Jednou z těžebních oblastí kutnohorského revíru bylo i okolí Grunty, které oplývalo v dobách své stříbronosné slávy bohatými žílami tohoto vyhledávaného kovu. Proto podzemí protínalo ve středověku hned několik klikatých dolů, v nichž havíři po několik století dobývali nezměrné bohatství. Jenže marnivý lesk stříbra býval vždy draze zaplacen životy horníků, jejichž bezduchá těla vynášeli kamarádi z hlubin na svých vlastních zádech. Říkalo se tehdy, že to samotný ďábel otravuje duše horníků, kteří proto nechali v obci postavit kostel zasvěcený Panně Marii, aby se měli kde pomodlit a pokřižovat, než se spustí do šachet, které ne bez důvodu nazávali "peklem". Mezi horníky se navíc povídalo, že satanovým dechem je cítit i samotný kopec, neboť z vykopaných děr vycházel na svět smrdutý zápach.
Po jedné takové nešťastné události, kdy se v dole naráz udusilo hned několik havířů, se ostatní rozhodli, že čerty jednou provždy vyženou. Před výpravou se posilnili v kostele svatým slovem a v krčmě několika žejdlíky a hrdinně vyrazili do boje s pekelnými mocnostmi. Když se ale přiblížili k jedné ze šachet, o níž se tvrdilo, že v ní rarachové mají své sídlo, jejich bojovnost poklesla. Najednou se nemohli dohodnout, kdo první vstoupí na žebřík a pustí se s ďábly do křížku. Nakonec se jeden váhavec přihlásil a povzbuzován ostatními, kterým se náhle vrátila odvaha, začal sestupovat dolů. Kamarádi za ním shora ještě volali dobře míněné poznámky na posílení statečnosti, a pak už jen čekali, jak to dopadne. Ale hodiny plynuly a muž se nevracel. Horníci si řekli, že boj tam dole je asi těžký a bude potřeba poslat další odvážlivce. Protože se nikdo dobrovolně nehlásil, metali losem a za chvíli už po žebříku sestupovali další tři hrdinové z donucení. Jenže čas běžel, a když se na krajinu snesl večer, dostali havíři strach. Jejich druhové bezpochyby ďáblům podlehli a teď leží kdesi hluboko ve štolách zardoušeni. A nenašel se nikdo, kdo by tuto myšlenku chtěl vyvrátit vlastním průzkumem, takže se havíři v tichosti zase vrátili domů. Své ztracené druhy, které nechali důlním silám napospas, už nikdy nespatřili, a na lov satanů do konce života ani nepomysleli.
Jenže, co nespravila voda svěcená, spravila později voda podzemní. Když se po ukončení těžby začaly spodní prameny drát vzhůru a postupně zaplavovaly jednotlivé štoly, čerty, kteří v nich bydleli, prý voda vyhnala ven a oni „nevěděli kam se podít, a tak po dvanácté hodině noční vylétali z podzemí, což prý mnozí lidé viděli". A od těch dob se místu, kde havíři čerty marně z dolu vymítali a kde nakonec na zem byli vypuzeni, říká Čertovka.
Drahovzal M.: Báje a legendy Kolínska a Kouřimska. Decibel Production s.r.o., 2004.
GPS: 49°58'48.270"N, 15°14'19.860"E