Cesty a památky

Kolínsko » Konojedy » fara

fara

Konojedy, Fary

Fara je v Konojedech písemně doložena spolu s farní školou již v roce 1344, kdy zde byl farářem jakýsi Beneš, a po něm farář František doložený v roce 1359. V roce 1384 zdejší farář Mikuláš přispěl na korunovaci krále Václava IV. v Římě. Posledním předhusitským farářem byl Jan ze Stříbra od roku 1413, za husitských válek farnost zanikla a v letech 1435 - 1627 byla zdejší fara utrakvistická. Kázání posledního zdejšího protestantského kněze Václava Kariona nad rakví Albrechta Jana Smiřického v roce 1618 dokonce vyšla tiskem. Katolická farnost byla obnovena až v roce 1627 za Karla Eusebia z Lichtenštejna, kdy sem byl dosazen polský kněz Štěpán Antonín Ciborski. Jelikož si ale lidé na faráře stěžovali, že mluví jen polsky a nikdo mu nerozumí a že místo kázání se opíjí kořalkou, v roce 1629 byl vyměněn za bývalého kolínského děkana Martina Ignáce Wodnýho. V roce 1652 se za faráře Daniela Jindřicha Esseniho začala psát farní matrika. Od počátku byl ke Konojedům přifařen Kostelec nad Černými lesy, kde samostatná farnost nebyla až do roku 1724. V tomto roce sice kněžna Marie Terezie Savojská založila kosteleckou farnost, povýšenou v roce 1735 na děkanství, a Konojedy se naopak staly kostelem filiálním, ale protože v samotném Kostelci neměli faráři kde bydlet, užívali až do roku 1756 faru v Konojedech. V roce 1756 se děkan P. František Rafael Koliander odstěhoval do nově zřízeného děkantsví v Kostelci a konojedská fara osiřela.

V roce 1783 pak byla v Konojedech opět zřízena lokálie a prvním lokalistou zde byl ustanoven páter Josef Růžovský, kněz ze zrušeného řádu křížovníků. Tato lokálie byla roku 1855 opět povýšena na faru a v roce 1856 byla za P. Antonína Wiesnera zanedbaná budova staré fary přestavěna firmou Jana Pražáka z Kostelce nad Černými lesy (?) do současné opožděně klasicistní podoby s novorománskými prvky. Částečná oprava, spojená zejména s úprava interiérů, proběhla v posledním desetiletí 19. století a na počátku 20. století, kdy byly vystavěny i hospodářské budovy v zázemí fary.

Budova na obdélném půdoryse je částečně podsklepená, patrová, orientovaná východní hlavní podélnou fasádou ke komunikaci a západním průčelím do hospodářského dvora, krytá sedlovou střechou. Hlavní fasáda je trojdílná, střední osovou část zdůrazňuje drobný střešní štít a svírá ji lizénový rámec, doplněný ve štítě obloučkovým vlysem. Štít je v ose prolomený kruhovým oknem s profilovanou šambránou a polokruhovou nadokenní římsou. Boční partie člení lizénové rámce s předsazenými pilastry nesoucí mohutnou korunní římsu nad hladkým kladím. Čela pilastrů ve středu zdobí poškozené kruhové terče, shodné svým tvarem s kruhovým oknem ve štítě. V ose průčelí je vstup do budovy rámovaný kamenným ostěním a nad ním je nízký obdélný segmentově zaklenutý nadsvětlík se štukovou šambránou, nahoře doplněnou segmentovou římsou. V portálu jsou osazeny pravoúhlé dvoukřídlé rámové dveře s obdélnými výplněmi, v nadsvětlíku je pak jednoduchá mříž z pravoúhle se protínajících pásových prutů. V celém objektu jsou dochována původní kachlová kamna* z 60. let 19. století, zdobené plastickými dekorativními ornamenty, obsluhávána z topenišť v chodbě. Kuchyňská kamna s pecí v severovýchodní místnosti přízemí jsou z přelomu 19. a 20. století, sestavená z jednoduchých bledě modrých kachlů. Všechny místnosti i chodba v patře jsou zdobeny stylově nejednotnou malbou z posledního desetiletí 19. století a počátku století 20., okna i dveře mají původní kličky a kliky, okna v obou podlažích jsou opatřena dovnitř se rozvírajícími skládacími okenicemi, respektujícími tvar oken, opatřenými původními či historickými zástrčemi. Krov odpovídá konstrukcím běžným ve 3. čtvrtině 19. století.

Areál fary (včetně hospodářského zázemí se zahradou) vymezuje místy poškozená ohradní zeď z 60. let 19. století na starších základech, v jihovýchodní části prolomená pilířovou bránou.

Farní budova patří ke kvalitním a cenným ukázkám architektonického řešení far v 19. století a je hodnotným, prakticky intaktně dochovaným příkladem architektury tohoto období. Dům byl ušetřen novodobých změn a dochoval se víceméně v podobě z doby svého vzniku a drobných následných úprav z přelomu 19. a 20. století, a to včetně dispozice i vnitřních prvků, částečně dochovaného zařízení a hygienické zázemí.