Cesty a památky
bitva u Vysoké
Bojiště, Opatovice, Vysoká, Bitvy
Historický kontext
Po smrti knížete Soběslava I. († 14. 2. 1140) nastoupil na český trůn jeho synovec, kníže Vladislav II., syn jeho bratra a předchůdce Vladislava I. († 12. 4. 1125). Na trůn nastoupil až ve svých třiceti letech a to díky vratkosti přísah tehdejších feudálů, kteří na sněmu v Sadské původně odpřisáhli Soběslavovi, že knížetem bude jeho syn Vladislav. Předchozí kníže a Soběslavův starší bratr Vladislav I. měl totiž také syna Vladislava. A protože ten se jevil jako nezodpovědný mladík, nezajímající se o státní záležitosti, rozhodli se velmoži porušit přísahu a za knížete zvolili syna Vladislava I. v domnění, že s ním budou moci manipulovat a v podstatě vládnout za něj. Jenže se zmýlili, neboť po nástupu na trůn Vladislav II. upevnil svou pozici a se vší razancí se chopil nenadále nabyté moci. Nezalekl se ani tvrdých opatření proti opozici, která proti němu rychle vystoupila.
Co bitvě předcházelo
Velmoži totiž rychle opět změnili názor a prohlásili, že Vladislav II. se vlastně k vládě nehodí. Do čela odboje se postavil Načerat, který se spojil s moravskými údělnými knížaty Konrádem Znojemským, Vratislavem Brněnským, Otou III. Olomouckým a odmítnutým Soběslavovým synem Vladislavem s bratry Spytihněvem a Lupoltem. Ozbrojené oddíly rebelů se zformovaly v jihovýchodních Čechách a vydaly se do Prahy svrhnout knížete, který vlastně selhal jen tím, že málo selhal. Proti nim se vydalo vojsko českého knížete z Prahy, podpořené jeho bratry Děpoltem I. a Jindřichem Přemyslovcem a olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, který nad povstaleckou Moravou vyhlásil klatbu (interdikt). Podle nejasné zmínky kanovníka vyšehradského se dá usuzovat, že se ještě den před střetnutím se Vladislav II. pokusil vést jednání o smíru, nicméně jediným výsledkem byla výzva k jeho abdikaci.
Průběh bitvy
Obě vojska se proto srazila v sedle mezi Opatovickým vrchem (421 m. n. m.), Miskovickým vrchem (406 m. n. m.) a vrchem Vysoká (471 m. n. m.) nedaleko Kolína 25. dubna 1142. České vojsko zaujalo výhodnou pozici na severním svahu vrchu Vysoká a první nápor Moravanů odrazilo. V nastalém zmatku se nejprve zdálo, že ovládne bojiště, avšak po zradě dalších českých předáků, kteří buď opustili bojiště, nebo veřejně přešli k nepříteli, se zhroutilo jedno z knížecích křídel a Vladislavovi hrozilo, že bude obklíčen. Se zbytkem věrných vojáků proto zaútočil na střed protivníkovy linie a po těžkém boji si otevřel cestu na Prahu. Bojovníci na obou stranách utrpěli značné ztráty, avšak záznamy kronikářů zmiňují pouze smrt původce války Načerata a dvou předních českých bojovníků Smila a Bena. Ve Vincenciově letopisu je průběh bitvy zaznamenán takto:
A tak nadešel onen den 25. dubna, den smutku a neštěstí, den, kdy se strhla v Čechách válka více než občanská, den, kdy vévoda Vladislav přesil své věrné jako pšenici. Neboť když mu již růžové korouhve, jeho válečné prapory, slibovaly blízké vítězství, tu někteří věrolomní šlechtici, protože z nich ještě nebyl vyčištěn kal, utekli právě ve chvíli srážky vojska svrchu řečeného vévody Vladislava, přičemž si dávali smluvená znamení a silným hlasem volali, že jsou nadobro poraženi; neboť nebyl z nich kvas ještě docela vyčištěn. Co tedy? Kníže Vladislav a bratři jeho činili, co mezi takovými nevěrnými lidmi činiti se dalo: jako lvové vrhli se mezi voje Kunratovi a tak prostředkem řad nepřátelských mužně je potírajíce prošli a ztrativše mnohé na straně své a pobivše jiné na straně protivné se svými, kteří při nich zůstali a s panem Jindřichem, jenž jim byl nejvěrnější, se pak vrátili do Prahy. A nebylo divu, neboť tak to vyžadoval nejistý výsledek války.
Výsledek bitvy
Jakmile kníže Vladislav dorazil do Prahy, pověřil obranou Pražského hradu bratra Děpolta I., jemuž svěřil i svou manželku Gertrudou Babenberskou, a spolu s biskupem Jindřichem Zdíkem vyrazil ke dvoru římskoněmeckého krále Konráda III. s prosbou o pomoc. Současně vyslal svého druhého bratra Jindřicha Přemyslovce do Budyšína shromáždit nové vojsko. Když potom vyčerpaní Moravané dorazili do metropole a chtěli dobýt Pražský hrad (ten se jim podařilo částečně poškodit požárem), narazili na odhodlanou obranu, která poskytla Vladislavovi dostatek času, aby přivedl pomoc. Početné vojsko, které k Praze vyrazilo z Německa, přimělo vzbouřence, aby se stáhli zpět na Moravu, aniž by došlo k boji. Praha přivítala triumfujícího knížete Vladislava II. spolu s králem Konrádem III. na Vyšehradě 7. června 1142, tedy dva a půl měsíce po bitvě u Vysoké.
Historický význam
Kníže Vladislav II. odboj Moravanů potlačil a za trest Moravu několikrát poplenil, nakonec ale udělil vzbouřencům milost za přísahu věrnosti. Dlouhá Vladislavova vláda (1140 – 1172) přinesla českým zemím značný rozkvět a definitivně je ukotvila v duchovní, kulturní i politické orientaci na západní Evropu. Za Vladislavova panování se také v Čechách usadily řády premonstrátů a cisterciáků, později i johanitů, kteří zde zakládali první kláštery (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany), v Praze nechal na popud své choti postavit první kamenný most přes řeku Vltavu. Kníže Vladislav II. byl v roce 1158 korunován druhým českým králem za rozhodující pomoc českého vojska při obležení Milána; dědičně získal královskou korunu až jeho vnuk, Přemysl Otakar I.
Beletristicky zpracoval v letech 1865–67 události kolem bitvy na Vysoké a následného obléhání Prahy česko-rakouský spisovatel Adalbert Stifter ve svém nejznámějším déle, třídílném románu Vítek (Witiko).
Mapa
Poloha
Bitevní pole se nachází na jižním okraji vesnice Bojiště.
GPS: 49°57'4.000"N, 15°11'15.027"E
Přístupnost
Volně přístupné
Fotogalerie
