Cesty a památky

Co říci o Vilniusu na úvod? Krom toho, že hlavní město Litvy je u nás velmi málo známé, podle mnohých ležící k mému velkému úžasu stále „někde v Rusku“, tak je to bezpochyby jedna z těch nejpřívětivějších evropských metropolí. Vilnius mám opravdu rád pro jeho středověkou tradici, legendu o železném vlku a hlavně pro rozevláté baroko, které z něj činí nejen nejsevernější barokní město v Evropě, ale také největší barokní město na sever od Alp, které mnohým Čechům svou atmosférou připomene Prahu. Ale pojďme si o Vilniusu povídat od začátku.

Vilnius je hlavní město Litvy a také největší město tohoto malého státu, žije v něm jen okolo 580 000 obyvatel. Nejpočetnějšími obyvateli jsou Litevci (58 %) pak Poláci (19 %) a nakonec Rusové (14 %). Dříve se mu u nás říkalo Vilno (polsky Wilno), ale tento název se již u nás prakticky nepoužívá, takže pro nás je to Vilnius (což je litevský název města). Leží v nadmořské výšce 112 metrů v jihovýchodní Litvě mezi rozsáhlými lesy a mírnými pahorky na soutoku řek Neris a Vilnelé, mimochodem je to právě menší z obou řek, Vilnelé, která mu dala jméno.

Stará litevská legenda o založení města vypráví, že litevský kníže Gediminas měl jednou sen o lovu, při kterém uviděl na kopci stát železného vlka. Ráno si nechal sen vyložit a mudrcové mu řekli, že má na kopci vystavět hrad a pod ním město, což také kníže udělal. To se mělo stát v roce 1316 a kníže sem přenesl své sídlo z nedaleké Trakaje. První písemná zmínka o městě však pochází až z roku 1323, a to v souvislosti s pozváním obchodníků z Německa, od kterých si Gediminas sliboval rychlý rozvoj řemesel a městského uspořádání. To se vyplnilo v roce 1387, kdy polský král a litevský velkokníže Vladislav II. Jagellonský udělil Vilniusu magdeburská městská práva. Město bylo několikrát napadeno a vypleněno křižáky, proto bylo poměrně pozdě, až v letech 1503–1522 obehnáno hradbami s devíti branami a třemi věžemi. Vrcholu svého rozvoje dosáhl Vilnius za vlády Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce, který sem v roce 1544 přestěhoval svůj dvůr z Krakova a v roce 1569 dosáhl spojení Polského království a Litevského velkoknížectví v jeden státní útvar (tzv. 1. šlechtická republika dvou národů, polsky Rzeczpospolita Obojga Narodów, litevsky Abiejų tautų respublika). V té době byl Vilnius největším východoevropským městem, kde žilo přes 30 000 obyvatel, razily se mince a dobře se tu dařilo humanistickým idejím. Tento pozitivní vývoj završilo založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v celé východoevropské oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví. V roce 1655 poprvé přichází pro Vilnius pohroma z Ruska, neboť ruská armáda cara Alexeje I. Michajloviče vypálila 45 % domů a zmasakrovala 25 000 civilních obyvatel města. Z této genocidy se Vilnius začal vzpamatovávat až po roce 1661, kdy byli Rusové vytlačeni, nicméně se ještě několikrát ocitl v přímém ohrožení Ruskem (1705, 1708). V této době také probíhala mohutná barokní obnova města. Po tzv. třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius opět anektován Ruskem, které z něho učilo hlavní město Litevské gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu, ale po jeho porážce ho opět obsadilo Rusko, proti jehož nadvládě se konalo několik nezdařených povstání. Po listopadovém povstání z let 1831–32 byla dokonce uzavřena i vilniuská univerzita. Ruskou okupaci vystřídala během 1. světové války v letech 1915–18 okupace německá, v roce 1918 se krátce stal hlavním městem samostatné Litvy, ale v letech 1919–20 o něj bojovali Rusové a Poláci, kteří se v jeho držení několikrát vystřídali. Nakonec ho v roce 1920 i s okolím připojilo ke svému území Polsko jako Vilenské vojvodství (hlavním městem tehdejší Litvy se stal Kaunas). Nicméně za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj, byla znovuotevřena Rusy uzavřená univerzita, podstatně se zlepšila infrastruktura a v roce 1931 byl Vilnius se svými 195 tisíci obyvatel 5. největším městem v Polsku. 19. září 1939 Vilnius a celou Litvu znovu obsazují Rusové (respektive tentokrát Sověti), kterým Poláci nekladli větší odpor, neboť v té době měli mnohem větší starosti s vypuknutím 2. světové války a vojenskými operacemi v jiných částech Polska. Rusové nastolují okupační správu, ustanovují Litevskou sovětskou socialistickou republiku a Vilnius je jejím hlavním městem. Tajná policie NKVD tehdy zatkla odhadem na 40 000 obyvatel města, které deportovala do sibiřských gulagů a na jejich místo nastěhovala etnické Rusy ze středního Ruska. V roce 1941 padl Vilnius do německých rukou a osvobodili ho až v červenci 1944 vojáci polské Armii Krajowej (Zemské armády) během Operace Ostrá brána. Po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 ovšem byli polští vojáci ihned zatčeni NKVD a většina civilního polského obyvatelstva byla odsunuta do Polska, na jejich místo byli opět nastěhováni další etničtí Rusové. K masovým demonstracím proti sovětskému režimu docházelo ve městě od roku 1987. Ty vyvrcholily 11.3.1990, kdy litevský parlament vyhlásil nezávislost Litvy na Sovětském svazu. Sovětská moc se nevzdávala a ještě 13. ledna 1991 při bojích o televizní vysílač střelbou usmrtila 14 lidí a přes 700 zranila. Koncem srpna roku 1991 se Vilnius konečně stal hlavním městem nezávislé Litevské republiky.

Historické jádro Vilniusu má rozlohu 3,6 km² a je tedy jednou z největších památkových rezervací východní Evropy (nicméně pro srovnání – rozloha pražské památkové rezervace je 8,7 km²). V roce 1994 bylo historické jádro města zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Odkud začít prohlídku města? V zásadě jsou dvě možnosti. Buď na Katedrálním náměstí (Katedros aikštė) nebo u Jitřní brány (Aušros Vartai), někdy také uváděné jako Brána rozbřesku. Je to již asi tradice, na prohlídku města vyrážíme vždycky od brány. A navíc je to symbolické – vstoupit do města (jedinou dochovanou) bránou.

Jitřní brána (Aušros Vartai) je jediná z dochovaných renesančních městských bran a jeden z městských symbolů. Poprvé je připomínána v roce 1514 a tehdy se podle zvyklostí jmenovala Medininkusská brána (Medininkų vartais), protože tudy vedla cesta do města Medininkus. O původu dnešního názvu existují dvě varianty – název Aušros (rozbřesk, jitro) vznikl zkomolením pozdějšího názvu Aštrej (ostrá), neboť přilehlé předměstí se tak dříve nazývalo, ale více lidí se přiklání k poetičtějšímu vysvětlení – brána je prostě na východ, směrem k vycházejícímu slunci a navíc v ní je od 17. století poutní kaple Panny Marie, která je také označována za „jitřní hvězdu“. Věhlas kapli zajistila zázračná ikona ochránkyně města – Panny Marie (Vilniuská madona, Madona Jitřní brány), která je mimo svou náboženskou hodnotu nejvýznamnějším renesančním obrazem v Litvě, namalovaná v 17. století podle předlohy holandského malíře Martena de Vos. Dnešní podobu získala kaple při klasicistní přestavbě v 19. století a nejlépe je vidět z ulice Jitřní brány (Aušros Vartų gatvė), odkud je také vchod. Pokud se budete chtít jít podívat nahoru, mějte na paměti, že sem proudí nepřetržitý dav poutníků z celého světa a běží nepřetržitá bohoslužba. Věřící věří, že přímluva u svatého obrazu pomáhá zázračně vyléčit všechny nemoci a tak přinášejí symboly orgánů, které chtějí vyléčit. Kolem obrazu i v „depozitáři“ jich jsou rozvěšeny desetitisíce. Ve Vilniusu je celkem 50 svatyní různých konfesí a na malém náměstí hned za bránou se potkávají rovnou tři z nich. Kromě již zmíněné římskokatolické kaple v bráně je to vpravo pravoslavný chrám sv. Ducha (Šv. Dvasios cerkvė), nejvýznamnější pravoslavný chrám v Litvě, při kterém je mužský i ženský klášter – jediný pravoslavný v zemi. První dřevěný chrám byl na tomto místě postaven v roce 1597, jako kamenný byl postaven po roce 1634 se souhlasem polského krále a litevského velkoknížete Vladislava IV. Vasy (v letech 1610–13 byl také ruským carem). V roce 1749 ale chrám vyhořel, a tak byl v letech 1749–53 znovu vystavěn jedním z nejznámějších představitelů vilniuského baroka Janem Krištofem Glaubitzem ze Svídnice. Klasicistně byl chrám do dnešní podoby přestavěn v letech 1834–45 poté, co byl vykraden a poničen napoleonskými vojsky. Přes ulici vlevo sídlí další konfese a je tam řeckokatolický kostel sv. Trojice s klášterem baziliánů (Švč. Trejybės bažnyčia ir Bazilijonų vienuolynas) s krásnou pozdně barokní bránou (výška 17,5 metru) z roku 1761, postavenou podle návrhu již zmíněného (a ještě mnohokrát bude) Jana Krištofa Glaubitze. Vlastní kostel má na sobě prvky jak gotiky (původní chrám z počátku 16. století postavený Zikmundem I. Starým), tak baroka, ale i byzantského stylu. V 19. století sloužila část budov jako vězení, v letech 1823–4 zde byl vězněn i spisovatel Adam Mickiewicz jako člen tajného spolku Filomatů a Filaretů, představující odboj proti carskému Rusku. O kousek dál od brány na Aušros Vartų gatvė čp. 8 je krásný goticko-renesanční dům z 16. století s cihlovým štítem, dnes sloužící jako restaurace Midininkai. v prohlídce pokračujeme k velkolepému průčelí kostela sv. Kazimíra (Šv. Kazimiero bažnyčia), který je první barokní stavbou v Litvě, inspirovaný římským kostelem Il Gesu. Postaven byl v letech 1596 – 1604 jezuity, v letech 1750–55 byl přestavěn ve stylu vrcholného baroka podle plánu architekta Tomáše Žebriňského, který je také autorem velkolepé kupole, která byla největší v Litevském velkoknížectví. V 19. století byl za ruské nadvlády změněn na pravoslavný chrám a ve století 20. ho sovětská moc změnila na muzeum ateismu, proto jsou obrazy v původním barokním oltářním rámu moderní (představují sv. Kazimíra a Krista), neboť se žádné původní nedochovaly. Do průčelí kostela byl vložen velký žulový kámen z Antokolských hor nad Vilniusem, podle legendy na něm sedával sv. Kazimír (1458–1484), který je nebeským patronem Litvy a Polska.

Nyní přicházíme na trojúhelníkovité Radniční náměstí (Rotušės aikštė) s dominantní budovou radnice (Vilniaus Rotušė), která zabírá prakticky celou východní stranu bývalého trhu. První radnice byla postavena v roce 1387, když Vilnius obdržel Magdeburské právo, a bylo třeba získat místo pro městské úředníky. Mnohokrát ovšem byla po nesčetných požárech města přestavěna, dnešní klasicistní podobu získala po přestavbě v letech 1790–99 podle plánu architekta Laurynase Gucevičiuse. Z domů, které stojí po zbylých dvou stranách náměstí, nás zaujal dům čp. 22 na severní straně, ve kterém žil v 19. století Adam Mickiewicz a odkud po vykázání z Litvy v roce 1824 natrvalo odcestoval, a dům čp. 19A na protější jižní straně, kde byla v roce 1522 knihtiskařská dílna Františka Skoryny (litevsky Pranciškus Skorina), ve které vytiskl první litevskou knihu Apostol. Skoryna byl původem z tehdy litevského Polocku (dnes Bělorusko), po studiích v Krakově vydával v letech 1517–22 knihy v Praze a po uzavření jeho dílny ve Vilniusu se v roce 1523 vrátil do Prahy a až do smrti působil jako zahradník Ferdinanda I. na Pražském hradě. Na nádvoří jeho dílny je socha Kronikář (Metraštininkas) z roku 1973 od významného litevského sochaře Vaclovase Krutinise.

Pokračujeme v další cestě Sklářskou ulicí (Stiklių gatvė), která byla ve středověku Židovskou ulicí. Tahle stará ulička měří 270 metrů a je na ní celkem 22 historických domů. Ukončuje ji dominikánský kostel sv. Ducha (Šventosios Dvasios bažnyčia), v dnešní podobě z let 1753–70 od Jana Krištofa Glaubitze. Současný název ulice se ovšem vztahuje k první litevské sklářské manufaktuře, která zde byla založena v roce 1547 králem Zikmundem II. Augustem. V letech 1969–72 byla za Sovětského svazu celá tato původně Židovská čtvrť kompletně upravena (do 2. světové války bylo 30 % obyvatel města židovského původu, Vilniusu se přezdívalo „Severní Jeruzalém“), veškeré židovské domy i synagoga ale byly během této „rekonstrukce“ zbořeny. Na to upomíná pamětní deska na jednom z průčelí. Teď se na chvíli zastavíme v domě čp. 7, kde je známý vilniuský pivní bar Bambalynė v gotickém sklepě z 15. století, sloužící původně jako sklad soli. Pivní bar se vyznačuje tím, že nenabízí nic z masové produkce velkých pivovarů, nicméně denně nabízí okolo 100 druhů různých piv malých pivovarů, což je výjimečná příležitost ochutnat různé druhy litevských piv – má to ovšem jednu nevýhodu, když vám některé pivo zachutná, může se stát, že další té samé značky již nebude. Bar otevřel před 4 roky a jeho popularita rostla tak rychle, že si majitel a sládek v jednom, pan Tadas Gegevičius otevřel svůj vlastní minipivovar ve sklepě sousedního domu a začal vařit pivo řady Leičiai, kterého uvaří každý měsíc 6000 litrů. Jinak pro každý druh piva zde používají sklenici jiného tvaru (prý to má zásadní vliv na chuť – no nevím, to se v Čechách takhle nebere) a návštěvníkům nabízejí jako zákusek k pivu sladovnické zrní – kterého se tu sní 100 kg za rok.

Dominikánskou ulicí (Dominikonų gatvė) a pak ulicí sv. Janů (Šv. Jono gatvė) jsme přešli k jednomu z nejvýznamnějších stavebních komplexů Vilniusu, Vilniuské univerzitě (Vilniaus universitetas). Ta je jednou z nejstarších univerzit ve východní Evropě a největší a nejvýznamnější univerzita v Litvě. Vznikla roku 1578 povýšením jezuitské akademie, která ve Vilniusu fungovala od roku 1570, výnosem polského krále Štěpána Báthory. Prvním rektorem se stal polský jezuita Petr Skarga. Obrovský komplex budov zabírá uvnitř starého města rozlohu 36 ha a několik korpusů z různých stavebních období od renesance přes baroko po klasicismus obklopuje celkem 13 nádvoří. Nejstarší je Velké nádvoří (Didysis kiemas), nebo také Italské či Skargovo nádvoří, původně obklopené dnes zazděnými renesančními arkádami. Na nedávno odkrytých freskách z konce 16. století jsou vyobrazeni první rektoři a na čtvrté zprava sám král Štěpán Bátory. Je zde také hlavní vstup do univerzitní auly s podobou po přestavbě roku 1810 podle projektu litevského architekta Michala Šulce (litevsky Mykolas Šulcas). Nad vchodem do auly se zdvíhá 68 metrů vysoká zvonice (bokštas), která byla dlouho nejvyšší věží města a která po opravě v letech 2009–11 slouží jako jedinečná vyhlídka na staré město. Postavena byla za městské peníze na přelomu 16. a 17. století, do dnešní podoby ji upravil v polovině 18. století Jan Krištof Glaubitz. Na počátku 1. světové války byly všechny zvony sneseny a ukryty, později se na věž vrátil v roce 1957 pouze jeden barokní zvon z roku 1675 od vilniuského zvonaře Jana Delamarse, vysoký 58 cm s průměrem 92 cm. Uvnitř zvonice bylo v roce 1851 zavěšeno tzv. Foucaultovo kyvadlo, které potvrzuje otáčení planety Země kolem své osy. Asi nejvýznamnější stavbou nádvoří je kostel svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (Šv. Jono Krikštytojo ir šv. Jono Apaštalo ir Evangelista bažnyčia), zkráceně jen kostel sv. Janů. Ten byl založen králem Vladislavem II. Jagellonským v roce 1387, kdy Litva oficiálně přijala křesťanství, dostavěn byl v roce 1423. Tato první stavba byla v gotickém slohu a je i po pozdějších přestavbách dodnes dobře patrná. V roce 1571 ho jezuité připojili ke své akademii a později se stal logickou součástí nově vzniklé univerzity. Poničen byl v roce 1655 ruským vojskem a v roce 1702 vyrabován Švédy. Do současné podoby byl kostel přestavěn po roce 1737 podle návrhu Jana Krištofa Glaubitze, který je i autorem působivého západního průčelí kostela, které má podobu varhan. Autor totiž chtěl, aby jeho architektura zněla jako hudba. Průchodem v arkádách jsme ještě prošli na Observatorní nádvoří (Observatorijos kiemas), kde byla v roce 1780 zřízena první observatoř díky iniciativě astronoma a současně i rektora univerzity Martina Počobutta Odlanického. Jinak okolo tohoto nádvoří stojící budovy pocházejí ve svém jádru z nejstarší fáze univerzity, tedy z poloviny 16. století.

Čas nás začíná tlačit a tak se Hradní ulicí (Pilies gatvė) s několika hezkými gotickými cihlovými domy přesunujeme na již v úvodu zmíněné Katedrálním náměstí (Katedros aikštė). To je ta úplně nejstarší část města, kde byl postaven první opevněný hrad knížete Gediminase – toho připomíná pomník z roku 1996 od sochaře Vytautase Kašuby. Zde dole stál tzv. Dolní hrad, z kterého se prakticky nic nezachovalo, pouze náznaky průběhu opevnění v dlažbě náměstí a základy gotického kostela. Pozornému oku turisty ale neunikne zvláštní nerovnost na spodní části 57 metrů vysoké Katedrální zvonice (Katedros bokštas), která stojí stranou od katedrály sv. Stanislava a Vladislava. To je totiž jediný pozůstatek kulaté nárožní bašty hradu z 13. století, na který byly postaveny v 18. století další patra a celek byl klasicistně upraven v 19. století při velké přestavbě katedrály. Mimochodem na ciferníku je pouze jedna ručička, která ukazuje celé hodiny a podle počtu úderů zvonů se určuje, zda je čtvrt, půl, tři čtvrtě nebo celá. O něco lépe se dochovaly pozůstatky Horního hradu na kopci nad náměstím, ale tam se vydáme později. Zpátky na Katedrální náměstí, jehož hlavní dominantou je katedrála sv. Stanislava a Vladislava (Šv. Stanislovo ir Šv. Vladislovo katedra), hlavní katolický chrám Litvy. Ten stojí na místě původní gotické svatyně z roku 1387, kterou vystavěl na místě zničené pohanské svatyně král Vladislav II. Jagellonský. Kostel za celou dobu své historie celkem 4× vyhořel a 4× byl obnoven, jeho dnešní podoba je klasicistní a pochází z let 1782–1801, autory přestavby jsou architekti Vavřinec Gucevič a Michal Šulc. Ti jsou autory i hlavního průčelí, které zdobí 6 sloupů vysokých 20 metrů a nad štítem tři velké sochy sv. Heleny s pozlaceným křížem uprostřed, sv. Stanislava vlevo a sv. Kazimíra vpravo od sochaře Karolise Jelskise. Ty byly v roce 1950 odstraněny a zničeny a kostel byl přeměněn na obrazovou galerii, která zde byla až do roku 1989. Tehdy byl kostel znovu vysvěcen a na štít byly vráceny kopie zničených soch. Asi nejzajímavější částí kostela je nádherná kaple sv. Kazimíra, do které byly v roce 1989 vráceny ostatky sv. Kazimíra, ukryté před sovětskou mocí ve vilniuském kostele sv. Petra a Pavla. Kaple se kupodivu dochovala ve své raně barokní podobě, v jaké byla postavena v letech 1623–36 z nařízení krále Zigmunda III. Vasy pro ostatky sv. Kazimíra, který byl kanonizován v roce 1603. Kapli vyzdobil štuky a sochami italský sochař Constantino Tencalla, což také dokládá pamětní deska s polským i litevským znakem datovaná rokem 1636. Stříbrnou rakev s ostatky světce na oltáři symbolicky vynášejí andělé do nebe, kolem dokola stojí stříbrné sochy polsko-litevských králů. A nechybí ani amulety orgánů, jejichž uzdravení si zde lidé vymodlili.

Přímo před kostelem, tedy mezi kostelem a zvonicí jsou v dlažbě dvě zajímavé desky. První je Deska zázraků (Stebuklas), spojená s pověrou, že kdo na ní stoupne, zavře oči a 3× se otočí, aniž by z ní spadl, že se mu splní přání, na které právě myslí. Hlavní je prý věřit, že se přání splní – a ono se pak určitě vyplní. Je to také místo setkávání ve Vilniusu, něco jako v Praze „pod ocasem“. O kousek vedle je další deska Baltský řetěz (Baltijos kelias) se dvěma stopami, kde se začal ještě za Sovětského svazu 23.8.1989 (v den 50. výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) 650 km dlouhý lidský řetěz Vilnius – Riga – Talin na podporu vzájemné soudržnosti a na protest proti ruské okupaci Baltských států. Reakce Moskvy byla velmi ostrá a v komuniké Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu byla pokojná demonstrace prohlášena za nacionalistickou hysterii, naštěstí rozpadající se socialistický kolos proti účastníkům již neměl sílu výrazněji zasáhnout.

Poslední památkou na Katedrálním náměstí, kterou navštívíme, je Velkovévodský palác (Valdovų rūmai), který je sice pouhou kopií původní renesanční stavby, ale ta se opravdu povedla skvěle. Když jsme Vilnius navštívili poprvé, byl tu park. Pak několik let staveniště a letos poprvé jdeme na prohlídku. Původní palác byl postaven mezi katedrálou a zámeckým vrchem za vlády Alexandra  jagellonského v pozdněgotickém stylu kolem roku 1500, jeho nástupce Zikmund I. Starý ho v 1. polovině 16. století rozšířil renesančně za účasti italských architektů pod vedením Bartolommea Berrecciho. Stavba byla dokončena v roce 1544 za panování Zikmunda II. Augusta a stala se velkoknížecím palácem a rezidencí králů Polsko-litevské unie. Palác vyhořel v roce 1610 během pobytu Zikmunda III. Vasy, následně byl manýristycky obnoven a v roce 1624 získal raně barokní podobu od architekta Costante Tencalla. Bohužel byl zničen v době řádění ruských vojsk v letech 1655–61 a již nebyl obnoven, takže se změnil ve zříceninu. Na příkaz ruského gubernátora Fryzela byl pak v letech 1799–1803 do základů rozebrán na stavební materiál, aby byl zcela odstraněn tento symbol litevské státnosti. Od roku 1987 probíhal na území zaniklého paláce archeologický výzkum a v roce 2001 rozhodla vláda Litvy o jeho znovu vystavění za účelem zřízení muzea. Stavba probíhala v letech 2004–9 a palác byl symbolicky otevřen u příležitosti 1000 let první písemné zmínky o Litvě v Quedlinburských letopisech (Kvedlinburgo analai). Vnitřní expozice v podzemí odkrývá skutečné pozůstatky původního paláce, odkryté během archeologického výzkumu a v dalších částech paláce jsou pak rekonstrukce gotických, renesančních a raně barokních interiérů, vybavené originálním nábytkem, goblény atd. V paláci je také klenotnice s kopií (ovšem ze zlata) s velkoknížecí korunou litevských vládců a koruny polských vládců z konce 15. a 16. století. Náš průvodce také připomněl, že právě v těchto prostorách paláce se v listopadu 2013 konal summit EU Východního partnerství, kde tehdejší ukrajinský prezident Janukovič odmítl podepsat na nátlak Kremlu asociační dohodu s EU, čímž byl odstartován nejen jeho pád, ale celá plejáda událostí Kyjevské revoluce na Euromajdanu, anexe Krymu Ruskem a bojů proti proruským separatistům na východě Ukrajiny.

Po prohlídce paláce jdeme ještě na Horní hrad (Augšējo pils) s tak zvanou Gediminasovou baštou (Gedimino pilies bokštas), který je na návrší převyšujícím Katedrální náměstí o 50 metrů (120 m. n. m., to už v Litvě něco znamená). Vypíná se nad soutokem řek Vilnelé a Neris a oproti naší minulé návštěvě nás zase něco překvapilo – z celého hradního kopce byl vykácen les (park), takže je holý, jako ve středověku. Ačkoliv se baště říká „Gediminasova“, s tímto knížetem nemá nic společného. Za Gediminase (vládl 1275–1341) byl hrad pouze dřevěný. Kamenný hrad tu postavil až jeho vnuk Vytautas Veliký na počátku 15. století. Uvnitř věže je malá expozice historie města a hlavně z její střechy se otevírá velice hezký pohled jak na staré město, tak na moderní čtvrti Vilniusu za řekou Neris. Tady na hradě se loučíme s naším průvodcem Vladimírem a prohlídku města dokončujeme sami. Jsou před námi ještě dvě místa, která chceme navštívit.

Procházkou městským parkem po ulici B. Radvilaités gatvė jdeme k nejkrásnějším a nejznámějším gotickým památkám Vilniusu kostelu sv. Anny (Šv. Onos bažnyčia) a kostelu sv. Františka z Assisi (Šv. Pranciškaus Asyžiečio bažnyčia) s klášterem Bernardýnů (Bernardynu konventas), kterému se také říká zkráceně „Bernardýnský kostel“ (Bernardinų bažnyčia). Oba kostely a klášter spolu tvoří velice malebné panorama a zákoutí u řeky Vilnia na východním okraji historického jádra města.

První písemný doklad o dřevěném kostele sv. Anny je z roku 1394, ale kamenná stavba byla postavena až z příkazu litevského velkoknížete Alexandra Jagellonského v letech 1495–1500, vysvěcen byl 22. května 1501. Architekta stavby neznáme a původní domněnky, že by jím mohl být gdaňský stavitel Michael Enkinger (který na počátku 16. století stavěl sousední bernardýnský kostel) současní historici rozporují, neboť obě stavby vykazují zcela odlišné prvky. Objevují se čím dál častější názory, že by jím mohl být český jagellonský stavitel Benedikt Rejt z Loun, což je nepřímo doloženo královskou listinou. Po požáru v roce 1564 byl kostel opraven až v roce 1581 významným litevským politikem Mikulášem Radzvillem Zrzavým, kdy kostel získal podobu, v jaké ho známe dnes, pouze v roce 1613 byla přistavěna sakristie s průchodem do sousedního bernardýnského kláštera. Vypráví se legenda, že když byl v roce 1812 Napoleon ve Vilniuse, kostel se mu tak zalíbil, že přemýšlel o jeho rozebrání a přenesení do Paříže. Naštěstí se tak nestalo a v letech 1906–09 byl kostel restaurován varšavským architektem I. P. Dziekonskim. Zajímavostí je, že za Sovětského svazu zůstal kostel činný jako katolický chrám a konaly se zde jediné bohoslužby ve městě. Kostel je neveliká (délka 22, šířka 10 a výška klenby 13 metrů), ale krásná stavba s neopakovatelně zdobným západním průčelím, které nemá srovnání s žádnou jinou stavbou ve východní Evropě. V sousedství kostela sv. Anny stojí pseudogotická zvonice (bokštas) z let 1873–4 od ruského architekta Mikuláše Michajloviče Čagina, který byl hlavním stavitelem pravoslavných chrámů na západě Ruského impéria, zejména v Litvě a Lotyšsku. Sousední kostel sv. Františka z Assisi má svůj původ v polovině 15. století, když v roce 1469 král Kazimír IV. Jagellonský přivezl do Vilniusu mnichy františkány (zde se jim říká bernardýni) z Krakova a daroval jim pozemek pro založení kostela a kláštera. Ti se pustili do práce a postavili dřevěný kostel, který shořel při požáru v roce 1475, proto následovala kolem roku 1490 stavba kamenného kostela, který byl rozšířen do současné podoby v letech 1500–20 Michaelem Enkingerem z Gdaňska. V roce 1655 byl kostel vypleněn během ruských nájezdů a všichni mniši i obyvatelé města, kteří se v kostele ukryli, byli povražděni. Kostel byl zrušen v roce 1949 a s klášterem sloužil jako sklady. V roce 1992 byl vrácen bernardýnům a v roce 1994 znovu vysvěcen. Chrám je síňové trojlodní o délce 42,2 metru, šířce 24 metry a výšce 19 metrů, prostřední loď je prodloužena o 20,2 metry dlouhý presbytář, oddělený od lodi triumfálním obloukem. Na severní stěně byly odkryty gotické malby z počátku 16. století s biblickými výjevy, heraldickými a rostlinnými motivy, jedná se o nejlépe dochované gotické malby v Litvě.

A před námi je poslední zajímavost Vilniusu, kterou jsme se rozhodli navštívit. Kolem pomníku Adama Mickievicze (Paminklas Adomui Mickevičiui) z roku 1984 od sochaře G. Jokūbonise (na reliéfech okolo jsou výjevy z básně Velines) míříme k nejbližšímu mostu přes Vilniu do svérázného vilniuského předměstí Zářečí (Užupis). Jemu vévodí od roku 2002 na hlavním náměstí bronzová socha troubícího Užupijského anděla (Užupio angelas) na 8,5 metru vysokém sloupu od sochaře Romase Vilčiauskase, který je ochráncem Zářečí. Užupis byl do roku 1990 jednou z neuzavřenějších a chudinských částí Vilniusu, kde se koncentrovali lidé žijící na pokraji společnosti. Lidé zde žili v bídě, v omšelých, plísněmi prolezlých pavlačových domech bez jakýchkoli vyhlídek na lepší budoucnost. Užupis byl považován za nebezpečné a ztracené místo až do roku 1991, kdy se sem po vyhlášení litevské nezávislosti přistěhovali umělci, hudebníci, herci a v neposlední řadě také studenti umělecké akademie, kteří zde hledali levné ubytování a svobodný život. To se brzy projevilo na celkové uvolněné atmosféře předměstí, které je přirovnáváno k pařížskému Montmartre. V roce 1997 obyvatelé čtvrti vyhlásili svou Res publiku Užupio, která má pochopitelně svou hymnu, ústavu, čtyři vlajky (na každé roční období jednu), prezidenta (t.č. básník, muzikant a režisér Romas Lilejkis), vládu, armádu v počtu 12 ozbrojených mužů, biskupa, dva kostely, hřbitov a sedm mostů, na kterých se o víkendech vybírá mýtné za vstup do republiky a do pasu můžete dostat razítko. Hlavním svátkem republiky je „Den nezávislosti“, který se slaví na apríla 1. dubna. Aby se každý mohl seznámit se zněním ústavy této republiky, je v 15 jazycích vyvěšena na kamenné zdi v ulici Paupio gatvė. Užupiská ústava má celkem 41 tezí – ustanovení. Zatímco některé mají filozofický podtext (Každý má právo dělat chyby), jiné jsou naprosto specifické (Každý má právo žít u řeky Vilnia, zatímco řeka Vilnia má právo téci kolem obydlí všech) a u dalších se člověk ani nesnaží hledat hlubší význam (Pes má právo být psem nebo Kočky mají povinnost pomáhat svým lidem v těžkých dobách).

Jelikož už máme chození po městě tak akorát dost, na náměstí proti soše troubícího anděla si dáváme výbornou kávu, se servírkou prohodíme pár slov o životě v republice Užupis a potom se už vracíme k našim přátelům, abychom si oddechli před cestou do Rigy, kam zítra ráno odjíždíme.