Cesty a památky

10. - 11. srpna 2023

Naše další putování po Švýcarsku pokračovalo v oblasti Engadinu, konkrétně na Dolním Engadinu (Engiadina Bassa) a v jeho hlavním městě Scuol [škuol]. Jedná se o protáhlé údolí řeky Inn, ohraničené z jedné strany pohořím Abdula a z druhé strany Bernina, kterým se zde přezdívá Švýcarské Dolomity. Díky tomu, že se Inn vlévá do Dunaje, je toto údolí jedinou oblastí Švýcarska, která je odvodňována do Černého moře. Konec konců Inn dal i tomuto území jméno, protože v domorodém nářečí se zde jmenuje En a po přidání keltské koncovky –ates, označující obyvatele určitého území, vzniklo Enates, latinsky Eniatina, dnes Engadin. Údolí je dlouhé okolo 100 km a žije v něm okolo 25 000 obyvatel, nadmořská výška se pohybuje okolo 1600 m. Nejvyšší horou je Piz Bernina (4 048 m n. m.). Podnebí je slunečné, díky čistému vzduchu a množství minerálních pramenů se zde nacházejí četné lázně. Pro krajinu Engadinu jsou charakteristické vysokohorské louky i modřínové a limbové lesy, na území leží Švýcarský národní park (jediný národní park v zemi). Zajímavé je, že Engadin patřil od počátku 14. století k Rakousku jako habsburské panství, součástí Švýcarska se stal až v roce 1803. Většinu obyvatel údolí tvoří Rétorománi, hovořící dialekty vallader a puter.

Do Scuolu jsme přijeli v podvečer a hned jsme se šli ubytovat do hotelu Guarda Val, který je v jednom z těch renesančních domů v horní části města, zvané Scuol Sura (Horní). Sice jsem nezjistil, z jakého roku dům je, ale reklama hlásí, že je 400 let starý. Historické centrum města leží v nadmořské výšce 1250 metrů a jeho název pochází z latinského „scopulus“, což znamená „útes“ a souvisí s polohou kostela sv. Jiří na skále nad řekou Inn v části Scuol Sot (Dolní).

Nejstarší osídlení bylo archeologicky zjištěno na kostelním návrší, kde byla v roce 1963 odkryta osada ze střední a mladší doby bronzové, z doby asi 1800 let př. n. l. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1078 pod názvem Schulle v souvislosti s výstavbou benediktýnského kláštera s kostelem Panny Marie. Původní zemědělská osada si po staletí žila svým rytmem, ztracená v hlubokém alpském údolí. To se začalo měnit až v roce 1848, kdy vstoupila v platnost nová ústava. Hospodářství dostalo nový impuls a když byla v roce 1853 otevřena první silnice přes průsmyk Flüela (2 383 m n. m.), která spojila Engadin s ostatními části konfederace, skončila faktická izolace území. Současně s tím došlo k mohutnému rozvoji lázeňství, přestože byly zdejší léčivé prameny využívané již od středověku, teprve po vybudování silnice a později i železnice mohl nastat jeho opravdový rozvoj. Zimní turistika se v oblasti rozjela až po druhé světové válce, první lyžařská sezóna byla zahájena v zimě 1950-51, kdy byla otevřena první lanovka na Motta Naluns (2 142 m n. m.). Zatímco do té doby pracovalo v zemědělství ještě 21 % obyvatel, dnes to jsou pouhá 2 %.

První písemné zprávy o minerálních pramenech ve Scuolu pocházejí z roku 1369, lidé ale jejich léčivých účinků jistě využívali již od pradávna. Do širšího povědomí je proslavil v roce 1563 švýcarský lékař Felix Platter (1536-1614). Návštěva zdejších lázní se ve 2. pol. 16. století považovala za velmi žádanou společenskou událost, pokud si někdo mohl dovolit nákladnou cestu i pobyt, často i s celou řadou sloužících. V bazénech s horkou vodou se tehdy doporučovalo strávit až 10 hodin denně, takže čas se trávil nejrůznější zábavou. Na renesančních obrazech jsou zobrazeny plovoucí tácy obtěžkané třpytivými cínovými džbány, ovocem a šunkou, koupající také hráli ve vodě karty nebo poslouchali hudebníky hrající na okraji bazénů. Z roku 1573 pak je první doklad o existenci lázeňského domu s vanovými koupelemi. Ve Scuolu dnes vyvěrá na 25 minerálních pramenů, část se jich využívá pro balneoprovoz minerálních lázní Engadin (Bogn Engiadina, současné moderní lázně byly zprovozněné v roce 1993) a některé je možno volně pít v několika veřejných kašnách, kam jsou vyvedeny. O Scuolu se ne nadarmo říká, že tam kyselku pije každá kráva. První vědecká analýza minerálních pramenů se ale uskutečnila až kolem roku 1850 a vedla ke zjištění, že uhličité koupele posilují srdce a zlepšují krevní oběh a mírně slaná voda, obsahující draslík, hořčík a vápník, požívaný k pitným kůrám, má choleretický účinek (zvyšuje vylučování žluči), zlepšuje funkci jater a působí mírně projímavě. Když se k tomu připočte nepřekonatelné subalpínské klima a půvabná krajina, není se co divit, že brzy bylo lázeňské trojměstí Scuol-Tarasp-Vulpera označováno za Královnu alpských lázní. Většina hotelů a lázeňských domů proto byla postavena v letech 1864 – 1915 a zejména v poslední fázi tohoto období, protože po otevření odbočky Albulské železnice v roce 1913 nastal ve Scuolu opravdický boom turistů a lázeňských hostů, když se do té doby strastiplná cesta přes průsmyk zkrátila z několika dnů na několik hodin.

Na prohlídku města jsme se vydali s místní průvodkyní Sabinou Streiter, která nás nejprve dovedla až na úplně dolní konec města (1 187 m n. m.), k dřevěnému krytému mostu přes řeku Inn, odkud je nádherný pohled na kostel, vypínající se na vápencové skále. Most je z roku 1878, měří na délku 46 metrů a na šířku 4 metry a nosností 16 tun. Na skále za mostem se v ohybu řeky vypíná kostel sv. Jiří (románsky Baselgia San Geer), původně katolický chrám doložený v listinách k roku 1178, který ale v roce 1258 vyhořel. Na počátku 16. století byl kostel pod vedením kamenického mistra Bernarda z Poschiava (1465-1522) přestavěn pozdně goticky. V roce 1530 se Scuol připojil k reformaci a kostel byl změněn na evangelický chrám, kterým je dodnes. Jedná se o jednolodní stavbu s trojboce uzavřeným chórem, jehož okna zdobí vitráže z roku 1972 od Giana Casty. S kostelem se spojuje událost z roku 1622, kdy se scuolské ženy postavily na odpor habsburským vojskům pod vedením generála Aloise Baldirona, kterému neumožnily překročit řeku Inn, za to je jim od té doby povoleno sedět na pravé (čestné) straně kostela, která je vyhrazena mužům. Při procházce městem nás v obou částech, horním i dolním Scuolu, zaujal tzv. engadinský typ domu nádherně zdobený sgrafity. Domy mají různé stáří od 14. do 19. století anebo dokonce jsou to i poměrně mladé domy, postavené v tradičním stylu. Vyznačují se masivními kamennými zdmi s hlubokými špaletami oken a arkýři. U jednoho domu nám Sabina ukázala malé skryté okénko, kterým měl majitel povinnost kontrolovat, co se děje u kašny na náměstí. Jestli někdo neznečišťuje vodu, kdo se s kým baví nebo zda se neděje nějaká nekalost. Techniku sgrafit přinesli do Engadinu italští mistři v 16. století a místním umělcům se natolik zalíbila, že vytvořili vlastní varianty klasických ornamentů, známých z jiných zemí Evropy, které se udržely dodnes (tzv. grisonský styl). Mezi oblíbené motivy patří různé geometrické vzory, zvlněné pásy, rozety, zvířata a mytologické motivy či postavy. Technika spočívá v tom, že se na tmavou vrstvu omítky nanese světlá vápenná omítka a ornamenty se následně pomocí per a nožů vyškrabávají. Výslednou barvu omítky určuje barva písku nebo pigmentů přidaných do světlé vrstvy. Nejčastěji se sgrafita používala k výzdobě a zvýraznění okolí oken, bran či vstupních dveří, štítů, arkýřů a nároží, kde díky jednoduchým liniím může na základě kontrastu tmavých a světlých ploch vytvářet trojrozměrné obrazce. Největší rozkvět zaznamenaly škrábané omítky v 17. a 18. století a dnes se využívá jednak při restaurování starých staveb, tak i pro výzdobu zcela nových budov. Vyškrabování musí být prováděno poměrně rychle, dokud je omítka vlhká a čerstvá (výhodou je také vlhký a deštivý letní den), protože jakmile zatuhne, již nelze nic měnit. To dodává této technice kouzlo spontánnosti a skicovitosti. Díky suchému klimatu v Engadinu jsou zdejší sgrafitové omítky velmi trvanlivé a vydrží až 300 let.

V prohlídce pokračujeme v řeznictví Hatecke, kde na nás čekal pan Ludwig Hatecke, který je již třetí generací řezníků ve Scuolu, firmu vede od roku 1983 se svou manželkou Simonou a synem Davidem. Jeho prapradědeček Klaus Ludwig Hatecke přišel do Scuolu v roce 1864 ze severoněmeckého Freiburgu nedaleko Hamburgu, kde se živil stavěním lodí. Ve Scuolu pracoval na stavbách hotelů, ale jeho syn Ludwig Hatecke (1891 – 1974) se v roce 1909 vyučil řezníkem ve Frauenfeldu a nakonec si v roce 1942 otevřel v nedalekém Svatém Mořici řeznictví, ve kterém zpracovával maso z vlastního chovu. Jeho syn a otec současného majitele Anton Hatecke si otevřel řeznictví přímo ve Scuolu v roce 1978. Sídlí v domě z poloviny 13. století. Maso se nejprve 4,5 měsíce suší, potom při teplotě 2,2 stupně zraje při vlhkosti 67 – 70 % 4 – 8 měsíců. Salámy při teplotě 7 – 16 stupňů zrají 21 dnů.

Další naše výprava vedla ze Scuolu na horu Motta Naluns (2 142 m n. m.), která leží ve východoalpském pohoří Silvretta. Z ploché planiny je od vrcholové stanice lanovky nádherný pohled přes údolí Innu na protější Engadinské Dolomity s jejich nejvyšším vrcholem Piz Lischana (3 105 m n. m.). naším záměrem ale není pěší horská turistika, nýbrž sjezd zpět do Scuolu k dolní stanici lanovky ve výši 1295 m n. m., tedy klesání ca 900 metrů na 10 kilometrech po dobře značené cestě, která je součástí projektu Via Engadina. Cesta nám trvala asi 1,45 hodiny (i s natáčením) a ten zážitek za 30 CHF stojí za to. Člověk si jen musí koloběžku doslova osahat a naučit se bezpečně brzdit, aby kola nešla do smyku. Pak je jízda opravdovým požitkem. Cestou jsme projížděli přes vesničku Ftan s řadou nádherných domů, zdobených sgrafity, a protestantským evangelickým kostelem, postaveným původně jako katolický v roce 1492. celou cestu se nám také otevíraly pohledy na nedaleký hrad Tarasp [tarašp].

Tarasp leží na pravém břehu řeky Inn v nadmořské výšce 1 403 metrů a má zhruba 350 obyvatel. Založili ho italští osadníci, kteří pronikli do Engadinu od jihu v 11. století a nazvali ho Terra aspera (z latiny = divoká země). V 1. polovině 13. století se stal součástí Tyrolska a od roku 1464 pak patřil Habsburkům. Ke švýcarské konfederaci připadl jako poslední rakouská enkláva v roce 1803. Díky četným minerálním pramenům, které se nacházejí na území obce, se Tarasp a zejména jeho část Vulpera vyvinuly ve druhé polovině 19. století ze zemědělské vesnice v jedno z nejvýznamnějších lázeňských středisek ve Švýcarsku. Nejvýznamnější místní památkou je ale nejlépe zachovaný graubündenský hrad, který vyrostl na skalnaté hoře na místě prastarého sídliště starověkého kmene Rétů. Na prohlídku se vydáváme s průvodcem panem Stahelem Hansem-Ulrichem. Tarasp patří k nejstarším hradům v zemi, v písemných pramenech se objevuje již od 11. století, kdy přesně byl založen, se ale neví. V roce 1160 přenechal Oldřich IV. z Taraspu celé panství churskému biskupství jako důkaz své víry, jeho synovec Gebhard se ale se ztrátou tak významného majetku odmítl smířit a svedl s biskupovými vojáky o Tarasp boj. Ten sice nevyhrál, ale hrad získal alespoň jako biskupské léno. Noví majitelé, pánové z Reichenberku, na které přešlo po Gebhardově smrti v roce 1170 biskupské léno, hrad bez ohledu na biskupské právo v roce 1239 prodali tyrolským hrabatům, kteří ho připojili ke svému hrabství. Následující roky pak byly ve znamení neustálých sporů s churským biskupstvím, které si na Dolní Engadin také činilo nárok. V roce 1464 hrad získali Habsburkové a připojili ho k Rakousku. Ještě do konce 15. století byl hrad pozdně goticky přestavěn a rozšířen na pohraniční pevnost, což dokládá dodnes dochovaná habsburská orlice na zdech paláce a nápis Hier Österreich (Zde je Rakousko). Po založené Helvétského spolku v roce 1761 a vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789 propukly i v Engadinu nepokoje s cílem odpoutání se od rakouské nadvlády, které vyvrcholily v roce 1803 vznikem kantonu Graubünden, jehož součástí se stal i Tarasp. Kanton hrad prodal v roce 1829 do soukromých rukou, vzhledem velkým nákladům na jeho údržbu a opravu ale často měnil majitele. Bohužel během této doby docházelo spíše k drancování památky než její opravě, některé části opevnění byly dokonce rozebrány jako druhotný stavební materiál nebo na zpevnění okolních silnic. Vše se změnilo až v roce 1900, kdy si hradu všiml drážďanský průmyslník a vynálezce ústní vody ODOL Karel August Lingner (1861 – 1916), který se v té době léčil v místních lázních. Ruiny hradu odkoupil a pověřil významného švýcarského odborníka na památkovou péči profesora dějin umění Johanna Rudolfa Rahna (1841 – 1912) vypracováním plánů na rekonstrukci a dostavbu hradu do původní podoby. Aby bylo vnitřní vybavení co nejautentičtější, vykupoval různé dřevěné obložení z hradů a paláců v Německu i Rakousku, sháněl starý nábytek anebo nechával vyrobit jeho kopie. Od drážďanské varhanářské dílny Jehmlich Orgelbau byly objednány mistrovské varhany, které po restaurování v roce 1994 stále slouží pro pořádání koncertů. Lingner nechal také upravit celé okolí hradu, včetně samotného návrší, jezírka pod hradem nebo silnic na celém svém panství (jelikož až do roku 1925 platil v Graubündenu zákaz jízd automobilů, musel si nechat své auto dopravit na hranice panství povozem). Dokončení rekonstrukce se bohužel majitel nedožil, jelikož náhle zemřel 5. června 1916 v 55 letech. Jeho manželka, která chtěla v hradních komnatách otěhotnět, od té doby do hradu nevstoupila. V závěti Lingner odkázalo hrad poslednímu saskému králi Bedřichu Augustovi III., který ale dar odmítl a hrad přenechal Lingnerovu příteli a umělci, velkovévodovi Ernestu Ludvíkovi z Hesenska a Darmstadtu. On, i jeho syn Ludvík s manželkou princeznou Margaret, Tarasp milovali a vzorně se starali o jeho údržbu. Od jejich pěti dětí hrad koupil 30. března 2016 za 8 milionů švýcarských franků světoznámý engadinský umělec (grafika, malba, sochařství, architektura) Not Vital (*1948), jehož vizí je vytvořit z hradu prvořadou kulturní atrakci mezinárodního významu, kde budou vystavována díla současného umění.

Dispozice hradu je spirálovitá, jelikož přístupová cesta i jednotlivé stavby kopírují od první brány až po obytné paláce na vrcholu obvod hradního vrchu. Opevnění přístupu na patě kopce bylo zajištěno první bránou, která dnes neexistuje. Dále se pokračovalo obranným koridorem, na jehož vnějším okraji stála hradba se střílnami a dvěma půlkruhovými flankovacími věžemi. Tato část Taraspu pravděpodobně pochází z doby kolem r. 1600 a měla nepochybně ztížit útok v tak neklidných dobách jako, byl přelom 16. a 17. stol. Přehradí je rozloženo na severní terase hradního kopce. Na údolní straně je chráněno strmými skalnatými svahy, jejichž nepravidelné okraje jsou obroubeny hradbou. Vstup jednoduchou kulisovou bránou je flankován střeleckým ochozem v přilehlé hradbě. Za bránou stojí na levé straně tzv. Schilderhaus a pochází z počátku 16. stol. Dalším objektem je zde mohutná prachárna z r. 1716. Z vnitřní strany předhradí je také dobře patrný otevřený, ale zastřešený střelecký ochoz. Za další bránou z 16. století, která uzavírá předhradí, stojí kaple sv. Jana Křtitele, jejíž zdivo pochází z 11. století. Zbytky maleb jsou datovány z doby po roce 1100 a patří k významným raně románským památkám. Stejně starý je i palác na skále nad kaplí s vysokou pětipatrovou věží, ukončenou barokní cibulovou bání. Z vnitřního nádvoří je patrný mohutný hranolový donjon [donžon] z počátku 13. století, ke kterému se ze všech stran připojují paláce přistavěné k původní románské hradbě, takže vnitřní jádro hradu dnes vypadá jako jednolitá kompaktní hmota.

Po prohlídce hradu naše cesta Dolním Engadinem pokračuje do Švýcarského národního parku (Der Schweizerische Nationalpark, rétorománsky Parc Naziunal Svizzer). Ten je jediným národním parkem Švýcarska a zároveň od roku 1979 biosférickou rezervací UNESCO, vyhlášený na státní svátek Švýcarska 1. srpna 1914 jako jeden z prvních v Evropě. Jeho rozloha činí 170,3 km² a je nejpřísněji chráněnou přírodní rezervací v zemi, kterou mezinárodní organizace klasifikují jako divočinu. Našim národním parkům se tedy ani trochu nepodobá. Na celém jeho území platí zákaz jakéhokoliv zásahu člověka, neprobíhá zde ani žádná rekreační činnost kromě pěší turistiky (pouze 80 km značených cest rozdělených do 21 túr různé obtížnosti). Park je tak velkým experimentem, kde mohou na velké ploše odborníci pozorovat, jak si příroda sama poradí s měnícím se klimatem. Je přísně zakázáno opouštět značené cesty nebo v parku přenocovat a platí přísný zákaz vstupu se psy, a to ani na vodítku. Národní park se rozkládá v nadmořských výškách od 1 400 do 3 174 m n. m. ( Piz Pisoc), většina leží v subalpínském pásmu . Třetinu plochy parku pokrývají lesy, 20 % alpské louky, zbytek tvoří plochy bez vegetace: skály, suti, sníh, led a voda. Z 90 % jsou dominantními dřevinami borovice horská, čtvrtinu populace stromů tvoří mrtvé dřevo, jehož rozklad může trvat i 100 let. Průměrná roční teplota je 0 °C, roční srážky kolem 1 140 mm a sluneční svit činí kolem 1900 hodin za rok. V dlouhodobém horizontu je cílem vrátit se k podmínkám, které existovaly všude před příchodem lidí asi před 5000 lety. Lidé by měli zůstat pouze pozorovateli na předem určených cestách, aby se působivá alpská krajina mohla vyvíjet ve svých vlastních dynamických procesech.

My jsme se od autobusové zastávky Stabelchod P8 vydali pěšky na horskou louku Alp Stabelchod (1956 m n. m.), ležící od ní asi hodinu chůze. Tam nás čekal výzkumný pracovník národního parku Sven Buchmann, který nám vyprávěl o historii parku a zvířatech, která v něm žijí. Z nich jsme měli možnost pozorovat na louce sviště alpské, kterým se ve Švýcarsku říká mungg. Jde o typické představiteli živočišného světa z doby ledové, kteří se v období pleistocénu vyskytovali i v evropských nížinách. Zvířata mají délku těla kolem čtyřiceti až padesáti centimetrů, délka ocasu činí deset až dvacet centimetrů. Váha v průběhu roku kolísá, zdraví dospělí samci váží nejméně tři kilogramy, hmotnost samic je o něco nižší. Alpští svišti se dokáží vyrovnat s extrémními vysokohorskými podmínkami a kolonizovat vysokohorské prostředí až k úpatí ledovců, objevit je lze až do nadmořských výšek 3000 metrů. Z mnoha dalších druhů zvířat lze zde spatřit i vzácné kozorožce aplské.

Stejnou cestou se z Alp Stabelchod vracíme na autobusovou zastávku, odkud jedeme autobusem do stanice Zermez a vlakem se přes Chur a Curych přesouváme do Bernu na poslední část našeho letošního pobytu ve Švýcarsku.