Cesty a památky

Z historie Žitavské úzkorozchodné dráhy (Zittauer Schmalspurbahn)

Od roku 1873 se uvažovala výstavba tratě z Mimoně do Žitavy, ale Saské státní dráhy neměly zájem stavět do málo průmyslově rozvinutých obcí ležících v Žitavské pahorkatině klasickou železnici. Proto 16. srpna 1888 vznikla v Žitavě soukromá společnost Zittau-Oybin-Jonsdorfer Eisenbahn-Gesellschaft (ZOJE), která o rok později zahájila stavbu úzkokolejné dráhy o rozchodu 750 mm. Ta byla do pravidelného provozu uvedena 15. prosince 1890.

ZOJE objednala 5 lokomotiv typu H V TK u firmy Hartmann v Chemnitzu. V roce 1906 byla společnost zestátněna a železnice postupně získala velký význam pro cestovní ruch i dopravu zboží, takže v roce 1913 byla dokonce částečně zdvojkolejněna. Tato druhá kolej byla snesena až za 2. světové války. Doprava zboží nákladními vlaky byla ukončena v 80. letech 20. století.

Po sjednocení Německa se spolková země Sasko rozhodla podporovat privatizace dráhy, takže v roce 1994 byla založena společnost Sächsisch-Oberlausitzer Eisenbahngese­llschaft mbH (SOEG). Ta roku 1996 převzala úzkokolejku a její provoz, včetně všech drážních budov a lokomotiv od Německých drah a provozuje ji dodnes.

Již od zahájení provozu vznikaly na české straně plány o prodloužení trati z Jonsdorfu přes Dolní Světlou, Mařenice a Jablonné v Podještědí až do Mimoně. Nakonec však stavební inženýr Richard Müller navrhl jen napojení železnice z Žitavy na českou trať Česká Lípa–Varnsdorf. K zamýšlenému prodloužení ze Saska přes Žitavské pohoří až do Mimoně nikdy nedošlo.

Úzkokolejná parní dráha, místními nazývaná „Bimmelbahn“ (vlak beze spěchu), jezdí podle normálního jízdního řádu, v sezoně je několik spojů přidáváno kvůli turistům. Desetikilometrová jízda z Žitavy do Lázní Oybin trvá zhruba 45 min a svézt se při ní můžeme za krásného počasí otevřeným vyhlídkovým vagonem nebo jedinečným barovým vozem. V roce 2006 dostaly osobní vozy původní nátěr zelené barvy a byly vybaveny původními dřevěnými lavicemi. Také orientační tabule na nádražích v Žitavě, Bertsdorfu, Oybině a Jonsdorfu se skví v původní podobě ze začátku 20. stol. Na nádraží v Oybině je pak možné navštívit malé muzeum o historii Žitavské úzkokolejky.

Žitavská úzkorozchodná parní železnice vede v trati Zittau (Žitava) 0 km, 243 m. n. m. – Bertsdorf 8 km, 309 m. n. m. – Kurort Oybin 12,2 km, 389 m. n. m. a odbočka Bertsdorf – Kurort Jonsdorf 3,8 km, 445 m. n. m. Na obou větvích trati je celkem 13 zastávek a stanic.

Lázně Ojvín (Kurort Oybin)

Městečko leží v nadmořské výšce 389 metrů. Zde by se slušelo připomenout, že Žitavsko bylo nejpozději od poloviny 11. století trvalou součástí Českého království až do roku 1635, kdy bylo postoupeno jako součást Horní Lužice Sasku.

Hrad Ojvín (Burg Oybin)

Romantická zřícenina hradu Ojvín, stojící na temeni pískovcové stolové hory 120 metrů nad městečkem (514 m. n. m.), je jednou z největších turistických zajímavostí Žitavského pohoří. Hrad byl postaven v místech, kudy již v dávných dobách procházela významná obchodní stezka z Čech do Lužice.

Místo bylo osídleno již v době bronzové a železné, avšak dodnes dochované nejstarší stavby nebo jejich pozůstatky pocházejí až z 13. století. Žitavský písař Jan z Gugenu uvedl v polovině 14. století v městské kronice za zakladatele hradu Chvala z Lípy (Qualo von Leipa), ale je možné, že zde sídlili již jeho předkové z významného českého rodu Ronoviců. Na počátku 14. století hrad rozšířil Jindřich z Lipé, kterému byl darován jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále. Po různých politických sporech hrad později připadl České královské koruně a jeho majitelem se stal císař Karel IV. Ten v průběhu své vlády rozšířil stávající opevnění hradu, vystavěl nový palác, tzv. císařský dům (1364–66) a přistavěl k hradu klášter celestýnů s kostelem sv. Václava (1366–1384), který nese charakteristické znaky pražské královské stavební huti Petra Parléře. V roce 1384 kostel vysvětil arcibiskup Jan z Jenštejna. Na počátku husitských válek, v roce 1420, posloužil klášter k uložení podstatné části pokladu metropolitního chrámu v Praze, který sem dopravil hornolužický fojt Hynek Hlaváč z Dubé. Hrad byl podle nařízení císaře Zikmunda z roku 1425 nadále opevňován. Na den sv. Václava roku 1429 se pokusilo kratším dobýváním vojsko táborů pod vedením Jakuba Kroměšína z Březovic zmocnit hradu a kláštera, avšak tvrdá pevnost útoku odolala. Po válečných letech nastala v poslední čtvrtině 15. století znovu čilá stavební činnost a zdejší klášter byl pod ochranou českého krále Jiřího z Poděbrad, dokonce zdejší knihovna byla ve vlastnictví pražské univerzitní knihovny. Ke konci 15. století byl klášter znovu stavebně upravován (byla vystavěna galerie zvaná „křížová chodba“ při jižní straně kostela), avšak za luteránské reformace došlo k jeho zrušení. S celým panstvím jej v roce 1574 zakoupilo město Žitava a poté, co byl klášterní život mnichů ukončen, sloužil hrad jen jako pevnost.

Rozhodujícím pro jeho osud však byl v roce 1577 zásah blesku a následující požár, při němž celý komplex shořel do základů. Ke znovuvybudování už nedošlo a ke zkáze přispělo v roce 1681 i zřícení jedné ze skal. Další škody vznikly při těžbě kamene ve spodní části hradu. Teprve až v období romantismu 19. století byly znovu objeveny zarostlé trosky na vrcholu kopce, na jejichž popularizaci mají zásluhu malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Ojvínu se ujali historici a na hradě bylo otevřeno malé muzeum. Jen obtížně se ale dařilo zastavit další hroucení zdí a v roce 1990 byl stav škod již tak velký, že hrozilo uzavření celého objektu. V posledních letech však probíhají rozsáhlé práce na záchranu hradu i kláštera.

Každému doporučuji prohlídku, která začíná již u kamenného Rytířského mostu (dnes z 19. století) přes rokli v předhradí, u kterého jsou i zbytky první hradní brány a lom, kde se dobýval kámen na stavbu hradního kostela. Za Druhou hradní bránou ze 14. století, původně osazenou padacím mostem, jsou zbytky domu pro služebnictvo, do kterých je vkusně vkomponováno návštěvnické centrum a pokladna. Od něj vzhůru stoupají jezdecké schody s drážkami pro odvod dešťové vody do 4 metry hluboké malé cisterny, zakončené třetí hradní bránou. Když projdete tímto opevněním, přijdete na hlavní nádvoří, odkud je několik možností kudy se vydat na další prohlídku. Doporučuji pokračovat nejprve vlevo na výspu celé hory kolem budovy purkrabství s polokruhovou obrannou baštou až k nejstarší dochované stavbě na hradě, obytnému hranolovému donjonu. Ten byl postaven pány z Lipé ve 13. století a dnes je zde v několika patrech historická expozice. Na věž navazuje císařský palác Karla IV. a budova bývalé márnice, kde je dnes také výstava s modelem hradu ve středověku a nedávno odkrytou podzemní chodbou, která podle pověsti vede až do Žitavy. Naproti márnice je památník s bustou Christiana Augusta Peschka (1760 – 1833), který sepsal historii hradu. To již ale přicházíme k hlavní dominantě hradu, kostelu sv. Václava, jehož jižní stěnu tvoří 25 metrů vysoká skála, která přechází ve zdivo s typickými štíhlými okny v obvodových stěnách. Kostel si i po staletích uchovává svou fascinující atmosféru a v letní sezóně se zde často konají koncerty vážné hudby. Pokud budete mít chuť vystoupit až na torzo kostelní věže, je tam zřízena rozhledna. K severní straně presbytáře kostela se připojuje sakristie, pod kterou byl v klenotnici uchováván pražský chrámový poklad. Do klenotnice je ale dnes vstup pouze z podzemního kostela, kam lze vstoupit přímo z nádvoří. Kolem krásného pozdně gotického okna bývalé knihovny z roku 1550 projdete do galerie, nazývané také křížová chodba. Ta sloužila během staletí nejen jako spojnice s dalšími částmi hradu, ale i jako kuchyně nebo sklady. V místech za galerií je dnes Horský hřbitov, který vznikl zavezením bývalého příkopu s mostem, tedy druhým vstupem do hradu od severu. Nejstarší náhrobek zde pochází až z 16. století a hřbitov je využíván dodnes. Odsud lze projít skalním ochozem, který byl vysekán v letech 1512–15 kolem kostela k panenskému skoku opředeném pověstmi. Z něho je hezká vyhlídka na vstupní část hradu, ale cesta dál nevede a je třeba se vrátit zpět. Kolem zahrádky s léčivými bylinkami dojdete k železným schodům vedoucím na jižní vrchol (508 m. n. m.) s obrannou věží ze 13. století, nebo ke schodům vytesaným ve skále na severní vrchol (514 m. n. v.), nejvyšší místo hradu. Odsud je nádherný výhled na skálu Hrnčíř (Töpfer), horu Hvozd (Hochwald) vysokou 744 metrů a s kamennou rozhlednou na vrcholu, nedalekou Žitavu nebo lázně Kurort Oybin v údolí. Cestou kolem velké cisterny hluboké 5 metrů lze návštěvu hradu ukončit ve stylové restauraci s hezkými výhledy do údolí. Tady stojí za povšimnutí starý znak pánů z Lipé vytesaný v pískovcové skále naproti vchodu do restaurace.

No a tím naše návštěva u severních sousedů skončila a ačkoliv nebylo ideální počasí, reportáž po dokončení vypadá skvěle. Doufáme, že potěší všechny příznivce jak železnice, tak památek.