Cesty a památky

Území Londýna bylo osídleno již starými Kelty, a zdejší osada se nazývala podle jména keltského vůdce Londinose.

V 1. století n. l. sem přišli Římané, přebrodili Temži, usadili se na severním břehu Temže a vytvořili osadu Londinium v místech, kde se nyní nalézá finanční centrum City. Římanům se zde líbilo, protože osada měla velmi výhodnou polohu, bylo to ideální správní a komunikační středisko a zároveň i přístav umožňující obchodní styky s kontinentální Evropou. Za vznik a následný rozvoj je město tedy vděčné právě Římanům.

Necelých dvacet let po svém založení však bylo Londinium zpustošeno vojsky královny keltských Icénů – Boudiccy. Boudiccino povstání bylo potlačeno, ale naprostá většina římských památek byla zničena a shořela. Dochované římské památky (je jich opravdu minimum) pocházejí z doby po povstání, tedy po roce 61, kdy byla původní dřevěná osada nahrazena rozsáhlým a dobře navrženým městem se silným opevněním, které brzy dosáhlo vůdčího postavení v životě římské provincie Britania. Na konci 3. století se zde začaly razit mince a město se stalo sídlem finanční správy. V římských dobách si žili obyvatelé Londýna lépe než ti, co přišli o tisíc let později. Římané byli velmi vyspělou civilizací a tomu odpovídala i jejich životní úroveň a stavby. Systém podlažního vytápění či koupelny patřily k běžnému vybavení domů. Tento luxus byl po pádu římské říše na dlouhá staletí zapomenut.

Římskou vládu v Británii a nad Londýnem ukončili počátkem 5. století nájezdy Piktů, Skotů a Sasů. Roku 407 opouštějí římské legie Londýn a tehdejší římský císař Honorius občanům Británie v dopise na rozloučenou doporučil, aby se o svou obranu postarali sami.

Londýn poté upadal, ale již roku 604 tu bylo založeno biskupství a svatý Ethelbert, král z Kentu a první křesťanský panovník v Anglii, položil základy první katedrály svatého Pavla. V těchto dobách je Londýn znám jako Lundenwic.

Svou novou slávu však město získalo až za vlády anglosaského krále Alfréda Velikého, který jej dobyl a roku 886 obnovil. V dalších necelých dvou stech letech se Londýn stal centrem rostoucí říše.

V polovině 11. století přenesl Eduard Vyznavač sídlo králů do nového paláce ve Westminsteru, kde se právě přestavovalo tamní opatství. V něm se roku 1066 nechal korunovat Normanďan Vilém Dobyvatel poté, co v bitvě u Hastingsu porazil anglosaského krále Harolda. Od té doby až do dnešních dnů je Westminsterské opatství nerozlučně spjato s korunovacemi anglických a později britských panovníků, a také s jejich pohřby. Dvanáct let po své korunovaci si nechal tento první normanský vládce vybudovat Bílý Tower, nejstarší část londýnského hradu, ve kterém jsou dnes uloženy korunovační klenoty. Londýn od té doby jen vzkvétal, počet obyvatel již roku 1650 dosáhl 400 tisíc a město soutěžilo s Paříží o titul největšího evropského města. Město bylo obohaceno o první majestátní stavby v obou městských centrech, a to v City a Westminsteru.

Nepoddajná normandská monarchie byla předurčena ke střetu mezi zájmy církve a šlechty. Právě rostoucí opozice a napětí dovedlo Jana Bezzemka vydat Velkou listinu svobod (Magna charta libertatum v roce 1215), slavný dokument, ve kterém král uznával práva svých podřízených a omezoval svou vlastní moc.

Mezi 14. a 15. stoletím poznal Londýn období dvou velkých válečných konfliktů – Stoletou válku a Válku růží. Po tomto zmateném období usedla na trůn nová dynastie Tudorovců. Král Jindřich VIII. byl jedním z nejvýznamnějších v britských dějinách a Londýn následoval královské štěstí.

Století 17. bylo snad nejbouřlivější ze všech, došlo k dynastickým bojům mezi Stuartovci a roku 1665 město postihla morová nákaza, která vyhubila polovinu obyvatel. Ale asi toho ještě stále bylo málo. Osudovým rokem města byl rok 1666, kdy v pekařství na Pudding Lane, nedaleko London Bridge, vypukl nenápadný požár. Za pár hodin však už zachvátil okolní domy a postupně se rozrostl do dalších částí města. Během následujících čtyř dnů a nocí, než byl konečně požár uhašen, shořely katedrála sv. Pavla, 80 dalších kostelů, radnice, Královská burza, významná sídla a přes 13 200 domů. Trosky po Velkém požáru doutnaly prý ještě o půl roku déle. Vše zlé je ale k něčemu dobré. Tato zkáza umožnila vystavět nový, moderní střed Londýna. Jeho znovuvybudování je neodmyslitelně spjato se jménem Christophera Wrena, autora návrhu katedrály svatého Pavla, jak ji známe dnes, a řady dalších kostelů.

Velký požár, kromě výstavby nového města, přinesl i nový fenomén. Mnozí obyvatelé se po požáru nechtěli do metropole vracet, a tak si našli si příjemnější bydlení v přilehlých vesničkách, které jsou ale nyní už dávno integrovány do Londýna, jak se postupně rozrůstal.

Po vymření dynastie Stuartovců (roku 1714) usedla na trůn rodina Hannoverů a vzniklo Spojené království Velké Británie. Londýn získával každým dnem více charakter autentického „hlavního města tehdejšího světa“.

Roku 1733 byla zakryta říčka Fleet, na jejíž smrdutost si obyvatelé stěžovali již od středověku. Byla to nejsmrdutější ulice v celém Londýně. Tato říčka také dala jméno ulici proslulé jako sídlo redakcí většiny britských deníků i agentury Reuters (dnes však Fleet Street skoro všechny redakce opustily a našly si nová sídla mimo centrum).

V roce 1851 se v Hyde Parku konala velmi úspěšná Velká výstava s proslulým Křišťálovým palácem. Ve viktoriánském období se městu celkově dařilo, bylo považováno za centrum kultury a vzdělání a získalo svou kosmopolitní podobu. Přicházeli přistěhovalci a začalo i docházet k tehdy unikátnímu jevu, a to když do města začali lidé dojíždět za prací. Průmyslová revoluce přeměnila Londýn na ekonomicky nejdůležitější město na světě. V Londýně bylo vystavěno mnoho nových budov, domů a celé Britské impérium dosáhlo té velikosti, že „slunce nad ním nikdy nezapadalo“. Na počátku 20. století Londýn obývalo již 6,5 milionu lidí.

Za druhé světové války Londýn utrpěl ze všech britských měst největší škody. Zažil několik set denních i nočních náletů nacistické Luftwaffe. Za zázrak se považuje, že ačkoliv byla katedrála sv. Pavla zasažena leteckou pumou, tak ta naštěstí nevybuchla. Koncem roku 1940, kdy byly nálety nejintenzivnější, psaly deníky o druhém Velkém požáru Londýna. Rozbombardované čtvrti však po válce opět umožnily výstavbu nových moderních budov, čímž město získalo svou neopakovatelnou atmosféru nového a starého současně.