcem Krista. Mezi věžemi je na vrcholu střední části umístěn Trůn milosti se zobrazením Nejsvětější Trojice, zastupující nebeské sféry, proto ani není součástí struktury zdí. Bůh Otec drží kříž, který míří přes pás s cherubíny (anděly) do ústřední tzv. Mariánské části. Tam je ve výklenku uprostřed umístěna postava Panny Marie Neposkvrněné (Immaculaty) stojící na zeměkouli, obtočené hadem, kolem které stojí na římse šest soch géniů vysokých 2,5 metru. Vlevo je pak výjev Zvěstování Panny Marie a vpravo Navštívení Panny Marie. Spodní část fasády představuje pozemskou realitu a je vyzdobena sochami „Zákonodárců“ (Mojžíš, sv. Řehoř I. Veliký, sv. Benedikt, sv. Bernard, sv. Scholastika a sv. Luitgarda). Neméně úchvatná je i výzdoba interiéru. Fresky v roce 1735 dokončil pražský malíř Jiří Vilém Neunhertz (působil např. ve Strahovském klášteře nebo na zámku v kolodějích nad Lužnicí), vnuk Michaela Leopolda Willmanna a synovec Jana Kryštofa Lišky a bohatými štuky ho vyzdobil Josef Smíšek. Sochařskou a řezbářskou výzdobu, včetně hlavního oltáře, chórových lavic a varhanní skříně, vytvořili podle návrhů Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa jeho žáci Antonín Dorazil a Josef Antonín Lachel. Vlastní varhany v letech 1732-36 postavil Michael Engler z Vratislavi, mají 2700 píšťal a 50 registrů. Obraz na hlavním oltáři a obrazy sv. Jana Nepomuckého a Smrt sv. Františka Xaverského na bočních oltářích namaloval v roce 1732 Petr Brandl. Na hlavním oltáři je umístěná zázračná ikona (60 x 37 cm) Milostné Panny Marie (Gratia Sanctae Mariae) z 1. pol. 13. století, přinesená sem z Rimini. Jde o nejstarší mariánský obraz v Polsku, který přežil i všechny válečné události, neboť byl před rabováním v roce 1426 ukryt pod podlahou kostela. K jeho znovuobjevení došlo 18. prosince 1622, když mniši kopali na místě, kam dopadaly intenzivní sluneční paprsky (na paměť události se v tento den pořádá velký svátek světla Krzeszów Festum Lucis).

K presbytáři baziliky bylo v letech 1735-47 přistavěno mauzoleum slezských Piastovců, kam byly přeneseny náhrobky umístěné původně v podlaze chrámu. Na barokních tumbách jsou umístěny původní středověké náhrobní desky Boleslava I. Surového (zemřel v roce 1301) a jeho vnuka Boleslava II. Malého (zemřel v roce 1368), uprostřed je náhrobek knížete Boleslava III., který zemřel jako dítě. Své místo zde nalezl i hezká raně barokní tumba rytíře Ladislava Zejdlice (zemřel v roce 1628). V kapli sv. Václava je obraz Smrt sv. Václava od českého malíře bavorského původu Felixe Antonína Scheflera z roku 1741 a ostatková truhla s ostatky sv. Václava, od stejného autora jsou i oltářní obrazy v kaplích sv. Hedviky a Všech svatých. V barokní stylizaci jsou zde také dvě ženské sochy představující manželku Boleslava I. Surového kněžnu a Beatrix Braniborskou (zemřela roku 1316) a manželku Boleslava II. Malého, kněžnu Anežku Habsburskou (zemřela v roce 1392). Autorem freskové výmalby je stejně jako v sousedním chrámu Jiří Vilém Neunhertz.

Poslední z významných staveb je nalevo od baziliky kostel sv. Josefa, postavený na místě staršího kostela sv. Ondřeje v letech 1692-95 z pokynu opata Bernarda Rosy. Jeho stavitelem byl Martin Urban, ale jelikož se mu během prací v roce 1693 zřítila špatně založená věž, byl odvolán, a dokončení bylo svěřeno Michaelu Josefu Kleinovi. Uvnitř je kostel vyzdoben velkoformátovými nástěnnými obrazy z let 1693-98, které mu vysloužily přezdívku „Slezská Sixtinská kaple“. Jejich autory je Michael Leopold Willmann a jeho nevlastní syn Jan Kryštof Liška. Ti vymalovali na stěně apsidy presbytáře obraz Klanění tří králů, na kterém jsou vyobrazeni koně s velmi dlouhými krky – tak si umělci představovali velbloudy, které nikdy neviděli. Místní tradice se v obrazu odráží tím, že kromě tradičních darů nesou králové koše s tkaninami, pro obyvatele okolních obcí totiž bylo typické tkalcovství. Svatá rodina také není umístěna jako obvykle ve stáji ale mezi ruinami zničeného paláce krále Šalamouna. Na klenbě jsou obrazy představující Svatou rodinu, Jana Křtitele s jeho rodiči, oběť Izáka, příbuzné Panny Marie a příbuzné sv. Josefa, na východní stěně jsou vyobrazeny smutky sv. Josefa a na západní stěně pak radosti sv. Josefa. Můžeme zde uvidět i tak netradiční výjevy, jako je žádost sv. Josefa o ruku Marie, zarmoucení Josefa z Mariina těhotenství nebo zobrazení panny Marie v klobouku na obraze Útěk z Egypta. Mezi pozoruhodnosti vnitřní výzdoby jistě patří i dvě podobizny samotného Michaela Leopolda Willmanna, zobrazeného jako krčmář, který nevpustil Svatou rodinu při hledání noclehu, a coby pozorovatel obřízky malého Ježíška.