Cesty a památky

7. - 8. srpna 2023

Davos – z neznámé vesnice světové centrum

Naše první letošní zastávka ve Švýcarsku byl Davos. Po příjemném letu z Prahy do Curychu s leteckou společností Swiss, který trval jen hodinu a pět minut (9:55 – 11:05 hod.), jsme si na letišti zajistili nejprve švýcarské SIM karty u operátora Sunrise za 19,80 CHF v čemž máme na týden neomezený počet dat a SMS nebo volání po Švýcarsku. Nám jde pochopitelně zejména o data, případně volání, pokud by se cokoliv stalo. Na místní poměry je to super cena. V 11:48 pak již odjíždíme IC vlakem do Landquartu (563 m. n. m.) a dále regioexpresem do stanice Davos Platz (1540 m. n. m.), kam přijíždíme v 14:33 hodin a potkáváme se zde s Giulií, naší průvodkyní, která se o nás bude starat následující den a půl. Nejprve jsme se ubytovali v hotelu Alpenhof Davos (nocleh se snídaní 203 € za pokoj) asi 2 km od nádraží na okraji města. Byl to nádherný hotel s pokoji vybavenými rustikálním nábytkem z borového dřeva z okolních lesů.

Davos (rétorománsky Tavau, italsky Tavate) leží ve švýcarském kantonu Graubünden v údolí řeky Landwasser na rozhraní mezi Plessurskými Alpami a pohořím Albula, patřící do východních Alp. Davos jsem měl vždycky zafixován jako luxusní středisko zimních sportů a místo, kde se konají každoročně výroční zasedání Světového ekonomického fóra. Asi proto jsem si vždycky myslel, že to není místo pro naši „cenovou úroveň“. Nakonec se vše ukázalo úplně jinak. Davos je náhodou nádherné místo pro nejen zimní dovolenou, se svojí výškou 1560 m. n. m. označované za nejvýše položené město v Evropě. Údolí řeky Landwasser bylo pravděpodobně osídleno až od vrcholného středověku, o osídlení v této oblasti se dochovaly zprávy z roku 1160, samotný název města se ale v písemných pramenech objevuje poprvé v roce 1213 (jako Tavaus). Až do druhé poloviny 19. století byl hlavním zaměstnáním místních obyvatel chov dobytka, pouze na levém svahu rokle Zügenschlucht, zvaném Silberberg, se od 15. do 19. století těžily olověné a zinkové rudy. Byla to tedy bezvýznamná alpská vesnice, o které věděli pouze místní. Jedinou významnější historickou památkou je kostel sv. Jana Křtitele, jehož počátky spadají do 13. století, kdy si zde osadníci z oblasti Wallis (Valais) postavili malou modlitebnu. V roce 1481 byla postavena velká věž o výšce 71,20 metru, pokrytá modřínovými šindely. Uvnitř se zachovala kazatelna z roku 1729, renesanční náhrobníky místní šlechty a novodobé vitráže os Augusta Giacomettiho z roku 1928.

Až lékař Alexander Spengler z německého Meinnheimu učinil v polovině 19. století poznatky o léčivém účinku zdejšího vysokohorského vzduchu na lidi s plicními chorobami, zejména pak s astmatem nebo tuberkulózou. Prvními dvěma zimními lázeňskými hosty byli v únoru 1865 Hugo Richter, knihkupec z Königsbergu (dnešního Kaliningradu) a Friedrich Unger, lékař, oba trpící tuberkulózou. Zprávy o jejich rychlém uzdravení a další podobné příběhy proslavily Davos jako klimatické lázně po celém světě. Richter zůstal v Davosu a v roce 1881 založil noviny Davos, které se vehementně zasazovaly o turistický rozvoj regionu. Jeho nakladatelství vydávalo také zábavní časopis pro lázeňské hosty Davoser Blätter, který zveřejňoval seznamy hostů, vzbuzujících velkou pozornost, zejména osob z řad evropské aristokracie. Kolem roku 1870 tak měl Davos v luxusních sanatoriích ubytovací kapacitu pro přibližně 200 plicních pacientů. O pouhých deset let později se počet lůžek zvýšil na 1 474 a hosté měli k dispozici veškerý možný komfort. Davos v této době rozhodujícím způsobem formoval stavební mistr a místní správce Gaudenz Issler (1853–1942). Kromě nemocných pacientů začali krásy kraje objevovat i zdraví turisté, čemuž pomohlo zejména otevření železniční trati z 50 kilometrů vzdáleného Landquartu, ležícího v údolí Rýna. Tuto trať projektoval původem nizozemský podnikatel Willem Jan Holsboer, má rozchod 1 metr a největší sklon až 45 ‰. Je nejstarší částí systému Rhétské dráhy (Rhätische Bahn AG), na kterou se přejmenovala již v roce 1895, neboť se předpokládal další rozvoj železniční dopravy v kantonu. Vzhledem k rychle rostoucímu objemu přepraveného nákladu i cestujících, zejména turistů, a také nedostatku uhlí kvůli první světové válce, byl roku 1916 zahájen rozsáhlý elektrifikační program Rhétské dráhy střídavou soustavou 11 kV 16,7 Hz a provoz elektrických vlaků z Davosu do Landquartu byl zahájen v roce 1921. Zajímavostí je, že lázeňský pobyt trval minimálně 3 měsíce a měl otevřené ukončení, takže železniční společnosti prodávaly zpáteční jízdenky s poznámkou Gültig bis zur Heilung (platné do vyléčení). Postupné objevování léků na plicní choroby způsobilo, že od 40. let 20. století se sanatoria začala orientovat více na běžné turisty a zejména pak milovníky zimních sportů. Ty se konec konců v Davosu rozvilely spolu s lázeňstvím. Spisovatel Arthur Conan Doyle, který přijel do Davosu doprovodit svou manželku trpící plicní chorobou, popsal v roce 1889 lyžování v Davosu ve své rozmarné eseji, čímž vyvolal oblibu tohoto střediska, zejména mezi Brity, která trvá do současnosti. V této době vznikl také sáňkařský klub Davos a v roce 1906 se v Davosu konalo první mistrovství světa v bruslení žen.

Po našem ubytování na hotelu jsme se vydali k Wiesenskému viaduktu (Wiesener Viadukt), který leží v nadmořské výšce 1197 m. n. m. na 19 kilometrů dlouhé spojovací trati z Davosu (1540 m. n. m.) do Filisuru (1080 m. n. m.) na Albulské dráze (Albulabahn). Bývalá samostatná obec Wiesen dnes patří do katastru Davosu. Trať byla slavnostně otevřena v roce 1909 (v roce 1919 elektrifikována), má také rozchod 1 metr, na 19 kilometrech překonává výškový rozdíl 460 metrů a dosahuje sklonu až 35 ‰. Z Davosu postupně klesá přes mezilehlé stanice směrem k Wiesenu souběžně s řekou Landwasser, kterou několikrát přechází po kamenných mostech. Široké údolí za Davosem se postupně výrazně zužuje a od stanice Davod-Monstein prochází působivým a úzkým kaňonem, kterým se proplétá pomocí mnoha viaduktů a tunelů; těch je na trati celkem 14. Nejdelší z nich, Bärentritt, měří na délku 969 metrů a nachází se mezi stanicemi Davos-Monstein a Dacvos-Wiesen. Po výjezdu z tunelu (směrem od Davosu) následuje jen necelých 10 metrů dlouhý viadukt Bärentrittbrücke, který překračuje úzkou rokli potoka Brüggentobelbach s 50 metrů vysokým vodopádem, za kterým následuje portál dalšího tunelu, Wiesen I, dlouhého 450 metrů. Bohužel po nedávné vichřici byla cesta Zügenstrasse, kterou se dá dojít na vyhlídku s tímto zázrakem přírody a techniky, uzavřená a tak jsme se tam nemohli podívat. Viděli jsme to pouze na asi dvě vteřiny z vlaku. Opravdu škoda, tam jsem se chtěl určitě podívat; snad tedy někdy příště. Ihned za stanicí Davos-Wiesen vede trať po zmíněném Wiesenskému viaduktu, který je cílem tohoto výletu. Od nádraží jsme došli po červené značce na asi 2 kilometry vzdálenou jižní vyhlídku (Aussichtspunkt Wiesener Viadukt Süd) s neopakovatelným pohledem na celé toto stavební dílo. Viadukt je dlouhý 210 metrů, vysoký 89 metrů a postaven byl v letech 1906-09 přes hluboké údolí řeky Landwasser. Stavbu navrhl tehdejší hlavní inženýr RhB Friedrich Hennings a stavebními pracemi byla pověřena firma Froté, Westermann & Cie z Curychu. Ta ho postavila z betonových kvádrů obložených přírodním kamenem a zvláštností je to, že východní část mostu není přímá, ale vede do oblouku. Jedná se o druhý nejdelší most Rhétských drah po Langwieském viaduktu (Langwieser Viadukt) na trati z Churu do Arosy a zároveň druhý nejvyšší most po Soliském viaduktu (Soliser Viadukt), který je o necelých 10 cm vyšší, na Abdulské dráze. Měli jsme také docela štěstí, protože po viaduktu zrovna projížděl historický vlak.

Od nádraží jsme se nyní vydali zpět a odbočili do vesničky Monstein (1626 m. n. m.), od roku 2019 další městské části Davosu, kde žije jen 180 obyvatel. V místním dialektu se nazývá i Meschtäin, což je také její nejstarší známé jméno, zmiňované jako majetek jakéhosi Waltera von Vaz z roku 1289. Ten místo přenechal dvanácti přistěhovaleckým rodinám z oblasti Wallis (Valais), kteří se usídlili na zdejší slunné horské terase otočené k jihu. Vesnice si dodnes zachovala typické rysy walliské vesnice, většina domů je postavena ze dřeva a některé jsou stále pokryté tradičním modřínovým šindelem. Originálními stavbami je asi 15 špejcharů (Spiicher), které jsou typické právě pro oblast Wallis a sem si znalost jejich stavění přinesli právě obyvatelé před více než 700 lety. Jsou postaveny na důmyslných kůlech, což mělo pomoci uchránit úrodu před škůdci a sněhem. V roce 1668 byl v obci postaven starý kostel, který ale dnes již neslouží svému účelu, ale je komunitním centrem. Moderní éra začala v Monsteinu v 80. letech 19. století poté, co se Davos stal lázeňským a turistickým střediskem. V té době byl zaveden vodovod do každého domu (1890), zpevněné silnice nahradily blátivé cesty nebo byl postaven velký nový kostel sv. Petra (1897) podle návrhu davoského architekta Gaudenze Isslera a škola (1901). Již v roce 1914 byla do všech domů zavedena elektřina. V roce 1897 byl také otevřen první penzion Kurhaus Monstein (dnes Hotel Restaurant Ducan), protože se zde začínali objevovat první rekreanti. Naše cesta sem vedla za návštěvou nejvýše položeného pivovaru v Evropě BierVision Monstein, založeného v roce 2001. Zde se nás ujal sládek Sebastián (Basti) Degen, který nás provedl provozem. Narodil se ve Frankách v Bavorsku a pivovarnickému řemeslu se naučil v různých evropských pivovarech. Od roku 2013 působí jako sládek v Monsteinu a všechna svá piva vaří podle bavorského zákona o čistotě ze čtyř surovin: sladu Gran Alpin z ekologicky pěstovaného horského ječmene u městečka Surava v sousedním údolí řeky Abduly, křišťálově čisté vody z okolních horských pramenů, bohaté na vápník, a nejlepšího švýcarského chmele a kvasnic. Přeměnit tyto čtyři suroviny v prvotřídní pivo - to je vysoké umění, ve kterém je opravdovým mistrem. Vaří se zde různé speciály, ochutnali jsme STEIBOCK, který v sobě mísí chuť keltského steibieru/ kamenného piva a saského bockbieru, tedy silného ležáku, s obsahem alkoholu 6,5 %. Ale byla to síla … jinak chuťově dobré pivko.

Po prohlídce pivovaru jsme se přemístili do protilehlého hotelu s restaurací Ducanz roku 1897, který byl v roce 2008 šetrně a přirozeně zrekonstruován. K pití se zde podává právě pouze monsteinské pivo a všechna jídla jsou připravována z čerstvých místních surovin, ať již živočišného nebo rostlinného původu. Velkým překvapením pro nás bylo to, že zde typický švýcarská jídla vaří kuchař z Čech. To je ten propojený svět.

Druhý den ráno nás čeká výlet do hor a trochu zábavy. Ráno máme sraz u údolní stanice lanovky a nejprve míříme na jeden z nejhezčích vyhlídkových bodů této části Albulských Alp, na Jakobshorn (2 590 m. n. m.). Lanovka stála oběma směry 42 CHF a docela nás překvapilo, kolik jsme zde potkali českých příznivců MTB (mountain biking), kteří si pochopitelně kupovali jen jednosměrnou jízdenku. Cesta nahoru ale není přímá, ve výšce 1930 m. n. m. je na stanici Ischalp po 3 minutách jízdy přestup mezi dvěma velkokapacitními gondolami. Do provozu byla lanovka uvedena v roce 1958 a každá gondola pojme 100 cestujících naráz, za hodinu umí v horním úseku přepravit až 660 osob. Jakobshorn je také jedním z pěti lyžařských areálů v Davosu a nabízí 14 sjezdovek různých stupňů obtížnosti (modrá, červená a černá) o celkové délce 55 kilometrů. Krom toho je to oblíbený výchozí bod pro 40 kilometrů dlouhou cyklistickou trasu Alps Epic Trail vedoucí právě z Jakobshornu na Rinerhorn a dolů do Filisuru, dále pro rogalisty a milovníky poměrně mladého adrenalinového sportu snowkiting. Od stanice lanovky jsme se kousek prošli k samotnému vrcholu, odkud se nám otevřel opravdu nádherný panoramatický výhled na okolní třítisícovky, které jsou zde rozesety doslova jedna vedle druhé – jmenujme například Tinzenhorn, Pischahorn, Gorihorn, Flüela Wisshorn, Schwarzhorn nebo Sentisch Horn. Komu samotný výhled z vrcholu nestačí, nepochybně využije některou z mnoha značených turistických tras všech obtížností. Každý si tak může vybrat pro sebe tu nejvhodnější.

My se ale vracíme lanovkou dolů do Davosu a míříme do Sertigského údolí se stejnojmennou vesničkou, kde u restaurace Walserův dům (Walserhuus) končí silnice ve výšce 1860 m. n. m. Odsud vyrážíme na krátkou procházku proti proudu potoka Sertig k jeho 1,5 kilometru vzdálenému Sertigskému vodopádu (1927 m. n. m.) na úpatí Sertigského průsmyku Albulských Alp. Cesta k němu vede provoněnými loukami s porosty alpských růží nebo fialovými květy hořců, které uzavírají horské štíty, zejména nad závěrem údolí (nad vodopádem) tak zvaní tři Sertigčani – Mittaghorn (2 735 m. n. m.), Plattenfluh (3013 m. n. n.) a Hoch/Vysoký Ducan (3063 m. n. m.). Na půli cesty se údolí dělí na dvě větve, zleva přitéká potok Kühalbach a zprava Ducanbach, jejichž soutokem vzniká Sertigbach, který dal název celému údolí. Pokračujkeme kolem Ducanbašského potoka (Ducanbach) po neznačené cestě k vodopádu, který je již z dálky vidět i slyšet. Samotný vodopád je třístupňový a měří celkem 106 metrů, takže se řadí k nejhezčím vodopádům Švýcarska. Cestou zpět jsme se zastavili ve vesničce Sertig (Sertig Dörfli), která je také typickou walliskou vesničkou, založenou ve 13. století přistěhovalci z Wallisu (francouzky Valais). Jedná se o romanticky působící shluk několika dřevěných chalup a bíle omítnutého evangelického kostelíka z roku 1699 uprostřed zelených luk, obklopených velehorskými štíty.

Než jsme se vydali k naší další zastávce, zastavili jsme se na oběd ve vyhlášeném grilu Grüenbödeli (1452 m. n. m.) při silnici do Klosters. Po dobrém obědě se přesouváme k blízkému Schwarzsee (Černému jezeru) u Laretu, rozprostírajícímu se v jedlových lesích krásné alpské přírody v nadmořské výšce 1507 m. n. m. Jezero je oblíbeným výletním místem obyvatel Davosu, protože v létě se v jeho křišťálově čisté vodě dá koupat a na břehu je několik piknikových míst. Podél západního břehu vede trať Rhétské dráhy do Davosu a necelý 1 km je vzdálená zastávka Davos – Laret. V jezeře Schwarzsee se vyskytuje pstruh jezerní (Salmo lacustris), okoun obecný (Lota vulgaris) a úhoř (Phoxinus laevis). Celou atmosféru dokreslovali dva hráči na alpské rohy (alphorn), což je dřevěný dechový hudební nástroj, který je starý téměř půl tisíciletí. Vyrábějí se z jediného kusu horské jedle, jejíž kmen byl u paty zakřivený od toho, jak na strom tlačil sníh. Délka se pohybuje od dvou do čtyř metrů. Při hře hudebník opírá roh ohybem o zem a duje do nátrubku, nástroj nemá otvory pro změnu výšky tónu, proto produkuje jenom jeden. Jejich zvuk se ale nese na velikou vzdálenost. Třebaže alphorn vypadá jednoduše, hra na něj je obtížná. Kdo se chce na roh naučit hrát, musí počítat s tím, že mu bude trvat minimálně dva roky, než zvládne základy. To mohu potvrdit, nám se nepovedlo vydat ani jeden tón.

Posledním místem, které jsme v blízkém okolí Davosu navštívili, bylo městečko Klosters (1 179 m. n. m.), kde jsme si půjčili v Bike Obrist elektrokola a vyjeli si na nich na 10 kilometrů dlouhý výlet přes vesničku Monbiel k oblíbené restauraci Alp Garfiun (1 371 m. n. m.).