Cesty a památky
pověsti z Doubravčic
Doubravčice, Pověsti
O černém ptáku na Starých Zámcích
Kdysi dávno chodívala jistá Kateřina na trávu do míst, kde se u Doubravčic říká Staré, Zbořené nebo Pusté Zámky. Jednou, právě když žala trávu, se ohlédla a za sebou uviděla černého ptáka, sedícího na pařezu. Ohnala se po něm, ale pták neodlétl a začal poskakovat a zle skřehotat: „Kačeno, Kačeno, nechoď do lesa v pravé poledne, nebo tě roztrhám!“ Kateřina se zalekla, srp odhodila a utíkala zpět do vesnice, kde setkání s černým ptákem ihned vylíčila. Na Staré Zámky, kde podle ní straší duchové, se již nikdy nevydala.
O mužíčkovi s pytlem zlaťáků
V období Velikonoc se dle pověstí otvírají cesty k pokladům, ukrytým ve skalách, hradech a různých zříceninách. Nejinak je tomu i v místě zaniklého hradu Šember. Na Velký pátek se tu prý zjevuje pocestným i hledačům pokladů malý mužíček s velkým pytlem zlaťáků. Potřásá jím a láká tak kolemjdoucí ke zřícenině. Jakmile se ho ale lidé snaží dostihnout, zmizí mužíček s divokým smíchem kolem skal.
O podzemní chodbě
Vypráví se, že kdysi dávno byla v podzemí hradu Šember vykopána dlouhá tajná chodba, směřující do zámku v Kostelci nad Černými lesy. V této chodbě má být ukryt velký poklad, který zde schovali mniši z cisterciáckého kláštera v nedaleké Klášterní Skalici, kterému hrad před zničením patřil. Kdyby však prý údajně někdo ukrytý poklad nalezl, nesmí ho vynést na denní světlo, protože s pokladem by vyšlo do našeho světa i strašidlo.
O hledání pokladu na Šemberu
Ani stará báje o vypuštění zlého ducha s vynesením pokladu, ukrytém na hradě, neodradila od jeho hledání mnohé dobrodruhy. Vidině pokladu neodolal ani českobrodský děkan Ondřej Košina, jemuž tajemství o pokladu, sdělované v rodině po generace, svěřil jeden umírající z Doubravčic, ke kterému byl povolán k poslednímu pomazání. Děkan s nutkáním bojoval dlouhých 20 let a když pak byl farářem u sv. Jindřicha v Praze na Starém Městě, v roce 1689 začal na popsaném místě kopat. Po celodenní marné dřině však bylo hledání pokladu ukončeno a pan farář odjel s nepořízenou. Další povolení k výkopům na hradě již od tehdejšího majitele panství, knížete Lichtenštejna, nedostal.
O tom, proč je v Šembeře tolik kamenů
Soused Ráček ze Štíhlic se rozhodl, že si přilepší, a vypravil se o půlnoci hledat poklad na hrad Šember. Dorazil na místo, vybral si pro svoje pátrání zbytky starého sklepení, ale v tom se objevil sám Belzezub s celou pekelnou cháskou. Velmi se na něho obořil z kamene, kterému se dodnes říká „Čertův“, až se skály okolo třásly a kameny s hukotem padaly do Šembery. Asi se zlobil dostatečně, protože v řece je kamenů tolik, že kolikrát ani voda neví, kudy téci. Starého Ráčka pak ještě ďábel povozil nad údolím, aby si své choutky nechal navždy zajít. A tak se i stalo – nikdy už na hrad nevkročil a na míle se vyhýbal celému okolí. Po zbytek života pak vyděšeně vyprávěl, jak mohl mít smrt z toho, co na hradě viděl a zažil.
O dvou kněžnách
Úvozovou cestou podél Šembery pod hradem se prý čas od času prohání černý kočár tažený vraníky. Uvnitř kočáru jeden pocestný spatřil dvě černě oděné šlechtičny, snad kněžny, jejichž duše hledají ztracený klid. Možná i ony stráží před nenechavci tajně ukrytý klášterní poklad.
O černé paní
V pravé poledne se na lesních cestách okolo Pustých Zámků zjevuje dvakrát do roka černý kočár, tažený vraníky, který veze černě oděnou paní, vždy smutnou, s bledým obličejem a modrýma očima. Když kočár zastaví, paní smutně zazpívá a zjevení zmizí. Kdo však uslyší její zpěv, ten do roka zemře. Proto se lidé valům vyhýbají v době, kdy kvetou břízy a probouzejí se modříny.
O lesních žínkách I
V Doubravčicích, podle vyprávění staré babky, která to zase slyšela od své báby, žil někdy koncem 18. stol. bohatý sedlák, který měl dceru. Za tou chodil jeden chudý hoch ze sousedních Kozojed. Sedlák jejich lásce nepřál, proto se mladí scházeli tajně poblíž místa, kde stával hrad Šember. Jednou se však chlapec ztratil a nikdy se již neobjevil. Schůzky zamilované dvojice totiž vadily lesním žínkám, které nemohly za přítomnosti člověka v noci tančit po lese. Mladíka proto jednou v noci utancovaly k smrti, když čekal na svou milou. Bába, tenkrát mladé děvče, to prý viděla na vlastní oči, když se v podvečer vracela přes hrad z pastvy s kozou. Utíkala to povědět do vsi, ale když tam lidé přišli, nenašli ani lesní žínky, ani mládence. Jen na zmíněném místě náhle stál veliký kámen, který tam nikdo nepamatoval. A tak mu začali říkat „Lesní ženka“, protože prý připomínal postavu člověka. Po mnoha letech se kámen jednou v zimě pohnul a spadl do řeky Šembery, kde leží dodnes. Pravda však byla zřejmě jiná – sedlák se domluvil s rychtářem, nechal milého mládence chytit a poslat na vojnu.
O lesních žínkách II
V Doubravčicích se vypráví, že jedna babka na vlastní oči viděla na Starých Zámcích tančit kolem stromů lesní žínky. Šla tenkrát v květnu na majoránku a hned si vzpomenula na staré vyprávění o utancovaném chlapci z Kozojed. Zalekla se, ale když udělala křížek, tak se žínky ztratily. Kdo by však šel na houby a potkal lesní žínky, nemusí se bát. Ony mu ještě samy ukáží, kde je hub nejvíce, protože tam kde rostou, lesní žínky při měsíčku nesmí tancovat.
O hejkalkách, bludičkách a vílách na Dívčím rybníku
Dívčí rybník kdysi napájely vody Šembery v údolí pod hradem, než ho jednou vzala velká voda. Za měsíčních nocí vystupovaly z vodní hladiny a slují kolem rybníka hejkálky, bludičky a lesní víly, které lákal Dívčí rybník ke koupání a travnatý břeh k tancování. Poté, co rybník zanikl, víly zesmutněly a odešly prý někam až k řece Sázavě.
O satanášovi, vyhrávajícím na dudy
V místech kde stával hrad Šember je dodnes patrný vysoký a od vody těžko dostupný skalní ostroh. Na něm po nocích prý sedává a na své dudy vyhrává sám satanáš. Vyhrává nejen pro sebe, ale hlavně pro zlé duchy, kteří jsou přitahováni jeho falešnou hrou. Místu dodnes lidé říkají „Čertova lenoška“. (Zaznamenal J. V. Grohman v Českých pověstech, vydaných v Praze roku 1863).
O čarodějnické knize
Vypráví se, že v jednom stavení v Doubravčicích byla při jeho přestavbě nalezena prazvláštní kniha. Byla psána starobylým písmem, obsahovala vyobrazení rostlin, zvířat a všelijakých podivných věcí. Ač se z ní lidé pokoušeli číst, jazyku neporozuměli a smysl to nedávalo. Hospodáře pak napadlo číst pozpátku. Jak začal, děly se divné věci. Dveře se otevřely, za nimi však nikdo nebyl, a když se otevřely potřetí, vběhla do stavení bezhlavá kobyla a zase hned zmizela. Hospodář se zalekl a knihu uschoval. Tu však našel jeho malý syn a začal si v ní číst. Jak četl, přilétaly na okno černé vrány, pak vlétly do místnosti a usedaly na nábytek, krákaly a chlapec vyděšeně křičel o pomoc. Lidé ho včas uslyšeli a vytáhli ho ven. Co se ale dělo s čarodějnickou knihou dál, to se už dnes neví…
O míře zvané „naděl Bůh“
Na Českobrodsku panoval kdysi pěkný obyčej. V době používání míry nazývané „provazec zemský“ (v roce 1541 jeden provazec = 52 loktů = 30,75 metrů) se zde k provazci při přeměřování připočítávala míra zvaná „naděl Bůh“, činící 1/2 lokte (1 zemský provazec = 24 lokte). Takto se na Českobrodsku měřilo vše pro chudý lid a pro žebráky. (zaznamenal F. J. Vavák, písmák a rychtář z Milčic).
O Divokém lovci
V hlubokých lesích okolo Kostelce nad Černými lesy se prý na Štědrý den o půlnoci objevuje přízrak divokého lovce se svou milou a zástupem letících přízraků. V čele smečky se na koni bez uzdy a sedla vznáší nádherná dívka s hřívou černých vlajících vlasů, divoce se usmívá a její bílé zuby se jako první zakousnou do nebohé oběti, pokud na někoho v lesích narazí. Po její pravici cválá divoký lovec v plášti s ohnivou kápí, jemuž se v očích zrcadlí temnota noci a ve vousu schovávají plamínky blesků. (Zaznamenal J. V. Grohman v Českých pověstech, vydaných v Praze roku 1863).
Mapa
Poloha
Pověsti byly zpracovány podle materiálů, poskytnutých kronikářkou obce Alenou Kvasničkovou.
GPS: 50°1'21.850"N, 14°47'18.950"E
