Cesty a památky
o korouhvi sv. Václava
Vrbčany, Pověsti
Podle legendy nechal kostel ve Vrbčanech postavit na hranicích mezi knížectvími Zličanů a Přemyslovců kouřimský kníže Radslav po neúspěšném boji s přemyslovským knížetem (později svatým) Václavem u nedaleké Přistoupimi. Jako výraz pokory do něj pak uložil coby vzácnou památku kopí sv. Václava, s nímž tehdy kníže proti němu vyjel na souboj.
Když potom krajem putoval Slavníkovec sv. Vojtěch, zanechal v kostele svůj prapor, skládající se ze dvou pruhů hedvábné látky s vyšitou hvězdou uprostřed. Vojtěchův prapor připevněný na kopí svatého Václava pak vytvořil vzácnou relikvii, svatováclavskou korouhev.
Léta běžící od chvíle, kdy tato vzácná památka našla svůj úkryt v chladném stínu vrbčanského kostela, přinesla nejen radosti a strázně jeho obyvatelům, ale postupné zapomnění. Až po více jak stu letech se svatováclavská korouhev dostala zázrakem znovu na svět. Bylo to roku 1126 a na českém knížecím stolci krátce vládl mladší ze synů Vladislava I., Soběslav. Podle dávného práva měl sice na vládu nárok jeho starší bratr Ota Olomoucký, ale Soběslav byl muž činu a jasných cílů. Odsunutý Ota proto požádal o vojenskou pomoc k uchvácení moci německého krále Lothara. Ten mu ji za slib poslušnosti a nemalého finančního odškodnění rád přislíbil. A tak se stalo, že v únoru onoho památného roku 1126 vtáhly početné šiky Sasů a Durynků doplněné muži Olomouckého Oty přes průsmyky Krušných hor do České země. Na obranu svého knížectví sebral Soběslav rychle vojsko a chystal se vyrazit Němcům vstříc. Před výpravou se mu ale zdál zvláštní sen. V něm se mu zjevil svatý Vojtěch a pravil: „V kostele vrbčanském je uložen praporec slavníkovský. Vezmi jej a před šiky svými nes. Pak dobudeš slavného vítězství!“ Když se kníže ráno vzbudil, povolal svého zpovědníka Víta, aby se s ním o snu poradil. Ještě týž den vyrazil z Prahy zasněženou krajinou k Vrbčanům nevelký houfec s knězem Vítem. Jak dorazili na místo, ptali se po vzácné korouhvi, ale dostalo se jim jen nechápavých pohledů. Nikdo si žádný praporec nepamatoval. I poklekli Soběslavovi poslové k vroucí modlitbě a obraceli své prosby nejen k bohu, ale i českým světců Václavovi a Vojtěchovi. Po modlitbě se dali do podrobného průzkumu zdí. Nakonec našli za oltářem zazděný výklenek, a v něm stařičký prapor i s kopím. S velkou slávou vezli svatováclavskou korouhev zpět, ale kníže už vyrazil vstříc nepříteli. Museli tedy za ním. Tryskem uháněl Vít s ozbrojenou družinou k severním hranicím země a doufal, že nepojede pozdě. Soběslav rozbil svůj tábor nedaleko hradiště Chlumec a připravoval se na rozhodující úder na německé šiky, které musely projít sevřeným údolím před ním. Večer před bitvou přijal kníže od Víta vzácnou korouhev.
Druhý den ráno se objevily na dohled nepřátelské voje. Kníže poručil rozdělit své méně početné vojsko na tři proudy a přikázal jim v pravý čas vpadnout na nepřítele a nešetřit nikoho. Úzko bylo možná Čechům, kteří hleděli na přesilu cizáků valících se průsmykem, když tu poručil Soběslav rozvinout posvátnou korouhev. Když její cípy zavlály ve větru, objevil se náhle nad hlavami českých reků veliký orel a na mohutných perutích letěl vpřed proti Němcům. A kaplan Vít třímající vzácnou relikvii zvolal: „Hleďte, mužové čeští, vidím nad námi svatého Václava, jak na bílém koni a v zářící zbroji nás vede do vítězného boje!“. Ať už měl kněz skutečné vidění či nikoliv, jeho slova naplnila vojáky nadšením, s nímž se vrhli na nepřátelské šiky a rubali je meči a sekyrami, až se vojsko dalo na útěk. Na bojišti zůstalo prý ležet na pět set německých šlechticů a mezi nimi i přemyslovský zrádce Ota Olomoucký. Lothar se obával o svůj život, ale kníže Soběslav prokázal velkomyslného ducha. Jen s několika válečníky přišel odvážně do králova tábora a nabídl německému vládci smír i volný odchod. Jeho podmínkou bylo jen to, že král uzná jeho jako právoplatného knížete. Lothar to slíbil, a i když se později stal římským císařem, tento slib dodržel. Proto také nalezl v českém knížeti Soběslavu I. věrného a silného spojence ve svých politických i válečných taženích.
Vzácnou korouhev uložil kněz Vít zpět do kostela ve Vrbčanech. Její sláva se rozlétla po celé zemi, a tak už nebyla skrývána, ale hrdě pověšena na zdi nad oltářem. Prý až bude Čechám zase zle, má si ji vladař opět vyzvednout a vzít s sebou do boje…
…uplynulo půldruhého století. Nad českou zemí se opět stahovala válečná mračna. Uherský král Béla IV. shromažďoval vojsko proti českému vladaři Přemyslu Otakaru II. Ten proti němu vytáhl v čele početného, ale přeci jen menšího vojska. Aby ho posílil alespoň na duchu, uposlechl slavný český král dávnou legendu a poslal do Vrbčan posly, aby zde vyzdvihli vzácnou relikvii. A tak, jako kdysi před ním i Soběslav, nesl svatováclavskou korouhev do bitvy v čele svých šiků i Přemysl Otakar II. Dne 12. července roku 1260 se u Kressenbrunnu střetli udatní Češi s dvojnásobnou přesilou Uhrů. Bitevní štěstí se nejprve klonilo na stranu nepřítele, ale když pražský purkrabí Jaroš z Poděhus rozvinul Vojtěchův praporec na Svatováclavském kopí, zjevil se prý nad českými voji obrovský zlatem zářící orel, jehož křídla se nad ním rozprostřela jako štít. Zároveň se hrot posvátného Václavova kopí rozzářil oslnivým světlem, které oslepilo útočící Uhry. Z hrdel tisíců Čechů se ozvala stará píseň „Hospodine pomiluj ny“, kterou prý kdysi složil sám svatý Vojtěch. A těžká železná jízda, tolik obávaná nepřáteli českého krále, vyrazila jako lavina do útoku proti divokým Uhrům, kteří v hrůze utíkali přes řeku Moravu a v šíleném spěchu mnozí z nich našli v jejích vlnách smrt. Slavného vítězství tehdy dobyl český král Přemysl Otakar II. a ještě dlouhá léta se o něm vyprávělo po celé zemi. Posvátnou korouhev pak vladař vrátil do kostela ve Vrbčanech, kde byla zavěšena opět na zdi nad oltářem.
Přešla další staletí a s nimi i mnohé války a protivenství. V časech husitských bouří, když mnohé církevní památky vzaly za své, prý nechali kněží vrbčanského chrámu vzácnou korouhev ukrýt na neznámém místě v podzemí. Od těch dob prý spočívá v tajném sklepení na kamenném stolci a čeká, až bude zemi opět nejhůř. Tehdy vyjede z Blaníku svatý Václav na bílém koni v čelo svého vojska, vyzdvihne ve Vrbčanech svou korouhev a pod touto záštitou porazí všechny nepřátele a vyžene je ze země české.
Tak alespoň praví legendy…
Mapa
Poloha
Martin Drahovzal, Báje a legendy Kolínska a Kouřimska, Decibel Production s.r.o 2004.
GPS: 50°3'2.250"N, 14°59'37.560"E
